November 2018

Bláznivá zatracená láska // 3 //

28. november 2018 at 0:03 | Janča |  Bláznivá zatracená láska
bez varování

Justin

Opět jsme po celém dni dovádění na snowboardech skončili ve vířivce a následně u krbu, kde se moje myšlenky, jako každý večer tady, stočily k Brianovi. Taková ta chvíle, kdy jsem nedělal nic, čím bych odvedl svojí mysl k něčemu jinému, jen já a Brian v mojí hlavě. Chyběl mi přímo šíleně jsem zvyklý mít ho pořád při sobě, dotýkat se ho, líbat ho. Není to sice poprvé, co jsme odloučení, však je to jen několik měsíců, co jsem se vrátil z LA, ale tentokrát... je to zkrátka jiné. Tentokrát mám pocit, že se nemám kam vrátit. Teda mám, jen nevím, zda chci. Briana miluju a to se nikdy nezmění, ale začínám mít pocit, že ať už se snažíme jakkoliv, nemáme zkrátka šanci, aby to mezi námi někdy fungovalo. Každý chceme něco jiného, naší budoucnost každý vidíme úplně jinak, a i když vím, že to tak bylo celou dobu, co jsme byli spolu, tak až teprve teď si pořádně uvědomuju, že to je něco, co nemůžu ignorovat donekonečna.

Daphne: "Pošoupni se," ani jsem nedokázal pořádně reagovat a Daph už se cpala vedle mě a přehodila přese mě svoje nohy.
J: "Eh-eh," odkašlal jsem si.
Daphne: "To přežiješ," dala najevo, že nemám na výběr, tak jsem se s tím prostě smířil.
J: "Skvělý."
Daphne: "Ostatní chtějí hrát scrabble, tak doufám, že se přidáš."
J: "No... já..."
Daphne: "Takže přidáš, paráda."
J: "Něco mi říká, že stejně nemám na výběr."
Daphne: "Přesně tak. Protože už mě nebaví zírat na ten tvůj utrápenej obličej."
J: "Nemám utrápenej obličej."
Daphne: "Ale ano máš, každý večer, když si sedneme ke krbu, tu sedíš jak hromádka neštěstí a tváříš se, jak kdyby tě mučili."
J: "To není..."
Daphne: "Víš, ušetřil by sis spoustu trápení, kdyby si prostě vytáhl hlavu ze zadku, vzal telefon a Brianovi zavolal."

V duchu si musím několikrát zopakovat, že přátelé jsou od toho, aby vám pomohli a poradili, když je to třeba, protože jinak bych Daph právě teď asi uškrtil. Já vím, že se opravdu jen snaží pomoct, ale ona dělá, jak kdyby všechno bylo hrozně snadné, když přijde na Briana.

J: "Víš, že to není tak snadné."
Daphne: "Vážně? Tak mi dej telefon, vytočím ti to číslo sama."
J: "Daph..."
Daphne: "Co?"
J: "Já jen... už mě prostě nebaví být pořád ten, kdo se nějak snaží... vím, že mě Brian miluje, ale aby mi sám zavolal a řekl mi, že mu chybím... to je zkrátka něco, co od něj nemůžu čekat..."
Daphne: "Tak prostě budeš zabedněnej a sám to neuděláš. Justine, celou dobu víš, co od Briana čekat, nemůžeš ho za to teď odsuzovat."
J: "Já ho neodsuzuju, jenom... nevím, zda tohle můžu dělat ještě dlouho."
Daphne: "Co tímhle myslíš?"

Než jsem na tohle dokázal nějak odpovědět, ozval se jeden z Daphniných přátel, že se jde hrát ten scrabble, takže řešení Briana se muselo nechat na později.
Při hraní jsem naštěstí i dokázal myslet zase na něco jiného, ono usilovně přemýšlet nad tím, kam umístit slovíčko, které vlastně ještě ani nemáte vymyšlené, je celkem namáhavé.
Jednu věc jsem však ještě zvládal i k tomu a to sledovat Aarona, jak na mě z druhé strany stolu neustále kouká. Je to vtipné, Daphne tu má svého přítele Jasona, pak je tu Claire s Ryanem a následně Aaron, který je Jasonovým bráchou a pak - no já. A víte, co je ještě větší sranda? Že Aaron je shodou okolností taky gay a to mi ani nikdo říkat nemusel, mám svůj gay radar, který ho zaregistroval hned, jak jsme si při seznámení podávali ruku. Spíš by mě zajímalo, jestli to někdo z nich naplánoval s tím, abych se tu necítil sám anebo je to opravdu jen hloupá náhoda. Nicméně tahle náhoda se Aaronovi stoprocentně líbí a nebudu lhát, ani mně není lhostejný, rozhodně pěknej je. Ale na jednorázovej sex uprostřed hor teď fakt nemám ani pomyšlení.

Bláznivá zatracená láska // 2 //

26. november 2018 at 0:01 | Janča |  Bláznivá zatracená láska
bez varování

Brian

Ráno jsem vylítl z postele takovou rychlostí, div jsem se u toho nepřizabil. Dokonce i tu pekelnou bolest hlavy způsobenou snad tou nejhorší kocovinou v mém životě, jsem dokázal v tu chvíli ignorovat. Ono zjištění, že už je po jedenácté, mě celkem dost nakoplo vzhledem k tomu, že jsem měl být v 7 v práci. Nechápal jsem, jak se mi podařilo zaspat budík, i když ono to celkem pochopitelné bylo po tom, co jsem včera vypil a upřímně jsem ten večer měl celkem v mlze... ani nevím, jak jsem se nakonec dostal do loftu. Nad tímhle jsem ale teď nemohl uvažovat a jednoduše jsem na sebe hodil první oblek, co jsem našel a už jsem pádil do auta. Porušil jsem snad všechny jízdní řády, jen abych se tam dostal včas... vím, že jsem šéf a můžu si chodit v podstatě, kdy chci, ale ta důležitá schůzka, co mám v poledne, je celkem urgentní. Zatraceně! A za tohle všechno můžu být vděčný jen a jen Justinovi, který se vypařil jako pára nad hrncem.

Ted: "Briane, vypadáš jako by si měl každou chvíli zkolabovat... dejchej!" měl pravdu, fakt jsem měl pocit, že jsem plíce někde ztratil, jak rychle jsem sem vpadl.
B: "Ty.. ty... my dva si ještě promluvíme... teď musím popadnout dech."
Ted: "O čem?"
B: "Proč si mi, sakra, nezavolal, když jsem nepřišel?!"
Ted: "Protože jsem věděl, že po včerejšku budeš v kómatu ještě dva dny... to jsem se trochu přepočítal, ale... s Emmettem jsme ti včera vypnuli budík... řekl jsem si, že to tu nějak zvládnu... přeci jen mě učil nejlepší," poplácal mě po rameni.
B: "Počkat, jak že jste mi vypnuli budík?"
Ted: "No když jsme tě dotáhli do loftu v tom úděsném stavu, v jakém si byl..."
B: "Eh..."

Tak takhle to bylo! Měl jsem najednou pocit, jako by se pomalu dílky skládačky začaly v mé hlavě dávat dohromady a tak jsem měl náhle před očima obrázek toho, jak mě ti dva dotáhli do loftu a uložili do postele... bože, teď abych se hanbou propadal, že se o mě ti dva museli starat... jsem si jistý, že to budu mít na talíři ještě dlouho.

B: "No tak pro příště to nedělej," proklouzl jsem kolem něj a zamířil do své kanceláře.
Ted: "Každopádně nemáš zač!" zakřičel za mnou a ironickému tónu rozhodně neodolal. Sakra, snad nečeká, že mu budu fakt děkovat.... i když je pravda, že jsem mohl skončit hůř... asi bych si měl vážit, že na mě dohlížejí.

V kanceláři jsem hned usedl k počítači a ještě v rychlosti jsem si prošel všechny nutné poznámky k té schůzi. Pak mi zbývalo ještě nějakých 10 minut, tak jsem si řekl, že by nebylo na škodu podívat se na telefon, jestli... se náhodou nestalo nemožné. A doslova mě píchlo u srdce, když jsem na displeji uviděl, že mi Justin opravdu napsal, ale slova, která tam byla, mi nedávala vůbec žádný smysl, stálo tam "Ty mně taky." Co to sakra..?
Otevřel jsem tu zprávu a hned dostal druhý infarkt. Ukázalo se totiž, že předchozí moje odeslaná zpráva zněla přesně takto "Chybíš mi," a já vůbec nechápal, jak je to možný. Protože... protože si pamatuji, že jsem to sice napsal, ale už jsem to neodeslal, protože zrovna v tu chvíli přišli ti dva a pak už jsem ten telefon stoprocentně v ruce nedržel a zas tak opilej, abych to poslal a ani si to nepamatoval, jsem rozhodně nebyl... na tohle bych dost opilej být rozhodně nikdy nemohl, protože tohle bych zkrátka neudělal... vždyť mě všichni znáte! Tak, jak to, že..?

Bláznivá zatracená láska // 1 //

21. november 2018 at 0:02 | Janča |  Bláznivá zatracená láska
bez varování

Brian

Sotva jsem po práci dorazil do loftu, už jsem plánoval, co podniknu následně, jen abych mohl zase vypadnout a zabít ten volný čas, kterého jsem měl teď opravdu hromadu. Ani jsem si neuvědomoval, jak moc velkou součástí mého života Justin je, dokud si před týdnem nesbalil batoh a nevyrazil s Daphne a s její partou přátel na nějakou dobrodružnou cestu do hor, kde si zarezervovali celou horskou chatu jenom pro sebe. Na otázku, proč musí jet s nimi, mi bylo odpovědí pouze to, že si zkrátka potřebuje pročistit hlavu a čerstvý vzduch v horách je na to prý ten nejlepší prostředek. Proč si potřebuje pročistit hlavu, už bylo ale tajemství, kterým si prý nemám lámat hlavu. Ale nejsem blbej ani včerejší, abych si nebyl vědom toho, že tím důvodem jsem především já. Poslední dobou to mezi námi... zkrátka nějak skřípe. Je fakt, že je zázrak, když jsou mezi námi věci normální, ale tentokrát mám pocit, že je v tom víc... a Justin zkrátka potřeboval před tím vším na chvíli utéct a mě tu nechal, abych se s tím nějak zkrátka popral. Klasický Justin - něco se mu nelíbí, tak uteče.
Nejhorší na tom je, že pořád hloupě kontroluju telefon v naději, že napíše, zavolá, zkrátka cokoliv, ale kromě zprávy "Jsme na místě a v pořádku," kterou mi poslal, když tam dorazili, jsem o něm za celý týden neslyšel. Asi se dobře baví a to jsem rád, ale nestěžoval bych si, kdybych věděl, že neleží někde se zlomenou nohou...

Ben: "Oh, shit..."

Jo nějakou takovou reakci jsem od něj čekal vzhledem k tomu, že už je to třetí večer, co jsem se neohlášeně ukázal u jejich dveří. Nevím, jestli mě víc baví přivádět je k šílenství nebo je to pro mě spíš taková menší terapie, abych přežil, než se Justin vrátí. A vytáčí mě, že tohle vůbec říkám... nikdy jsem neplánoval, že se do Justina tak moc zblázním, že mě bude ubíjet, když se prostě sebere a někam si odjede.

B: "Zas jsem něco vyrušil?" snažil jsem se zadržet smích.
Maikey: "Briane, co tady zase...? dorazil polonahý a rudý ve tvářích... dokázal jsem si představit, co jsem asi vyrušil.
B: "Chyběli jste mi," bez pozvání jsem vešel a oba je vzal kolem ramen.
Ben: "Jdu si vzít triko."
B: "Prooč? Skvěle se na tebe dívá!" Ben pouze zakroutil očima a odešel.
Maikey: "Díky, Bri, teď to budu muset zase žehlit já."
B: "No... můžu tě zaskočit... jestli chceš."

Až když jsem to dořekl, došlo mi, že to nebyl zrovna nejlepší výběr slov. Přeci jen zjištění, že jsem se s Benem v minulosti vypsal, pro Maikeyho nebylo zrovna snadné, proto určitě nestojí o ten obrázek v hlavě znovu.

B: "Promiň."
Maikey: "Proč si tady, Briane? To nemáš nikoho jiného, komu bys kazil večery?"
B: "Ouch."
Maikey: "Tak jsem to nemyslel... jen... Ben je z toho na prášky."
B: "Chápu. Půjdu."

Zamířil jsem ke dveřím a nebudu lhát, cítil jsem se v tu chvíli fakt mizerně. Chápu, že těm dvěma asi nedělám radost, když je každej večer otravuju, ale... je pro mě snazší otravovat je, než doma přemýšlet nad tím, kdy se Justin hodlá vrátit... pokud vůbec teda.

Konečně volný

19. november 2018 at 0:01 | Janča |  Povídky QAF-krátké
bez varování

Brian

Související obrázekSouvisející obrázekVýsledek obrázku pro queer as folk justinSouvisející obrázek

Slíbil jsem sám sobě, že se do Tebe nikdy nezamiluju... chtěl jsem jít proti všemu a všem, klidně proti celému světu, jen abych jim dokázal, že nic na světě mě nepřiměje věřit na lásku. Zvlášť kvůli nějakému blonďatému vytrvalému studentíkovi, který se mi rozhodl udělat ze života peklo.
Už dřív jsem si zakázal cítit cokoliv ke komukoliv. Nebo jsem na sobě při nejmenším nikdy nechtěl dát znát, co se ve mně ve skutečnosti odehrává. Když si ostatní myslí, že nic necítím, je to skoro jako bych vážně nic necítil. Je to zkrátka tak lepší. Protože ti, co cítí... ti, co milují... jsou nakonec ti, kteří skončí se zlomeným srdcem. A já se zařekl, že to nikdy nedovolím. Že způsob, jakým se na mě vyřádili moji vlastní rodiče, je to poslední, co se mi kdy stalo... lépe řečeno, co mě kdy totálně dojebalo... co mě naprosto zničilo. Nechtěl jsem už nikdy dovolit nic podobného - milovat, mít k někomu blízko a nakonec pocítit ten nejhorší pocit na světě, když o to všechno přijdu, když mi ten dotyčný bodne nůž do srdce... do mého podle ostatních neexistujícího srdce. Byl jsem zkrátka odhodlaný za každou cenu nedovolit, aby mi na tobě záleželo.
Jenže ty ses pod tu mou tvrdou skořápku dostával tak dlouho a tak vytrvale, že nakonec praskla a obrátila se v prach. Donutil si mě cítit, cítit tak moc, jak jsem za celý svůj život necítil... jako by všechno, co jsem do té doby držel v sobě, mohlo vyjít konečně na povrch. Nechal jsem se tím naprosto pohltit. A zamiloval jsem se do Tebe. Krok za krokem. Bláznivě a šíleně. Hluboce a trvale. Porušil jsem svoje vlastní pravidlo pro Tebe. Protože i když strach z toho, že mě zlomíš, byl tak šíleně velký, moje city k tobě byly mnohem větší. Byl jsem ochotný to vše risknout kvůli Tobě, protože ty mi za to stojíš, Sunshine.

GALE HAROLD V MYŠLENKÁCH ZLOČINCE

16. november 2018 at 19:43 | Janča |  O QAF
Jak jsem slíbila, tak i plním - zhruba před měsícem jsem sem psala, že se Gale Harold vyskytne v nějakém díle 14 řady seriálu Criminal Minds (Myšlenky zločince) a dnes jsem konečně zjistila, kdy by to mělo být. Takže ti z Vás, co jsou fanoušky tohoto krasavce a Myšlenek zločince zároveň, si můžete zakroužkovat v kalendáři datum 5. prosince, i když raději 6. prosince, poněvadž pátého to vychází v Americe a ti, kteří vědí, tak u nás jsou většinou díly až další den. A podle mých výpočtů by to měl být díl devátý. Tak snad se těšíte stejně jako já😁❤️

Výsledek obrázku pro criminal minds Související obrázek

Somebody to die for // 5 //

16. november 2018 at 0:05 | Janča |  Somebody to die for
Poslední díl
bez varování

Brian

Od incidentu v jídelně uběhlo 14 dní a já stále nemám klidné spaní. Je to lepší, ale... pořád se mi zdají sny. A nejsem jediný, Justin se v noci neustále budí, řekl bych, že pro něj je to ještě mnohem těžší... on byl postřelený a jeho se Chris Hobbs pokusil zabít pomocí baseballové pálky... takže je to vlastně logické. Jsem však rád, že tentokrát se mi nestraní ani se nebojí mých doteků jako tenkrát... myslím, že to je něco, co bych nezvládl znovu zažít. Vidět ho tak vyděšeného, že i můj dotek by způsobil, že pomalu vyletí z kůže. Ale i přes to to není žádná sláva, dostat ho z loftu je téměř nemožné. Všichni za ním chodí a on se tváří, že je úplně v pořádku, ale já vím moc dobře, že není.
Dneska mu však nezbývá nic jiného, než překonat strach a z domu vylézt. Je s doktorem domluvený na vyndání stehů, takže pokud nehodlá vzít nůžky a sám si je vytahat nebo to chtít po mně, bude muset zkrátka někde sebrat odvahu.

B: "Justine," začal jsem ho jemně líbat na záda ve snaze ho probudit.
J: "Uhmm," pohlédl na mě svýma unavenýma očima.
B: "Musíš vstát, za chvíli vyrážíme do nemocnice."
J: "Shit... to je vlastně dneska co?"
B: "Ehm. Tak šup," plácl jsem ho přes zadek.
J: "Však už vstávám," hříšně se na mě usmál.

Justin následně zmizel v koupelně, aby si dal sprchu. Já nám mezitím udělal alespoň provizorní snídaně obsahující kafe a nějaké cereálie s mlíkem... není to moc, ale na mě je to dost. A hned po snídani jsme zamířili do nemocnice, na Justinovi bylo znát, že se necítí úplně pohodlně, ale dělal co mohl.

Doktor: "Může to trochu bolet, ale není se čeho bát."
J: "Dobře."

Doktor začal s vyndáváním stehů, a jak říkal, bylo znát, že Justina to opravdu bolí. Měl jsem vztek, kdyby se mi ten chlap dostal do rukou, opravdu nevím, co bych udělal.

Doktor: "Vypadá to hezky. Hojí se to rychle a myslím si, že byste ani nemusel mít tak velkou jizvu, jak jsem se nejprve obával."
J: "A mohlo by to nějak ovlivnit můj třes? Nerad bych, aby se mi to zhoršilo... celkem dlouho jsem s tím bojoval."
Doktor: "Rozhodně ne, toho se nemusíte bát. Měl byste být na sto procent v pořádku."
J: "Super, to jsem rád. Děkuju, doktore."
B: "Jo, díky, že jste se o něj takhle postaral."
Doktor: "Je to moje práce... nemáte za co."

Na Justinovi bylo vidět, že se mu hodně ulevilo stejně jako mně. A následně jsme zase vyrazili zpátky k autu, těsně než jsme nastoupili mi však zazvonil telefon...

Somebody to die for // 4 //

14. november 2018 at 0:04 | Janča |  Somebody to die for
bez varování

Brian

Jsem zvyklý u Debbie neklepat a rovnou jít dovnitř a přesně to jsem udělal i dnes, navíc jsem nechtěl, aby Debbie popřípadě vylítla z kůže, kdyby se lekla zvonku. Dole jsem ji však nenašel, tak jsem zamířil rovnou nahoru do jejího pokoje... kde mám pocit, že už jsem zaklepat asi měl, protože hned v další chvíli jsem pěkně litovat toho, že jsem to neudělal, poněvadž na mě Debbie vyskočila zpoza dveří s lampičkou a jen tak tak se mi podařilo uhnout, jinak bych asi schytal pěknou ránu do hlavy...

Debbie: "Co tady, zatraceně, děláš, Kinney?!"
B: "Já?! To ty na mě jdeš s lampičkou!"
Debbie: "Myslela jsem, že se mi sem někdo vloupal... to neumíš zvonit!?"
B: "Nikdy nezvoním!"
Debbie: "Tak se to konečně nauč!"

Debbie šla položit lampičku zpátky na noční stolek, následně si zavázala župan a beze slova odešla z pokoje. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se děje, ale... ona byla zkrátka vyděšená. A já jí rozhodně moc nepomáhal.

B: "Debb?" došel jsem za ní do kuchyně.
Debbie: "Dáš si čaj?" zdála se být klidnější.
B: "Co třeba kafe?"
Debbie: "Dobře."
B: "Promiň, že jsem sem tak vtrhnul, mělo mi dojít, že..."
Debbie: "Co? Že ze mě bude vyděšená stará ženská."
B: "Nejsi stará..."
Debbie: "Radši bych byla stará, než vyděšená... nesnáším, že mi tohle někdo udělal... donutil mě cítit se takhle v mém vlastním domě... dřív by mě ani nenapadlo, že by se ke mně někdo mohl vloupat."
B: "Je to logické, stalo se to teprve včera... navíc, ani já jsem neměl zrovna klidné spaní."
Debbie: "Copak? Snad ne i náš nepřemožitelný Brian Kinney?"
B: "Zdá se, že nejsem zas tak nepřemožitelný... tohle je něco, u čeho ani já nemůžu předstírat, že jsem v pohodě..."

Ačkoliv je tu očividně někdo, kdo to dokáže a tím někým je podle všeho Justin. Anebo v pohodě opravdu je a mě to svým způsobem štve, protože já sám mám upřímně nahnáno... něco, co bych však nahlas říct nedokázal.

Debbie: "To mi připomíná... neměl si náhodou dnes vyzvednout Justina v nemocnici?"
B: "Měl a byl jsem pro něj, jenže odešel s Jennifer... prý se o něj chce postarat, tak šel..."
Debbie: "Vážně?" podívala se na mě udiveně.
B: "Co?"
Debbie: "To mi nezní jako Justin, kterého znám... já jen... obvykle by se s ní hádal, aby mohl zůstat u tebe."

To je právě to, já sám si uvědomuju, že tohle by Justin normálně neudělal, ale... nevím, co by za tím mohlo být. Možná jen zkrátka chce Jennifer ujistit, že je v pořádku, vzhledem k tomu, co se stalo, je to asi logické...

NEW PHOTO OF RANDY HARRISON

13. november 2018 at 20:55 | Janča |  O QAF
Zdravím všechny, zrovna na mě na facebooku vyskočila nová fotka Randyho Harrisona a zkrátka jsem si nemohla pomoct a musím ji sem dát. Nemůžu uvěřit tomu, že je pořád tak krásnej a sexy... vlastně on je ten typ chlapa, který je s věkem víc a víc sexy... je prostě k sežrání❤️

Na obrázku může být: 1 osoba, selfie a záběr zblízka

Somebody to die for // 3 //

12. november 2018 at 0:01 | Janča |  Somebody to die for
bez varování

Brian

Tahle noc pro mě byla nesnesitelná, buď to jsem nespal vůbec, nebo jsem se neustále probouzel, protože se mi před očima stále přemítalo to, co se včera odehrálo... radši bych se zase probudil s kocovinou a s vědomím, že je na mě Justin naštvaný, než s tím, že vedle mě teď není, protože momentálně leží v nemocnici. Vím, že je v pořádku a taky to, že se mu nic vážného nestalo... ale měl zkrátka štěstí, tohle všechno mohlo dopadnout mnohem hůř, mohl umřít... mohla umřít Debbie... v té jídelně mohl v tu chvíli klidně být i můj syn... zkrátka kdokoliv z mých blízkých a kdyby se někomu z nich něco stalo, nepřežil bych to. A vytáčí mě to vědomí, že si tohle někdo dovolil, že nám všem dal o další důvod víc bát se být tím, kým jsme... bát se vyjít na ulici, protože se tam nemůžeme cítit bezpečně... být to na mně, zabil bych ho za to. Ale to nemůžu a cítím se proto tak bezmocně.
Hned, jak nastal čas, okamžitě jsem vyrazil do nemocnice, abych vyzvedl Justina. Nemohl jsem se dočkat toho, až ho budu držet v náručí. Byl jsem ovšem překvapen tím, koho jsem našel v jeho pokoji... i když zas tak překvapen bych být neměl... leda tak z toho, jak velký idiot vlastně jsem!

B: "Paní Taylorová... tedy Jennifer... ty... ty jsi tady."
Jennifer: "Kupodivu. Ono to tak bývá, když je syn postřelen, že by u něj máma měla být... i když podle některých očividně ne."
J: "Mami..."
Jennifer: "Však já nic neříkám."
B: "Měl jsem ti zavolat..."
Jennifer: "To teda sakra měl!"
B: "Omlouvám se, Jennifer. Byl jsem asi v šoku... a úplně mi to vypadlo z hlavy."
Jennifer: "To vám oběma podle všeho," obrátila svou pozornost k Justinovi.
J: "Už jsem se omlouval."
Jennifer: "Jen říkám... nebýt Debbie, ani nevím, že jsi v nemocnici."

Připadal jsem si jako totální idiot a co jsem tak viděl Justina, on se cítil úplně stejně. Ačkoliv on je ten postřelený a v nemocnici, to já za něj mám zodpovědnost... sakra, věta, kterou bych dřív nevypustil z pusy. Ale je to jednoduše pravda, měl jsem jí zavolat a dát jí vědět.

Jennifer: "Ale slyšela jsem, že si mu hned běžel na pomoc, takže tuším, že je ti asi odpuštěno."
B: "To jsem rád... nerad bych si tě rozhádal."

Jennifer mi věnovala vřelý úsměv, což mi hned přidalo trochu na náladě. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že se budu chtít líbit mámě svého přítele... ale nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohl mít přítele, takže...
Z těchto myšlenek mě však vytrhl zrovna příchozí doktor.

Doktor: "Tak jak se cítíte, pane Taylore?"
J: "Um, lépe, mnohem lépe."
Doktor: "To je dobře. Ještě si vás prohlídnu, než vás propustím."
J: "Ehm."
Doktor: "Máte nějaké bolesti?"
J: "Jenom trochu, nic hrozného."
Doktor: "Ty by měly brzo odeznít. A rána vypadá dobře, na stehy bych to viděl asi za 10 dní, během té doby budete brát antibiotika, jak jsme si říkali a ránu udržovat v čistotě, ať se nezanítí..."
Jennifer: "Dáme si na to pozor, nebojte a děkuju, pane doktore."
Doktor: "Za málo, paní Taylorová."

Doktor následně odešel a já byl rád, že nám dal celkem dobré zprávy. Jedna věc mě však trápila a to prohlášení Jennifer 'Dáme si na to pozor,' protože to dost znělo jakože...

You're not mine

9. november 2018 at 20:27 | Janča |  Povídky QAF-krátké
Úplně bych zapomněla, že dneska mám na blogu již páté výročí... je neskutečné, jak rychle to letí a když je dnes tak výjimečný den, rozhodla jsem se přebrat svůj archiv rozepsaných článků a našla jsem alespoň jednu krátkou jednorázovku, která byla dokončena, takže tu dnes budete mít hned dvojí čtení ❤️
Pro jednou se však zase povídka netýká Briana a Justina (teda ne tak úplně), ale spíše Maikeyho a Briana... tak snad se Vám to bude líbit :)

Výsledek obrázku pro 5 anniversary png

Michael se probudil a i přes ten mizerný stav, v jakém se momentálně nacházel po té prohýřené noci, se mu na tváři ihned usídlil obrovský úsměv. Jak by taky ne, hned pod jeho hlavou se nacházela hruď, kterou by právě teď nejraději zasypával něžnými polibky. A když následně zvedl pohled, uviděl tu nejkrásnější tvář, jakou jenom mohl. Měl skoro pocit, jako by pořád spal, jako by tohle byl jenom sen... sen, který míval celkem často... sen, který se ale nikdy nestane skutečností.
Z té myšlenky ho vzápětí tak zvláštně píchlo u srdce... Brian pro něj vždycky byl tím zakázaným ovocem, které chtěl ochutnat ze všeho nejvíc. Co víc - chtěl k němu patřit a chtěl, aby Brian patřil k němu. Miloval ho a to přímo bláznivě, tak prosté to bylo.
Jenže moc dobře věděl, že Brian to necítí stejně, a i kdyby ano, nikdy by mu to neřekl. Takový Brian zkrátka byl. Nehrál na kluky, nevěřil na lásku ani vztahy. Jenže i přes to, že nebyl dokonalý, pro Maikeyho byl nedokonale dokonalý.
Michael na něm mohl téměř oči nechat. Dokonce se skoro neudržel a své rty přitiskl na ty jeho sametově hebké... chtěl ochutnat tu příjemnou chuť, kterou ochutnal už tolikrát předtím, ale bohužel vždy jen jako kamarád. Naposledy včera těsně před tím, než se na záchodech sjeli éčkem. Vrhl se tam na Briana jako na nějakou lovnou zvěř. Líbal ho jazykem, bojoval s páskem jeho kalhot... nemohl se zkrátka udržet, tak moc ho chtěl, ani sám nevěděl, co to do něj vjelo. Jenže Brian to zarazil... včas možná? To Maikey sám nevěděl, ani on totiž nechtěl zničit to, co mezi sebou měli... nechtěl přijít o to přátelství, co s Brianem sdílel už tolik dlouhých let. Ale nebyl si jistý, že tohle vydrží ještě dlouho. Milovat ho, až je to k zbláznění, ale nemoct s tím nic dělat.

Somebody to die for // 2 //

9. november 2018 at 0:01 | Janča |  Somebody to die for
bez varování

Brian

Okamžitě jsem jako ostatní lidi kolem, krom těch, kteří rychle utekli pryč, padl k zemi a krčil se tam, jak nějaký zbabělec. Srdce mi bušilo, jako o život a moje mysl byla naprosto začerněná. Nechápal jsem, co se děje, jen jsem kolem sebe viděl sklo. Až při dalším pohledu na své auto jsem uviděl, že boční okno je rozbité... lépe řečeno, že kulka prolítla rovnou ním. V tu chvíli jsem asi mohl děkovat bohu, že prolítla pouze okýnkem a ne mnou. Jenže přesně v ten okamžik mi došlo něco jiného - Justin a Debbie!
V tu chvíli už jsem vůbec na nic nečekal, zvedl jsem se ze země a ihned jsem se vydal do jídelny, chtěl jsem tam okamžitě vběhnout, ale na poslední chvíli jsem se zarazil, protože s kulkou v hlavě bych asi ani jednomu nepomohl. Nenápadně jsem proto dovnitř nahlédl přes sklo a viděl jsem, jak se tam všichni krčí na zemi. Justina jsem však v první okamžik neviděl, měl jsem o něj tak šílený strach. A Debbie jsem taktéž neviděl. Myslel jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi.
Ale hned v další chvíli se bohužel moje nejhorší obava naplnila - uviděl jsem Justina nehybně ležet na zemi zády ke mně. V tu chvíli jsem už jsem na nic nečekal, bylo mi jedno, co bude se mnou, ale potřeboval jsem se k němu dostat...

B: "Justine!"

Přiběhl jsem rovnou k němu a otočil ho na záda, z ramene mu tekla krev a tak jsem mu ránu hned stiskl. Nikdy v životě jsem nebyl vyděšenější... "Justine... Justine, prosím, vzbuď se!"

J: "Hmmm," začal sebou cukat.
B: "Justine, slyšíš mě?"
J: "Dostal jsem ho?" zamumlal.
B: "Cože?"
J: "Vzal jsem mu zbraň."

V tu chvíli jsem pochopil, co se mi snaží říct, a podíval jsem se kus za Justina, kde ta zbraň ležela a o další kus ležel ten, co ji podle všeho použil - byl to ten hajzl z předtím!

J: "Jsem v pohodě," snažil se posadit, ale moc mu to nešlo, tak jsem mu pomohl.
B: "Ale tvoje rameno..."
J: "Ta kulka mě jenom škrtla, jsem v pohodě. Spíš jsem si dal do hlavy, když jsem spadnul."
B: "Bože," okamžitě jsem ho pevně stiskl v náruči.
J: "Briane!" sykl bolestí.
B: "Promiň!"

Nemyslel jsem si, že po tom plese může přijít ještě něco, kdy se budu muset bát o jeho život tak moc, že mě ten strach skoro zabije.

B: "Kde je, sakra, Debbie?" uvědomil jsem si, že jsem ji nikde neviděl.
Debbie: "Já jsem tady!" ozvala se zpoza baru. "Shit, spadla mi paruka," dodala následně.

S Justinem jsme se na sebe následně podívali a oba se začali smát. Tohle sice nebyla asi nejvhodnější chvíle, ale... oba byli naživu a v pořádku a na tom jediném záleželo. Hned na to jsem se šel ujistit, že jsou v pohodě i ostatní, co tu byli a dokud nedorazila policie, tak jsem pečlivě pozoroval toho zmetka, co si dával šlofíka na zemi. Justin si totiž podle všeho hrál na hrdinu a v momentě, co na Debbie zamířil zbraní, po něm skočil a pral se s ním o ni a mezitím zbraň několikrát vystřelila a těsně před tím, než ho jedna z kulek škrtla, tak se mu podařilo do něj vrazit a ten to vzal hlavou o stůl. Justin je hrdina, o tom žádná... ale nejradši bych mu za to jednu vrazil... mohl umřít, zatraceně!
Justina následně vzala záchranka do nemocnice, nakázal mi však zůstat s Debbie, která musela promluvit s policií, když však přiběhli na smrt vyděšení Maikey s Benem, vydal jsem se okamžitě za Justinem.

HAPPY BIRTHDAY, MICHELLE CLUNIE!

7. november 2018 at 0:13 | Janča |  O QAF
Související obrázek

Všechno nejlepší, Michelle!❤️

Somebody to die for // 1 //

7. november 2018 at 0:03 | Janča |  Somebody to die for
bez varování

Brian

Okey, tohle si rozhodně zasloužím. To byla má první myšlenka hned po probuzení. Hlava mi třeštila takovým způsobem, že jsem myslel, že mi praskne. Ložnice se se mnou točila jak na kolotoči a byl jsem úplně rozlámaný. Ani jsem si moc nepamatoval, co všechno se večer stalo, ale soudě podle toho prázdného místa vedle mě, jsem tak nějak tušil, že jsem se nechoval zrovna nejlíp. Vlastně nějaké útržky z toho večera bych měl - choval jsem se zase jako prvotřídní hovado, které tak strašně nerado dává najevo, co k tomu klukovi cítí a místo, aby s ním šel domů, raději zavítal rovnou do zadní místnosti, kde si chtěl připomenout svoje léta slávy, kdy ještě nehrál na kluky ani na vztahy.
Pak si akorát pamatuju, jak se Justin otočil na patě a z Babylonu odešel a něco mi říká, že do loftu rozhodně nezamířil, protože když jsem v noci padal do postele, on v ní rozhodně nebyl. Zatraceně, ty ses zase předvedl, Kinney!
"Fuck!" zařval jsem na celej loft, když vyzvánění mého telefonu začalo hrát na celé kolo a způsobovalo mi ještě větší bolest hlavy. Ale hned v další chvíli mě napadlo, že by to mohl být Justin a po telefonu jsem ihned hrábl... omyl - Lindsay.

B: "Copak je, Linds?"
Lindsay: "Co třeba 1 hodina odpoledne? Neměl si tu být náhodou ve 12 na oběd?!"
B: "Shit."
Lindsay: "Že mě to ani nepřekvapuje."
B: "Promiň, Linds, úplně mi to vypadlo z hlavy."
Lindsay: "To se vsadím po té prohýřené noci."
B: "Koukám, že už ti někdo dal info."
Lindsay: "Byli jsme na snídani v jídelně."
B: "Tak kdo? Emmett de la Renta nebo ten účetní?"
Lindsay: "Justin."

No jasně, má šichtu v jídelně, proto tady není... i když nic nezaručuje, že by tu byl, kdyby šichtu neměl. Řekněme, že i já sám si právě teď uvědomuji, že jsem to přepískl a Justin má každé právo být na mě naštvaný. A dokonce na mě i žalovat.

Lindsay: "Nevím, proč nikdy neposlechnu Mel, když mi říká, abych od tebe neměla vysoké očekávání."
B: "Nejspíš proto, že mě miluješ víc, než ji... a vždycky budeš."
Lindsay: "Právě teď bych tě nejradši zastřelila."
B: "Já vím. Co takhle, kdybych dorazil na večeři?"
Lindsay: "Opovaž se nepřijít."
B: "Budu tam."

Zaklapl jsem telefon a přitiskl jsem si polštář na obličej, do kterého jsem zařval. Den pro mě začal sotva před 5 minutami a už jsem měl dvě věci, které musím napravit.
Ze všech sil, co jsem dokázal nastřádat, jsem se nějak vyhrabal z postele a rovnou jsem zamířil do sprchy, abych ze sebe smyl ten smrad alkoholu a cigaret a taky, abych se trochu vzpamatoval, přeci jen jsem měl před sebou hodně práce. Nebýt víkend a já muset jít do Kinneticu, tak snad odněkud skočím. Dneska jsem totálně nepoužitelnej.
Těsně, než jsem vešel do jídelny, jsem se podíval přes sklo dovnitř, asi jsem doufal, že z Justinova výrazu vyčtu, na kolik, na škále od 1 do 10, je vytočený a pak podle toho budu jednat, ale zrovna se tam vybavoval s nějakým strávníkem... i když vybavoval byl celkem slabý výraz, zdálo se totiž, že Justin má co dělat, aby tomu dotyčnému jednu nevrazil.
Zamířil jsem následně dovnitř a posadil se na bar, zatímco moje oči stále pozorovaly, co se děje u zadního stolu...

SCOTT LOWELL AND OTHERS | ADOPTABLE!

5. november 2018 at 12:06 | Janča |  O QAF
Začínám mít pocit, že se herci z QAF domluvili na tom, že mi budou způsobovat pravidelně mini infarkty, protože jinak si to nedokážu vysvětlit... zkrátka a jednoduše - opět nám včera došlo k menšímu setkání mezi Peterem, Michelle, Scottem, Galem a Robertem.😍Všichni se sešli na podporu Scotta Lowella, jehož seriál Adoptable!, ve kterém si zahraje jednu z hlavní rolí, měl včera premiéru🤗 A nejen to, zahrají si zde i Gale Harold (Brian Kinney) a Sharon Gless (Debbie novotny)!😍 Miluju, že se z nich ve skutečnosti stala taková rodinka přátel, kteří se takhle vzájemně podporují ve svých projektech❤️


Jsou prostě dokonalí a ten Galův úsměv nemá jedinou chybičku😋Bylo by strašně fajn, kdyby se stal zázrak a nakonec by se natočilo pokračování Queer as Folk... a když už ne nová série, tak alespoň nějaký filmík, rozhodně bych byla šťastná jako blecha😭❤️
Janča

Zůstat s Tebou // 22 //

5. november 2018 at 0:01 | Janča |  Zůstat s Tebou
Poslední díl
varování 18+

Justin

Nebyl jsem si jistý, jestli se mi to jenom nezdá, protože... protože tohle se nemohlo dít. Nebyl jsem na to vůbec, ale vůbec připravený. Ve skutečnosti jsem tohle očekával, až za několik let, když jsem včera opouštěl Pittsburgh... nebo aspoň rozhodně ne hned druhý den. Byl jsem zkrátka úplně mimo, dokázal jsem jen s otevřenou pusou a naprosto zaskočený zírat... zírat na NĚJ. Na toho nejkrásnějšího chlapa na světě, kterému patří moje srdce a vždycky patřit bude. Dalo by se říct, že jsem i oněměl, protože po tom šokovaném 'fuck' jsem nedokázal vydat už jedinou hlásku.

B: "Myslíš, že mě pozveš dovnitř?" hříšně se pousmál.

Sakra práce! Včera jsme měli asi to nejsrdceryvnější loučení na letišti, které by se asi dalo vystřihnout z nějakého romantického filmu a já myslel, že ho několik let neuvidím a on si tu teď stojí, sebevědomý a krásný jako vždy, zatímco já mám co dělat, aby se mi nepodlomila kolena... jak to sakra dělá?!

J: "Ehm," vydávil jsem ze sebe.

Brian vešel s pořád stejným úsměvem dovnitř a začal se rozhlížet kolem sebe, hned na to se otočil ke mně a zašeptal "Sluší ti to."
Musel jsem se usmát, věděl jsem totiž, že mě musí opravdu hrozně milovat, byl jsem v teplákách, nos a oči jsem měl rudé od toho brečení u filmu a na hlavě jsem měl ptačí hnízdo... k tomu, aby mi to slušelo, jsem měl opravdu hodně daleko, ale jemu to tak i přes to připadalo.

J: "Briane... Briane, co tady děláš?"
B: "Chtěl jsem tě vidět," pousmál se.
J: "Briane! Přestaň s tím a řekni mi, co se děje."

