Nejsem tvoje hračka! // 6 //

14. september 2018 at 0:01 | Janča |  Nejsem tvoje hračka!
bez varování

Brian

Probudila mě tak tupá bolest hlavy a zad, že jsem měl pocit jako bych vypil moře chlastu. Ale byl jsem si jistý tím, že k tomu určitě nedošlo a tak zbývala jediná možnost - Debbiin gauč. Zatraceně, copak ses už nepoučil, Kinney?! Nikdy neusínat na jejím gauči je pravidlo číslo jedna, když ji čas od času navštívím. Ani nechápu, jak k tomu došlo tentokrát... pamatuji si akorát... jo jasně, pamatuji si to, co na mě Debb s Vicem přichystali, když nám udělali to menší rande v kuchyni. Ani nevím, proč jsem zůstal, asi sebedestrukce, ale v tu chvíli mi to přišlo... prostě fajn. Tak nějak se mi na Justina dobře koukalo, když naproti mě seděl, kousal se do tváře, aby se moc neusmíval radostí a vypadal tak zatraceně sexy a roztomile. Jenže po té večeři měl následovat můj odchod domů a předstírání, že se to nikdy nestalo - kvůli mému egu a tak, však víte. Jenže to se podle všeho nestalo a když se tak rozpomínám, tak poslední, co si vybavuji je, že jsme s Justinem seděli přesně na tomhle gauči, koukali na televizi... jo a taky jeho ruku v mém rozkroku - jo to si vybavuji naprosto perfektně. To, jak mě hladil, jeho šikovné horké prsty, pevné pravidelné tahy, ze kterých se mi kroutily moje prsty na nohou, můj zrychlený dech... fuck... bylo to fakt dobrý. Justin se musel cítit dobře, když jsem mu tam tak vrněl do ucha. Však jsem ho k tomu skoro přinutil, ne že bych použil násilí, ale signály tu byly. A kdyby přímo nad našimi hlavami nespali - neodposlouchávali - Debbie s Vicem, celé by to zašlo mnohem dál. Bože, jak já ho v tu chvíli chtěl. Co to na něm, sakra, je? Že i když chci, nemůžu se od něj držet dál a když nechci, je to ještě horší. Doufám, že na to existuje nějaká léčba, protože jinak...

J: "Dobré ráno," zničehonic byl za mnou a šeptal mi do ucha. Doslova mnou projelo horko.
B: "Dobré," odkašlal jsem si.
Debbie: "Ty si tu spal?" objevila se hned za ním.
B: "Očividně."
Debbie: "Myslela jsem, že tenhle gauč nesnášíš," zasmála se.
B: "A po dnešku ještě víc."
Vic: "Snídaně!" zvolal z kuchyně.

Justin tam hned šel a při tom na mě úsměvem mrkl. Taky si moc dobře pamatoval, co se večer stalo. A teď, když jsem ho viděl v té jeho školní uniformě, tak jsem toužil po jediném - po tom ho ojet na jeho školní lavici. Ta představa mě neskutečně vzrušila, že k jídelnímu stolu jsem musel dojít tak, aby nic nebylo vidět, ale něco mi říká, že Justin si nějakým způsobem určitě všiml. Do háje, že já tu jeho peněženku radši nehodil do ztrát a nálezů!
Debbie s Vicem si nás po celou dobu prohlíželi, jako bychom snad byli novomanželé, přivádělo mě to k šílenství a fakt jsem odtud chtěl vypadnout. Jenže chtě nechtě jsem si musel přiznat, že jediné, co mi na tomhle všem vadilo, bylo to, že se mi to ve výsledku líbilo, to vše, co se stalo, to, že jsem strávil večer s Justinem, to, jak úžasně mě udělal, to, jak skvěle mi s ním bylo a je... ale můj instinkt je a vždy bude, že s těmihle pocity zkrátka musím bojovat.

B: "Díky za snídani, Vicu a tobě, Debb, za nocleh, i když si o něm vlastně ani nevěděla... ale už budu muset vyrazit do práce," ještě jednou jsem mrkl po Justinovi a už jsem se chystal k odchodu.
Debbie: "Zadrž!" doslova se mi naježily chlupy na těle.
B: "No?" otočil jsem se opatrně.
Debbie: "Co kdybys tady Sluníčko hodil do školy, máš to po cestě."

Zatnul jsem zuby a podvědomě ji proklínal. Moc dobře jsem věděl, co má za lubem a v klidu jsem ji, vlastně je oba, protože Justin už toužebně koukal od stolu, mohl poslat někam, jenže víte jak... nebyl jsem toho schopný.

B: "Tak pohni kostrou."

Justin doslova vyběhl, div se u toho nezabil. Bože, je fakt jak nějaký nemotorný štěně. Je to jenom kluk. A ty si z něho úplně hotovej, Kinney. To je opravdu gól.
Celou cestu autem se Justin tvářil jako dítě u vánočního stromku. Vsadím se, že myslel na včerejší večer. Ostatně já na něj myslel taky. Sice mě teď zpětně vytáčí to, že jsem mu takhle přenechal moc nade mnou, ale... bylo to dobrý, to se nedá zapírat.


J: "Děkuju za odvoz."
B: "Za málo."

Justin s úsměvem od ucha vystoupil z auta a následně zamířil do školy. Na ten jeho zadek bych mohl koukat v jednom kuse, zatraceně. Najednou mi bylo tak nějak úzko, když zmizel vevnitř. Já jsem z něho fakt už musel zešílet. A to natolik, že ani v práci jsem nebyl pomalu schopný myslet na nic jiného. Tak jo, tohle musí přestat. Jsi dospělej chlap a nenecháš toho kluka, aby tě úplně zničil. Něco sis vybudoval a on je jenom škůdce, který tě otravuje.
Po práci jsem s odhodláním, že je vážně na čase začít uvažovat racionálně, vyrazil zahnat hlad do jídelny, naštěstí tu Justin neměl šichtu, takže jsem si mohl oddychnout. Teda alespoň do chvíle, než jsem zahlídl další problém - Maikeyho s doktůrkem.

B: "Nazdárek, chlapci," praštil jsem sebou naproti nim.
Maikey: "Briane!" div se nezadusil tím soustem, co zrovna žvýkal.
David: "Radost tě vidět."
B: "Že jo?! Nejsi první, kdo mi to říká," samolibě jsem se na něj usmíval. Užíval jsem si to vědomí, že mě nemůže vystát. Zkrátka pro Maikeyho není tím pravým a pokud se ho nezbaví Maikey, zbavím se ho já.

Maikey po mně ovšem hodil pohled, který jasně říkal, že mi něco zlomí, pokud toho nenechám. A měl štěstí, protože ne, že bych toho nechat chtěl, ale ve dveřích se objevil důvod, který naopak vytáčí Maikeyho - blonďatý důvod.

J: "Ahoj!" celý rozzářený k nám pomalu přitančil.
B: "Ahoj."

Maikey se na mě jen vražedně podíval a pak k němu utrousil tiché ahoj. My jsme to ale dvojka, ani jeden z nás nepodporuje to, s kým ten druhý spí. Je to celkem k smíchu.
Justin tam stál jako nějaká sudička a asi čekal na to, že se k němu budu nějakým způsobem mít, jenže to by se hodně načekal. Neříkám, že mi jeho přítomnost byla lhostejná, ba naopak - jen vidět ho ve dveřích zapříčinilo, že jsem se skoro nevědomky usmál, ale o tom už jsme mluvili... musím s tím zkrátka něco začít dělat, nemůžu si dovolit mít tohle v životě. Já vím, že se pořád jenom opakuju a skutek utek, ale tentokrát to myslím vážně!

Debbie: "Justine, makáme!"
J: "Jasně, už běžím," věnoval mi ještě jeden nechápavý pohled a vyrazil pracovat.

Myslím, že po včerejšku nečekal, že bych se k němu mohl zase chovat takhle odtažitě, ale já si zkrátka nemůžu pomoct. V momentě, co mu dovolím, aby se stal naplno součástí mého života, započnu cestu k tomu, že jednoho dne se stane něco, co mě zničí. A to nemůžu dovolit. Proto je prostě snazší nic necítit.
 

10 people judged this article.

Comments

1 Karin Karin | 16. september 2018 at 22:25 | React

To máš smůlu Briane Justin se jen tak nevzdá. :-)

2 Janča Janča | Web | 17. september 2018 at 0:43 | React

[1]: Doufejme :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama