Zůstat s Tebou // 9 //

8. october 2018 at 0:04 | Janča |  Zůstat s Tebou
bez varování

Brian

Justin se narovnal a to mě znervóznělo ještě víc, přidalo to totiž akorát na vážnosti celé situace. I když, jak vážná vlastně je? S Justinem právě jdeme probrat nemožné... tedy možnost, že by tu snad zůstal a už se do New Yorku nevrátil. Což všichni víme, že je nereálné, i přes to, jak moc bych si to přál. Ale třeba tu přemítám nad něčím, co vůbec není pravda... třeba mi Justin řekne, že to, co vypadlo, z jeho pusy, byl jeden velkej omyl.

J: "Myslel jsem to vážně," prolomil ledy, které mezi námi momentálně panovaly a rozhodně se mu podařilo zbavit mě slova.

Jen jsem zíral před sebe a mnul si ruce. On to opravdu myslel vážně. Chce tu zůstat. Se mnou. To je něco, na co jsem čekal tři roky. Těšil jsem na to, až přesně tahle slova od něj uslyším. Tak proč vím, že i když to myslí sebevíc vážně, stát se to prostě nemůže... alespoň ne teď?

J: "Řekneš něco?"
B: "Asi se snažím najít správná slova..."
J: "Co takhle 'To je skvělá zpráva, Justine! Tak moc tě miluju!'?"

Podíval jsem se do jeho modrých očí a viděl v nich naději, že přesně tohle mu řeknu, ale... já nemohl. Prostě jsem nemohl. I když jsem tak strašně chtěl.

B: "Víš, že to nejde, Justine."
J: "Co? Jak to myslíš, že to nejde?"
B: "Tak, že nedovolím, aby si zahodil tu možnost to někam dotáhnout."
J: "Co prosím?!" Justin si stoupl a vypadal, že mi něco rozbije o hlavu.
B: "Justine, poslouchej mě, posloucháš?"
J: "O sluch jsem ještě nepřišel," neodpustil si sarkasmus.
B: "Do New Yorku si šel, protože se chceš stát umělcem, chceš malovat a někam to dotáhnout, vybudovat si na tom kariéru a právě teď máš ty nejlepší možnosti... nemůžeš to jenom tak zahodit."
J: "A o tom jako rozhoduješ ty?"
B: "Co?"
J: "Nenapadlo tě někdy, že umím myslet sám za sebe, že zkrátka chci, co chci a nepotřebuju, abys mi ty anebo někdo jiný radil, jak mám žít svůj život..."

Koukal jsem na něj naprosto beze slov, skoro jsem ho nepoznával... ano Justin byl vždycky cílevědomý a šel si za tím, co chtěl... ale nikdy se mi nesnažil tak moc vzdorovat a ukázat mi, že mě k nějakému rozhodnutí nepotřebuje.


B: "Je to tvůj sen, Justine."
J: "Ty jsi můj sen, Briane... navíc můžu kreslit i tady."
B: "V téhle díře?"
J: "Hlavně, když budeme spolu!"
B: "Justine, tohle je tvoje životní příležitost... za pár let si budeš moct dovolit malovat třeba v kanálech, protože tvoje jméno budou všichni znát, ale když se tu zanoruješ, o tohle přijdeš."
J: "Pořád lepší, než myslet dennodenně na to, jak moc chci být s tebou, ale nemůžu," po tváři se mu skutálela slza.

A já se v tu chvíli cítil ještě mnohem hůř, protože jsem viděl, jak moc mě miluje a jak moc chce být se mnou a ani nemůžu říct, jak moc jsem to chtěl já a kdybych měl myslet jenom na sebe, nesnažil bych se mu otevřít oči, aby pochopil, že to bude jeho největší chyba... ale já chci, co je pro něj nejlepší a zůstat tady se mnou rozhodně není. Je mladý a má celý život před sebou, pokud se teď usadí se mnou, o tohle všechno přijde a za několik let toho bude litovat a to nemůžu dovolit.

B: "Budeme spolu, uvidíš."
J: "A kdy?"
B: "Jednou... brzo."
J: "Jak ti může být tak moc jedno, že jsme každý jinde?"
B: "Jak si na tohle přišel? Být bez tebe je to nejhorší... nepřeju si nic víc, jen abys tu zůstal..."
J: "Tak proč mě posíláš zpátky?"
B: "Protože tě znám a protože nechci, aby ses jednoho dne probudil a díval se na mě jako na důvod toho, že si ztratil něco, co jsi miloval."

Justin se na mě díval, jako kdyby nechápal, jak bych si něco takového mohl vůbec myslet, ale já vím, jak snadné je o něco cenného přijít a jak bolestivé to je... já na něj počkám, jeho kariéra ne.

J: "Asi... asi se půjdu projít, Briane..."
B: "Kam?"
J: "Jen... potřebuju na vzduch... přemýšlet... a myslím, že to potřebuješ i ty..."
B: "O čem mám přemýšlet?"
J: "O tom, zda ti opravdu jde o to, abych nezahodil kariéru... nebo o to, že tě spíš děsí představa toho, že nastal čas, kdyby ses musel usadit..."

Dřív, než jsem se vzpamatoval z toho, co řekl, byl pryč ze dveří, na které jsem po jeho odchodu ještě chvíli civěl. Až dokud to nevyslovil, ani mě to nenapadlo, ale možná, někde hluboko uvnitř, mě to opravdu děsí.

Justin

Věděl jsem to. Věděl jsem, že přesně taková bude Brianova reakce, ale přes to jsem doufal. Že by... že by snad mohl říct, že přesně na tohle čekal celé ty tři roky. Že polední rok, co jsme se neviděli, snil o tom, že se tu nečekaně objevím a už nikdy neodejdu. Je to pohádka, kterou jsem si fantazíroval v hlavě celý poslední měsíc, kdy jsem tohle plánoval. Ještě před měsícem jsem si myslel, že je mezi námi opravdu konec, první dva roky jsme se snažili vídat, ale čím déle jsem v New Yorku byl, tím víc práce a výstav přibývalo a času ubývalo, až nám nakonec zůstaly jen občasné telefonáty, které zkrátka nebyly dost. Já ho chtěl mít u sebe, chtěl jsem ho vidět, cítit, dotýkat se jeho kůže a líbat jeho hebké rty... chtěl jsem to tak moc, že jsem nakonec už jen neplánoval, ale prostě jsem si zabalil kufr, koupil letenku a tady jsem. Kdyby jenom Brian věděl, co všechno jsem udělal, než jsem sem přijel... že jsem dal výpověď v práci a pustil svůj byt, abych se už neměl kam vrátit... tak by mě asi zabil. Ale tak moc chci s Brianem zůstat.
Sakra, já si uvědomuju, čeho se vzdávám, vím, že můj sen se rozpadne jako domeček z karet... ale já zkrátka bez Brian nejsem šťastný a vždycky jsem to byl já, kdo tvrdil, že když v něco dost silně věříš, musíš být ochotný pro to obětovat všechno... a já věřím, že s Brianem můžeme mít skvělou budoucnost. Otázkou však zůstává, zda právě to Briana neděsí ze všeho nejvíc... že po třech letech, kdy si beze mě mohl žít, jak chtěl, je tu možnost, že se se mnou konečně usadí.

Debbie: "Sunshine, co tady děláš?" otevřela mi rozespale.
J: "Promiň, já jsem tě vzbudil?"
Debbie: "Spíš si mě zachránil před rozlámanou páteří, usnula jsem u televize na gauči... pojď dovnitř, zlato."
J: "Děkuju."
Debbie: "Vypadáš hrozně."
J: "Jo... no, taky se hrozně cítím."
Debbie: "Tuším, že si mu to konečně řekl?"
J: "Jop a rozhodně to nevzal tak dobře, jako ty."

Ano Debbie je jediná, kdo o mém plánu věděl a to jsem jí to ani nemusel říkat, poznala to hned, co se mnou strávila těch pár hodin v jídelně... věděla moc dobře, co plánuju a mně nezbývalo nic jiného, než jí to potvrdit. A i ona mě obeznámila tím vším, co se může stát, pokud to udělám, stejně jako Brian, ale nakonec pochopila to, co Brian zatím očividně ne... že být bez sebe je pro nás to nejhorší... horší, než cokoliv.
 

10 people judged this article.

Comments

1 Karin Karin | 10. october 2018 at 22:50 | React

Brian mně pořádně naštval. :-(

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama