I miss him

I miss him(23)

24. května 2017 v 14:51 | Janča
Poslední díl.

BRIAN

Respektovat Justinovo rozhodnutí, že chce zůstat nějaký čas sám, bylo těžké, ale nevyhnutelné, protože já sám jsem věděl, že ten čas potřebuje, po tom všem, co se stalo, to tak jednoduše bylo. Nebudu však říkat, že jsem náš poslední den nestrávil se staženým žaludkem při vědomí, že ho zase, kdo ví, jak dlouho neuvidím. Snažil jsem si ho proto užít, co nejvíc to šlo a pak večer... hned po našem milování... jsem se vydal zpátky do Pittsburghu. Čtyři roky jsem byl zvyklý na to ticho a prázdnotu v mém loftu, ale po těch pár dnech strávených s Justinem, kdy jsem měl opět pocit, že věci v mém životě dávají smysl, to bylo jako rána z čistého nebe, vejít zpátky mezi ty čtyři studené zdi. V hlavě jsem si neustále přehrával, jaké to bude, až se tu zase všude budou povalovat jeho věci, jak mě linoucí se vůně z kuchyně bude omračovat nebo, jak si jednoduše sedneme na pohovku, pustíme film a budeme se místo filmem zabývat jinými věcmi. Já, Brian Kinney, jsem jednoduše snil o jednoduchém, ale za to krásném a směšně romantickém životě s Justinem, věc, kterou jsem si nechtěl ani představovat, když jsem ho poznal a on se na mě pověsil jako klíště a teď je to to jediné, co chci.
A přesně, jak jsem říkal, to čekání, je jednoduše nesnesitelné, zvlášť když nevím, jak dlouho bude trvat, zítra už to bude tři týdny a já mám pocit, jako by uteklo už několik měsíců a nejhorší na tom je to, že těch několik měsíců a třeba i let, to čekání může trvat a já zkrátka nevím, co dělat, abych to zvládnul.

Debbie: "Ty jsi tu za těhle pár týdnů častěji, než za celou dobu, co tě znám. Měl by sis najít jiný způsob, jak to přečkat, takhle si akorát zaděláváš na deprese."
B: "Jsem v pohodě, Debb, nemusíš ze mě dělat případ pro psychiatra."
Debbie: "To bych si nedovolila, já jen, že... nevypadáš úplně nejlíp."
B: "Ale je mi skvěle,"...Použil jsem na ní ten nejpřesvědčivější jinými slovy nejfalešnější úsměv, co se dal.
Debbie: "On se ti vrátí."
B: "Jo, ale kdy."
Debbie: "Brzo, musíš tomu věřit a i kdyby za dlouho, hlavní je, že se nakonec vrátí."

I miss him(22)

23. května 2017 v 0:03 | Janča
Nový díl. - 18+

BRIAN

Nemůžu ani pospat, jak příjemné bylo nechat na sebe dopadat horké provazce vody. Vím, je divný, když to říkám zrovna já, protože jsem ve sprše častěji, než kdokoliv jinej, ale tentokrát to bylo zkrátka jak dar od boha, což je dost ironický vzhledem k tomu, že ten nahoře se o mě ani trochu nezajímá a já o něj ve výsledku taky ne. Ale dost těch řečí, ta sprcha zkrátka bodla. Pak jsem ale o všem zase začal přemýšlet - o tom, že hned ve vedlejší místnosti spí Justin - Justin, kterého jsem ještě před pár dny už čtvrtým rokem neviděl a měl jsem za to, že už ani neuvidím. Justin, který si plánoval vzít někoho jiného a z toho teď očividně sešlo a já i přes to stále nevím, jak to bude s námi... věřím tomu, že se zase dáme dohromady, ale dokud to neuslyším od něj, nebudu moct být vůbec v klidu, což...

J: "Můžu se přidat?"

Pomalu jsem nadskočil, jak jsem ho nečekal. Když jsem se však následně otočil a uviděl jeho nahé tělo a sunshine úsměv... měl jsem pocit, že mi vyskočí srdce z hrudi.
Justin se následně natáhl a políbil mě... bože, ty jeho rty, ty mi tak zatraceně chyběly, že si to ani nedovedete představit. Byl jsem pomalu jak v sedmém nebi, nedalo mi to a chytil jsem ho za boky... pak jsem ale vzpomněl, že momentálně jsem tu já ten s větším rozumem, což je rozhodně hříčka přírody, a že zkrátka není připravený na to, abychom...

B: "Justine..."
J: "Jestli mi chceš říct, že bychom neměli, tak šetři dechem,"...Opět mě líbal.
B: "Jus-Justine, nevíš, co děláš... jsi z tohohle všeho v háji a jen se snažíš přijít na jiné myšlenky..."
J: "To máš pravdu a ty jsi to nejlepší, co mi může pomoct přijít na jiné myšlenky, pak už zbývá jenom chlast a to bychom nechtěli, že ne?"

I miss him(21)

22. května 2017 v 0:06 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Když jsem se probudil, stalo se přesně to, čeho jsem se bál - Justin byl pryč. Musel jsem dokonce začít zvažovat tu možnost, že se mi to celé jenom zdálo. Nebylo by to poprvé, ale právě teď se to zdálo tak reálné, že by mě vědomí toho, že to tak nebylo, asi porazilo. Naštěstí jsem ale od něj našel vzkaz, tedy naštěstí... podle toho, co na něm stálo, nebyl ještě prostor na to, abych si oddychl a věřil tomu, že všechno dobře dopadne. Šel si něco zařídit a to může znamenat to, že se šel rozejít se svým snoubencem, ale taky to může znamenat to, že šel udělat vše pro to, aby o něj nepřišel. A v tom případě ta další část vzkazu, že se vrátí, nebude rozhodně příjemná, protože se vrátí z jediného prostého důvodu - aby mi řekl, že včerejší noc byla sice úžasná, ale že to na věci nic nemění. A pokud to tak bude... bůh pomáhej komukoliv, kdo se mi pak připlete do cesty.
Čas na hodinách začínal utíkat čím dál rychleji, začínal jsem z toho šílet, protože jsem stále nic nevěděl, ani to, kde Justin právě teď je, mohl by být taky na cestě uličkou, na jejímž konci na něj čeká, vy víte, kdo. Bože, začíná mi být doslova špatně, jakože fakt špatně. A ty stěny začínají být čím dál těsnější, tohle tričko mě doslova škrtí, není tu vůbec žádný vzduch... tak fajn musím ven, prostě musím.
Odhodlaný se procházet ulicemi New Yorku jsem na sebe hodil první, co jsem našel a následně jsem se vydal na cestu, která pro mě zajisté skončí návštěvou nějakého baru, ze kterého odejdu buď to po svých nebo v pytli mrtvoly... záleží na tom, zda se mi Justin ještě někdy ozve.
Když jsem však vycházel z hotelu, uviděl jsem něco, co by mě ani ve snu nenapadlo - Justina sedícího na obrubníku...

B: "Justine?"

