"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Malý zázrak

Malý zázrak(27)

8. listopadu 2017 v 15:14 | Janča
Poslední díl. - Tak jsme konečně u konce... doufám, že budete spokojeníUsmívající se

BRIAN

varování: žádné

Strávil jsem noc na pohovce ve své kanceláři a moje záda mi to teď pěkně vyčítají. Jenže takový je teď můj život, od rána do večera se dřu v Kinneticu a někdy jsem tak vyřízený, že večer nejsem schopný ani dojet domů, takže si jednoduše ustelu tady. V Pitts by mi tohle neprošlo, tam jsem měl pořád někoho za zadkem, především vy víte koho, ale tady není nikdo, kdo by mi řekl, ať zvolním, Synthia se teda snaží, ale znáte mě, nenechám si mluvit do života. Zvlášť, když je tohle jediný způsob, jak se pomalu, i když nejistě, vypořádat s tím, že je Justin nadobro pryč. Je to vlastně buď tohle nebo chlast. Jsem na cestě do záhuby, to je jistý.

Synthia: "Už zase si spal tady?"
B: "Očividně."
Synthia: "Ty se fakt chceš totálně oddělat."
B: "Nebylo by to to nejhorší,"...Zašeptal jsem si pod vousy.
Synthia: "Chováš se, jako by tvůj život už neměl žádný smysl..."
B: "Jsem v pohodě."
Synthia: "Jo to rozhodně. Jednou se budeš muset zase sebrat a prostě žít dál."
B: "Já žiju."
Synthia: "Jestli tomuhle říkáš žití tak... ani nevím, co ti na to říct."
B: "Neříkej nic."
Synthia: "Je to už 6 měsíců, Briane."

Podíval jsem se na ni, zda to myslí vážně a následně jsem se radši zvedl a odešel. Možná, že už je to 6 měsíců, co jsme si s Justinem opět museli říct sbohem, ale pokud se nepletu, tak ani to předchozí jsem nerozdýchal zrovna brzo a dobře. Na druhou stranu vím, že takhle to jednoduše dál nejde... ale co mám asi tak dělat?
Zašel jsem si na snídani do nejbližší jídelny, která mě opět přiměla vzpomenout si na Debbie, které bych měl asi brzo zavolat a ujistit jí, že jsem pořád naživu. Ale právě teď na to nemám jednoduše sílu. Už když jsem před 14 dni strávil víkend u Lindsay a Mel, abych viděl Guse, stálo mě to všechno úsilí vypadat jako, že jsem v pohodě... s Debb to není tak snadné, ani přes telefon.

Malý zázrak(26)

7. listopadu 2017 v 0:07 | Janča
Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Strávil jsem ve svém hotelovém pokoji celý den a nebyl jsem schopný ani vylézt z postele. Bylo mi mizerně. Tak mizerně, až mi z toho bylo špatně. I když jsem věděl, že nechat ho jít, bylo jediné možné řešení, nenáviděl jsem se za to. Tak dlouho jsem na něj čekal, snil o tom, až ho zase uvidím, až s ním budu... a nakonec jsem ho poslal pryč... znovu. Mám pocit, že nedělám nic jiného, než že ho zas a znovu posílám pryč a pak čekám na den, kdy se mi vrátí. Jenže tentokrát víc, než kdy dřív, si myslím, že to už se opravdu nikdy nestane.
Nejradši bych vzal telefon a zavolal mu, ještě jednou, abych slyšel jeho hlas. Ale nemůžu, nejde to. On musí jít a já ho musím nechat.

B: "Nemám zájem!"...Reagoval jsem na klepání na dveře.

Jenže klepání se ozvalo znovu... a znovu. "Kriste pane!" s opravdu velkou neochotou jsem se vyhrabal z postele, abych zjistil, kdo mě otravuje tentokrát, měl jsem fakt vztek.

Maikey: "Ahoj."
B: "Řekl bych, že tě rád vidím, ale..."
Maikey: "Slyšel jsem, co se stalo."

Zadivil jsem se, jak mohl slyšet něco, co jsem mu ještě neřekl?

Maikey: "Justin se stavil u mámy, aby se se všemi rozloučil, než odletěl,"...Vysvětlil mi.

Teď se mi udělalo špatně ještě víc. On už odletěl?

Maikey: "Můžu dovnitř?"
B: "Pro mě za mě."

Dobelhal jsem se zpátky k posteli a zase sebou do ní plácl. Měl jsem pocit, že už nemám pro co žít. Že když tu zůstanu, umřu a shniju, bude to to nejlepší, co se mi může stát... protože takhle žít už nemůžu.

Malý zázrak(25)

6. listopadu 2017 v 0:01 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

varování: 12+

Když jsem se ráno probudil a uviděl Brianovo spící tvář, nechtělo se mi ani věřit tomu, že je tohle skutečnost. Vlastně jsem si na něj musel sáhnout, abych se o tom ujistil. A když jsem opravdu následně ucítil horkost jeho kůže, široce jsem se musel usmát. Nemůžu ani říct, jak šťastně jsem se momentálně cítil. Začal jsem ho pomalu a něžně líbat na krk, pak jsem pokračoval na jeho hruď. Netrvalo dlouho a s příjemným "Hmmmm," se probudil. A hned jak mě spatřil, usmíval se úplně stejně jako já... byl šťastný, viděl jsem to na něm. Tak, jak jsem si vždycky přál, že po mém boku bude. Chtěl jsem, aby tenhle okamžik trval celou věčnost. A když si mě následně přitáhl k polibku, ani trochu jsem se nebránil, vlastně jsem si jeho rty bral až nebezpečně vášnivě.

B: "Tady se mě někdo nemůže nabažit,"...Zasmál se.
J: "Ani nevíš jak,"...Vylezl jsem na něj a obkročmo se na něj posadil.
B: "Pojď ke mně,"...Zašeptal a stáhl mě k sobě, aby mě mohl líbat jako smyslů zbavený.
J: "Víš... co... by... nám bodlo?"...Ptal jsem se mezi polibky.
B: "Co?"...Zvědavě se na mě podíval.
J: "Společná sprcha."

Jen z jeho očích jsem mohl vyčíst, jak moc se mu můj nápad zamlouval. Všichni jistě víte, že společné sprchování, je tak trochu naše oblíbená činnost.
Než jsem se nadál, Brian vystřelil z postele a vláčel mě s sebou. Naštěstí jsme už oba byli nazí a nemuseli jsme se s tím zdržovat. Jen, co na nás začaly dopadat provazce horké vody, začali jsme se opět vášnivě líbat a dotýkat na každém kousku našich těl.
Jenže než jsme stihli kamkoliv pokračovat, ozvalo se klepání na dveře...

B: "Neee,"...Zoufale mi položil hlavu na rameno.
J: "Budeme to ignorovat."
B: "Myslím, že tím si nepomůžeme, hotelová služba má povinnost tu uklidit, pokud není na dveřích cedulka, aby nás nerušili, takže nakonec by si sami otevřeli."
J: "Tak to bys jim měl jít rychle vysvětlit, že o jejich služby momentálně nemáme zájem,"...Mrkl jsem na něj.
B: "Hned budu zpátky,"...Ještě jednou mě políbil a běžel tam.

