Somebody to die for // 1 //

7. november 2018 at 0:03 | Janča |  Somebody to die for
bez varování

Brian

Okey, tohle si rozhodně zasloužím. To byla má první myšlenka hned po probuzení. Hlava mi třeštila takovým způsobem, že jsem myslel, že mi praskne. Ložnice se se mnou točila jak na kolotoči a byl jsem úplně rozlámaný. Ani jsem si moc nepamatoval, co všechno se večer stalo, ale soudě podle toho prázdného místa vedle mě, jsem tak nějak tušil, že jsem se nechoval zrovna nejlíp. Vlastně nějaké útržky z toho večera bych měl - choval jsem se zase jako prvotřídní hovado, které tak strašně nerado dává najevo, co k tomu klukovi cítí a místo, aby s ním šel domů, raději zavítal rovnou do zadní místnosti, kde si chtěl připomenout svoje léta slávy, kdy ještě nehrál na kluky ani na vztahy.
Pak si akorát pamatuju, jak se Justin otočil na patě a z Babylonu odešel a něco mi říká, že do loftu rozhodně nezamířil, protože když jsem v noci padal do postele, on v ní rozhodně nebyl. Zatraceně, ty ses zase předvedl, Kinney!
"Fuck!" zařval jsem na celej loft, když vyzvánění mého telefonu začalo hrát na celé kolo a způsobovalo mi ještě větší bolest hlavy. Ale hned v další chvíli mě napadlo, že by to mohl být Justin a po telefonu jsem ihned hrábl... omyl - Lindsay.

B: "Copak je, Linds?"
Lindsay: "Co třeba 1 hodina odpoledne? Neměl si tu být náhodou ve 12 na oběd?!"
B: "Shit."
Lindsay: "Že mě to ani nepřekvapuje."
B: "Promiň, Linds, úplně mi to vypadlo z hlavy."
Lindsay: "To se vsadím po té prohýřené noci."
B: "Koukám, že už ti někdo dal info."
Lindsay: "Byli jsme na snídani v jídelně."
B: "Tak kdo? Emmett de la Renta nebo ten účetní?"
Lindsay: "Justin."

No jasně, má šichtu v jídelně, proto tady není... i když nic nezaručuje, že by tu byl, kdyby šichtu neměl. Řekněme, že i já sám si právě teď uvědomuji, že jsem to přepískl a Justin má každé právo být na mě naštvaný. A dokonce na mě i žalovat.

Lindsay: "Nevím, proč nikdy neposlechnu Mel, když mi říká, abych od tebe neměla vysoké očekávání."
B: "Nejspíš proto, že mě miluješ víc, než ji... a vždycky budeš."
Lindsay: "Právě teď bych tě nejradši zastřelila."
B: "Já vím. Co takhle, kdybych dorazil na večeři?"
Lindsay: "Opovaž se nepřijít."
B: "Budu tam."

Zaklapl jsem telefon a přitiskl jsem si polštář na obličej, do kterého jsem zařval. Den pro mě začal sotva před 5 minutami a už jsem měl dvě věci, které musím napravit.
Ze všech sil, co jsem dokázal nastřádat, jsem se nějak vyhrabal z postele a rovnou jsem zamířil do sprchy, abych ze sebe smyl ten smrad alkoholu a cigaret a taky, abych se trochu vzpamatoval, přeci jen jsem měl před sebou hodně práce. Nebýt víkend a já muset jít do Kinneticu, tak snad odněkud skočím. Dneska jsem totálně nepoužitelnej.
Těsně, než jsem vešel do jídelny, jsem se podíval přes sklo dovnitř, asi jsem doufal, že z Justinova výrazu vyčtu, na kolik, na škále od 1 do 10, je vytočený a pak podle toho budu jednat, ale zrovna se tam vybavoval s nějakým strávníkem... i když vybavoval byl celkem slabý výraz, zdálo se totiž, že Justin má co dělat, aby tomu dotyčnému jednu nevrazil.
Zamířil jsem následně dovnitř a posadil se na bar, zatímco moje oči stále pozorovaly, co se děje u zadního stolu...


Debbie: "Ranko, Růženko, co to bude?"
B: "Tousty a kafe. Co se děje?" upozornil jsem na odehrávající se situaci.
Debbie: "Nějakej idiot, co doufá v královskou obsluhu. Je tu asi 20 minut a pořád má s něčím problém, vykřikuje na celou jídelnu... nebyla jsem daleko od toho mu pár vrazit, tak to Justin vzal za mě..."
B: "Jo a teď od toho nemá daleko on."
Debbie: "Podle všeho. Vyhodila bych ho, ale naučila jsem se, že s takovými lidmi je lepší jednat v klidu, nikdy nevíš, co můžou udělat."
B: "Mám se toho ujmout?"
Debbie: "Dobrý, zlato, snad brzo odejde. Jdu ti pro to jídlo."
B: "Díky, Debb."