Justin sebou cukl a otočil se na mě, až v ten moment jsem si všiml, že má u nohou tašku... což mohlo znamenat jenom jednu jedinou věc - věc, v kterou jsem doufal ze všeho nejvíc a právě teď bych měl skákat tři metry do vzduchu a líbat ho jako o život... ale já nemůžu, nemůžu, protože vidím, jak zničený je... a to je něco, co jsem nikdy nechtěl.
Nevěděl jsem, co mám udělat, v těhle věcech jsem nebyl nikdy dobrej, ale věděl jsem, že musím udělat alespoň něco a tak jsem se vedle něj jen posadil a čekal na to, až začne on, což ale trvalo věčnost...

I miss him(20)

18. května 2017 v 0:01 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

Nikdy v životě jsem nebyl tak moc zmatený, šťastný a naštvaný zároveň, jako právě teď. To, co se stalo mezi mnou a Brianem, nebylo správné, ale přes to ze sebe nemůžu setřást pocit, že to bylo to nejlepší, co se mi stalo za hodně dlouhou dobu. Aby ne, Briana jsem nikdy milovat nepřestal. Zažil jsem s ním během pěti let lásku, jakou většina lidí nenajde za celý život. Milovat ho pro mě bylo to nejkrásnější dobrodružství. I když ne vždy to bylo snadné. Ale neměnil bych, kdybych to mohl všechno udělat znovu, opět bych se ten den vydal na Liberty Avenue a našel ho nebo lépe řečeno to on našel mě, já bych mu to jen hodně hooodně zjednodušil. Brian je jednoduše mojí životní láskou a i když mu trvalo věčnost, než si to připustil, i já jsem tou jeho. Jsem životní láskou Briana Kinneyho - chlapa, co si při slově láska radši pomalu překousal jazyk. S Brianem nás to vždycky bude táhnout k sobě, je jedno, kde jsme, s kým jsme a jak dlouho jsme se neviděli, vždycky si k sobě najdeme cestu, ted už to vím. Jenomže, jak už jsem řekl, tohle nebylo správné, nikdy jsem nechtěl být někým, kdo dokáže někomu zahnout a zlomit mu srdce... a přes to jsem to dokázal, jak s Brianem tak teď se Scottem. Je to jako bych měl v sobě něco, co mě nutí ubližovat lidem, kteří mě milují. A nejhorší na tom je, že teď už si uvědomuju, že moje láska ke Scottovi byla sice pravá, ale nikdy ne taková, jakou on dával mně, jakou si on zaslouží. Moje srdce vždycky patřilo Brianovi. A já místo, abych se zachoval správně a nechal Scotta jít dřív, než se do mě bezhlavě zamiloval, jsem ho v podstatě jenom využíval, protože jsem myslel, že mi to pomůže zapomenout na Briana, myslel jsem, že zamilovat se znova bude snadné a že všechno pak bude snazší, ale spletl jsem se. A co se týče Briana, ten 4 roky trpěl, protože já byl až moc vyděšený z toho, že bychom nikdy nemohli normálně fungovat, že jsem si řekl, že bude lepší ho zcela odstřihnout a už se s ním nikdy nesetkat, měl jsem jednoduše až moc velký strach z toho dát mu nebo spíš nám šanci, že jsem ve výsledku naprosto všechno podělal.

B: "Jsi tady,"...Zamumlal zničehonic ze spaní.
J: "Co?"
B: "Bál jsem se, že to byl jenom sen... pouhá fantazie... ale jsi tady,"...Usmál se a sotva držel oči otevřené.
J: "Jsem,"...Natáhl jsem se a políbil ho do vlasů.

I miss him(19)

17. května 2017 v 0:02 | Janča
Nový díl. - 18+

BRIAN

Válel jsem se v té obrovské hotelové posteli, kouřil cigaretu, upíjel skotskou a přepínal televizi v naději, že v ní najdu něco koukatelného, ale to bych toho chtěl asi moc. Vlastně jsem jen ale potřeboval nějaké rozptýlení. Bylo mi totiž doslova špatně. Skoro by se mi kroutily prsty na nohou tou nervozitou, jakou jsem pociťoval. Nervozita? Něco, co jsem ani nevěděl, že existuje a právě teď jsem se v ní doslova topil. Justin se právě teď rozhodoval mezi mnou a svým snoubencem nebo už byl možná rozhodnutý a ta představa, že já jsem ten, koho si nevybral, byla nepopsatelná. Měl jsem pocit, jako by měl Justin namířenou zbraň rovnou na můj hrudník - na moje srdce a já s tím nemohl vůbec nic dělat. Jenom čekat na to, zda zmáčkne spoušť nebo ne.

B: "Cedulka na dveřích 'Nerušit,' by vám měla trochu napovědět!"...Reagoval jsem na klepání, které se náhle rozeznělo.

Jenomže ten někdo za dveřmi mě očividně nehodlal brát vážně. Můj plán byl nejprve ho ignorovat a doufat, že to dotyčný vzdá, ale nakonec jsem věděl, že čím dřív si to odbudu, tím dřív budu mít klid. Ani ve snu by mě však nenapadlo, že za dveřmi najdu někoho, koho bych tam ani trochu nečekal...

B: "Justine?"

Srdce se mi doslova rozbušilo světelnou rychlostí, v puse mi vyschlo a do tváří se mi začala hrnout krev a začala by se mi asi hrnout i jinam, kdybych na jeho očích neviděl něco, co mě fakt vyděsilo. A je to tady - je tu, aby mě poslal do háje...

B: "Jak... jak si mě tu našel?"...Snažil jsem se oddálit nevyhnutelné.
J: "Nebylo to tak těžké, jen jsem našel ten nejdražší hotel, zavolal, jestli jsi tu a udělal oči na recepční, abych mohl projít, byla to hračka."
B: "To věřím, zvlášť, když to byl chlap,"...Neodpustil jsem si kousavou poznámku.

I miss him(18)

16. května 2017 v 0:03 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

Zvládl to. Dostal se mi do hlavy tak, jak jsem si řekl, že mu to nedovolím. Udělal to, v co jsem doufal, že se mu nepodaří. Přiměl mě vypustit všechny moje city na povrch. Všechno, co jsem s ním cítil, když jsme byli spolu, bylo tady, zápasilo to uvnitř mě jako podělaný tsunami.
Věděl jsem, že ho pořád miluju, i když jsem se hodně snažil, nikdy jsem nedokázal přestat. Ale taky jsem věděl, že ho musím nechat jít, pokud chci někdy žít život, jaký jsem si vysnil a jaký můžu mít právě se Scottem. Jenomže teď... je to jako bych se měl rozhodnout mezi svým rozumem a mezi svým srdcem a všichni asi dobře víme, co kdo představuje. Ale stejně tak miluju Scotta... nebo možná miluju jenom představu toho, co bych mohl se Scottem mít. Bože, já nevím. Brian byl mojí první láskou, nejspíš dokonce životní. Ale se Scottem je mi krásně, dělá mě šťastným, plní mi, co mi na očích vidí. Od chvíle, co mě požádal o ruku, jsem si v hlavě plánoval naši pohádkovou svatbu a následnou budoucnost. Všechno to mělo být perfektní. Jenže já naposled potřeboval slyšet Briana a tak jsem mu zavolal a nebýt toho, že mě vyrušil Scott, skoro jsem mu do telefonu řekl, že jsem ho nikdy nepřestal milovat... jenže to on už stejně ví. A já vím, že on stále miluje mě. Řekl to. Sice byl opilý, naštvaný a odhodlaný udělat scénu, ale řekl to a to pro mě znamená hodně. Protože on neříká věci, které nemyslí vážně a rozhodně ne něco takového - něco, na co jsem si musel počkat pět let a přežít bombový útok. A teď mi ještě k tomu řekl, že se musím rozhodnout. V podstatě mi řekl, že je to všechno v mých rukách. Že on už neudělá nic. Že je to všechno jenom na mě... a já snad nikdy v životě nebyl víc vyděšený a zmatený. Nevím nic, nevím zatraceně vůbec nic.

Scott: "Tady jsi."
J: "Tady jsem."

Scott se na mě zezadu natiskl, objal mě kolem pasu a bradu si položil na mé rameno... cítil jsem se v jeho objetí tak bezpečně a tak milovaně. Věděl jsem, že v něm mám někoho, kdo mě bude bezmezně milovat a ochraňovat do konce našich životů. Ale... nebyl to Brian. A to bylo to, co jsem v hloubi svého srdce chtěl - cítit jeho objetí.
Jenže s Brianem mě čeká nejistá budoucnost plná neustálého strachu z toho, kdy se začne cítit jako bych ho dusil, protože nemůže mít to, co chce, to, co je jednoduše v jeho přirozenosti a já si nejsem jistý, že bych znovu zvládl žít život, kde se o něj musím dělit s jinými a čekat každou noc na to, kdy se vrátí domů.

I miss him(17)

15. května 2017 v 0:05 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Pomalu jsem začal otevírat oči nebo jsem si to alespoň myslel, ve skutečnosti jsem s tím měl docela dost velký problém. Jediné, co jsem tak nějak viděl, bylo ostré světlo, které jsem měl přímo nad hlavou a které mi otevření očí ještě víc stěžovalo a pak jsem ještě viděl obrys něčí hlavy, která se nade mnou skláněla. Nebyl jsem schopný rozpoznat, kdo to je a už podle toho jsem soudil, že jsem musel dostat vážně pecku. No ono by to stačilo posoudit dle té tupé bolesti, která mě snad každou chvíli zabije. Něco mi říká, že ten někdo, kdo mi vrazil, se mě pokusil zabít... shit, to ale bolí. A soudě podle toho, jak blbě se mi nadechuje nosem, to asi odnesl právě on.

Emmett: "Lidi, je vzhůru!"

Až teď jsem poznal, že ta hlava patřila Emmettovi. Nebyl to zrovna člověk, kterého jsem chtěl po probuzení vidět, ale nemůžu být tak naivní, abych si myslel, že by u mě seděl Justin.

Maikey: "Pane bože, Briane."
Ted: "Jsi v pohodě?"
Melanie: "V pohodě? Vidíš, jak vypadá?"
Debbie: "Nemůžeme říct, že si to nezasloužil..."
Maikey: "Ma!"
Debbie: "No co, docela to přehnal..."
Lindsay: "Věděla jsem, že něco udělá, ale že se ho bude snažit přede všemi políbit, to jsem nečekala."
Ben: "Je to Brian, nemůže vás to tak překvapovat."
B: "Jste si všichni vědomí toho, že jsem hned tady a že slyším, že jo?"

I miss him(16)

11. května 2017 v 0:06 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Jediné, co jsem na tomto kouzelném večírku opravdu uvítal, byly slečny, které tu roznášely šampaňské. Pokaždé, co kolem mě jedna prošla, jsem do sebe vyklopil skleničku. Bohužel v mém případě je šampaňské asi na stejné úrovni jako to dětské. Neudělalo to se mnou totiž vůbec nic. Možná mi tak akorát začínalo být špatně od žaludku. Ale to taky dost možná souviselo s tím, jak jsem se musel dívat na Justinovo štěstí díky někomu jinému. Díky někomu, kdo si ho získal, když já jsem byl zlitej a sjetej v zadní místnosti Babylonu a nebyl jsem schopnej být tam pro Justina, když mě potřeboval. Sakra, já si za tohle všechno vážně můžu sám. Nedivím se tomu, že se Justin bojí být se mnou, když jsem takovej - neschopnej, nespolehlivej a do sebe zahleděnej. Nejsem schopný mu dát nic z toho, co si od života přeje. Nebo spíš naopak, schopný toho jsem, ale chci to i já? Je tu vůbec nějaká šance na to, že si sám sebe dokážu představit jako někoho, kdo by mohl mít s Justinem děti? Pohádkovej romantickej život na předměstí? Budoucnost, ve které spolu zestárneme a zemřeme? Tohle je budoucnost, o které já nikdy ani nepřemýšlel, všichni víme, že to je budoucnost pro heteráče. Ne pro někoho jako já. Ačkoliv Justin je to, co chci a to víc, než cokoliv jiného. Třeba časem bych mohl chtít i věci, co chce on. A co se týče jedné věci a to zestárnutí s ním - jo, to už si dovedu představit teď. On mi jenom zkrátka musí dát šanci. Nic víc nechci, jenom šanci na to mu dokázat, že se mnou může být opravdu šťastný.

Lindsay: "Proč se tu takhle mučíš?"
B: "Co, prosím?"
Lindsay: "Stojíš tu na jednom místě, zatímco do sebe liješ jednu skleničku za druhou a sleduješ Justina, už tak dlouho, že se divím, že už si někoho minimálně nezmrzačil... měl bys jít na vzduch."
B: "Snažíš se mi říct, abych se vzdal, protože Justin si očividně doktůrka opravdu vezme."
Lindsay: "Ne to se ti nesnažím říct... teda... já nevím, jasný? Nevím, co Justin udělá, ale vidím, co dělá - ignoruje tě, protože ví, že jenom pohled na tebe, by ho pravděpodobně donutil změnit názor."

Asi by to měla být dobrá věc, znamenalo by to totiž, že je tu stále velká šance na to, že si to Justin rozmyslí a půjde za mnou... ale já vím, co se mi Linds snaží říct - to, že Justin dělá vše pro to, aby svůj názor nezměnil. A to není ani trochu dobrá věc.

I miss him(15)

10. května 2017 v 0:03 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Zůstal jsem v té uličce stát jako nějaký idiot ještě několik dalších minut. Nemohl jsem se zkrátka pohnout, pomalu ani nadechnout. Snažil jsem se zpracovat to všechno, co se událo. To, že mě Justin stále miluje, ale i přes to je rozhodnutý vzít si jiného, protože s ním ho jednoduše čeká snazší a pohádkovější život, než se mnou. Se mnou by ho čekala jenom krutá realita. Tak si to on alespoň představuje. Že bychom spolu byli nešťastní, protože zkrátka nesním o věcech, o jakých sní on a on zase nechce žít tak, jak žiju já. Jsem možná bláhový, ale já i přes to bych byl ochotný to zkusit a bojovat za to, abychom to zvládli, být to sebevíc nemožné. I když si nejsem ani zdaleka jistý tím, že bych byl někdy schopný toho být monogamní a vychovávat s Justinem děti až do naší smrti, tak vím, že bych mu patřil celým svým srdcem. Ale on je jednoduše až moc vyděšený z té představy, že bychom se jednoho dne probudili a zjistili, že žijeme jen smyšlenou komedii, že se radši ožení s někým, kdo mu zkrátka dá to, co on chce. Bez ohledu na to, že Justin ho nikdy nebude milovat tak, jako mě.

