Malý zázrak

Malý zázrak(5)

Včera v 17:59 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

Celý let jsem přemýšlel o tom, co řeknu Debbie, až jí uvidím, ale ať mě napadlo cokoliv, přišlo mi to hloupé. Myslím, že o omluvy týkající se toho, jaký jsem blb, nestojí a říkat jí, jak moc je mi líto to, co jí potkalo, taky není něco, co by Debb chtěla slyšet. Budu na to muset jednoduše přijít, až ji uvidím... možná, že ale jednoduché objetí bude stačit... a já ho rozhodně potřebuji. Myslím, že potřebuji Debb vidět víc, než ona mě.
Zároveň jsem přemýšlel i nad vším tím, co jsem v Pittsburghu během těch 22 let mého života tam, prožil... asi si dovedete představit, že 90% myšlenek se týkalo hlavně toho, jak jsem se tam poprvé vášnivě hluboce a nejspíš doživotně zamiloval do muže, který naprosto změnil můj život. Ach, ten zatracený Brian Kinney. Ať chce nebo ne... ať ho vidím nebo ne... je to jedno, pořád je v mé hlavě, pořád mě naprosto ovládá... pořád je tím jediným. Ano, mám přítele a podívejte se na mě, je mi to jedno a i když se kvůli tomu cítím fakt hrozně tak... vím, že s Brianem jsme to nikdy vlastně neuzavřeli a to se teď pravděpodobně stane a myslím, že všichni víme, že se to může stát pouze dvěma způsoby... buď hodně hodně ošklivě anebo hodně hodně příjemně. A já mám strach z obojího. A pořád mám na něj vztek, na tom se nic nezměnilo, neměl právo mě takhle vyhnat ze svého života.

Letuška: "Dámy a Pánové, připoutejte se, bude..."

Zbytek už jsem nevnímal, protože mi srdce začalo tlouct takovým způsobem, že si to ani nedovedete představit. Sakra, já nejsem připravený na to tady být a čelit všemu tomu, před čím jsem utekl... nejsem připravený čelit Debbie... a už vůbec ne Brianovi! Já nejsem připravený vůbec na nic.
Jenže na tom už nejspíš nesejde, protože si letadlo právě sedlo na zem a jsem si jistý, že když nevystoupím dobrovolně, tak se určitě najde někdo, kdo mi s tím pomůže... třeba násilím.
Proto, ať jsem chtěl nebo ne, jsem se zvedl a vystoupil. Následně jsem si došel pro zavazadla, na které jsem jako obvykle čekal celou věčnost a poté jsem si zavolal taxíka.
Jenže když se mě pan řidič zeptal, kam to bude, zazmatkoval jsem a řekl jsem mu adresu, která se Debbie netýkala ani vzdáleně... a Briana taky ne, nebojte se.

Malý zázrak(4)

Úterý v 0:07 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Ležel jsem v posteli, zíral do stropu a hlavu jsem měl plnou myšlenek na Debbie. Ta ženská mě vychovala, nebýt jí, kdo ví, kde bych dneska byl, zda bych byl vůbec naživu. Ač se tomu těžko věří, naučila mě i slušnému chování... já vím, těžko se tomu věří, ale řekněme, že na mě slušnému chování. Krmila mě, oblíkala a starala se o mě už od mých 14 let. Sakra, byla mi mámou víc, než kdokoliv jinej. Víc, než nějaká Joanne Kinney, o které jsem už pěknou řádku let neslyšel. A všichni víme, že to mě vůbec netrápí. Co mě ale trápí, je vědomí toho, jakej jsem bezohlednej mizera, kterej sice utekl před svými problémy a začal nový život v LA, ale vykašlal se na lidi, které miluje... Na Debbie, bez které bych tady ani nebyl. To ona viděla, jak moc se v Pittsburghu užírám a snažila se mě přimět k tomu, abych začal zase žít... jen asi nečekala, že si zabalím svoje věci a odejdu... že už mě neuvidí a ani o mně neuslyší. A teď je nemocná a chce mě vidět a já mám tak šílený strach z toho jí čelit... ne, že mi snad vrazí pár do zubů... ale že snad uvidím v jejích očích to, jak jsem ji zklamal, že na mě není pyšná. To bych nezvládl. Ale i přes to v sobě tu odvahu musím najít, protože pokud jí nezbývá moc času, nemám ani já moc času na to, abych se rozmýšlel. Proto jsem si šel ihned zarezervovat letenku na zítřejší lépe řečeno dnešní den. A pak jsem si šel obstarat náhradu do Kinneticu 2.

Synthia: "Hmmm?"
B: "Vzbudil jsem tě?"
Synthia: "Jsou dvě ráno, co bys řekl?"
B: "Promiň... jen tě potřebuju o něco poprosit."
Synthia: "Nemůže to počkat na ráno, až se uvidíme? Jsem si jistá, že teď s tím stejně moc nezmůžu, ať už je to cokoliv."
B: "Potřebuju, abys mě zastoupila na... dobu neurčitou asi."
Synthia: "Co?"
B: "Zkrátka... potřebuju si něco zařídit."
Synthia: "Nech mě hádat, White Party na Ibize?"
B: "Něco takovýho."
Synthia: "Máš štěstí, že se známe už tolik let a že jsem tě vždy v tvém užívání si života podporovala... vezmu to za tebe, jak dlouho bude třeba."
B: "Díky, zachránila si mi zadek."

Malý zázrak(3)

Pondělí v 0:03 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Probudil jsem se v nějakém zavšiveném motelu s příšernou kocovinou, s takovou, kterou bych snad nepřál ani tomu nejhoršímu nepříteli. I když... možná, že by se pár lidí vlastně našlo. Podle výhledu na okolí jsem usoudil, že se naštěstí stále nacházím v LA. Až při druhém prozkoumání jsem zjistil, že se v posteli nachází druhé tělo - tělo, které jsem nejspíš v noci podrobil velmi vyčerpávajícímu sexu - leží tu totiž jako mrtvola. Anebo mrtvej opravdu je, kdo ví. Nehodlal jsem každopádně riskovat, že by se chtěl nějak víc bratříčkovat, tak jsem na sebe hodil věci a vypadnul jsem odtamtud, jak nejrychleji se dalo.
Cestou jsem usoudil, že by mi bodlo kafe, tak jsem se zastavil v nějaké jídelně, kterou jsem zrovna míjel, s úsměvem jsem si hned vzpomněl na jídelnu v Pittsburghu a na Debbie. Sentimentalita ale neptaří mezi mé povahové vlastnosti, takže jsem si to odpustil i tentokrát. Následně jsem do sebe hodil kafe na ex a vydal jsem se domů. Jsem tu dva roky, ale stejně mě pokaždý štípne na jazyku to slovo 'domů.' Jsem tu sice doma, ale stejně mi pořád chybí můj loft. No co, Kinney, chtěl si nový začátek, tak ho máš mít.
Při příchodu domů jsem na stůl hodil poštu, kterou jsem zrovna vybral ze schránky, bylo jí tam tolik, že jsem na nic pomalu potřeboval tašku. Následně jsem ze sebe sprchou spláchl všechny ty vši a další havěti, co jsem mohl chytit v tom hnusném motelu a hned na to jsem se rozvalil ve svojí úžasné posteli. Pak mi ovšem docvakla jedna velmi důležitá věc - ono je tak trochu pondělí!!! Otevřít novou pobočku Kinneticu v LA sice nebyl můj nápad, ale Tedův a Synthie, ale pořád jsem šéf, že? Čas od času by bylo dobrý se tam ukázat na čas. I když dneska už se mi to asi stoprocentně nepodaří.

Synthia: "Páni, dneska jen o hodinu dýl!"...Zatleskala mi. Jako by ta její ironie nestačila. Zajímalo by mě, od koho to má.
B: "Nech si to a radši mi pověz, jaký otravný věci máš pro mě připravený dneska."
Synthia: "Víš, když si se tenkrát rozhodoval mezi mnou a Tedem, kdo bude dál vést Kinnetic v Pitts a kdo pojede s tebou sem... měla jsem si dvakrát rozmyslet to, jak jsem se do toho hnala."
B: "Život holt není vždycky takový, jaký ho chceme,"...Neodpustil jsem si hořkou poznámku.

Malý zázrak(2)

13. září 2017 v 0:05 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

Celou cestu z galerie jsem musel pořád myslet na Debbie. Ničilo mě vědomí, že by snad opravdu mohla umřít, nechtělo se mi tomu ani věřit. Je to Debbie, proboha! Ale i přes to jsem si tento fakt musel připustit a vážně jsem nevěděl, jak s ním mám naložit. Neviděl jsem ji už 7 let a kromě každoročního přání k narozeninám a k Vánocům jsem s ní už 3 roky nemluvil. S některými z Pitts jsem nemluvil ještě dýl. A s někým konkrétním už dokonce těch celých 7 let. Všechno to začalo tím zatraceným Brianem Kinneym... mysleli jsme si, že náš vztah na dálku může fungovat, ale spletli jsme se. Ani jeden jsme se nechtěli krmit falešnou nadějí, že jednoho dne zase budeme spolu a ani jeden jsme nedokázali žít od měsíce k měsíci a vidět se zázračně jen pouhých pár hodin, oba nás to ničilo a oba jsme věděli, že takhle to zkrátka dál nejde. Nebo spíš... Brian byl Brianem a věděl, že tohle potřebuju, že tohle je můj sen, který si chci splnit a byl to on, kdo se rozhodl odejít ode mě. Přestal mi volat, přestal mi psát, a když jsem dokonce přijel do Pitts, abych zjistil, co se děje, ani mi neotevřel dveře, stál jsem tam tři hodiny, než jsem to nakonec vzdal a se vztekem odešel. V tu chvíli jsem ho nenáviděl za to, že mi tohle dělá, ale nakonec jsem jednoduše pochopil, že jen dělá to, co si myslí, že je pro mě nejlepší. Nikdy jsem mu to však neodpustil a ani nevím, zda někdy odpustím. Miloval jsem ho a on mě odehnal. Možná si myslíte, že jsem o něj měl bojovat víc, že jsem se měl vykašlat na kariéru malíře a být jednoduše s ním, ale... můj život v tu chvíli teprve začínal a já to nemohl jen tak zahodit, zvlášť když Brian byl ochotný udělat naprosto cokoliv pro to, abych to neudělal.

J: "Do háje,"...Zastavil jsem se v pohybu, když jsem narazil na Adama před domem, kde bydlím.
Adam: "Ty si na mě zapomněl, že?"
J: "No... tak trochu. Dneska se stala šílená věc."
Adam: "Co? Nějaký zákazník tě vytočil do běla?"
J: "To by nebylo poprvé."
Adam: "Pravda. A co se teda stalo?"
J: Povím ti to nahoře, tady je zima."

Malý zázrak(1)

12. září 2017 v 0:09 | Janča
Nová povídka.

JUSTIN

Probudil jsem se jako každé ráno v 7 hodin, dnešek byl však něčím výjimečný - po roztažení žaluzií jsem byl očarován krásou zasněženého okolí. Chvíli jsem si ještě jen jako zhypnotizovaý užíval tu úžasnou atmosféru a výhled na padající vločky... nebo taky lidi, kteří to zrovna nevybírali po místy namrzlém chodníku. Následně jsem si šel udělat snídani, která se bohužel skládala jen z horké kávy, protože jsem jaksi zapomněl doplnit lednici. A po "snídani" následovala osvěžující sprcha, po které přišel na řadu každodenní výběr pracovního obleku. Jakožto někdo, kdo vede svojí vlastní galerii, si přeci jen musím trochu potrpět na to, abych vypadal k světu. Pak už jen stačilo vzít si věci, klíče od auta a dobrou náladu a mohl jsem se vydat do práce. Jenže když jsem vyšel na ulici, čekalo mě ještě jedno milé překvapení - snídaně v rukou toho nejúžasnějšího chlapa na světě...

J: "Ty si nejlepší... mohl byste mi připomenout, kde že jsem vás to našel Adame Peetersi?
Adam: "Hmmm... myslím, že jsem přišel do tvé galerie a tak dlouho jsem tě přemlouval, aby si vystavil moje obrazy, dokud si se do mě nezakoukal."
J: "Jo... tak nějak to asi bylo,"...Zaculil jsem se.

Oba jsme se zasmáli a následně dlouze políbili. Ty jeho rty bych mohl líbat pořád dokola. Následně jsme se ale s příslibem, že si uděláme hezký večer, museli rozloučit, protože nás oba volala práce, ale rozhodně jsem byl hned lépe naladěn... řekněte mi, kdo si jen tak ráno přivstane, aby vás viděl a donesl vám snídani? To musí zlepšit náladu úplně každému.
Před vstupem do galerie jsem se však svého poblázněného úsměvu zbavil a následně jsem vstoupil se seriózním výrazem. Při myšlence na to, od koho jsem se tohle naučil, se mi zachvělo srdce, ale vzápětí jsem se jednoduše pustil do práce. Práce, kterou miluju a která mě baví. Když jsem zamířil do New Yorku, nikdy by mě nenapadlo, že takhle bude vypadat moje budoucnost, ale teď - o 8 let později... všechno je zkrátka dokonalé.
"Pane Taylore, mohu?" ozvala se má asistentka ode dveří. Nevím, co je víc divnější, že mám asistentku anebo to oslovení pane Taylore.
 
 

Reklama