Pocit bezmoci

Pocit bezmoci(4)

11. září 2017 v 0:08 | Janča
Poslední díl.

BRIAN

"Co to, sakra...?!" byla slova, která mě probudila z hlubokého spánku. Stěží jsem rozlepil oči a posadil jsem se... no nebo jsem se o to alespoň snažil. Chystal jsem se zvednout a jít se podívat, co se děje, ale v tom z ložnice vyběhl Justin, který právě stoprocentně zažil pěkný šok a já hned tak nějak tušil, v čem je asi problém... myslím, že v naší posteli čekal na tuty mě a ne Maikeyho.

J: "Briane!"
B: "Asi jsem ti mohl dát vědět, že tu Maikey zůstane přes noc."
J: "Jo, to by bylo skvělý!"
Maikey: "Promiň... nechtěl jsem ti způsobit infarkt."

Justin se nadechoval k nějaké odpovědi, která rozhodně neměla být milá, ale myslím, že si vzápětí vzpomněl na Bena a zmohl se na pouhé "To je dobrý, Maikey."

B: "Kolik je vůbec hodin?"
J: "Půl třetí ráno."
B: "Wow, stihl si to před třetí."
J: "Je ti jasný, že v tomhle případě se naše dohoda trošku nepočítá?"
B: "To neznamená, že bych tě stejně nemohl nějak potrestat."

Až na konci té věty jsem si uvědomil, jakej jsem vůl. Ne snad proto, že jsem Justinovy vyhrožoval potrestáním, které fakt rád praktikuju... ale proto, že kousek od nás stál můj nejlepší kamarád, jehož přítel je právě teď v nemocnici a já si tu klidně dovádím s tím svým. Někdy jsem vážně bezohlednej parchant.

Pocit bezmoci(3)

6. září 2017 v 0:04 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Odešel jsem z nemocnice někdy kolem poledne, Justin tam před svojí šichtou mohl ještě být, takže Maikeymu pro jistotu dál dělal společnost. Já jsem se ještě vydal domů dát trochu dohromady, abych nevyděsil svoje zaměstnance a případné klienty. Potom jsem se vydal vstříc Kinneticu a všemu, co mě tam dnes čeká a že toho nebylo málo. Dovedete si však představit, že moje hlava byla myslí přeci jen někde trochu jinde. Pokud jsem na tom takhle já, neumím si ani představit, jaký pocit bezmoci právě teď zažívá Maikey. Vlastně... umím si to představit a to celkem živě, sám jsem si to prožil a je to ten nejhorší pocit na světě.
Upřímně si myslím, že kdybych se dneska v Kinneticu vůbec neukázal tak by to ničemu neuškodilo, Ted dělal téměř všechnu moji práci a ještě mi nosil kafe jako nějaká asistentka. Možná by nebylo špatný začít ho platit i za tohle. Každopádně vřelé "díky" mu rozhodně udělalo větší radost, zvlášť když pochází ode mě jemu.

B: "Co se tak usmíváš?"...Osočil jsem ho, když jsme opouštěli Kinnetic - poslední jako obvykle.
Ted: "Neusmívám! Nebo... možná si jen užívám vědomí, že všemocný Brian Kinney mi poděkoval."
B: "Bože, ty si vážně na zabití,"...Protočil jsem oči a nastoupil do auta, kterým jsem odmatud rychle odjel.

Překvapivě jsem opět skončil v jídelně. No co, měl jsem jednoduše hlad, to se snad dá pochopit. A ano přiznávám - chtěl jsem taktéž vidět někoho blonďatého.

J: "Dobrý den, pane Kinney."
B: "Dobrý, pane Taylore,"...Natáhl jsem se k němu, abych ho políbil.

Pocit bezmoci(2)

5. září 2017 v 0:07 | Janča
Nový díl.

BRIAN

S Justinem jsme usnuli celkem brzy... nebo usnuli - on spal jako špalek v mé náruči, za to já... já jsem s tím měl celkem dost velký problém. Každou chvíli jsem se budil a pak jsem zase usnul a pak jsem se zase vzbudil a takhle to bylo pořád dokola. Můj mozek jednoduše nechtěl vypnout. Myslel jsem neustále na to, zda bude Ben v pohodě, na to, jak je asi Maikeymu a taky na to, co se stalo o Justinově plese. Naprosto mě zaplavily vzpomínky na Justinovo tělo ležící na studeném betonu. Zkrátka jsem myslel na všechny ty depresivní věci, kterým se obvykle vyhýbám, ale tentokrát to vážně nešlo. Bylo mi z toho všeho fakt mizerně. Člověk si v takových chvílích uvědomuje, jak snadno se všechno může změnit, jak snadno můžeme přijít o věci a lidi, o které jsme mysleli, že nikdy nepřijdeme. Jsem sentimentální gay, to je vážně bezvadný.
Když padla 6 hodina ranní, vzdal jsem veškerou snahu o to se nějak důstojně vyspat a jednoduše jsem se vymanil zpoza Justinova dokonalého těla a šel jsem se projít ven. Nejsem sice ten typ, co by se potřeboval procházet v tak brzkých hodinách venkem, ale jednoduše jsem potřeboval na vzduch. Nicméně jsem nakonec "překvapivě" skončil v jídelně, kde už Debbie jako vždy otročila. Ale stejně se mi zdálo, že je tu dnes až nějak extrémně brzo, i když já mám co povídat, že?

B: "Koukám, že nejsem jedinej, kdo nemůže spát."
Debbie: "Ahoj, zlato."

Okey, vím, že mě má ráda, ale 'zlato' je pro ni většinou Maikey, Justin, dokonce i Ted... ale já? Já jsem většinou parchant, který myslí jenom sám na sebe.

Debbie: "Nekomentuj to,"...Všimla si mého zaskočeného výrazu.
B: "Okey,"...Dělal jsem, jakoby nic.
Debbie: "Dáš si něco?"
B: "Potřebuju kafe... silný... nejlíp v kastrolu."
Debbie: "Ten kastrol ti asi nesplním, ale silný bude určitě... sama jsem ho potřebovala."

Pocit bezmoci(1)

4. září 2017 v 0:01 | Janča
Nová povídka. - Některé z vás dnes nečeká zrovna příjemný den a tím je návrat do školy, proto opravdu doufám, že vám ho zpříjemní po mé dvou měsíční pauze konečně nějaká ta povídkaUsmívající se

BRIAN

Rozrazil jsem dveře nemocnice a vběhl dovnitř jako bych snad zešílel. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe a pohltil mě nepříjemný pocit spojený se vzpomínkami na to, jak jsem tu byl naposled, když jsem noc co noc sedával u Justinovo postele, abych věděl, že je v pořádku. Zatočila se mi z toho hlava a začal mi těžknout dech, jako by mě snad popadal záchvat paniky. Nakonec jsem ale zatřepal hlavou a v duchu se uklidnil. Tady teď přeci nejde o mě.
Vzápětí jsem se vydal na recepci, ale domluvit se se sestrou by byl momentálně asi učiněný zázrak, protože ta se víc zabývala hovorem, než mnou. Možná to byl hovor důležitý, možná ne, ale fakt jsem potřeboval získat její pozornost...

B: "Mohla byste mi, sakra, věnovat pár vteřin svého času?"...Vykřikl jsem a ona se na mě vykuleně zadívala. No pozornost jsem rozhodně získal.

Ale už to bylo jedno, toho, koho jsem hledal, jsem zahlédl sedět u jednoho z pokojů. Vypadal hrozně, v jeho tváři jsem mohl vyčíst, že tohle rozhodně není dobrý.

B: "Maikey?"...Posadil jsem se k němu a položil mu ruku na stehno.
Maikey: "Bri,"...Vydechl a následně se mi se slzami v očích složil do náruče.

Když se trochu vzpamatoval, začal mi říkat, co s Benem je, já mu sice rozuměl každé třetí slovo, ale i tak jsem z toho pochopil, že to nějak souvisí s jeho HIV a taky to, že je stále v bezvědomí... Maikey byl šíleně vyděšenej a já se mu nedivil. Však jsem si tímhle sám prošel a bylo to snad nejhorší období mého života.
 
 

Reklama