Maikey: "No sláva, už jsem myslel, že jste se tam zamordovali."
B: "Skoro."
Maikey: "Kde je Justin?"
B: "Utekl."
Maikey: "Co?"
B: "Zdrhnul."
Maikey: "Co si udělal, proboha?"
B: "Věř nebo ne, ale nic moc... jen jsem mu řekl, jak se věci mají... on mi taky řekl dost pěkných zajímavostí... a když jsem ho skoro políbil, tak vzal nohy na ramena."
Maikey: "Sakra. A vyřešili jste to nějak? Ví, že ho pořád miluješ?"
B: "Ví a on podle všeho stále miluje mě."
Maikey: "No, ale to je to, co si potřeboval vědět ne?"
B: "Jo, ale bez toho dodatku, že i přes to, že mě miluje, tak si se mnou neumí představit život, jelikož jsem zkrátka, jaký jsem... za to jeho milej je podle všeho dokonalej,"...Ironie a sarkasmus ze mě šly proudem, skoro jako žhavá láva.

I miss him(14)

9. května 2017 v 0:04 | Janča
Nový díl.

JUSTIN

Měl jsem v krku takový knedlík, že jsem téměř nemohl mluvit. Ale byla tu slova, která jsem přes to vyslovit dokázal. Která jsem říct musel, i kdyby nevím co. Musel zkrátka vědět, že ho stále miluji... nebo, že alespoň pamatuji na to, jaké to je ho milovat. Na ten pocit nikdy nezapomenu. Na to, jak krásně mi s ním bylo. Na to, že byl a stále je láskou mého života, mojí první láskou. I přes to, jak těžké to s ním někdy bylo, vždycky jsem věděl, že ho budu milovat. I kdybychom byli každý na jiné straně zeměkoule a žili s někým jiným, budu ho milovat. To je něco, co se nikdy nezmění. I kdyby mi ublížil sebevíc, miluju ho.
Ale... já už žiju zcela jiný život. Život po boku člověka, který mě miluje a kterého miluji já. Není to láska, jakou jsem zažil s Brianem. Ale to nevadí, každá láska je jiná a něčím výjimečná. Můj život se zkrátka posunul dál. A Brian to musí pochopit. A myslím, že i on už se jistým způsobem posunul dál, jen si to možná neuvědomuje. Ale já si vzpomínám na den, kdy jsem pochopil, že je na čase jít dál, protože i přes to, jak velká naše láska byla, nikdy bychom nebyli schopni být na stejně vlně. Vždy bychom šli každý jiným směrem. Pochopil jsem to ten den, kdy...

B: "Tak proč? Proč si chceš vzít jeho, když miluješ mě?"
J: "Ano, Briane, miluju tě... nikdy jsem nepřestal. Ale já miluju Scotta, chci si ho vzít, chci s ním strávit krásný život a zestárnout s ním... chci..."
B: "Prosím tě, jestli nechceš, abych se tu pozvracel, tak nepokračuj."

Část mě se chtěla zasmát, protože tohle je ten Brian, který změnil celý můj život, za kterým jsem běhal a neustále ho otravoval, protože jsem nechtěl být bez něho, tohle je ten Brian Kinney, jehož sarkasmus, ironie a to všechno, z něj dělá někoho tak neobyčejného. Ale ta druhá část si uvědomovala, že tohle je jeden z důvodů, který mě donutil se zamyslet nad tím, zda chci být s někým, kdo by se mnou nebyl šťastný, kvůli očekáváním, které mám ve vztahu. Brianův způsob života je zkárkta to, co ho dělá šťastným a už před 4 roky jsme oba došli k závěru, že se nesmíme jeden pro druhého obětovat.

I miss him(13)

8. května 2017 v 0:07 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Modlil jsem se za tu možnost, že budu moct být s Justinem o samotě a jednou pro vždy mu říct, že ho miluju víc, než cokoliv a že jsem ochotný udělat všechno, jenom aby zapomněl na tu svatbu a vrátil se ke mně - protože k sobě prostě patříme. Já, Brian Kinney, vím, že k němu patřím. Nikdy jsem nedával lásce šanci, byla to jen fraška pro heterosexuály. Odmítal jsem ji. Ale pak přišel Justin a můj celý život se zcela změnil. Změnila mě láska k němu a já zkrátka nedokážu žít další minutu s tím, že už mi nepatří, že je s jiným. Tu svatbu zkrátka musím zarazit, děj se, co děj.
Jenomže to, že je Maiky sedící na zadním sedadle nakloněný mezi námi vepředu, mi rozhodně nepomáhá. Je dost těžký alespoň předstírat to, že tady není, když jeho hlava je hned u nás. Ale něco mi říká, že i kdyby nebyla, tak by se žádná konverzace nekonala. Justin se zkrátka upřeně soustředí na řízení, jen aby náhodou nezavadil pohledem o mě, a já se modlím za to, aby tahle celá situace nebyla ještě trapnější, než už je.

Maikey: "Takže, Justine..."

Ach můj bože, sklapni, Maikey. Ať už chceš říct cokoliv, jenom aby se zaplnilo to hrobové ticho, tak to, prosím tě, nedělej, protože věřím, že to bude katastrofa.

Maikey: "Jak jste se poznali s panem božským?"

Musel jsem se na něj ohlédnout s pohledem, kterým jsem se ho jasně ptal "To, kurva, jako myslíš vážně?!" On opravdu chce, aby nám Justin povyprávěl, kde našel svýho prachatýho budoucího manžela. To rovnou můžu vyskočit z tohohle auta za jízdy, vyjde to nastejno.

I miss him(12)

2. května 2017 v 0:05 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Melanin proslov o tom, abych to nevzdával a o Justina zabojoval, byl tak motivační, že jsem se hned vzápětí snažil najít způsob, jak s ním navázat kontakt. Jenomže se zdálo, že je to prakticky nemožné. Celý den se konaly přípravy na tu jejich slavnou předsvatební večeři, ze které se mi zvedal kufr. Nebo se mi spíš zvedal kufr z toho, jak Justinovy ten jeho pořád něco špital do ucha, laskal ho, líbal, hrál si s jeho vlasy... prostě všechno, co jsem mu chtěl dělat já. Byl to doslova horor. Vypíchnout si oči se zdálo jako moc dobrý nápad. A k tomu všemu jsem musel sledovat, jak se všichni ti, kteří se nazývají mými přáteli a rodinou a přijeli sem především proto, aby Justinovy ten nesmysl vymluvili, jak se teď účastní příprav na dnešní večer. Buď to měli v rukávu nějaké eso, o kterém jsem nevěděl, a plánují ho včas použít anebo jsou to zkrátka zrádci, až to bolí. Jedinej Maikey je mi aspoň věrnej. V nouzi zkrátka poznáš přítele.

Maikey: "Nechceš jít někam ven? Myslím, že tady nám to za chvíli přeroste přes hlavu."
B: "Nám nebo mně?"
Maikey: "Věř mi, i já z toho šílím. Ten chlap se na něj pořád lepí a já mám sto chutí ho kvůli tobě praštit a něco mi říká, že to by nedopadlo dobře."

Musel jsem se zasmát, myšlenky máme s Maikeym rozhodně stejné. A to vědomí, že mě vždy podrží, je rozhodně velký bonus navíc.

