Už teď mi chybíš

Už teď mi chybíš(3)

27. června 2016 v 0:03 | Janča
Poslední díl. - 18+

BRIAN

S Justinem jsme se ještě párkrát pomilovali, věděl jsem, že toho mála času, co máme, musíme co nejvíc využít. A pak jsme jen leželi, on s hlavou položenou na mé hrudi a já držící jej v náruči. Nechtěl jsem, aby to skončilo, chtěl jsem, aby to trvalo klidně celou věčnost, z představy, že nám zbývá už jen pár hodin, mi bylo hrozně, měl jsem žaludek na vodě a čekal na to, až řekne, že musí jít. Bylo to jako čekání na popravu. Ale bylo teprve poledne, věděl jsem, že ještě nějaký čas máme a chtěl jsem ho prostě jen držet.

J: "Měl bych dodělat ten dort."
B: "Přežiješ i bez dortu."
J: "Že ty nechceš, abych opustil tuhle postel?"
B: "A co když nechci?"
J: "Tak to znamená, že mě šíleně moc miluješ... z celého svého srdce!"
B: "Ticho už!"...Zacpal jsem mu pusu polibkem.
J: "Ještě si mi ani nepopřál všechno nejlepší a jsi na mě tak zlej!"
B: "To je pravda, to nepopřál."

Už teď mi chybíš(2)

24. června 2016 v 0:05 | Janča
Nový díl. - 18+

BRIAN

Když jsem otevřel dveře loftu popadla mě snad ještě větší deprese, najednou mi to tu připadalo ještě prázdnější. Dřív jsem všudypřítomně s radostí hlásal, že tenhle loft je dost velký jen pro jednoho, teď bych dal cokoliv za to, abych v něm nebyl sám, ale s Justinem. S tím malým vlezdoprdelkou, prezidentem mého fanklubu, géniem, který vždy nějak zázračně znal lék na všechny moje problémy. Tak kde si teď, Sunshine, když můj život tvoří jeden velkej podělanej problém jako je tvá nepřítomnost?! A můžeš mi rovnou říct, kdy přesně jsem se vlastně stal touhle ubohou kopií lidí jako je Maikey, Ted, Emmett... a všech dalších, kteří mají pocit, že bez lásky se nedá žít? Ah, Sunshine, díky tobě jsem troska, zatímco ty si v klidu dobýváš New York a já jsem ten, který teď musí řešit to, zda ti zavolá a popřeje ti k narozeninám, které jsem dřív ignoroval, jen abych ti nedal najevo, jak moc mi na tobě záleží.

"Tak jo, Kinney, směle do toho, nejsi přeci žádný zbabělec," slovně jsem se povzbuzoval a následně jsem byl schopný dokonce vzít telefon do ruky a namačkat jeho číslo...

J: "Tady Justin..."
B: "Ahoj!"...Vyjekl jsem jak nějaká ztřeštěná puberťačka, z toho jak se mi rozklepala kolena, jakmile jsem zaslechl jeho hlas.
J: "Podle všeho teď nemůžu k telefonu, takže nechte vzkaz a já se vám pak ozvu."

Už teď mi chybíš(1)

23. června 2016 v 0:29 | Janča
Nová povídka.

BRIAN

Dnes jsem se v Babylonu nezdržel dlouho, neměl jsem na nic chuť, takže jsem všechny ty chtivé pohledy musel ignorovat a ve výsledku jsem se akorát nechal vykouřit, abych nepošpinil svojí reputaci - ošuká všechno, co se hýbe - řekl bych totiž, že pusa se taky hýbe a tu jsem rozhodně ošukal. A hned na to jsem se vydal domů, najednou jsem litoval toho, že jsem si nevzal auto, protože procházka nočním Pittsburghem mě dnes nikterak nevzrušovala, byl jsem fakt jak tělo bez duše. Myslel jsem, že tohle už mám za sebou a možná bych i měl, kdyby neměl narozeniny. Vědomí, že je zase o rok starší, hezčí, víc sexy mi na náladě moc nepřidávalo - byl pryč a já s ním nemohl být. Ano já zastánce protinarozeninových opatření jsem se cítil špatně, protože jsem s ním nemohl být na jeho narozeniny.
Být při smyslech, tak bych nejspíš i dokázal dojít domů, aniž bych si rozbil hubu, ale já při smyslech nejsem a tou rozbitou hubou myslím přednášku od Debbie - z nějakého mně neznámého důvodu jsem totiž skončil přímo u ní v jídelně.

Debbie: "Ahoj, zlato."
B: "Jsi milá, to je divný."
Debbie: "Co tím chceš říct?"
B: "Že takhle milá nejsi nikdy, ne na mě, leda bys... mě litovala. Tak si to odpusť."
Debbie: "Nic nedělám."
B: "Pravda, tak bys mohla začít a nalít mi kafe."
 
 

Reklama