"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Omlouvám se, Sunshine

Omlouvám se, Sunshine(4)

12. srpna 2014 v 0:11 | Janča
Poslední díl. - 18+

BRIAN

Nemohl jsem tam s ním v té sprše zůstat, ne když vím, že mě nenávidí a ještě se mě ohledně toho rozhodl začít zpovídat, myslel jsem, že když mu řeknu, že si nic nepamatuju tak to nechá být, jenže já si to pamatuju... Pamatuju si naprosto všechno i do toho nejmenšího podělaného detailu, na to se ani zapomenout nedá, to, jak mě bodlo u srdce, když to vyslovil, se nedá vůbec s ničím srovnat, v ten moment mi připadalo, jako bych ztratil něco nenahraditelného něco, co nade vše miluji... Miluju ho! A proto mě ničí představa, že život se mnou byl pro něj jedno velké utrpení, že jsem pro něho neudělal nikdy nic dobrého, že by mě nejraději nikdy nepoznal! Já už si život bez něho ani nedokážu představit, já nechci, on je jeho součástí víc než cokoliv, on mi jediný rozumí, on jediný může naplnit mé touhy a očekávání, on jediný mi ukázal, co slovo láska ve skutečnosti znamená, ačkoliv jsem to nejprve nechtěl vidět, natož slyšet, ale teď? Po tom, co se stalo, co mi řekl přímo do obličeje? Už se tomu dál nedokážu bránit... Nechci! Protože vím, že pokud to udělám tak ho ztratím a to nadobro a to jednoduše nemůžu riskovat, on dal mému životu něco, co nejde ani slovy vyjádřit a vím jedno určitě... Pokud mi není nablízku, opravdu by mi nevadilo, kdyby zrovna byl a nejlépe už napořád!

J: "Briane?"...Otočil jsem se k němu a uviděl ho stát ve dveřích koupelny.

Byl jsem, jak paralyzovaný, nevěděl jsem, co mám dělat, co mám říkat... Prostě nic! Jeho výraz mluvil za vše - čekal na odpovědi, kterých jsem se bál, ale které on potřeboval slyšet, ať už se mi je chce vyslovit anebo ne! Nikdy už asi nebudu mít tak velkou odvahu jako teď, abych alespoň něco dokázal vyjádřit prostě, pokud se téhle šance nechopím, je to úplně stejné, jako kdybych mu řekl "Jdi a už se nevracej!"

Omlouvám se, Sunshine(3)

11. srpna 2014 v 0:12 | Janča
Nový díl. - 18+

JUSTIN

Já fakt nevěděl, co mám dělat, doslova ani za boha! Bylo to tak nečekané a především nepříhodné, byl bych radši, kdyby si všechno pamatoval a nejlíp se na mně pořádně vyvztekal, abychom pak snad mohli být zase v normálu a ne se místo toho teď rozhodovat o tom, zda mám být za mizeru anebo za ještě většího mizeru a já nechci být ani jedno. Neříct mu to, to prostě nejde, byl by to hnus hnusí všemohoucí, ale... Jak mu to říct? Jak člověk někomu může šetrně vrátit bolestné vzpomínky, aby si to s prominutím ještě víc neposral? Nejspíš rychle a bez jakéhokoliv oddalování a výmluv, aby pak na mě nemohl vyrukovat ještě s tím, že jsem to před ním dlouho tajil... Takže, Justine, je to teď nebo nikdy a víš, že nikdy to být nemůžu... I když by mohlo... Ne prostě to udělej, řekni mu to!

J: "Víš, Briane, musím ti něco říct,"...Otočil jsem se k němu čelem.
B: "Pšš, teď ne,"...Přitiskl se na má ústa a spodní ret vsál do svých úst.
J: "Ale já musím..."
B: "Musíš mě líbat... Na ostatním teď nezáleží,"...Popadl mé rty a drtil je.

Ne tohle prostě není on, něco se s ním děje! A ano vzpomínám si, že romantického Briana jsem si vždycky přál, ale tohle nemá s romantikou nic společného... Ten jeho výraz, když to říkal... Já prostě nevím, byla v něm bolest? Anebo smutek? Já fakt nevím, jen mi to jednoduše nejde do hlavy! Ledaže...

J: "Opravdu si nic nepamatuješ?"...Odtrhl jsem se od něj a musel se na to zeptat.
B: "Opravdu,"...Přisvědčil.

Omlouvám se, Sunshine(2)

10. srpna 2014 v 0:28 | Janča
Nový díl. - 15+

JUSTIN

Celou noc jsem nespal, musel jsem nad tím neustále přemýšlet, nechápal jsem, za co se mi omluvil, to já jsem tady přece ten idiot, který by se měl omlouvat a vyjadřovat upřímnou lítost! A ještě k tomu je nejhorší to, že pokud u Briana existuje stav, kdy myslí vážně opravdu každičké slovo, je to právě ten opilý, takže opět se sám sebe ptám... Za co se mi, sakra, omlouval?!
Jednoduše mi to nešlo do hlavy, Brian se nikdy a za žádných okolností neomlouvá a když už ano, je to jen kvůli Kinneticu a přisadí k tomu, co nejvíc sarkasmu a ironie, jak jen dokáže, mně by se rozhodně za nic neomlouval, dal by tím najevo city a těmi by spustil mojí romantickou stránku a tak dále a tak dále... Takže co je teď jinak? Jasně byl opilý, když to říkal nebo spíš mumlal, ale bez toho, aby si to myslel by nic takového nevyslovil ani v opilosti. Do prčic, tohle je tak komplikovaná situace a já vůbec nevím, co s ní! Nejlepší asi bude počkat na to, až se vzbudí a zjistit, jestli si to vůbec pamatuje a pak podle okolností se pokusit zjistit, co tím vlastně myslel.
A asi to nejšílenější je, že začal víkend, tudíž ani jeden z nás nemusí do práce a tyhle dva dny v 99% vždycky trávíme spolu, jenže co teď? Budeme se celých 48 hodin ignorovat nebo se jeden z nás sebere a odejde pryč anebo to snad po jeho probuzení vyřešíme, udobříme se a všechno bude jako při starým? Proboha, Briane, vzbuď se už konečně, ať vím, na čem jsem!
Neohrabaně jsem vylezl z postele, Briana políbil na tvář a vydal jsem se do kuchyně spáchat nějakou snídani nejen, že bude mít hlad, až přijde k vědomí, ale taky je to dobrý začátek omluvy. Po zjištění obsahu kuchyně jsem ukuchtil jen omeletu se slaninou, takže nijak nóbl omluvná snídaně spíš jen taková klasická, ale i tak je dobrá, takže s ní snad bude spokojený. Nandal jsem jí na talíř, ten jsem položil na tác plus sklenici vody a aspirin a zamířil jsem do ložnice odhodlaný ho klidně probudit, ale to jsem nemusel - seděl na kraji postele s hlavou v dlaních...

J: "Dobrý?"...Chtěl jsem mu dát najevo, že jsem tady a vědět, zda je v pořádku, ačkoliv je jasné, že není.
B: "Bylo líp,"...Zachraptěl do dlaní.
J: "Máš tu snídani."
B: "Nemám hlad,"...Odsekl.
J: "Musíš jíst."
B: "Musím umřít... Tohle je jen nadbytek."

Omlouvám se, Sunshine(1)

9. srpna 2014 v 8:58 | Janča
Nová povídka.

JUSTIN

Vždycky jsem to já, kdo se při nebo po hádce zvedne a uteče, ale protentokrát to byl Brian, kdo za sebou hlasitě bouchnul dveřmi a už několik hodin se nevrátil a ani se mu popravdě nedivím, vážně jsem to tentokrát přehnal, řekl jsem věci, které jsem říkat neměl, ale to když jsem zařval, že si přeju, abych ho nikdy nepoznal, bylo asi to nejhorší! Prostě mi to vyklouzlo a ani jsem to v ten moment nemyslel vážně, ve skutečnosti jsem ho chtěl jen hodně naštvat. I když naštvat Briana Kinneyho citovými výhružkami a vším tomu podobné, je opravdu nemožné, tak tentokrát se mi skutečně povedlo a to přímo na jedničku, aniž bych si vlastně uvědomoval, co tím vůbec způsobím! Myslel jsem, že se naštve, ale následně si uvědomí, že jediný důvod, proč jsem mu něco takového řekl je, že mi tím odmítavým postojem, který trvá už víc, jak čtyři roky, ubližuje a třeba ten svůj postoj potom změní, ale... Omyl! Vytočil jsem ho to jo a nejspíš přímo do nadmořských výšin, ale ničeho jako je přehodnocení svého chování jsem se od něho nedočkal... Jak šokující!
Chtěl jsem mu napsat, zavolat a dokonce ho i jít hledat, ale pak jsem si uvědomil, že to by právě teď bylo asi to nejhorší, kdyby stál o mojí přítomnost určitě by jí už dávno vyhledal, tudíž jsem se své nutkání něco udělat ihned zase zahnal, obléknul se a vydal se na svou večerní šichtu...

Debbie: "Nejsi tu nějak brzy, Sunshine? Začínáš až za půl hodiny."
J: "Alespoň ti pomůžu, musíš si taky trochu oddychnout."
Debbie: "To je od tebe hezké, zlato, ale proč mi to zavání něčím... Jak to jen říct? - Brianem?"
J: "Tentokrát jsem to vážně přehnal."
Debbie: "Ty, Justine?"
J: "Ano já,"...Hlesl jsem a sklopil pohled.
Debbie: "Co se stalo?"
J: "Byla to ve skutečnosti hloupost, na kterou jsem přehnaně reagoval - Brian po celém dni přišel z Kinneticu a přinesl si vlastně jako obvykle zbytek práce domů, ke které ihned usedl a nebral ohled na to, že jsem připravil večeři a ano podotýkám, že o svíčkách a ano znám ho, jen jsem myslel, že alespoň jednou by mi mohl vyjít vstříc, jenže to se nestalo a já se neudržel, když mi řekl, že má důležitější věci na práci, než večeřet se mnou a zařval jsem na něho, že si přeju, abych ho nikdy nepoznal, prostě mi to vyklouzlo - neúmyslně, no a on se sebral a odešel pryč."
 
 

Reklama