B: "Mohli bychom jet očíhnout velkoměsto."
Maikey: "Jo, chtělo by to bar."
B: "Stoprocentně."

Chtěli jsme se nenápadně vypařit, vlastně tady ani tak nešlo o nenápadnost, všichni byli tak zažraní do toho, jaké vybrat prostírání, že by si naší absence ani nevšimli... ale jeden člověk má zkrátka oči vždy všude.

I miss him(11)

1. května 2017 v 0:03 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Jsem chlap, co si na luxusu a pohodlí celkem zakládá, ale i přes to, jak úžasnou postel jsem dnes v noci obýval, nepřineslo mi to nic jiného, než utrpení. To vědomí, že se Justin v jedné takové posteli tiskne na někoho jiného jen o pár pokojů dál, bylo doslova nesnesitelné. Tak moc, že jsem se celou noc pouze převaloval anebo chodil po pokoji sem a tam jako šílenec. A do toho mi v hlavě vrtala Justinova slova - slova, která by mě ani nenapadla, že od něj někdy uslyším. "Už si mě ztratil... už si mě ztratil... už si mě ztratil..." Nic horšího jsem v životě asi neslyšel. Kam se hrabou slova nenávisti, opovržení a odmítnutí mých vlastních rodičů. Na to už jsem si zvykl. Ale ta Justinova... to je něco, co mě bude pronásledovat až do smrti. Protože má pravdu - já už ho ztratil. Když tehdy před čtyřmi roky vyšel ze dveří našeho domova, odešla s ním i všechna naděje na to, že spolu ještě někdy budeme. Je pryč a já s tím nemůžu vůbec nic dělat.

Gus: "Tatiii,"...Přiřítil se za mnou do postele jako velká voda plný smíchu a radosti... něco, co mu rozhodně závidím.
B: "Kriste, ty si živý dítě."
Gus: "Nemám ti to říkat, ale mámy mě poslaly, abych tě trochu pozlobil."
B: "Že mě to vůbec nepřekvapuje."
Gus: "Nooo... a víš, že rodiče se musí poslouchat..."...Pomalu k sobě přitahoval jeden z polštářů.
B: "No no, počkej, Gusiii...,"...Ale už bylo celkem pozdě na mojí obranu.

Gus do mě bušil polštářem jako smyslů zbavený, jediné štěstí bylo v tom, že je mu devět a nemá tak velkou sílu, aby mě tím umlátil do bezvědomí, i když bych to možná potřeboval.
Nakonec jsem se ale nedal a začal jsem mu to oplácet, tudíž se ten luxusní pokoj s luxusní postelí během chvíle změnil ve válečné pole v polštářové bitvě. Musím říct, že v tu chvíli jsem zapomněl na všechno, co se děje a jen jsem si užíval chvíli se svým synem. Jenomže stačilo na moment zavadit pohledem o dveře, ve kterých stál Justin opřený o futra s úsměvem na rtech a všechny myšlenky společně se splašeně bušícím srdcem, se vrátily zase zpátky.

I miss him(10)

27. dubna 2017 v 0:04 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Začínal jsem nabývat dojmu, že si budu muset říct o plánek k tomuhle domu. Nebo tedy spíš k paláci s bludištěm v jednom. Mojí největší starostí však bylo, že se třeba Justin dřív stačí nějak vrátit zpátky do té slavné společenské místnosti, než ho konečně najdu a to bych asi nepřežil. Potřebuju s ním mluvit, opravdu hrozně moc. Lépe řečeno potřebuji mnohem víc - jeho polibky, doteky, horkost jeho kůže - ale s mluvením se budu muset prozatím spokojit. Jen ještě nevím, co přesně říct, abych ho přesvědčil o tom, že vybrat si mě bude... co vlastně? Jak můžu říct, že to bude lepší volba, když na vlastní oči vidím, jak si žije dobře a šťastně a i když to nerad přiznávám, zdá se, že i s tím nóbl Britem se má dobře. Jenže já zkrátka nedokážu žít s tím, že ho dělá šťastným někdo jiný... nemůžu se s něčím takovým smířit, alespoň ne dokud neudělám vše pro to, abych ho získal zpátky, i když ho třeba nakonec nezískám, ale jen tak se zkrátka nevzdám.
Už jsem si začínal myslet, že Justin snad utekl někam ven, ani bych se popravdě nedivil, ale nakonec jsem přeci jen zahlídl, jak z jednoho pokoje vychází světlo, šel jsem proto rovnou k němu. Dveře byly jen malinko pootevřené a tak jsem škvírkou nahlídl dovnitř a to, co jsem uviděl... bylo to nejúžasnější, co jsem vidět mohl. Justin se zrovna převlékal, měl na sobě jen černé kalhoty a nahoře byl svlečený - jeho hruď, bříško, svaly... dělalo mi velké problémy nic neudělat. A vzápětí si začal svlékat i kalhoty. To už bylo zkrátka... zkrátka vidět ho jen v trenkách, to jeho tělo, které tak dobře znám, ale přitom je teď mužnější... co víc k tomu říct?
Ach jo, připadal jsem si jako nějakej šmírák, ale nemohl jsem zkrátka jinak. Přeci jen to byl Justin, můj Justin, je to můj Justin, i když už mi nepatří, navždy bude mým Justinem. A to tělo bude navždy mojí slabostí. Slabostí, které se už nejspíš nikdy nebudu moct dotknout... už jen z té myšlenky mám žaludek na vodě.
Musel jsem proto zacouvat zpátky a opřít se o zeď, oči jsem zavřel a snažil jsem se z toho všeho vzpamatovat a zpracovat to všechno, co se tu děje.

J: "Briane?"

I miss him(9)

26. dubna 2017 v 18:32 | Janča
Nový díl. - Ach jo, když má člověk pro jednou volno v práci a čas na psaní, tak se probudím a zjistím, že se nemůžu dostat na blog, protože jsou prý nějaké problémy se sítí, či co. A když se nakonec vyřeší tento problém, tak se můj notebook rozhodne, že je na čase udělat nějaký super aktualizace a zabývá se nimi pomalu hodinu... takže právě proto je díl až v takhle pozdějších hodináchSmějící se

BRIAN

Stál jsem naprosto bez hnutí a nevěděl jsem, co dělat. Vlastně věděl, moje oči ho doslova hypnotizovaly. Zamilovaně hypnotizovaly. Měl jsem pocit, že mi z očí doslova skáčou jiskřičky štěstí. Ano, mně Brianu Kinneymu. Nedá se ani popsat, jak jsem se cítil. Justin běhal od jednoho ke druhému a se všemi se objímal, smál se a vypadal tak šťastně. A tak krásně. Byl jsem z něj naprosto mimo. Je to už zatraceně 4 dlouhé roky, co jsem ho viděl naposledy, co vyšel ze dveří našeho domova a já už ho víckrát neviděl. Ale přes to jsem měl pocit, jako by to bylo naposledy včera. Byl to pořád ten nevinej klučina s polodlouhými blonďatými vlasy, do kterého jsem se tak bezhlavě zamiloval. Ale přes to z něj zářila mužnost. Byl to on a zároveň nebyl, byl zkrátka dospělejší. Byl dokonalý. A já z něj nemohl spustit pohled. Srdce mi bušilo jako o život. Věděl jsem, že si mě každou chvílí všimne a všechno se změní... jen jsem ještě nevěděl, zda k lepšímu anebo k horšímu, mnohem horšímu.

J: "Mel, tak rád tě vidím. Kde je vůbec Linds?"

V tu chvíli celá místnost utichla a Justin, který stál zády ke mně, nechápal, co se děje. Až když se Mel podívala přes jeho rameno, aby upozornila na to, že Linds stojí tam - hned vedle mě, pochopil, že by se měl otočit. A když to udělal...

J: "Briane..."...Vydechl těžce a šokovaně.
B: "Ahoj, Sunshine,"...Usmál jsem se, ač mě to stálo veškerou sílu. Nejradši bych totiž brečel. A pevně ho sevřel v náruči.

Díval se na mě, jako by snad ani nevěřil, že tu stojím. Skoro jsem čekal, že půjde až ke mně, aby se ujistil, že jsem to skutečně já, i kdyby mě měl osahat a být si jistý, že jsem z masa a kostí. Všichni víme, že proti bych vůbec nebyl, jenomže... ten pohled v jeho očích mě děsil. Tohle nebyla radost, to byl strach. A já v tu chvíli cítil, že moje srdce se doslova rozpadá.

I miss him(8)

25. dubna 2017 v 0:05 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Brunet, vysoký, tak metr osmdesát pět, zelené oči, sportovní postava, hollywood úsměv a jistě s chloubou, která pro Justina hrála velkou roli... FUCK.
Abych to vysvětlil, já tady nestojím a nepředstavuji si, jak asi vypadá ten neznámý Scott, který mě okradl o to nejcennější v mém životě... já ho totiž vidím. Scott Charles Barkley. Jak to stálo na svatebním oznámení. Ještě vlastní takové vznešené jméno. Je z královské rodiny nebo co? Soudě dle toho baráku bych se ani nedivil. Kurva, jak moc zoufalé je, že místo toho, abych se tu rozčiloval nad tím, že mi neotevřel Justin, ale ten jeho - nenávidím ho už teď - snoubenec, řeším víc to, že si Justin pravděpodobně bere nějakého vévodu či co? Asi hodně zoufalé. Ale bohužel na místě. Jak s tímhle, s někým takovým, mám zápasit o Justina? Vždyť takhle bitva už je předem prohraná, omyl tohle je válka a já jsem poražený. Může tohle být ještě horší?

Scott: "Zdravím, vy musíte být od Justina, já jsem Scott,"...Ještě k tomu má sexy britský přízvuk... ono to vážně může být ještě horší.

Všichni začali zdravit nazpátek jak cvičené opice. Jenom mě cukaly lícní kosti a nebyl jsem daleko od toho si ukousnout jazyk, jen abych nemusel odpovídat. Jenomže Debbie do mě zezadu šťouchla, nebylo proto zbytí.

B: "Dobrej,"...Na víc jsem se vážně nezmohl.

Postupně jsem si vzápětí začal všímat pohledů všech přítomných - Emmett měl jazyk prakticky až u bot, Ted nasadil svůj balící výraz, dokonce Maikey s Benem asi na moment zapomněli, že jsou svoji. Linds s Mel by si pravděpodobně nechali říct, no Linds určitě, známe jí a její vztah k penisům, ještě když patří k takovýmu obličeji. A Debb... ach můj bože, i Debb.

I miss him(7)

24. dubna 2017 v 0:01 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Co tu, krucinál, dělám? Co mě to, sakra, napadlo? Vážně si myslím, že když vpadnu po 4 letech Justinovi do života, ještě k tomu dva dny před jeho svatbou, tak že se rozhodne být se mnou? Kdyby se mnou chtěl být, vrátil by se zpátky za mnou a nezasnoubil by se s někým jiným. S někým, kdo je podle všeho asi lepší, než já. A to bohužel nemyslím ironicky. Každý je lepší, než já. Fuck. A tohle přiznání mě fakt bolelo. Protože je pravdivé. Co jsem pro něj kdy udělal dobrého, že bych si ho snad kvůli tomu zasloužil? Protáhl jsem ho peklem, to si přiznejme. Ale miloval jsem ho. Miluju. To snad něco znamená, ne? A pokud je v něm aspoň špetka, která to ohledně mě cítí stejně, je tu pořád šance. Musí být. Ale ten strach, co mě požírá zevnitř, je šílenej. Tak moc, že mám sto chutí vyskočit z tohohle taxi za jízdy. Jenomže Debb, která sedí hned vedle mě, je na tohle asi připravená, takže by mi v tom zabránila. A Emmett sedící vepředu, který mimochodem nedokáže zavřít tu svojí kušnu, by jí rozhodně pomohl. A zbytek mojí šílené rodiny jedoucí v dalších dvou taxících, by se taky stopro přidal. Takže si to přiznejme - pro mě zkrátka není úniku. Justin a já se dneska setkáme. Z očí do očí, tváří v tvář.

Emmett: "Tady je to ještě úžasnější, než když jsem tu byl naposledy."
Debbie: "Kdy ty si tu byl, prosím tě?"...Uchechtla se nad podle ní nemožným.

Jenže já moc dobře, věděl, kdy tu Emmett byl naposledy. Jak bych mohl nevědět. Ten den se zapsal do mojí historie nejlepšího sexu v hotelovém pokoji. Ale ten den nebyl jenom o tomhle... v ten den jsem pochopil, že Justin přišel do mého života z určitého důvodu. Jen jsem ještě nevěděl, z jakého. A všichni víme, že jsem to dlouhou dobu ani vědět nechtěl.

Emmett: "No přeci, když vzal Justin nohy na ramena, po tom, co Briana vykradli..."...Utichl jen, co mu došlo, co říká.
Debbie: "Jo. Už si vzpomínám,"...Pokusila se to zahrát do autu, ale na to už bylo pozdě, vzpomínky byly zkrátka na světě.

I miss him(6)

20. dubna 2017 v 0:01 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Stál jsem před svojí postelí, na které ležel otevřený kufr, a já jsem do něj pouze hypnoticky zíral. Pomalu jsem ani nemrkal. Moje včerejší rozhodnutí, že pojedu na Justinovu svatbu a udělám vše pro to, abych ho donutil změnit názor a být se mnou, každou minutu sláblo, až se nakonec dostalo do tohoto bodu - nemůžu se zkrátka pohnout a ani nic dělat. Je to, jako by mi ztuhly svaly v těle a moje mysl byla zcela otupělá. Jako kdybych procházel jakousi fází vnitřní paniky, která mi zabraňuje cokoliv udělat. Tak moc vyděšený jsem. Doslova si nadělávám do kalhot.
Nezměnilo se nic na tom, že si ho chci vybojovat zpátky, tak, jak jsem to měl udělat už dávno. Ale bojím se tě představy, že už je opravdu konec a to pro mě bude opravdu velká rána, taková, kterou nejspíš už nikdy nic nezacelí. A všichni víme, jak těžké pro mě je bojovat s mými city a pokud to nedopadne dobře, tak to bude ještě těžší, než doposud. Možná, že už ani nebudu schopný to zvládat. Možná mě to naprosto zničí. Možná by proto bylo lepší nechat věci tak, jak jsou a vzdát se... jenže o co lepší to pak ale bude?
Ale dost už, musím jet, prostě musím. A i když to třeba nedopadne dobře, tak mě čeká alespoň jedna úžasná věc a to Gus s celou jeho bláznivou rodinkou, kteří na tu úžasnou svatbu byli taky pozváni, jak jsem se včera dozvěděl od Lindsay, která si chtěla ověřit, zda jsem si ještě nehodil mašli.

