Pohroma!

Pohroma!(3)

7. srpna 2014 v 7:38 | Janča
Poslední díl. - 12+

BRIAN

Hned po práci jsem se za ním vydal do jídelny a ačkoliv jsem neměl ani páru o tom, co mu řeknu a už vůbec jsem se necítil na omluvu, tak jsem tam šel celkem sebevědomě a s jistým cílem - udobřit se s ním! Přece jen tři dny je pro nás dlouhá doba a i když se to těžko přiznává, chyběl mi a to hodně a jednoduše nechci dopustit, že bych bez něho měl být třeba jen další hodinu, takže je jasné, že to budu muset dát nějak do pořádku, ačkoliv na takové věci nejsem stavěný, ale tuhle pohromu jsem si způsobil já, tudíž jak už jsem říkal, budu jí muset i napravit, ať už to bude třeba udělat jakkoliv!
V momentě, co jsem dorazil k jídelně a viděl ho přes sklo, musel jsem se usmát, moc rád se na něho dívám, především když si myslím, že mě nikdo nevidí a opravdu si to ve většině případů jen myslím, ale tentokrát jsem snad byl nikým nezpozorován a mohl ho obdivovat, za to jemu se na tváři rýsoval takový umělý úsměv, ten, co říká 'Musím ho nasadit, abych dostal dýška, ale uvnitř jsem smutný/zlomený/naštvaný a cokoliv jiného!' a tentokrát to bude asi ten smutek, když si tu situaci přehraju zpátečně tak to opravdu vyznělo tak, aby vypadnul a část mě to možná i myslela vážně, ale ovšem dokud se tak opravdu nestalo, pak mi bylo bez něho vážně hrozně a proto jsem vlastně teď tady... Musím ho mít zase u sebe!

Debbie: "Můžeš mi říct, cos mu zase udělal?"...Pustila se do mě hned, jak jsem usedl na bar.
B: "Taky tě rád vidím,"...Neodpustil jsem si sarkasmus.
Debbie: "Promiň, zlato, ráda tě vidím... A teď k mé otázce!"
B: "Hádám, že spal u tebe?"
Debbie: "Přesně tak!"
B: "A neřekl ti, co se stalo, ani proč jsem přiletěl o skoro dva dny dřív?"
Debbie: "Nevypáčila jsem z něho ani slovo."

Pohroma!(2)

6. srpna 2014 v 7:29 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Jestli já ho nezabiju tak už vážně nevím, vždyť tohle už není normální, jednou jsem to skousl a ještě k tomu jsem pro něho musel jet až do New Yorku, abych ten jeho zadek zase dotáhl zpátky, ačkoliv já osobně bych ho tam v ten moment nejradši nechal a zbavil se tak té "přítěže," jenže tentokrát je to jiný, jsem vytočený a to ještě ani nevím, co přesně zmizelo, o tom žádná, ale na druhou stranu nechci, aby zase zpanikařil a vzal nohy na ramena... Teda to říkám teď, ale až budu v loftu, tak mu asi nejspíš zabalím těch jeho pět švestek, ze kterých mu určitě ani tentokrát nic nezmizelo a vykopu ho ven!
Právě jsem přistál v Pittsburghu a chytit taxík takhle v nočních hodinách je opravdu nadlidské, ale když už se u mě konečně nějaký idiot zastavil a já jsem mohl nastoupit, páchlo to tam jak v opičárně, ale momentálně mě spíš zajímalo, jak se rychle dostat domů, než poskytované služby. V momentě, co jsem zastavil před domem a zaplatil, jsem se vydal nahoru, jak překvapivé bylo, že výtah byl zase mimo provoz, tudíž jsem to musel vyjít po svých, a čím víc jsem se blížil, tím víc to ve mně vřelo a pak už jen stačilo otočit klíčem v zámku, otevřít dveře a spatřit naprostou pohromu!

B: "Kurva!"...Zařval jsem mezi dveřmi.

To se mi snad jenom zdá, nedokážu to ani popsat, už na první pohled jsem viděl, že mi chybí moje italská pohovka, televize a počítač a to už se dalo říct, že budu mít srdeční zástavu!

J: "Ahoj,"...Nervózně se přede mnou zjevil.
B: "Ahoj? Ahoj?!"
J: "Prosím tě, Briane, než začneš já se vážně omlouvám, myslel jsem, že..."
B: "Tak nemysli a místo toho to dělej! Kolikrát jsem ti říkal, abys ten proklatej alarm zapínal?!"
J: "Mockrát,"...Utrousil pro sebe.
B: "Víš co? Já si teď zjistím, co všechno se mi ztratilo a ty se mi prozatím ztrať z očí!"

Pohroma!(1)

5. srpna 2014 v 0:04 | Janča
Nová povídka.

JUSTIN

Jakmile jsem se doplazil domů, tak jsem měl pocit, že se snad zhroutím ještě mezi dveřmi, všechno mě bolelo a nohy mě už téměř neposlouchaly, připadal jsem si jako bych se měl za chvíli vznášet anebo naopak kácet k zemi, takhle mizerně mi opravdu dlouho nebylo! Přísahám bohu, že se už nikdy nebudu snažit zdolat zdejší posilovnu, protože to už si rovnou můžu přiložit zbraň k hlavě a zmáčknout spoušť! Stěží jsem se po čtyřech doplahočil do postele a úlevně vydechl, bože, jak mě ta postel chyběla... Vlastně chybí mi Brian! Nesnáším, když musí někam pracovně odcestovat, co to plácám? Já to přímo nenávidím, pak vyvádím tyhle hlouposti v podobě posilovny! Nebýt Emmetta a toho jeho smutného pohledu, který značil že tam nechce být sám, nikdy bych tam nešel anebo bych se alespoň krotil a odešel ve vhodnou dobu, ale já se tam místo toho mučil, dokud už jsem téměř neodpadl. Tohle je fakt bolest, kterou bych mohl označit na škále od 1 do 10 číslem 11 a ani si nechci představovat svůj zítřejší stav, ale teď už se tím nebudu zaobírat sotva totiž držím oči... Dobrou!
Měl jsem pravdu, ráno jsem se probudil jako mrzák, jehož tělo je naprosto paralyzované, bože, být tu teď Brian tak mi udělá tu svojí úžasnou masáž, která mě vždy dokáže zbavit veškeré bolesti a můžu se cítit jak rybička, jenže on tu není a ještě dva dny nebude, tudíž si musím vystačit s tím, co mám a to je horká sprcha, která mi snad alespoň trochu povolí ty zubožené svaly.
Nebyl to sice zázrak, ale aspoň něco se mnou ta sprcha udělala a já mohl tak nějak přiměřeně chodit, ačkoliv jsem stále vypadal jako by mě někdo nakopl do rozkroku! Oblékání mi trvalo snad dvě hodiny a to ani nemluvím o nazouvání bot, dokonce jsem začal uvažovat o tom, že si vezmu bačkory, ale to jsem nakonec zavrhl a nějak se nasoukal do bot, na což jsem se konečně vydal na svojí šichtu do jídelny... Já fakt umřu!

Debbie: "Bože, Sunshine, co se ti stalo?!"
J: "Jeho se ptej,"...Upřel jsem pohled na Emmetta.
Emmett: "Já nic!"... Vyjekl a raději se zakousl do svého citronového řezu.
Debbie: "Tohle mi někdo musí vysvětlit."
J: "Byli jsme včera v posilovně."
Debbie: "A ty si jí snad nejprve postavil, než si začal cvičit?"
Emmett: "Ne spíš se rozhodl ze sebe dostat stesk po Brianovi."
J: "Co kdyby si pokračoval v kousání?"
Emmett: "Jasně!"
Debbie: "Tak takhle to je? Ty teskníš po příteli?"
J: "Tohle s ním nemá nic společného!"
Debbie: "Samozřejmě!"...Uchechtla se a šla pro objednávku.
 
 

Reklama