Malý zázrak(24)

4. listopadu 2017 v 0:04 | Janča
Nový díl. - Na tenhle díl asi čekáte ze všeho nejvíc, takže zkrátka... nemůžu vás nechat čekat až do pondělí, výjimečně proto zveřejňuji i v sobotu, takže si to užijte!S vyplazeným jazykemSmějící se

BRIAN

varování: 18+

Jedna moje část se chtěla zvednout a utéct odtud, jak nejrychleji by to šlo. Ale další část věděla, že dříve či později k tomu dojít stejně musí... možná bude lepší to mít jednoduše za sebou a vědět, na čem vlastně jsme... i když mi něco říká, že už to vím, jen se pořád držím té malé naděje, že nakonec to třeba opravdu vyjde tak, jak doufám. Ale... jaká je vlastně šance? Přiznejme si, že s Justinem jsme to nikdy neměli snadné, především díky mé účasti, ale aspoň jsme žili v jednom městě, dokonce v jednom loftu... ale vše se změnilo, když odešel a pak jsem odešel i já... takže pokud se oba nechceme vzdát své kariéry a vrátit se zpátky sem, tak asi nemáme moc velkou šanci na to, že by to mohlo vyjít. Zatraceně, někdy bych si přál, abych nebyl takový pesimista.
Justin k nám nervózně přišel a celou dobu se mi díval do očí, myslím, že ani on nevěděl, jak se s touhle situací má vlastně vypořádat.

Maikey: "Tak já vás tu nechám."

Popravdě jsem na Maikeyho přítomnost úplně zapomněl z toho šoku, že je Justin tady. Ale snad bych i uvítal, kdyby tu zůstal... pro jistotu, že by se to nějak zvrtlo. Jenže on zmizel dřív, než jsem stihl cokoliv říct a najednou jsme byli s Justinem sami... teda skoro sami, zbytek osazenstva tady se nepočítá.

B: "Sedneš si nebo tu hodláš celou dobu stát?"
J: "Asi si sednu."
B: "Dáš si něco k pití?"
J: "Myslím, že by se něco hodilo."

Objednal jsem mu skotskou a on ji do sebe hned vyklopil, musel jsem se nad tím usmát. Ale pak jsem se zase vrátil zpátky na zem a uvědomil si, že tu není vlastně nic k smíchu.

Malý zázrak(23)

3. listopadu 2017 v 0:06 | Janča
Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Vystřelil jsem odtamtud, div jsem se u toho nepřerazil. V jednu chvíli mi ani nedocházelo, co vůbec dělám. Nebo vlastně... pořád mi to nedochází. Choval jsem se jako nějaká žárlivá lesbička a to přeci nejsem já. I když bych řekl, že moje reakce byla zcela správná a oprávněná. Jenže ani to nemění nic na tom, že jsem si neměl dovolit dát najevo, co se mnou tohle zjištění udělalo.
Justin mi jednoduše nedokázal říct jeden malý, ale za to opravdu zásadní detail, zatímco se tvářil jako, že by všechno mezi námi mohlo být v pohodě... a to ten, že má v New Yorku někoho jiného. A nezdálo se, že by to byl jen nějaký úlet... řekl mu, že ho miluje... MILUJE. V jednu chvíli říká, že miluje mě a v další to říká někomu jinému... tak, co si mám, do háje, myslet?! Sakra, točí se mi z toho všeho hlava.
Usedl jsem na bar ve Woodym a objednal jsem si rovnou dva panáky, věděl jsem, že je fakt budu potřebovat, pokud mám tohle nějak strávit.

Maikey: "To si začal trénovat na maraton? Pomalu jsem se přerazil, jak jsem se tě snažil dohnat,"...Posadil se udýchaný vedle mě.

Koukal jsem na něj jako na zjevení, nedokázal jsem si vysvětlit, co tu dělá. Nechce se mi věřit, že z ledové královny se z něj opět stává někdo, kdo se o mě opravdu zajímá a ještě to dává najevo.

B: "Co tu děláš?"
Maikey: "Co bys řekl?"...Mávl na barmana, aby si taky objednal panáka.

Usmál jsem se a Maikey se usmál nazpátek, nemůžu ani vyjádřit, jak vděčný jsem byl, že tu byl. Pravděpodobně tohle nevyřeší všechny naše neshody, ale rozhodně je to začátek.

Maikey: "Jak ti je?"
B: "Skvěle."
Maikey: "Briane?"
B: "Co?"...Zakroutil jsem očima.
Maikey: "Jak ti je?"

Malý zázrak(22)

2. listopadu 2017 v 18:06 | Janča
Nový díl. - Jeden týden člověk píše, jak divý a druhý je rád, že si najde trochu času na to napsat další dílKřičící Omlouvám se za čekání... a přeji hezké čteníMrkající

JUSTIN

varování: žádné

Když jsem uviděl Adamovo jméno na displeji mého telefonu, skoro se mi zastavilo srdce. Nevěděl jsem, co dělat a tak jsem se rychle sebral a utíkal na verandu, abych to mohl vzít a... a nevím. Protože jsem, sakra, nevěděl, jak s ním mluvit, co mu říct, co dělat. Představa, že mu budu lhát, se mi hrozně příčila. Ale říkat mu pravdu přes telefon jsem taky nemohl. Když jsem ani vlastně nevěděl, jaká ta pravda je. Skoro jsem se vyspal s Brianem a teď se chováme jako by všechno bylo v pohodě, i přes to, že je tu dost velká šance, že tohle vše skončí dřív, než to vůbec začalo. I přes to, že nemáme nejspíš vůbec žádnou šanci na to, aby nám to vyšlo. I přes to, že každý žijeme jinde a vedeme naprosto rozdílné životy. I přes to, že mám v New Yorku přítele, který mi právě volá, aby se ujistil, že jsem v pohodě, zatímco já tady...
Nakonec jsem se to odvážil zvednout, ale vážně jsem netušil, co mu povídat, byl naštvaný, že jsem mu nezavolal, ale zároveň šíleně chápavý a starostlivý, měl jsem na sebe hrozný vztek za to, co právě dělám, ale zároveň jsem si jednoduše nemohl pomoct, Brian je zkrátka... tady... a já nemůžu jen tak dělat, že neexistuje nebo, že ho snad nemiluju... ale stejně tak vím, že nic z tohohle není správné.
Když se se mnou Adam loučil, řekl, že se těší, až se vrátím domů a zakončil to slovy "Miluji tě," naprosto jsem zpanikařil a řekl mu to nazpátek, ačkoliv jsem věděl, že jsem právě věci ještě víc zhoršil, ale nemohl jsem neříct nic... i když by to možná bylo lepší.
Hned, co jsem zavěsil, jsem se zhluboka nadechl, abych byl schopný jít dovnitř, jenže v momentě, co jsem se otočil, abych se tam vydal, tak...

J: "Briane?"...Ačkoliv jsem se neviděl, věděl jsem, že jsem naprosto zbledl.

Brian se na mě jen s pootevřenými ústy díval a myslím, že nevěděl, co si myslet. A já absolutně nevěděl, co mu říct, protože tohle... tohle měnilo úplně všechno.

B: "Kdo to byl?"...Zeptal se svým způsobem naštvaným, ale zároveň roztřeseným hlasem.
J: "Eh..."
Jenny: "Co tu děláte?"...Zjevila se u nás s tím svým zvědavým dětským pohledem.
J: "My... jenom si povídáme."
Jenny: "A o čeeem?"
J: "O... o...,"...Sakra, co jí mám asi tak říct?
Melanie: "Jenny, zlato... tady jsi."
Jenny: "Strejdové se tu schovávají."
Melanie: "Tak to bychom je neměly rušit,"...Vzala jí za ruku a odvedla dovnitř.

Malý zázrak(21)

30. října 2017 v 0:02 | Janča
Nový díl.

BRIAN

varování: žádné
postavy: Brian Kinney, Justin Taylor, Michael Novotny, Lindsay Peterson, Emmett Honeycutt, Theodhor Schmidt

Ač se to může zdát neuvěřitelné a to zvlášť v mém případě, tak jsme spolu nespali. Ne snad proto, že bychom nechtěli, myslím, že všichni víme, že jsme chtěli, ale tak nějak tohle nebyla vhodná chvíle ani místo, se všemi těmi lidmi pod naší podlahou, se zdmi tenkými jako papír... a asi hlavně proto, že jsme ani jeden nevěděli, co to vlastně děláme. Jen jsme se jednoduše líbali, mazlili, hladili a užívali si vzájemnou blízkost tak jako už dlouho ne. A nakonec jsme jen leželi natisknutí na sobě, kůže na kůži. Justin měl položenou svou hlavu na mé hrudi a já ho hýčkal ve vlasech, byl to zatraceně dobrý pocit. Připomnělo mi to staré dobré časy a já za žádnou cenu nechtěl, aby to skončilo. Chtěl jsem se zaseknout v tomto okamžiku a nikdy z něj neodejít. Děsila mě představa, že bych ho měl pustit, natož zase nechat jít. Všechno ve mně mi říkalo, že o něj musím bojovat, za každou cenu, že ho jednoduše už nesmím nechat odejít.

J: "Myslím, že dole nás už musí pohřešovat,"...Zasmál se tím svým sladkým smíchem.
B: "Ať si klidně pohřešujou,"...Snažil jsem se mu dát jasně najevo, že se nehodlám hnout z místa... a to asi nikdy.
J: "Nemůžeme tu přeci strávit zbytek života."
B: "A proč by ne?"...Překulil jsem ho pod sebe a hladil ho ve vlasech, zatímco jsem se mu díval do jeho modrých očí.
J: "Ty bys tu snad chtěl zůstat navždy?"
B: "Pokud by to znamenalo být s tebou... tak jo... klidně."

Podíval se na mě, jako bych snad zešílel... anebo jako by člověka, na kterého se právě dívá, ani nepoznával... ale... jo... tohle jsem teď já... už odmítám skrývat to, co cítím, protože to nikdy ničemu nepomohlo... spíš naopak.

J: "Kdo jsi a co jsi udělal s Brianem?"
B: "Jsem přímo tady."

Justin mi zajel prsty přímo do vlasů a následně mě políbil. Nejde slovy vyjádřit, jak moc mi jeho polibky chyběly. A proto jsem dělal vše, co jsem mohl, aby byly co nejdelší. Když v tom nás najednou vyrušil nějaký rachot...

Malý zázrak(20)

26. října 2017 v 0:01 | Janča
Nový díl. - Musím se přiznat, začala jsem zase od začátku sledovat Queer as folk a opět mě pohltila ta známá mánie, která zahrnuje nejen to, že se mi po hrozně dlouhé době strašně dobře píše, ale i to, kdy koukám na všechny možné obrázky a videa... no a narazila jsem na video, které mi doslova vyrazilo dech... a jednoduše nejde, abych se o něj s vámi nepodělila, protože prostě... WOWPřekvapený
Říkám si, jak je neuvěřitelné, že se mě to po tolika letech stále tak moc drží... a pak vidím něco takového a mám v tom jasno... ještě, aby se mě něco takového nedrželo!




JUSTIN

varování: 12+

Nevěděl jsem, co si mám myslet. Vlastně jsem ani nemyslel. Jen jsem seděl, zíral na schody a čekal na to, až se Debbie vrátí a já z její tváře něco vyčtu... cokoliv... ale hlavně něco. Jenomže se zdálo, že s Brianem nahoře stráví snad celou věčnost. Jakojasně já to chápu, promluvit samotnému Brianovi Kinneymu do duše není něco, co zabere pět minut a hotovo, ale stejně... už jsem zkrátka chtěl, aby přišla a to nejlíp s ním.
Netuším, co se s ním tak najednou stalo a něco mi říká, že se to pravděpodobně ani nedozvím, kdo ví, jestli sám Brian to ví, já jen doufám, že jak nečekaně a rychle to na něj přišlo, tak stejně tak rychle to i zmizí. Říkám si ale, že stačilo, abych byl v jeho životě zpátky jen jeden pouhý den a on už stihl dojít do nálady, která nesvětí rozhodně nic dobrého. Ale co to pro mě vlastně vůbec znamená? Pořád si tu sním o tom, že spolu třeba máme ještě nějakou šanci, ale přiznejme si fakta, předtím jsme to neměli růžové a rozešli jsme se, o co lepší to může být teď, když oba žijeme naprosto rozdílné životy a ještě k tomu každý někde jinde? Ach jo, proč to musí být pořád takhle těžké!?

Maikey: "Jsi v pohodě?"

Popravdě mě zaskočil. Nejen, že jsem netušil, jak na tuhle otázku vlastně odpovědět, v hlavě jsem měl naprosto vykouříno. Ale stejně tak mě překvapilo, že se opravdu stará, neptá se, jen aby se neřeklo, myslí to vážně... a vím, že byly časy, kdy jsme si byli blízcí, ale... mám pocit, že ty už dávno pominuly.

Malý zázrak(19)

25. října 2017 v 0:01 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

Brian kolem mě prošel dovnitř a ani si mě nevšimnul, místo toho se šel přivítat s ostatními. Vůbec jsem nechápal, co se to tady děje. Když se se mnou v noci loučil, bylo pro něj důležité, abych na Debbiinu oslavu přišel, protože mě chtěl vidět. A teď jsme tady, on mě vidí a chová se, jako by si snad přál, abych tu nebyl. Co se, sakra, mohlo za těch několik hodin stát, že ho to přimělo k tomu, aby se ke mně choval takhle ledově?
Posadil jsem se na sedačku vedle Emmetta, který si mě lítostivě prohlížel. Do háje, i Emmett si všiml toho, jak mě Brian ignoruje. No řekněme, že si tady toho všimli úplně všichni. Ale byl jsem rád, že se všichni pustili do konverzace a dá se říct, že to přešli, protože bych nesnesl, kdyby se na mě ještě chvíli dívali.

Emmett: "V pohodě, zlato?"
J: "Neměl bych být?"
Emmett: "E-eh,"...Odkašlal si při pohledu na Briana.
J: "Jsem v pohodě,"...Snažil jsem se to říct co nejpevnějším hlasem, ale dalo by se říct, že by vyšlo nastejno, i kdybych to neřekl vůbec.

Jenže teď když už jsme byli v plném počtu, přesně, jak jsem si přál, ačkoliv jsem měl v hlavě jiná očekávání, tak bylo na čase Debbiinu oslavu pořádně rozproudit. Vydal jsem se proto do kuchyně, abych dort ozdobil svíčkami, a ty jsem následně zapálil. Vzápětí jsem se za zpěvu Happy Birthday vydal do obývacího pokoje a všichni se ke mně ve zpěvu přidali, tedy téměř všichni, Brian ne.

Debbie: "Bože, vy jste se všichni zbláznili,"...Reagovala na dárky, co jsme jí dali.
Lindsay: "Jen tě milujeme, Debb."
Maikey: "Nade vše,"...Líbl jí na tvář.

Malý zázrak(18)

24. října 2017 v 0:04 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

Stál jsem před Debbiiným domem a snažil jsem se sebrat odhodlání k tomu, abych zazvonil. Vím, že jsem si ujasnil, že to, co Debb udělala, nebylo nejlepší, ale ona se jednoduše cítila nucena to udělat, aby nás opět dala dohromady, protože jsme pro ní to nejdůležitější na světě... zkrátka jisté pochopení jsem pro to měl a byl jsem jednoduše připravený na to hodit to za hlavu a nic jí nezazlívat a ani jsem jí už nic nezazlíval, ale i přes to jsem tam jen tak stál jako totální pitomec, s kytkou a dárkem v ruce a nebyl jsem schopný se dokopat k zazvonění. Jenže najednou se ale otevřely dveře a...

Debbie: "Pořád doufám, že zazvoníš, ale něco mi říká, že tu radši budeš stát klidně celej den."
J: "Debb..."
Debbie: "To seš na mě opravdu tak moc naštvanej?"

Otevřel jsem pusu, ale nic z ní nevycházelo. Najednou přede mnou prostě stála, po všech těch letech a já cítil jenom jediné - neskutečnou radost z toho, že jí vidím. Ihned jsem se na ní vrhl, div jsem jí v objetí neumačkal k smrti.

J: "Na tebe se člověk nemůže zlobit dlouho."
Debbie: "Oh, Sunshine."

Drželi jsme se jako klíšťata, ale po chvíli jsme už oba trpěli na nedostatek vzduchu a museli se pustit. Chvilku jsme na sebe jen koukali se slzami v očích a pak jsme se museli začít smát. Přesně tohle mi na Debb chybělo, i kdybych chtěl brečet sebevíc, ona mě vždy dokáže rozesmát.
Vevnitř jsem se ještě přivítal s Carlem, ale když jsme se následně rozhlédl kolem sebe, něco mi tu jaksi nesedělo...

Malý zázrak(17)

23. října 2017 v 0:03 | Janča
Nový díl. - Včera jsem se nějak hodně rozepsala... popravdě to se mi nestalo už dlouho a byl to super pocitSmějící se Takže na sto procent můžete s dílem počítat, jak zítra tak i ve středuSmějící seUsmívající se A teď už si užijte čteníMrkající

BRIAN

Skoro jsem se neovládl a políbil ho. Ačkoliv vím, že by to nebylo úplně vhodné. I když od kdy já se zajímám o to, co je správné a co není, že? Každopádně ač mě vyrušení od Jennifer trochu naštvalo, poněvadž mi to překazilo něco, co chci udělat už hrozně moc dlouho, řekněme, že 7 let, tak jsem byl nakonec rád, že se tak stalo. Vím, zní to asi trochu hloupě, vždyť tohle přeci chci - chci Justina. Ale dnes je to poprvé po 7 letech, co jsme se viděli a i když já vím přesně, co k němu cítím, není jisté, že on stále cítí to samé ke mně. A i kdyby ano, co se pro nás vlastně změní? Když tomu teď podlehneme a strávíme spolu pár krásných dní, tak se pak zase stejně vrátíme do svých domovů a budeme mezi sebou mít tu zákeřnou vzdálenost, která nás v první řadě rozdělila už tenkrát. Když nad tím tak začínám přemýšlet, tohle snad nemá vůbec žádné řešení. Byl jsem jenom bláhový, když jsem si myslel, že se můžeme vrátit tam, kde jsme skončili... vždyť není jak. Jenomže, já to jednoduše už opravdu nezvládám.

B: "Prosil bych jeden pokoj."

Byl to první hotel, na který jsem narazil, bylo mi celkem fuk, kolik má hvězdiček, hlavně, abych se měl kde vyspat. Hned jak jsem dostal klíč, vydal jsem se do svého pokoje. Tam jsem ze sebe shodil všechno oblečení a vydal jsem se do sprchy. Byl jsem celkem zmrzlý z té zimy a bylo příjemné na sebe nechat dopadat provazce horké vody. Jenže najednou mě to přemohlo a to, co teklo po mojí tváři, už nebyly pouze kapičky vody, byly to i moje slzy. Připadal jsem si jako nějakej malej vystrašenej teplouš, ale... právě teď jsem to jednoduše nezvládl, naprosto mě to pohltilo. Miluju někoho, koho už nikdy nebudu moct mít. A mám pocit, že mě to zabije.
Ani jsem se nenamáhal brát si ručník a vydal jsem se mokrý rovnou do peřin, kdybych věděl, že to bude tak nepříjemné, asi bych své rozhodnutí přehodnotil, ale teď už s tím nic nenadělám a popravdě je tohle to poslední, co by mě teď trápilo. Trápí mě něco úplně jiného - něco, s čím nemůžu vůbec nic dělat.

Malý zázrak(16)

20. října 2017 v 15:41 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

Nevím, proč mě to tak moc rozhodilo, vlastně mi do toho ve výsledku vůbec nic není. Ať se mi to líbí nebo ne, tohle je Brianova věc, ostatně já jsem taky odešel a Brian mě v tom podporoval, protože věděl, že to je něco, co potřebuju a chci, nebýt toho, že se se mnou rozešel a nechal mě jít, pravděpodobně bych nikdy nedosáhnul toho, čeho jsem dosáhnul. A Brian teď vede novou pobočku Kinneticu v LA, vždycky chtěl z Pitts vypadnout a dosáhnout něčeho i někde jinde a to se mu podařilo, měl bych být za něj rád a taky jsem, ale... to zatracené ALE! Zkrátka se mi z toho stahuje žaludek. Tady jsme se poznali, milovali a žili spolu... nejspíš nějaká část mě doufala, že se k tomu zase někdy vrátíme, jen jsem si to do teď nebyl schopný připustit. I přes to, že žiju svůj život v New Yorku po boku někoho jiného - o kterém si mimochodem teď víc, než kdy dřív, nemůžu ujasnit, zda s ním jsem, protože chci anebo protože nechci být sám - jsem asi jednoduše myslel, že se naše cesty opět střetnou a vše bude jako dřív... ale až teď vidím, jak je všechno jinak. Nejen mezi mnou a Brianem, ale mezi všemi.
Zbytek cesty byl opět naprosto tichý, myslím, že Brian byl tak trochu naštvaný, asi bych se mu neměl divit, přeci jen udělal to samé, co já a já mu to teď svým způsobem trochu zazlívám a něco mi říká, že ze stejného důvodu jsou on a Maikey na bodu mrazu, ale opravdu jsem nechtěl, aby jsme večer zakončili takovým způsobem.

B: "Tak jsme tady,"...Oznámil, když jsme se ocitli před domem mojí mámy.
J: "Jo... díky za doprovod."
B: "Nemáš za co."

Usmál se, ale v jeho očích jsem viděl, že ho tohle opravdu bolí. Ne to, že mu zazlívám jeho odchod, ale TOHLE... že stojím přímo před ním a on nemůže dělat vůbec nic. Hluboko uvnitř bych si přál, aby mě políbil, ale... už zase to ale.

Malý zázrak(15)

18. října 2017 v 21:47 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Jako první nás opustil Ted, který musí ráno do mého - fajn už ne tak úplně mého - Kinneticu s Melanie, která ještě musela vyzvednout Jenny. Lindsay se samozřejmě hned oddychlo, i když myslím, že všichni moc dobře víme, že ve skutečnosti, někde v hluboko v srdci, si nepřeje nic jiného, než aby spolu zase tvořily rodinu. Ale já jí chápu, vztah připomínající nudné heterosexuály, které ubijí každodenní stereotyp, byl odjakživa věc, kterou jsem odsuzoval a rozumím, proč se děsí toho, že by se v takovém vztahu jenom trápily. Neříkám však, že by tomu neměla dát alespoň ještě jednu šanci, zvlášť když je to něco, co obě chtějí. Ale co já jim do toho můžu mluvit že, už takhle mě Mel nesnáší za to, že jsem podle jejích slov rozeštval. A co se týče Maikeyho, u toho jsem si vlastně přál, aby už šel, neměl jsem zkrátka teď sílu na ty jeho odsuzující pohledy. Neříkám, že mi nechybí, sakra, dal bych cokoliv na světě za to, abychom zase byli nejlepší přátelé, ale jednoduše nesnesu ten pocit, že mi vyčítá něco, co jsem pro sebe zkrátka musel udělat, protože jinak bych zešílel. Obzvlášť když vím, že i on dělal to, co jeho činilo šťastným a mně to taky zrovna nezapadalo do mých představ o životě. Ale zkrátka chci, aby žil život tak, jak chce on... a nemyslím, že chtít po něm to samé, je zločin.
Každopádně přejděme už rovnou k Justinovi, protože si asi dovedete představit, že jsem si nepřál nic víc, jako to, abych s ním byl konečně sám a promluvil s ním... jasně, netuším, co mu řeknu, ale je mi to jedno, jen s ním chci být o samotě.

Lindsay: "Měla bych už vážně jít,"...Na konci věty zazívala div si neroztrhla pusu.
Maikey: "Jo, taky půjdu."

Výborně! Sice jsem si vědom toho, že jediný důvod, proč Maikey jde, je ten, že tu nechce zůstat se mnou a pravděpodobně ani s Justinem, ale to je mi momentálně jedno... právě teď mě zajímá jenom Justin.
Jen úplně netuším, jak si vyložit jeho výraz, na jednu stranu bych řekl, že ho vyděsilo to, že spolu zůstaneme sami, ale na tu druhou jako by tohle bylo přesně to, co chtěl. No řekněme, že se vlastně cítím podobně.

Malý zázrak(14)

16. října 2017 v 0:01 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Nemohl jsem z něj spustit oči. Nemohl jsem zkrátka uvěřit, že tu opravdu je, že sedí přímo přede mnou. Všechno na něm bylo perfektní. Byl o 7 let starší, krásnější, dokonalejší... pokud to bylo vůbec možné. Svoje blonďaté vlasy měl na krátko ostříhané a jeho vypracované tělo se mu rýsovalo i pod tím vším oblečením, které bych z něj mimochodem nejradši serval. Ale co víc - chtěl bych ho prostě jenom držet. Jako jsem ho držel před chvíli po celých těch sedmi letech v náruči. Nechtěl jsem ho nikdy pustit, bál jsem se, že když to udělám, tak zmizí. Nejradši bych ho unesl, zavřel a zůstal tam s ním nadosmrti. Bože, jak já ho miluju. Já, Brian Kinney, jenž nevěří na lásku a vztahy... miluju ho nade vše.

J: "Co je s vámi dvěma?"...Pozastavil se nad tím, jak jsou Linds s Mel od sebe odtažité.
Maikey: "Rozešly se."
J: "Cože?"
Lindsay: "Maikey!"
Maikey: "No co, je to pravda."
Melanie: "Nechtěl bys transparent?"
J: "Proč? Kdy? Jak? Vždyť vy dvě... patříte k sobě."

Obě se na sebe podívaly a zdály se být Justinovými slovy trochu rozhozené, ale po chvíli se obě vzpamatovaly a snažily se přijít na to, jak vše Justinovi říct, ale bylo vidět, že absolutně nevědí... nebo toho spíš nebyly schopné a tak jsem musel zakročit...

B: "Řekněme, že na tom mám trochu zásluhy."

Justin po mně hodil pohled, jenž by se dal definovat asi takhle "CO PROSÍM?!"

Malý zázrak(13)

13. října 2017 v 0:06 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

Nemohl jsem jenom tak sedět a nic neudělat, byl jsem tady a Brian taky, sedm let jsme o sobě nevěděli a zdálo se, že je to úplný konec, že už se nikdy neuvidíme, ale i přes to se nám osud, nebo by se taky dalo říct Debbie, jak se to vezme, postavil do cesty a přivedl nás zpátky k sobě... nebo alespoň na stejné místo. Nevím, co to pro nás znamená, ale jedno je jisté, pokud budu sedět na zadku a nic neudělám, nikdy se to ani nedozvím a pak si to budu vyčítat do konce svého života. A to rozhodně nechci, ne když něco udělat můžu.

J: "Musím za ním,"...Vykřikl jsem.
Daphne: "Bezva, v tom máš mou plnou podporu, ale mohl by ses při tom procesu pokusit nevzbudit mi dceru?"
J: "Proboha, promiň, Daph."
Daphne: "V pohodě, pokud si jí teda nevzbudil, to tě asi zabiju, protože uložit jí ke spánku, je nadlidský výkon. Ale zpátky k tobě... mazej za ním... ať už to dopadne jakkoliv, musíš to zkrátka zkusit."

V tom měla Daphne pravdu, sakra, kdy přesně jí vlastně neměla, ona jí má vždycky... zdá se, že všechny ženy v mém životě, mají zkrátka vždy pravdu... především, co se týče mě a Briana.
Nečekal jsem proto už vůbec na nic, už vůbec ne na to, že mě přepadne moje strachy podělaná stránka, která se rozhodne, že bude lepší nic nedělat, protože jestli za ním půjdu a ono to dopadne katastrofálně... ne, Justine, prostě ne! Mazej za ním.
Zavolal jsem si taxi a hned jak jsem nastoupil, nastal problém, kam vlastně chci, aby mě vzal? Jasně, že loft je moje priorita, ale co když... ne, Brian by loft nikdy neopustil.

Muž: "Ano?"
J: "A vy jste?"

První, co mě napadlo, bylo samozřejmě to, že Brian je buď stále Brian a užívá si života tak, jak nejlíp umí anebo... to přeci ne, Brian by nezačal chodit s nikým jiným.

Malý zázrak(12)

12. října 2017 v 0:04 | Janča
Nový díl.

BRIAN

S Maikeym jsme po sobě neustále přes stůl házeli pohledy, ale ani jeden jsme se neměli k tomu začít mluvit. Ale co bych mu měl asi tak říct? Omlouvat se za to, že jsem odešel? Proč? Bylo to moje rozhodnutí, tak jsem to jednoduše chtěl a potřeboval. On měl Bena, Huntera a J.R. viděl častěji, než já Guse... zkrátka byl obklopený svými nejbližšími a už nějakou chvíli s Benem probírali, že se přestěhují, sice on se jako obvykle bál roztáhnout křídla a nechat mě za sebou, ale dříve či později by to udělal a taky, že to udělal jen chvíli po tom, co jsem odešel já. Jasný, můj odchod ho k tomu přiměl, ale i kdybych neodešel, nakonec by odešel on a já bych už zůstal úplně sám. I když mám pocit, že i kdybych byl obklopený milionem lidí, nic by to nezměnilo na tom pocitu samoty, kterou jsem pociťoval bez Justina. Zkrátka jsem potřeboval jít a já doufám, že to Maikey jednoho dne pochopí, i když mě možná za to teď nenávidí.

Lindsay: "Ještě se nevrátili?"
B: "Pravděpodobně se teď udobřují,"...Dal jsem rázný důraz na slovo udobřují.
Maikey: "Myslel jsem, že to mezi nimi skončilo."
B: "Jak to Ted nazval? Jo, že věci se prý vymkly kontrole,"...Zasmál jsem se.
Lindsay: "No rozhodně jsem to nečekala."
Maikey: "To asi nikdo z nás."
Lindsay: "Pane bože,"...Zničehonic se vyděsila.
B: "Co šílíš?"

Než mi stihla odpovědět, důvod jejího šoku následně přišel... Melanie očividně taky stála o skleničku v jejím oblíbeném baru... Lindsay z toho ale moc nadšená nebyla... vlastně ani jedna z nich... i když všichni tady víme, že ve skutečnosti by se na sebe nejradši vrhly, ale jsou tak tvrdohlavé a obě mají svojí hrdost, že na sebe radši budou jenom blbě čumět a vyhýbat se té zásadní konverzaci. Blbý, že mi to připomíná mě.