Debbie: "Pane bože, ty ještě nemáš ani sbaleno? Uvědomuješ si, že nám to za pár hodin letí?"
B: "Jak jste se sem dostali?"
Maikey: "Dveřmi?"
B: "Haha, hrozně vtipný."
Debbie: "Doufám, že z toho nechceš vycouvat?"...Dala si ruce v bok a vražedně na mě pohlédla.
Maikey: "Mami, i kdyby chtěl, jde z tebe takový strach, že to neudělá."
Debbie: "Na to spoléhám, protože další možností je, že ho omráčíme, naložíme do auta a nacpeme do letadla sami."
Maikey: "Na to se mile rád hlásím."
B: "Hele, nevadím vám tu?"
Debbie: "Ve skutečnosti vadíš, takže se pohni někam."

I miss him(5)

19. dubna 2017 v 0:02 | Janča
Nový díl. - Omlouvám se, ale včera se k tomu prostě nedalo dostat, ta práce mě asi jednou zabijeSmějící seUsmívající se

BRIAN

"Ahoj, Briane... já... já vlastně ani nevím, co říct... najednou jsem držel telefon a vytáčel tvoje číslo a teď... teď tu plácám nesmysly jako nějakej idiot. Což asi taky jsem. Sakra, zkrátka jsem ti chtěl říct, že... že se omlouvám. A chci, abys věděl, že jsem... že jsem nikdy nezapomněl a že..."
Hovor nebo tedy spíš hlasová schránka se najednou přerušila, nevím, zda to bylo proto, že rychle zavěsil anebo proto, že ho někdo vyrušil, ale to bylo jedno, protože jediné, co jsem chtěl, bylo vědět, co ještě chtěl říct, v ten moment se totiž jeho hlas začal lámat, slyšel jsem to, nezdálo se mi to, jsem si jistý. Ale nevím, co chtěl říct, nevím to a šílím z toho. To vědomí, že mi třeba chtěl říct, že mě stále miluje, mě zabíjelo, protože to neřekl. Anebo taky mohl chtít říct, že jsme se sice milovali, ale že je pro něj na čase jít zkrátka dál, což by mě rozhodně zabilo. Sakra, co si mi to chtěl říct, Sunshine?

Trick: "Páni, to znělo..."
B: "Ty jsi ještě tady?"
Trick: "Beru to jako, že mám vypadnout."

Hádám, že jsem měl asi něco říct, ale byl jsem tak mimo z toho, co jsem před chvílí slyšel, že jsem si ani neuvědomoval svět kolem sebe. Až v momentě, co hlasitě zavřel dveře, jsem si vzpomněl na to, že jsem tu vlastně někoho měl... někoho, kdo mi měl pomoct udělat tlustou čáru za mojí minulostí s Justinem, za tím nejlepším, co mě kdy potkalo... jenže Justin jako by snad tušil, že jsem se k tomuto kroku odhodlal a rozhodl se mi v něm zabránit. Jak jinak vysvětlit tuhle shodu náhod, že mi po 4 letech zavolal jen pár dní před svojí svatbou... tohle zkrátka musí něco znamenat! Jenže co? Že i on se rozhodl udělat tlustou čáru anebo to byla naopak jeho poslední snaha mi ještě dát najevo, že mě milovat nikdy nepřestal a že na mě stále čeká? Pane bože, jak je možný, že se člověk může cítit takhle moc zmateně?

I miss him(4)

17. dubna 2017 v 0:09 | Janča
Nový díl. - 18+

BRIAN

Dny se táhly jako smrad anebo naopak plynuly jako voda, ale ať už tak nebo tak, ten Justinův slavný den se nezadržitelně blížil. Den, co den, jsem kontroloval poštovní schránku, abych zjistil, zda pozvánka nedorazila zpožděně. Ani nevím, proč jsem o ni tak moc stál, i kdyby tam byla, co by to změnilo? Nehledě na to, jak divné by to bylo, možná, že i zlomyslné z Justinovy strany a tak to třeba i vnímá. Ale zároveň - co kdyby to něco změnilo? Co kdybych tam jel a Justin by si v momentě, co by mě uviděl, uvědomil, že mě stále miluje a že chce jenom mě? Anebo by se mi alespoň dostalo posledního rozhovoru s ním, ve kterém by mi vysvětlil, co se, sakra, stalo. Protože já to nevím, vážně nemám ponětí. Jo věděli jsme oba, co znamená jeho odjezd do New Yorku, byl to konec. Ale takový ten konec, co nakonec získá nový začátek a na ten já stále čekal, zatímco jsem doslova trpěl, jak hrozně mi chyběl. Jenže čekal jsem na něj podle všeho jenom já. On šel jednoduše dál a mně se neobtěžoval ani zavolat a říct mi to.
Ach můj bože, proč se tu ještě vůbec ponižuju tím, že doufám v pozvání na jeho svatbu? Neužil jsem si už dost? Jsem vážně tak ubohej, že tu teskním nad někým, kdo už na mě nejspíš dávno zapomněl? Jo podle všeho jsem, protože on byl ten, kdo mě naučil milovat, zajímat se a starat se a teď mi vyrval srdce z hrudi - prostě jenom tak.

Debbie: "Ahoj, zlato, jak bylo dneska v práci?"
B: "Co kdybychom přeskočili rovnou k tomu, kde mi naliješ kafe a přineseš jídlo, jako kdybych byl normální zákazník?"
Debbie: "Takže hádám, že tam bylo skvěle. A co si dáš?"
B: "Sendvič."
Debbie: "Krůtí, kuřecí...?
B: "Je mi to jedno."
Debbie: "Provedu."

Krůtí, kuřecí, koho to zajímá? Upřímně budu rád, když do sebe dostanu alespoň jedno sousto, posledních pár dní prakticky přežívám ze vzduchu. Ale aby taky ne, když vím, co vím. Když se za 4 dny stane z Justina ženatý muž. Svírá se mi hruď jen z toho vědomí, že kdybych ho tenkrát nenechal odejít, mohl být ženatý se mnou. Jak patetické.

I miss him(3)

13. dubna 2017 v 0:03 | Janča
Nový díl.