Znepokojovalo mě, že Justin musí jednat s takovým hovadem, jak Debb řekla, člověk nikdy neví, čeho je ten druhý schopný, když se chová takhle... ale pak mi došlo, že po včerejšku asi Justin radši jedná s ním, než se mnou.
Po chvíli ho však ten idiot konečně nechal jít a Justin si vzápětí všiml mě. Zatímco já se na něj usmál, i když jsem to tak úplně neplánoval, ale byl to zkrátka reflex, tak Justin naopak protočil oči.

B: "Vidím, že mě rád vidíš," neodpustil jsem si ironii.
J: "Teď ne, Briane. Jeden idiot mi stačí."
B: "Ouch."
J: "Promiň... jen... ten chlap mi fakt pije krev. Chová se fakt divně... a navíc se tak šíleně potí, že mám chuť mu říct, ať se jde vysprchovat, jenže něco mi říká, že by mi jednu vrazil."
Debbie: "Tady jsou ty tousty a kafe."
B: "Díky."
Debbie: "Tak co si ten idiot poručil tentokrát?"
J: "Prý, cituji 'nic hnusnějšího v životě nejedl a nehodlá za to platit, pokud mu nepřinesu něco jiného - lepšího'."
Debbie: "Já mu dám, že nic hnusnějšího..." Debbie už se na něj chystala, ale s Justinem jsme ji včas zarazili.
B: "Klid, Debb."
Debbie: "Sunshine, byl bys tak hodný a šel pánovi slušně vysvětlit, že už nic nedostane a že pokud nezaplatí, tak mu utrhnu koule a narvu mu je do krku?"

Justin se usmál a s ďábelským výrazem se vydal splnit Debbiinu prosbu. Těšil jsem se na ten pohled, který se mi naskytne, až ten blbeček bude muset opouštět jídelnu s poraženým výrazem, protože nedostal to, co chtěl.
Jenže v další chvíli jsem jen uslyšel hlasité "Hej!" vycházející z Justinových úst. Ihned jsem vylítl a běžel za nimi, ten kretén Justinovi tiskl pevně zápěstí a nechtěl ho pustit. Chytil jsem ho za bundu a od Justina jej odtrhl, následně jsem ho tlačil před sebou s jeho rukou chycenou za jeho zády až k východu. Těsně předtím, než jsem s ním vyrazil dveře, zakřičel "Teplouši... všichni chcípnete!"
Všichni jsme zůstali naprosto opaření tím, co se právě odehrálo. Jsme celkem zvyklí na homofoby, je to zkrátka součást našich životů, ale tohle bylo něco, co s námi očividně zamávalo.

B: "Jsi v pořádku?" šel jsem ihned k Justinovi.
J: "Jo... jen mě trochu bolí to zápěstí. To byl kretén."
Debbie: "Neměla bych zavolat policii?"
B: "Neboj se, Debb, ten už se nevrátí."
Debbie: "Dobře. Bože, vyděsil mě. Jsi určitě v pořádku, Sunshine?"
J: "Jo, jsem."

Debb se následně za to, co se stalo, omluvila všem v jídelně. Já jsem byl především rád, že se Justinovi ani jí nic nestalo. Jsem zvyklý, že mnou lidi opovrhují, ale nemohl jsem předstírat, že tohle mě nijak nezasáhlo.

J: "Díky."
B: "Za co?"
J: "Za to, že si byl můj hrdina. Možná sis i vyžehlil ten včerejšek," pousmál se.
B: "Možná?"
J: "Jo, možná," natáhl se a dal mi jemný polibek.

Následně se jídelna uklidnila a my se zase vrátili do normálu nebo alespoň natolik, jak se dalo. Jen, co jsem dojedl, tak jsem došel k závěru, že se půjdu domů ještě trochu prospat, jinak tu byla dost velká šance, že holkám večer usnu u stolu a to by Linds už asi nerozdýchala. Když jsem však byl u auta, čekalo mě velké překvapení...

B: "Ježiši, Justine, vyděsil si mě."
J: "Promiň, ale nerozloučil ses."
B: "Myslel jsem, že jsem ještě možná pořád na černé listině..."
J: "To jsi, ale... bylo to sexy... jak si mě zachránil, takže..." Justin se na mě natiskl a mohl zřetelně cítit mou stoupající erekci. Hned na to mě vášnivě políbil.
B: "Hmmm..."
J: "A tohle je tvůj trest," hříšně se na mě usmál a následně s ladně pohupujícím se pozadí odešel zpátky do jídelny.

Nebyl jsem daleko od toho ho zaškrtit. Věděl jsem, že ten včerejšek mi neprojde tak snadno, ale... tohle byla pěkná podpásovka. Nicméně jsem se nad tou jeho zákeřností musel usmívat. Vzápětí jsem strčil klíče do dveří auta a... najednou se z jídelny ozval hlasitý křik a hned na to padlo několik výstřelů...
 

14 people judged this article.

Comments

1 Karin Karin | 7. november 2018 at 19:23 | React

Doufám že není nikdo zraněný. O_O

2 Janča Janča | Web | 7. november 2018 at 23:53 | React

[1]: To se dozvíš v dalším díle :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama