Láska bolí

Láska bolí(7)

19. února 2016 v 0:07 | Janča
Poslední díl. - 18+

JUSTIN

Cesta autem byla dost frustrující a především tichá, ale zkrátka jsem jen předpokládal, že řešit osud našeho vztahu v autě, by asi nebylo moc chytré, ačkoliv je pravda, že ani jeden z nás by neměl možnost utéct, pokud by to tedy nezašlo do extrému a já nevyskočil za jízdy anebo Brian nedupl na brzdu a nevykopal mě sám, protože jsem si celkem jistý, že on sám by své auto jen tak neopustil. Každopádně jsem se ale modlil, abychom už byli na místě a konečně mluvili, to ticho bylo opravdu nervy drásající, ale rozhodně to nebylo to nejhorší, to totiž přišlo, až když jsme nastoupili do výtahu, postavili se naproti sobě a hleděli na sebe s takovým chtíčem, že se mi tep doslova zbláznil, srdce mi tlouklo jako o život, dech mě přestával poslouchat a můj rozkrok po Brianovi prahl způsobem až to bolelo a jsem si stoprocentně jistý, že Brian na tom byl úplně stejně, dokonce jsem mohl vidět, jak mu po tvářích stékají kapičky potu a jeho rty byly mírně pootevřené, jako by snad chtěl něco říct, ale nebyl toho schopný, jen zkrátka dělal vše pro to, aby mi odolal, jenže on byl vždycky v sebeovládání o něco lepší než já!

B: "Co to děláš?"...Zeptal se téměř neslyšitelně, když jsem se k němu začal přibližovat.

Neodpovídal jsem a jen jsem stiskl tlačítko, které zastavilo výtah, vím, že náš loft je jen kousek od nás, ale já bych to zkrátka nevydržel!

Láska bolí(6)

18. února 2016 v 0:01 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

Nemohl jsem uvěřit, že jsem celou noc nemohl spát, protože jsem umíral strachy při představě toho, kde Brian asi tak je a především toho, co asi tak dělá, lépe řečeno, jak zpracovává můj náhlý opětovný vpád do jeho života a ve finále jsem se ani nemusel nijak namáhat a našel jsem ho na prvním místě, na které jsem se ráno vydal a to jsem ho tam ani nešel hledat, spíš jsem se šel jen k holkám informovat o tom, co se mezi Linds a Brianem vlastně stalo a místo toho jsem Briana našel u nich doma, nejprve se zdálo, že je se mnou konečně ochotný mluvit a každá část mě na něj chtěla z celých plic zakřičet, že jsem zpátky nadobro, jenže dřív, než jsem to dokázal, se objevily holky s Gusem a během našeho vítání se Brian někam vytratil, v tu chvíli jsem hned věděl, že tohle vůbec nebude jednoduché, ale rozhodl jsem, že bude jednodušší ho nenahánět a jít k holkám, které mi taky daly svojí verzi na tohle všechno, ta Lindsayina nakonec byla víc přívětivá, než ta Melaniina, ale to vlastně ani není moc překvapivé. No a od holek jsem se vydal rovnou k mámě a Molly, které byly z mého návratu taky dost v šoku a nakonec jsem se rozhodl navštívit jídelnu, jenže už teď vím, že to byl dost blbej nápad - všichni se na mě totiž kromě Briana a Debb vrhli jako nějaká dravá zvěř na svou kořist, aby mě objali nebo spíš umačkali k smrti a pokládali mi jednu otázku za druhou...

J: "Všechno vám řeknu, nebojte, jen mě nechte se nadechnout,"...Zasmál jsem se.
Emmett: "Promiň, zlato, jen jsme všichni prostě nedočkaví na to všechno, co si tam zažil."
Hunter: "A ošukal,"...Ty jeho pubertální myšlenky mi vážně chyběly!

Láska bolí(5)

17. února 2016 v 0:08 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Do teď jsem si myslel, že to je jen hodně blbej nápad, ale když jsem následně přes sklo nahlédl dovnitř jídelny, tak jsem zjistil, že to je doslova noční můra - byli tam fakt všichni! Debbie, Maikey, Ben, Hunter, Emmett a Teda jsem táhl s sebou nebo spíš on táhl mě s sebou, jediní, kdo tu chyběli, byli holky s dětma a Justin, z čehož jsem usoudil, že Justin je nejspíš pořád u nich a řeší tam s nimi mé divné chování a tomu se ani nemůžu divit, každopádně tady zažívám mnohem větší horor a opravdu čím dál tím víc zvažuji ten útěk!

Ted: "Ani na to nemysli! Jdeme tam."
B: "Od kdy mi můžeš říkat, co má dělat?"
Ted: "Od té doby, co si se zbláznil a vyhýbal ses nám."
B: "Já se vám nevyhýbal, já..."
Ted: "Jojo, říkej si, co chceš, ale teď už mazej dovnitř."
B: "Počkej, já ti to vrátím."
Ted: "Nemůžu se dočkat!"

Z celých plic jsem se nadechl, duševně jsem se povzbudil a následně jsem se vydal dovnitř s Tedem za zadkem, který hlídal, abych nezdrhnul, což jsem měl fakt v plánu, ale už na to byl pozdě - stál jsem uvnitř a postupně na mě hleděly všechny páry očí mých blízkých - bylo to jako by mě neviděli snad půl století a ne jen pár týdnů, což vlastně ani to ne, občas jsme se někde mihli, ale to je asi vedlejší, jejich výrazy totiž mluví za vše - buď to mě chtějí jen zabít anebo obejmout a zabít!

Láska bolí(4)

16. února 2016 v 0:09 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Nevěděl jsem, co mám dělat nebo kam mám jít a tak jsem jen jezdil autem a přemýšlel o tom všem, co se tu teď děje, o tom, proč jsem tohle všechno nechal zajít tak daleko, proč jsem se nechal Justinovým odjezdem tak ovlivnit a dopustil jsem to, že jsem si sáhl až na samotné dno a všechny od sebe odehnal, choval jsem se k nim hrozně, jen proto, že jsem nechtěl, aby mě litovali, nalhával jsem si dokonce, že se se mnou vůbec nic neděje, že je mi bez Justina dobře, ale nakonec jsem se úplně zlomil a došlo mi, co pro mě vlastně znamená a zavřel jsem se před světem mezi ty čtyři zdi, kterým říkám domov, ale bez Justina je to vlastně jen loft, který mi slouží pouze k tomu, abych měl střechu nad hlavou a už jen proto, že nad tímhle vším teď přemýšlím, si připadám jako nějaký patetický blázen!
Ale taky si uvědomuji, že pokud nechci úplně zešílet, až se Justin zase sebere a odjede, tak budu muset začít něco dělat a postupně si dát život zase do pořádku...

Ted: "Bri-Briane, co tady děláš?"
B: "Netvař se tak překvapeně, pořád tomu tady šéfuju."
Ted: "Jo, ale, ale..."
B: "Žádné 'ale', pusť se do práce a mně přenechej tu mojí, jsem si jistý, že mám co dohánět."
Ted: "Jo... To, to máš."

Láska bolí(3)

15. února 2016 v 0:04 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Nejsem si jistý, že pro mě existují víc vystihující slova, než 'TOTÁLNÍ IDIOT', ale já si zkrátka nemohl pomoct, na jeho příjezd jsem nebyl vůbec připravený, poslední dva měsíce jsem žil v realitě, ve které jsem věděl, že už ho nikdy neuvidím a šílel jsem z toho způsobem, že mi nakonec došlo, že existuje jen jediný způsob, jak zabránit mému sebezničení a to dostat ho z hlavy všemi možnými způsoby, které existují, protože jsem věděl, že jinak jeho ztrátu nepřežiju, poněvadž odloučení od něj mě přimělo si uvědomit, jak moc ho vlastně miluju - tak moc, až to doslova bolí - a to mě vyděsilo víc, než cokoliv jiného, protože to zkrátka nejsem já, nikdy jsem nebyl a zapřísáhl jsem si, že ani nikdy nebudu, vždyť jsem heterofob, proboha, a tahle láska, která mezi námi podle všeho je, rozhodně náleží heterosexuálům, kteří si chtějí něco dokazovat a oblbovat si hlavy, ale rozhodně ne mně! Dovolil jsem Justinovi dostat se mi pod kůži víc, než komukoliv jinému a to mě nakonec téměř zabilo a donutilo mě to od sebe odehnat každého, na kom mi záleží, poněvadž jsem nedokázal snést ty jejich lítostivé obličeje a poznámky a především jejich snahu mi pomoct, ačkoliv jsem jejich pomoc ani nepotřeboval, a tak jsem je jednoduše odstřihl a nakonec jsem přestal chodit i na to jediné místo, kde jsem se tak nějak ještě cítil normálně a to do Kinneticu, já sám to sice označuji za osobní volno a spoléhám na Theodhora, že to tam nějak zvládne, ale to mé osobní volno trvá už něco málo přes dva týdny a já se na návrat tam zatím pořád necítím, ale i přes to jsem se rozhodl, že je na čase postavit se zase na vlastní nohy a začít něco dělat, dokud jsem ovšem neotevřel dveře a nestál před nimi nikdo jiný, než on - to nejlepší a nejhorší v mém životě!

Lindsay: "Briane?"

Láska bolí(2)

12. února 2016 v 0:05 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

Ještě před hodinou jsem byl nesmírně nadšený, že už jsem konečně doma, ale právě teď bych si přál být kdekoliv jinde jen ne tady, poněvadž mám pocit, že se za chvíli asi zblázním, nejen, že se neskutečně nudím, ale zároveň pořád nemůžu zpracovat tu myšlenku, že se Brian raději vydal za kluky, než aby mě náležitě uvítal doma anebo když už nic jiného tak mě mohl alespoň pozvat s sebou, abych se přivítal i s kluky, jenže on místo toho, jako by snad přede mnou utekl, což mě přivádí k závěru, že on asi není z mého návratu tak nadšený jako jsem já a to mě doslova trhá na kusy!
Když jsem však měl dost té sebelítosti a bádání po tom, s čím má Brian, sakra, problém, tak jsem došel k závěru, že nejsnazší bude vrhnout se na svoje zavazadla a začít vybalovat, alespoň budu oficiálně vědět, že jsem doma, ačkoliv v mých představách domova za posledních 6 měsíců figuroval Brian, který se očividně rozhodl, že můj příjezd není nic velkého!
"Kinney!" věděl jsem, že tenhle hlas může patřit jen jednomu jedinému člověku a tak jsem se v rychlosti prodral tou kupou mých věcí, které byly zkrátka všude, a vyběhl jsem z ložnice jako by v ní snad hořelo!

J: "Debb!"
Debbie: "Justine?!"

Láska bolí(1)

11. února 2016 v 0:03 | Janča
Nová povídka.

JUSTIN

5 měsíců, 13 dní, 21 hodin a pár minut... Přesně tak dlouho je to od chvíle, co jsem naposledy viděl tyto kovové dveře - vstoupit nimi a vrhnout se do náruče toho nejlepšího muže na světě, Briana Kinneyho, pro mě byla asi ta nejjednodušší záležitost v životě, ale právě teď se naopak bojím toho jen zaklepat, natož čekat na to, co bude následovat až to udělám a přesně proto tu vystávám už několik dlouhých minut a v hlavě si neustále opakuji povzbuzující myšlenky typu, že to zvládnu, že to nic nebude, že jsem o tomhle přeci snil celou tu nekonečnou dobu, co jsem byl v LA a snažil jsem se z RAGE udělat film, což sice nevyšlo, ale o to tu teď nejde, jde tu o to, abych konečně sebral odvahu a zaklepal na ty kovové dveře v naději, že mi přijde otevřít Brian a ne třeba jeden z jeho tricků anebo snad uklízečka, nýbrž ON!
'Tohle zvládneš!' naposledy jsem se duševně povzbudil a chystal jsem se vystrašeně, ale i přes to nedočkavě zaklepat, když v tom se přede mnou ty dveře náhle otevřely a nestál v nich nikdo jiný, než Brian...

B: "Ju-Justine?"...Sotva popadal dech a já sám jsem s tím měl celkem problém.
J: "Překvapení!"...Vyjekl jsem.
 
 

Reklama