Jak se Brian do teď tvářil, jako by jeho příchod sem byl úplně normální a usmíval se na mě způsobem, jako by mě snad chtěl hodit na postel a vy víte co... tak teď jeho výraz najednou zvážněl a já se opravdu bál toho, co mi přijel říct.

B: "Před tím, než si včera nastoupil do letadla, věděl jsem, že být be tebe, pro mě bude nesnesitelné, ale kvůli tobě jsem se snažil být silný, protože jinak bys pravděpodobně nikdy neodletěl... ale pak si nasedl do toho letadla a já si uvědomil, že takhle to zkrátka nemůže skončit... že musí existovat řešení..."
J: "Briane, co se mi snažíš říct?"
B: "To, co už jsem ti řekl... chci se sem přestěhovat za tebou."
J: "Ale, Briane..."
B: "Nech mě to doříct, Justine. Já vím, že to nechceš slyšet, ale... taky vím proč... myslíš si, že se tímhle taky něčeho vzdám a máš pravdu vzdám, ale mnohem víc získám... získám tebe a šanci na to mít s tebou budoucnost. Ty se nemůžeš vzdát svého snu, protože díky němu můžeš mít budoucnost, jakou si zasloužíš, ale já už jsem vše získal, mám kariéru a můžu si firmu otevřít i tady, loft můžu prodat a za peníze, co budu mít, si tu můžeme najít něco většího... svýho... a především - já už si své dny slávy užil, teď potřebuju jenom jedno - Tebe."

Díval jsem se na něj se slzami v očích neschopný jakéhokoliv slova. Nemohl jsem uvěřit, že ten Brian Kinney 'nevěřím na lásku... nehraju na kluky... a nechci se vázat' stál právě teď přede mnou a říkal mi ta nejkrásnější slova lásky, jaké jsem si nikdy nedokázal ani představit, že bych od něj mohl slyšet...

HAPPY BIRTHDAY, RANDY HARRISON!

2. november 2018 at 1:11 | Janča |  O QAF
Související obrázek
Související obrázek

Všechno nejlepší, Randy, k tvým 41 narozeninám! Pořád jsi Sluníčko!

Zůstat s Tebou // 21 //

2. november 2018 at 0:02 | Janča |  Zůstat s Tebou
bez varování

Brian

Na tohle jsem nebyl připravený, ani zdaleka ne. Když se Justin ukázal, věděl jsem, že posadit ho na letadlo zpátky do New Yorku, bude těžké, ale netušil jsem, že to bude nemožné. Měl jsem pocit, jako by mi měl někdo vyrvat srdce z hrudi. Teď už jsem totiž věděl, co přesně mě čeká. Když odešel před třemi lety, nečekal jsem, že to bude tak moc těžké, myslel jsem si, že prostě nějak přežiju, protože jsem Brian Kinney, zatraceně! Ale pravda je, že jsem opravdu jenom přežíval... měsíc od měsíce... den ode dne... hodinu od hodiny. Byl jsem jako tělo bez duše. Jako by druhá polovina mne chyběla. Cítil jsem se neúplný. Možná dokonce ztracený. A teď to všechno mám zažívat znova. Vím, že nemám na výběr, ale tak moc bych si přál, aby existovalo řešení. I když ono možná existuje... jenže Justin o něm nechce ani slyšet. A já nechci strávit poslední minuty tím, že se pohádáme. A možná, že to je nápad opravdu šílený a asi je lepší na něj prostě zapomenout, i když bych tak rád, aby...

J: "Tak a je to tady."
B: "Zvládneme to."
J: "Já vím... jen... mám pocit, jako bych měl umřít."

Věř mi, že vím, jak se cítíš, Justine. Ten pocit mám taky. A fakt si myslím, že tentokrát to prostě nepřežiju. Nejradši bych ho vzal, naložil do auta a odvezl zpátky do loftu.
Místo toho jsem ho ale pevně obejmul a nos zabořil do jeho krku. Nasál jsem tu jeho vůni, abych si ji vryl do paměti. Justin mě pevně stiskl a skoro jsem měl dojem, že mě nikdy nepustí.

J: "Jen mi slib, že čas od času přijedeš... a stejně tak já budu dělat, co budu moct, abych aspoň někdy přijel... ne jako do teď... zkrátka to nějak musí jít."
B: "Justine, víš, že..."
J: "Prostě to slib."

Neberte mě zle, já bych mu to hrozně rád slíbil, ale nemám rád, když slibuju něco, co vím, že není tak jednoduché... oba toho máme nad hlavu, však jsme se neviděli takovou dobu, protože jsme jednoduše neměli čas... chtěl bych věřit, že tentokrát to bude jiné, ale... kdy naposled jsem byl optimista?

B: "Slibuju," řekl jsem přes to, protože jsem věděl, že on to potřebuje slyšet.
J: "Miluju tě, Briane."
B: "A já tebe... Sunshine," široce jsem se usmál.

Justin se natáhl, aby mě políbil a já mu polibek dlouze opětoval. Nechtěl jsem s tím přestat, ale věděl jsem, že musím. Jen, co se ode mě Justin odtáhl, jsem mohl vidět slzu, která se mu kutálela po obličeji. Palcem jsem mu ji setřel a on se z posledních sil pousmál.

NEW MOVIE WITH GALE HAROLD!

1. november 2018 at 18:27 | Janča |  O QAF
Zdá se, že s GALEM HAROLDEM se poslední dobou roztrhl pytel a tak včera vyšel mini film The Betrothed, ve kterém si Gale střihl rovnou hlavní roli! Jedná se o horový žánr, takže to je stopro souzené pro ty, kteří tomuto žánru holdují a ještě k tomu milují tohoto herce stejně jako já :) Já se k filmu zatím nedostala, ale Klér z blogu qafstory ano a říkala, že je z toho nadšená, takže snad i Vám se bude popřípadě líbit!


(foto z filmu)

Gale je tu tak strašně cute!