Cítil jsem se naprosto bezmocně a částečně i provinile, protože kdybych neustále nedával pozor jen na to, abych Justinovi nějak nenaznačil svoje city k němu, tak jsem si mohl dřív všimnout toho, že s ním něco není v pořádku a pak, když jsem zjistil, že mu je zle, dokonce i mizerně, tak jsem vůbec neměl čekat na to, zda se mu udělá líp, ale místo toho ho rovnou vzít k doktorovi, to by pak neměl otřes mozku, nepotřeboval by dva stehy a věděli bychom, že ta bolest břicha pochází od slepého střeva, které jen zázrakem ještě neprasklo!
B: "Tak jak se cítíš?"
J: "Jako kdybych se praštil do hlavy,"...Usmál se.
B: "Hlavně, že jsem ti říkal, aby ses tam nepřizabil, že?"
J: "Příště se polepším."
B: "To teda ne! Žádné příště nebude."
J: "To máš pravdu, jelikož se mi to slepé střevo chystají za chvíli vyndat."
B: "Budeš v pořádku, uvidíš."
J: "Já vím, ty se o to postaráš."
Kdybych promluvil tak bych mu určitě odpověděl něco ve smyslu, ať se o sebe postará sám, protože je to pro mě zkrátka snazší vyslovit něco takového, než mu říct pravdu, takže jsem ho místo toho raději jen políbil, aby pochopil, že já tu pro něho vždycky budu, ať se děje, co děje a že se o něho vždycky postarám.
Justin byl dneska hrozně nevrlý a ani já jsem mu moc náladu nezlepšoval - choval jsem se zase jako obvykle a to jako naprostý pitomec a opět jsem se ho snažil přesvědčit o tom, že my nejsme žádný pár, takže ať mě konečně přestane hlídat jako nějaký svůj majetek a tentokrát i z jeho strany na můj účet padlo pár nelichotivých poznámek a hned na to jsem pouze viděl jeho záda vzdalující se ode mě a od příchodu do Babylonu se u mě ani jednou jedinkrát nenahlásil a přiznávám, že spíš než že by mě to těšilo, mě to spíš štvalo, přece jen čas s ním trávím moc rád a ta moje snaha přesvědčit ho o opaku je už vážně... Ani nevím, jakým výrazem bych to měl označit! Každopádně za celou dobu v Babylonu jsem mohl myslet jen na něho a to mě nejspíš co nevidět zničí...
B: "Kde je Justin?"...Tázal jsem se, když jsem znuděně přisedl na bar.
Ted: "Asi před deseti minutami šel domů."
B: "Počkat, co?"
Emmett: "Říkal, že mu není moc dobře tak šel."
B: "A proč mi nic neřekl?"
Ted: "Asi tě tím nechtěl zatěžovat... Ne počkat, nejspíš proto, že si ho zase odpálkoval!"
B: "Nechtěl by si aspoň jednou držet hubu?"
Emmett: "Briane, radši jeď za ním, byl fakt bledý a tohle pošťuchování si s Tedem můžete nechat na potom."
B: "Díky, bez toho se obejdu."
Ted: "Tak to jsme dva."
Chápu, pokud nemá zájem se se mnou vybavovat po naší hádce, no já bych to ani hádkou nenazval, ale spíš jen výměnou názorů anebo pouze nesrovnalostí, kterou mezi sebou máme prakticky neustále, ale aby mi ani neřekl, že mu není dobře tak to už je na mě trochu přes čáru. Přece jen nemám rád nebo spíš nenávidím, když mu něco je a já nevím, jak mu můžu pomoct, v takových chvílích bych totiž i zabíjel.
Nasedl jsem rovnou do auta a vydal se za ním domů a vážně jsem se modlil, abych ho tam našel a to nejlíp zachumlaného v posteli, protože jestli mu bylo tak špatně, že to s ním cestou někde seklo, tak to bude ještě mnohem těžší, než bych si dokázal představit...