Malý zázrak(11)

9. října 2017 v 0:03 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

Seděl jsem v taxi a snažil jsem se vzpamatovat z toho, co se právě stalo, ale zdálo se to jako naprosto nemožné. Debbie-Brian-Debbie-Brian-Debbie-Brian... myšlenky se mi střídaly od jednoho k druhému. Nemohl jsem uvěřit tomu, že Debbie lhala a už vůbec by mě nenapadlo, že lhala úplně všem. Mohlo mě asi napadnout, že ten dopis nenapsala jenom mně, ale bylo pro mě celkem velkým překvapením, když jsem u Debbie našel všechny. Ale radost z toho, že je všechny vidím, hned vystřídal šok z toho, že Debb všem lhala o něčem takovém jako, že je nemocná a umírá. Nechápu, jak mohla něco takového udělat. Popravdě? Právě teď bych se na ní asi nedokázal ani podívat. Jedna část by jí chtěla hrozně moc obejmout a být s ní po tolika letech, ale ta druhá je až moc naštvaná na to, aby za ní šla... tohle prostě dělat neměla.
A co se týče Briana, to je příběh sám o sobě, viděl jsem ho sotva dvě minuty a v mé hlavě vypluly na povrch všechny vzpomínky na dobu, kdy jsme byli spolu a milovali se, kdy jsem myslel, že spolu budeme navždy, kdy jsem si neuměl představit život bez něj. Teď je to 7 let, co takový život vedu a do teď jsem si myslel, že jsem ho v pohodě, ale vidět ho - zkrátka mě to přesvědčilo o tom, že v pohodě nejsem ani trochu. Briana jednoduše nikdy nepřestanu milovat, ať už spolu jsme nebo nejsme.

Daphne: "Justine, co tu... nemáš být u Debbie?"
J: "Věř mi, to je to poslední místo, kde bych chtěl teď být."

Neviděli jsem se už pár let a přes to jsme se choval jako bychom byli stále puberťáci, co k sobě chodili jako by se nechumelilo... prostě jsem nečekal na pozvání a šel rovnou dovnitř, kde jsem se rozvalil na gauči... až pak mi došlo, že to asi nebylo zrovna vychované... zvlášť po tom, jak na mě Daph zírala.

J: "Promiň, já... to, co se stalo... až ti to řeknu, tak pochopíš a neuvěříš."
Daphne: "No tak povídej."

Chtěl jsem jí říct, že by to chtělo skleničku něčeho silného, ale jako matka si to asi nemůže dovolit, proto jsem si to odpustil a začal jsem jí říkat, co se stalo.

Malý zázrak(10)

6. října 2017 v 0:06 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Neviděl jsem jí dva roky, ale po pěti minutách s ní, jsem měl pocit, jako by to bylo včera. Je pořád stejná, pořád stejně bláznivá Debbie, která mě vychovala a přiváděla k šílenství, kdykoliv jenom mohla. Ta Debbie, která vždy věděla, co mi říct, ať už se mi to líbilo nebo ne. Ta Debbie, bez které by můj život dnes vypadal úplně jinak. Jsem jí vděčný za tolik věcí, že jí nikdy ani nebudu schopný za všechno poděkovat. To, co udělala, nebylo úplně nejlepší, ale Ted má pravdu, pokud to udělala, musela být opravdu zoufalá.

B: "Carl je v práci?"
Debbie: "Ano, ale o mojí životní lásce se teď bavit nebudeme... Justin tu byl."
B: "Já vím, viděl jsem ho,"...Neodpustil jsem si ironii.
Debbie: "A?"
B: "Co?"
Debbie: "Bože, ty si pořád stejně natvrdlej... co s tím hodláš dělat?"
B: "Můžu snad něco dělat? Vzal nohy na ramena."
Debbie: "Jo kvůli mně, ne kvůli tobě."
B: "Tím bych si nebyl tak jistý... oba víme, že jsem to tenkrát podělal."
Debbie: "Nechal si ho jít, protože si věděl, že to pro něj bylo to nejlepší v tu dobu... ale teď už je doba jiná... má, co chtěl, splnil si svůj sen a ty si očividně schopný otevřít si pobočku Kinneticu kdekoliv, proč ne v New Yorku... co když je tu pořád šance, že můžete být spolu?"

Tak to bych po ní hned skočil... první slova, co se usídlila na mém jazyku, ale nebyl jsem schopný je vyslovit nahlas. I přes to všechno, i přes to, že Debbie už dávno ví, jak moc ho miluju, jsem nebyl schopný to dát najevo, protože jsem se bál, že v momentě, co to vyslovím a dočkám se jedině tak toho, že ty dvě minuty s ním byly opravdu vše, co jsem dostal, tak mě to stoprocentně zabije.

Malý zázrak(9)

4. října 2017 v 19:35 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

Stál jsem mezi dveřmi zírajíc na Debbie, která stála na schodech a mluvila o tom, jak nechtěla riskovat, že už se nikdy neuvidíme a tak udělala, co bylo třeba, aby sem všechny dostala... nemohl jsem absolutně pochopit, co se tu děje, byl jsem doslova v šoku, ale pak jsem uslyšel JEHO úžasný sametový hlas říkající "To nemyslíš vážně, Debb?" v ten okamžik se mi skoro zastavilo srdce... vidět ho po tolika letech a cítit, jak se ve mně všechny city, co jsem k němu kdy cítil, doslova probouzejí a perou se o to, aby se dostaly na povrch, bylo téměř k nevydržení. Chtěl jsem si za ním jít, obejmout ho, mluvit s ním, dát mu facku za to, že mě opustil a líbat ho zároveň, prostě cokoliv... ale když jsem slyšel, co jsem slyšel od Debbie, zmohl jsem se na jediné "Ty jsi lhala?"

Debbie: "Proboha, Justine, zlato, já... nevěděla jsem, co jiného mám dělat..."
Maikey: "Co takhle zavolat a říct, že ti chybíme?"...Vmísil se do toho.
Debbie: "Jo? Zavolat jako jste volali vy všichni?"
J: "Cokoliv by bylo lepší, než tohle, Debb."

Chtěl jsem tyhle všechny lidi vidět ze všeho nejvíc na světě, chtěl jsem ještě alespoň jednou vidět Briana a zjistit, zda třeba máme ještě nějakou budoucnost, chtěl jsem být s Debbie v jejích posledních chvílích života... ale teď když vím, že lhala... já zkrátka nemůžu... nemůžu tady být.

BRIAN

Justin se na mě podíval těma svýma pronikavýma modrýma očima, do kterých jsem se vždy tak rád díval a následně se otočil a odešel... měl jsem pocit, že mi zas a znovu vyrval srdce z těla... 7 let... tak dlouho trvalo, než jsem ho znovu viděl a co jsem dostal? Dvě minuty? DVĚ MINUTY! To bylo vše. A on si klidně zase odejde... beze slova... prostě jenom tak. Chápu, to, co Debbie udělala, je něco, co jí asi nikdo jen tak neodpustí... ale já jsem tu taky... a on stejně odešel.
Nejradši bych za ním hned běžel a zastavil ho, objal, políbil, řekl mu, jak moc ho stále miluju... COKOLIV. Ale já toho nejsem schopný... nemůžu se ani pohnout.

Malý zázrak(8)

2. října 2017 v 0:05 | Janča
Nový díl. - Máme tu "trošku" zvrat v příběhu, doufám, že se bude líbitSmějící seUsmívající se

BRIAN

Tohle setkání bylo asi to nejdivnější setkání, jakého jsem se kdy zúčastnil a to je co říct, když přijde na všechny tyhle lidi... my nikdy nebyli zrovna normální rodinka, ale myslím, že už i my jsme překročili hranici normálnosti - ať už je u nás normálnost cokoliv. Nebudu ani zmiňovat, jak moc jsem se chtěl sebrat a vypadnout někam na vzduch, tenhle barák byl jednoduše pro nás všechny až nějak moc malý... zvláštní... dřív jsme se sem v pohodě vešli a cítili se jako doma... teď jsme jak skupinka cizích lidí, co se vidí poprvé v životě... a přes to máme tolik společného.
Lindsay a Melanie po sobě neustále pokukují, můžete jim přímo na očích vidět, jak moc se pořád milují, ale přes to jsou neuvěřitelně tvrdohlavé na to, aby spolu promluvily. Dokonce i Ben s Maikeym jsou nějací divní, sedí vedle sebe, drží se za ruce, ale zdají se být nějací odtažití. Emmett se snaží zaměstnat J.R. svými bláznivými historkami z Paříže. A Gus sedí s telefonem v ruce a neustále někomu píše, začíná se ve mně probouzet zvláštní otcovský lomeno výchovný pud, jenž zahrnuje proslov na téma, že na světě je víc, než telefony a internet.
Zkrátka je to tady k zbláznění a ta, kvůli které tu všichni jsme, se ani neukázala, podle Lindsayiných slov spala, už když sem přišla a je to už dvě hodiny od chvíle, co jsem dorazil já a stále nic... stále jen čekáme a doufáme, že nám nezakroutí všem krkem za to, že jsme se tak dlouho neukázali a zároveň a především za to, aby byla v pořádku, aby tohle všechno byl jeden velký omyl.
Hlavy všech se zvedly, když se náhle ozvalo klepání na vchodové dveře... ale ta moje přímo vystřelila. Moje první myšlenka byla JUSTIN. Byl jsem přesvědčený o tom, že je to on a moje srdce se rozbušilo takovou rychlostí, že jsem byl jen kousek od toho, aby mi explodovalo. Byl jsem k smrti vyděšený a zároveň neuvěřitelně šťastný... chtěl jsem ho tak moc vidět, ještě alespoň jednou... jen jednou a mohl bych v klidu umřít.

Maikey: "Dojdu tam."

Všichni jsme jen kývli a pak jsme čekali na to, s kým se Maikey ukáže... já jednoduše věřil, že přijde s ním, nečekal jsem ani nikoho jiného... musel to být ON.

Emmett: "Oh, Teddy..."

A tak málo stačí k tomu, aby se vám znovu rozsypal svět... zatracenej Theodor! Sice jsme se za ty roky dost sblížili a jsem mu neskutečně vděčný za to, že vzal mou nabídku, aby tu vedl první Kinnetic, ale právě teď jsem jeho vidět opravdu nechtěl.

Malý zázrak(7)

29. září 2017 v 0:04 | Janča
Nový díl.

BRIAN

"Strýčku Emmette! Strýčku Briane!" rozradostnila se J.R. a ihned se nám s tím roztomilým dětským nadšením vydala naproti. Emmett si jí hned ukradl pro sebe a div jí nerozmačkal v náruči. Já se celkem divil, že si nás pamatovala, přeci jen když jsem jí viděl naposledy, bylo jí necelých šest a nevím, kdy naposled jí viděl Emmett, ale rozhodně to taky nebude nějak nedávno. Nicméně jsem s udivováním se nad dětskou pamětí musel skončit, protože se k nám přidala i Melanie, která... řekněme, že nás neviděla úplně nejradši... dobře budu trochu specifičtější - neviděla mě úplně nejradši. Řekněme, že mám jistou zásluhu na tom, proč se s Lindsay rozešly... jako obvykle.

Melanie: "Ahoj, Emmette."

Jasně, jako bych tu nebyl. Zdá se, že jsme se úspěšně vrátili do dob, kdy mi nebyla schopná přijít ani na jméno a plánovala mou vraždu při každé možné příležitosti.

Emmett: "Mel, ahoj!"...Začali se objímat jako nějací cvoci.

Já tu chvíli využil pro odchycení té malé potvůrky a vyzvedl jsem jí do náruče... sakra, ta holka nějak ztěžkla. Taky už to ale není takový prcek, jako když jsem jí viděl naposledy.

Jenny: "Strejdo Briane?"
B: "Anoo?"
Jenny: "Proč už nás nejezdíš navštěvovat?"
B: "Ehm... já..."

Malý zázrak(6)

28. září 2017 v 0:02 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Smířit se s faktem, že během následujících dní ne-li hodin, kromě Emmetta, uvidím všechny své přátele, které jsem neviděl už dva roky, pár z nich ještě dýl, a s některými jsem tu dobu ani nemluvil, byl fakt těžký oříšek. Ale vědomí, že je tu dost velká možnost, že uvidím JEHO, byla snad ta nejděsivější věc v mém životě. Nemůžu ani popsat, jak mě to vyděsilo. Je to něco, o čem sním už od chvíle, co jsem ho viděl naposledy a i když jsem to byl já, kdo se to tenkrát rozhodl ukončit a nechat ho jít, protože to pro něj v tu dobu bylo to nejlepší, nikdy jsem nepřestal doufat, že se jednoho dne objeví ve dveřích s tím svým sunshine úsměvem a my budeme moct navázat tam, kde jsme přestali. Ale jak už jsem říkal, před dvěma roky jsem na to čekat přestal, i když si přiznejme, že na něco takového přestat čekat asi ani nejde, když člověk někoho miluje, je ochotný na něj čekat klidně celý svůj život... já se ale rozhodl, že nejlepší pro mě bude začít znova a tak jsem skončil v LA, kde jsem dělal vše pro to, abych se smířil s faktem, že si někde žije svůj život, po boku, kdo ví koho a vede tu svojí slavnou galerii, kvůli které jsem na něj neskutečně pyšný a především s tím, že je pryč - nadobro, napořád, navždy - a jednoduše tu bolest, co mě každý den provází ignorovat, jak nejlépe dokážu. Ale teď když vím, co vím, chci skákat tři metry do vzduchu a chci ho vidět víc, než cokoliv, chci ho držet, líbat, objímat, čichat jeho vůni... ale jsem si vědom toho, že to bude trvat jenom malou chvíli a on pak zase odejde a já to všechno budu muset prožívat zase od začátku znova... a to jednoduše už nezvládnu, znovu už ne.

Emmett: "Briane, jsi v pořádku? Nějak si zbledl... ale nedivím se ti, to s Debbie je hrůza... neviděl jsem jí už od chvíle, co jsem odjel... nějaký čas jsme si pořád volali, ale pak najednou bylo míň času a... no nemluvil jsem s ní už několik měsíců."

Abych pravdu řekl, vnímal jsem ho jen tak z poloviny, pořád jsem se snažil srovnat si všechno v hlavě... ale došel jsem k závěru, že to se mi asi nepodaří. Já ho dost pravděpodobně uvidím a to je to jediné, co mám teď v hlavě a šílím z toho.
Ale taky jsem si vědom toho, proč tu jsem především a tím důvodem je Debbie a proto se teď musím sebrat a jít za ní, dokud je ještě čas... dokud jí můžu ještě aspoň trochu vynahradit to, jak stojím za houby.

Malý zázrak(5)

22. září 2017 v 17:59 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

Celý let jsem přemýšlel o tom, co řeknu Debbie, až jí uvidím, ale ať mě napadlo cokoliv, přišlo mi to hloupé. Myslím, že o omluvy týkající se toho, jaký jsem blb, nestojí a říkat jí, jak moc je mi líto to, co jí potkalo, taky není něco, co by Debb chtěla slyšet. Budu na to muset jednoduše přijít, až ji uvidím... možná, že ale jednoduché objetí bude stačit... a já ho rozhodně potřebuji. Myslím, že potřebuji Debb vidět víc, než ona mě.
Zároveň jsem přemýšlel i nad vším tím, co jsem v Pittsburghu během těch 22 let mého života tam, prožil... asi si dovedete představit, že 90% myšlenek se týkalo hlavně toho, jak jsem se tam poprvé vášnivě hluboce a nejspíš doživotně zamiloval do muže, který naprosto změnil můj život. Ach, ten zatracený Brian Kinney. Ať chce nebo ne... ať ho vidím nebo ne... je to jedno, pořád je v mé hlavě, pořád mě naprosto ovládá... pořád je tím jediným. Ano, mám přítele a podívejte se na mě, je mi to jedno a i když se kvůli tomu cítím fakt hrozně tak... vím, že s Brianem jsme to nikdy vlastně neuzavřeli a to se teď pravděpodobně stane a myslím, že všichni víme, že se to může stát pouze dvěma způsoby... buď hodně hodně ošklivě anebo hodně hodně příjemně. A já mám strach z obojího. A pořád mám na něj vztek, na tom se nic nezměnilo, neměl právo mě takhle vyhnat ze svého života.

Letuška: "Dámy a Pánové, připoutejte se, bude..."

Zbytek už jsem nevnímal, protože mi srdce začalo tlouct takovým způsobem, že si to ani nedovedete představit. Sakra, já nejsem připravený na to tady být a čelit všemu tomu, před čím jsem utekl... nejsem připravený čelit Debbie... a už vůbec ne Brianovi! Já nejsem připravený vůbec na nic.
Jenže na tom už nejspíš nesejde, protože si letadlo právě sedlo na zem a jsem si jistý, že když nevystoupím dobrovolně, tak se určitě najde někdo, kdo mi s tím pomůže... třeba násilím.
Proto, ať jsem chtěl nebo ne, jsem se zvedl a vystoupil. Následně jsem si došel pro zavazadla, na které jsem jako obvykle čekal celou věčnost a poté jsem si zavolal taxíka.
Jenže když se mě pan řidič zeptal, kam to bude, zazmatkoval jsem a řekl jsem mu adresu, která se Debbie netýkala ani vzdáleně... a Briana taky ne, nebojte se.

Malý zázrak(4)

19. září 2017 v 0:07 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Ležel jsem v posteli, zíral do stropu a hlavu jsem měl plnou myšlenek na Debbie. Ta ženská mě vychovala, nebýt jí, kdo ví, kde bych dneska byl, zda bych byl vůbec naživu. Ač se tomu těžko věří, naučila mě i slušnému chování... já vím, těžko se tomu věří, ale řekněme, že na mě slušnému chování. Krmila mě, oblíkala a starala se o mě už od mých 14 let. Sakra, byla mi mámou víc, než kdokoliv jinej. Víc, než nějaká Joanne Kinney, o které jsem už pěknou řádku let neslyšel. A všichni víme, že to mě vůbec netrápí. Co mě ale trápí, je vědomí toho, jakej jsem bezohlednej mizera, kterej sice utekl před svými problémy a začal nový život v LA, ale vykašlal se na lidi, které miluje... Na Debbie, bez které bych tady ani nebyl. To ona viděla, jak moc se v Pittsburghu užírám a snažila se mě přimět k tomu, abych začal zase žít... jen asi nečekala, že si zabalím svoje věci a odejdu... že už mě neuvidí a ani o mně neuslyší. A teď je nemocná a chce mě vidět a já mám tak šílený strach z toho jí čelit... ne, že mi snad vrazí pár do zubů... ale že snad uvidím v jejích očích to, jak jsem ji zklamal, že na mě není pyšná. To bych nezvládl. Ale i přes to v sobě tu odvahu musím najít, protože pokud jí nezbývá moc času, nemám ani já moc času na to, abych se rozmýšlel. Proto jsem si šel ihned zarezervovat letenku na zítřejší lépe řečeno dnešní den. A pak jsem si šel obstarat náhradu do Kinneticu 2.

Synthia: "Hmmm?"
B: "Vzbudil jsem tě?"
Synthia: "Jsou dvě ráno, co bys řekl?"
B: "Promiň... jen tě potřebuju o něco poprosit."
Synthia: "Nemůže to počkat na ráno, až se uvidíme? Jsem si jistá, že teď s tím stejně moc nezmůžu, ať už je to cokoliv."
B: "Potřebuju, abys mě zastoupila na... dobu neurčitou asi."
Synthia: "Co?"
B: "Zkrátka... potřebuju si něco zařídit."
Synthia: "Nech mě hádat, White Party na Ibize?"
B: "Něco takovýho."
Synthia: "Máš štěstí, že se známe už tolik let a že jsem tě vždy v tvém užívání si života podporovala... vezmu to za tebe, jak dlouho bude třeba."
B: "Díky, zachránila si mi zadek."

Malý zázrak(3)

18. září 2017 v 0:03 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Probudil jsem se v nějakém zavšiveném motelu s příšernou kocovinou, s takovou, kterou bych snad nepřál ani tomu nejhoršímu nepříteli. I když... možná, že by se pár lidí vlastně našlo. Podle výhledu na okolí jsem usoudil, že se naštěstí stále nacházím v LA. Až při druhém prozkoumání jsem zjistil, že se v posteli nachází druhé tělo - tělo, které jsem nejspíš v noci podrobil velmi vyčerpávajícímu sexu - leží tu totiž jako mrtvola. Anebo mrtvej opravdu je, kdo ví. Nehodlal jsem každopádně riskovat, že by se chtěl nějak víc bratříčkovat, tak jsem na sebe hodil věci a vypadnul jsem odtamtud, jak nejrychleji se dalo.
Cestou jsem usoudil, že by mi bodlo kafe, tak jsem se zastavil v nějaké jídelně, kterou jsem zrovna míjel, s úsměvem jsem si hned vzpomněl na jídelnu v Pittsburghu a na Debbie. Sentimentalita ale neptaří mezi mé povahové vlastnosti, takže jsem si to odpustil i tentokrát. Následně jsem do sebe hodil kafe na ex a vydal jsem se domů. Jsem tu dva roky, ale stejně mě pokaždý štípne na jazyku to slovo 'domů.' Jsem tu sice doma, ale stejně mi pořád chybí můj loft. No co, Kinney, chtěl si nový začátek, tak ho máš mít.
Při příchodu domů jsem na stůl hodil poštu, kterou jsem zrovna vybral ze schránky, bylo jí tam tolik, že jsem na nic pomalu potřeboval tašku. Následně jsem ze sebe sprchou spláchl všechny ty vši a další havěti, co jsem mohl chytit v tom hnusném motelu a hned na to jsem se rozvalil ve svojí úžasné posteli. Pak mi ovšem docvakla jedna velmi důležitá věc - ono je tak trochu pondělí!!! Otevřít novou pobočku Kinneticu v LA sice nebyl můj nápad, ale Tedův a Synthie, ale pořád jsem šéf, že? Čas od času by bylo dobrý se tam ukázat na čas. I když dneska už se mi to asi stoprocentně nepodaří.

Synthia: "Páni, dneska jen o hodinu dýl!"...Zatleskala mi. Jako by ta její ironie nestačila. Zajímalo by mě, od koho to má.
B: "Nech si to a radši mi pověz, jaký otravný věci máš pro mě připravený dneska."
Synthia: "Víš, když si se tenkrát rozhodoval mezi mnou a Tedem, kdo bude dál vést Kinnetic v Pitts a kdo pojede s tebou sem... měla jsem si dvakrát rozmyslet to, jak jsem se do toho hnala."
B: "Život holt není vždycky takový, jaký ho chceme,"...Neodpustil jsem si hořkou poznámku.
 
 

Reklama