BRIAN

Stěží jsem se doplazil domů, měl jsem toho napito tolik, že se mi motaly nohy jedna přes druhou, ale přes to jsem nebyl natolik opilý, aby můj mozek přestal pracovat. Naopak se zdálo, že pracuje víc, než obvykle. Každá myšlenka se týkala Justina a té nové skutečnosti - bude si brát někoho jiného. Nějakého Scotta, abych byl přesnější. Scott - co je to vůbec za jméno? Co je to vůbec za drzého, nevychovaného zmetka, který si dovolil požádat mého Justina, aby si ho vzal? A jak mu Justin vůbec mohl říct ano? Jak se přese mě mohl, sakra, tak snadno dostat? Vždyť já jsem za celé čtyři roky nezamhouřil oko, aniž bych nepřemýšlel nad tím, co asi zrovna dělá, s kým je, jak se má. Já nejsem blbej, pane bože, vím, že se neuvrhl do celibátu ani, že si nenaplánoval, že bude po zbytek života sám. Vím to a počítal jsem s tím, že třeba v New Yorku někoho poznal, ale na ničem z toho by nezáleželo, kdyby se nakonec vrátil domů za mnou. Jenže tohle... tohle mění naprosto všechno. Znamená to, že on se neplánuje vrátit, on se plánuje na dobro usadit v New Yorku s někým jiným. A všem teď posílá pozvánky na jeho svatbu, lidem, kteří jsou má rodina, které znám mnohem déle, než on. Vím, že to, jak dlouho je znám, mi na ně nedává větší nárok, než jemu, protože jsou i jeho rodinou, ale... chápete, co se tu snažím říct, že jo? Zkrátka, jak mi tohle může dělat po tom všem, čím jsme si spolu prošli? Po tom, jak jsme se milovali... tedy já ho stále miluji, obávám se, že pro něj je to už ale minulým časem.
Ani nevím jak, ale najednou jsem odpadl. Probudil jsem se až kolem deváté hodiny ráno vděčný, že je víkend - s příšernou kocovinou a se saharou v ústech. Jenže nic z toho se nerovnalo pocitu, který jsem zažíval - toto je po téměř čtyřech letech první ráno, kdy jsem si vědom toho, že Justin už se mi nikdy nevrátí. A najednou mi chybí ještě víc, než za celou dobu, mám pocit, že mě to snad zabije.

Maikey: "Dobré ráno."
B: "Do prdele!"

Takhle rychle jsem z postele snad nikdy v životě nevyskočil. A když jsem se do ní následně podíval zpátky a uviděl Maikeyho, který se v ní spokojeně rozvaluje, měl jsem za to, že jsem se buď to v noci dobře sjel anebo už začínám bláznit.

I miss him(2)

12. dubna 2017 v 17:13 | Janča
Nový díl. - 18+

BRIAN

"No chápeš to, Briane?" Debbie do mě šila, jako kdybych měl vědět odpověď, ale já jsem ve skutečnosti ani nevnímal okolí. Byl jsem jako tělo bez duše, jako kdyby svět kolem mě nebyl skutečný a já tu byl uvězněný sám se sebou a s tímhle - s obsahem té bílé obálky, který jsem stále křečovitě držel v ruce a snažil se pochopit každé jedno slovo, které na tom bylo napsané. Ale čím víckrát jsem to přečetl, tím méně jsem to chápal, ale zároveň to bylo jako rána z čistého nebe, která mi dala všechny odpovědi, které jsem tak dlouho sháněl.
Odpovědi jsem sice chtěl jiné, ale jak se zdá, je na čase přestat být naivní a myslet si, že Justin tam na mě někde stále čeká nebo, že mě snad stále miluje. Protože nemiluje. Teď už to mám černé na bílém. Nevím ani, jak bych měl reagovat, část mě se chce zhroutit, stočit do klubíčka a brečet a ta druhá, která od chvíle, co Justin odešel, tušila, že je mezi námi konec, konečně ví to, co jsem vědět potřeboval a je to tak trochu úleva, že už nemusím trávit dny stýskáním se mi po něm a čekáním na to, kdy se konečně objeví ve dveřích se svým sunshinovským úsměvem, protože on už se tam nikdy neobjeví. Miluje totiž jiného a bude se ženit... to mi dává odpověď zkrátka úplně na všechno.

Debbie: "Briane, to musí být nějaký blbý vtip, že ano?"
B: "Vtip? Mě se teda moc smát nechce... ale měla by sis zarezervovat letenku do New Yorku, když už příští týden se to koná."
Debbie: "Briane, nemůžeš ho přeci..."
B: "Co? Nechat, aby si vzal jiného? Proč ne? Už spolu nejsme, je pryč už téměř 4 roky a oba dva jsme věděli, co to pro nás znamená, když odešel..."
Debbie: "Ale přes to si na něj dál čekal, tak mi tu netvrď, že si smířený s tím, že se chce uvázat životu s jiným mužem."
B: "A co po mně chceš, Debb? Abych mu kazil štěstí a přiběhl na jeho svatbu, kde bych mu řekl, jak moc ho miluju? A k čemu?"
Debbie: "Možná toho muže ani nemiluje, třeba si ho bere, protože si myslí, že si na něj zapomněl, ani jednou si mu nezavolal, nenavštívil si ho... možná bys měl teda najít svoje ztracené koule a jít ho získat zpátky dřív, než bude příliš pozdě."

I miss him(1)

11. dubna 2017 v 0:01 | Janča
Nová povídka. - 15+

BRIAN

Chybí mi. Chybí mi neustále. Konstantně. Pořád. Každý den. Každou hodinu, minutu, vteřinu. Je jedno, kolik času už uteklo od chvíle, co se naše cesty rozdělily, protože to nikdy nic nezmění na tom, jak moc ztracený a sám si bez něho připadám. Nejsem schopný jít dál a zapomenout, ani nechci. Byl velkou součástí mého života a to se nikdy nezmění. Vlastně pořád naivně věřím, že se jednoho dne vrátí... ale přiznejme si, to se prostě nestane.
Můj život se od té chvíle obrátil vzhůru nohama, vlastně když to zhodnotím, tak se spíše vrátil do stejného životního stylu jako před Justinem, rozdíl je v tom, že místo požitku v tom hledám vysvobození. Večer v Babylonu, u Woody's, v zadní místnosti, kdy se sjíždím éčkem a hledám v každém trickovi aspoň náznak Justina, představují můj momentální život. Ubohý život. Život, který nemá vůbec žádný smysl. Ne bez Justina Taylora v něm. Ale ten je pryč už dost dlouho na to, abych věděl, že buď to takhle povedu dál a skočím, kdo ví jak, anebo se vzpamatuju a něco se sebou udělám. Ale jak? Jak, když mi tak zatraceně chybí?!

Emmett: "Tak kterej se ti zamlouvá víc?"
B: "Co?"...Zatřepal jsem hlavou. Popravdě mě myšlenky na Justina opět přiměly nevnímat, co se kolem mě děje. To je bohužel na denním pořádku.
Emmett: "Ptám se, kdo se ti zamlouvá víc, abych věděl, po kom můžu skočit já."

Abych vám vysvětlil, co se tu děje, tak... Emmett a já... nějak jsme se sblížili, nuceně sblížili. Maikey si žije úžasný život na předměstí a Ted vede skromný, ale za to spokojený život s Blakem... za to já a Emmett... řekněme, že ani jeden nevedeme zrovna šťastný život. Můj důvod všichni znáte a ten Emmettův asi vlastně taky, po tom slavném fotbalistovi se v jeho životě už neobjevil nikdo, komu by mohl říkat, že ho miluje... a tak jsme tady, sedíme v Babylonu, popíjíme chast a hledáme, s kým strávíme dnešní noc. Mám pocit, že ani jeden z nás z toho asi nikdy nevyroste, v tomhle jsme si s Emmettem dost podobní, když se zamilujeme tak je to způsobem, jaký jen tak nic nenahradí.
 
 

Reklama