"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Malý zázrak

Malý zázrak(2)

13. září 2017 v 0:05 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Celou cestu z galerie jsem musel pořád myslet na Debbie. Ničilo mě vědomí, že by snad opravdu mohla umřít, nechtělo se mi tomu ani věřit. Je to Debbie, proboha! Ale i přes to jsem si tento fakt musel připustit a vážně jsem nevěděl, jak s ním mám naložit. Neviděl jsem ji už 7 let a kromě každoročního přání k narozeninám a k Vánocům jsem s ní už 3 roky nemluvil. S některými z Pitts jsem nemluvil ještě dýl. A s někým konkrétním už dokonce těch celých 7 let. Všechno to začalo tím zatraceným Brianem Kinneym... mysleli jsme si, že náš vztah na dálku může fungovat, ale spletli jsme se. Ani jeden jsme se nechtěli krmit falešnou nadějí, že jednoho dne zase budeme spolu a ani jeden jsme nedokázali žít od měsíce k měsíci a vidět se zázračně jen pouhých pár hodin, oba nás to ničilo a oba jsme věděli, že takhle to zkrátka dál nejde. Nebo spíš... Brian byl Brianem a věděl, že tohle potřebuju, že tohle je můj sen, který si chci splnit a byl to on, kdo se rozhodl odejít ode mě. Přestal mi volat, přestal mi psát, a když jsem dokonce přijel do Pitts, abych zjistil, co se děje, ani mi neotevřel dveře, stál jsem tam tři hodiny, než jsem to nakonec vzdal a se vztekem odešel. V tu chvíli jsem ho nenáviděl za to, že mi tohle dělá, ale nakonec jsem jednoduše pochopil, že jen dělá to, co si myslí, že je pro mě nejlepší. Nikdy jsem mu to však neodpustil a ani nevím, zda někdy odpustím. Miloval jsem ho a on mě odehnal. Možná si myslíte, že jsem o něj měl bojovat víc, že jsem se měl vykašlat na kariéru malíře a být jednoduše s ním, ale... můj život v tu chvíli teprve začínal a já to nemohl jen tak zahodit, zvlášť když Brian byl ochotný udělat naprosto cokoliv pro to, abych to neudělal.

J: "Do háje,"...Zastavil jsem se v pohybu, když jsem narazil na Adama před domem, kde bydlím.
Adam: "Ty si na mě zapomněl, že?"
J: "No... tak trochu. Dneska se stala šílená věc."
Adam: "Co? Nějaký zákazník tě vytočil do běla?"
J: "To by nebylo poprvé."
Adam: "Pravda. A co se teda stalo?"
J: Povím ti to nahoře, tady je zima."

Malý zázrak(1)

12. září 2017 v 0:09 | Janča
Nová povídka.

JUSTIN

varování: žádné

Probudil jsem se jako každé ráno v 7 hodin, dnešek byl však něčím výjimečný - po roztažení žaluzií jsem byl očarován krásou zasněženého okolí. Chvíli jsem si ještě jen jako zhypnotizovaý užíval tu úžasnou atmosféru a výhled na padající vločky... nebo taky lidi, kteří to zrovna nevybírali po místy namrzlém chodníku. Následně jsem si šel udělat snídani, která se bohužel skládala jen z horké kávy, protože jsem jaksi zapomněl doplnit lednici. A po "snídani" následovala osvěžující sprcha, po které přišel na řadu každodenní výběr pracovního obleku. Jakožto někdo, kdo vede svojí vlastní galerii, si přeci jen musím trochu potrpět na to, abych vypadal k světu. Pak už jen stačilo vzít si věci, klíče od auta a dobrou náladu a mohl jsem se vydat do práce. Jenže když jsem vyšel na ulici, čekalo mě ještě jedno milé překvapení - snídaně v rukou toho nejúžasnějšího chlapa na světě...

J: "Ty si nejlepší... mohl byste mi připomenout, kde že jsem vás to našel Adame Peetersi?
Adam: "Hmmm... myslím, že jsem přišel do tvé galerie a tak dlouho jsem tě přemlouval, aby si vystavil moje obrazy, dokud si se do mě nezakoukal."
J: "Jo... tak nějak to asi bylo,"...Zaculil jsem se.

Oba jsme se zasmáli a následně dlouze políbili. Ty jeho rty bych mohl líbat pořád dokola. Následně jsme se ale s příslibem, že si uděláme hezký večer, museli rozloučit, protože nás oba volala práce, ale rozhodně jsem byl hned lépe naladěn... řekněte mi, kdo si jen tak ráno přivstane, aby vás viděl a donesl vám snídani? To musí zlepšit náladu úplně každému.
Před vstupem do galerie jsem se však svého poblázněného úsměvu zbavil a následně jsem vstoupil se seriózním výrazem. Při myšlence na to, od koho jsem se tohle naučil, se mi zachvělo srdce, ale vzápětí jsem se jednoduše pustil do práce. Práce, kterou miluju a která mě baví. Když jsem zamířil do New Yorku, nikdy by mě nenapadlo, že takhle bude vypadat moje budoucnost, ale teď - o 8 let později... všechno je zkrátka dokonalé.
"Pane Taylore, mohu?" ozvala se má asistentka ode dveří. Nevím, co je víc divnější, že mám asistentku anebo to oslovení pane Taylore.
 
 

Reklama