"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

It was my fault(16)

9. července 2018 v 0:03 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Ačkoliv jsem byl připravený na to, že tohle nebude nic snadného, stejně jsem to téměř nezvládal. Teda kvůli Justinovi jsem se snažil vypadat silně, protože to poslední, co právě teď potřeboval, bylo, abych se tu i já nějak hroutil. Jenže v loftu při snaze vyvolat vzpomínky na náš tanec se to ještě dalo, ale teď... když se blížíme tam, kde se to stalo... do té garáže... svírá se mi z toho srdce. Neumím si ani představit, jak je asi Justinovi.
Jakmile jsme dojeli na místo, cítil jsem, jak se mým tělem rozlil takový nepříjemný pocit, nechtěl jsem tu být, ale musel jsem. S Justinem jsme hned vylezli z auta a já se podíval kolem sebe, hned se mi vše promítlo před očima. Jenže teď tu nejde o mě, ale o Justina a o to, aby si vzpomněl...

B: "Šel si se mnou dolů k jeepu... a my jsme... jen tak blbnuli... zpívali jsme a tancovali. Pak jsem tě políbil a řekl jsem "Později" a ty ses na mě otočil zpátky a usmál ses. V tu chvíli jsem pochopil, proč ti Debbie říká Sunshine."

Vím, že v tuhle chvíli to pro něj asi nebyla žádná užitečná informace, ale tak nějak jsem to potřeboval říct. Chtěl jsem, aby slyšel i něco dobrého, ne jen ty špatné věci. A já to v tu chvíli opravdu pochopil, protože se vážně smál jako Sluníčko.

B: "A pak jsem nastoupil do jeepu a uviděl jsem v zrcátku, že jde za tebou..."

V tu chvíli jsem si vzpomněl na zvuk pálky, jak vrazila do Justinovy lebky, na to, jak jsem se ho snažil varovat, když jsem ho zavolal jménem "Justine!" a už jsem zkrátka nemohl pokračovat dál, naprosto jsem to ztratil svoje ovládání...

B: "Kriste!! To si... to si vážně nic nepamatuješ?" i na mém hlase bylo znát, že tohle vážně nezvládám.

Justin šel ke mně a položil mi ruku na hruď, asi ve snaze mě uklidnit, ale já věděl, že v tuhle chvíli mě neuklidní asi nic, protože představa, že si Justin nikdy nevzpomene a navždy se bude bát čehokoliv, byla nesnesitelná.

J: "Přál bych si, abych si dokázal vzpomenout."

Nejhorší na tom všem je asi to, že mu tak nějak závidím, že si nic z toho nepamatuje, protože já si pamatuju všechno a každý jeden detail mě ničí.

B: "Já si přeju, abych mohl zapomenout."

S Justinem jsme to nakonec vzdali a za úplné tichosti jsme vyrazili domů. Myslím, že ani jeden z nás nevěděl, co říct. Tohle byla zkrátka bezvýchodná situace. A já se děsil toho, že ho třeba... nakonec ztratím.

J: "Nemohli bychom zajet do jídelny? Mám docela hlad."
B: "Jo, jasně."

Já na jídlo sice neměl ani pomyšlení, vlastně kromě snahy vymyslet, jak Justinovi pomoct, jsem neměl pomyšlení vůbec na nic.

Debbie: "Zlato!" doslova se k nám... no i když asi spíš k Justinovi hnala.
J: "Ahoj, Debb."
Debbie: "Jak se máš? Je všechno dobrý?"
J: "Jasně."

Nic víc jí neřekl, vlastně se s ní neměl vůbec do řeči, místo toho zamířil rovnou k volnému stolu a sedl si, hlavu si zapřel o ruku a jeho výraz byl najednou tak zamyšlený. Debb se na mě hned nechápavě podívala.


B: "Ani se neptej."
Debbie: "Jak, že se nemám ptát? Co si mu zase udělal?"
B: "Vážně? To automaticky musíš předpokládat, že je to moje vina?"

Když jsem to tak vyslovil, došlo mi, že to moje vina vlastně je. Sice jsem mu nic neudělal teď, ale všechno tohle se děje, protože jsem dorazil na jeho ples. Zatraceně!

Debbie: "Tak mi řekni, co se stalo?"
B: "Celej den se mu snažíme zprovoznit paměť... aby si vzpomněl na všechno, co se na plese stalo..."
Debbie: "Počkat, cože?" přesně tenhle zhrozený výraz jsem čekal.
B: "Než začneš vyšilovat, neděláme to jen tak z nudy... mělo by mu to pomoct, aby se s tím dokázal vypořádat a jít dál... aby se přestal bát."
Debbie: "A zatím nic?"
B: "Ne, ani ťuk."
Debbie: "Sakra."
B: "Jo - sakra."

Dřív, než nás Justin obvinil z toho, že o něm mluvíme, jako by tam nebyl, jsem si k němu šel radši sednout a Debbie mezitím vyřešila naše objednávky. Justin se na mě však ani nepodíval. Děsilo mě to. Začínal jsem se bát, že jsem tohle všechno jenom zhoršil, teď ještě k tomu bude cítit frustraci, protože si nemůže vzpomenout.

B: "Justine?"
J: "Hm... co?"
B: "Já jen..."

Upřímně jsem vlastně ani nevěděl, co mu mám říct, protože poslední dobou mám pocit, že to akorát tak zhorším, proto jsem byl upřímně rád, když jsem uviděl vcházet Lindsay s Melanie.

B: "Hele, támhle jsou holky."

Justin se jen podíval za sebe a hned se otočil zpátky, skoro jako by je jejich příchod ani nezajímal. Právě teď to v něm asi muselo pěkně bojovat a já se cítil naprosto bezradně.

Melanie: "Justine..."
Lindsay: "Zlato, jak se máš?"
Melanie: "Jsi v pořádku?"
J: "Přál bych si, aby se mě na to všichni přestali ptát!"

Justin se zničehonic sebral a odešel pryč z jídelny. Všichni čtyři včetně Debbie jsme zůstali jak opaření a nevěděli, co máme dělat.

Lindsay: "Udělaly jsme něco?"
B: "Vy ne... jen já."
Lindsay: "Co tím myslíš?"
B: "Že jsem na ten ples neměl chodit."
Lindsay: "Není to tvoje vina, Briane."

Jo, to mi všichni pořád říkají, ale je to zkrátka lehký jako facka, kdybych na ten ples nedorazil, nikdy bychom s Justinem netancovali a Hobbse nevyprovokovali k tomu, aby tohle udělal.

Debbie: "Linds má pravdu, Briane, ty za to nemůžeš. Hobbs je hajzl, jehož chování nikdo nemohl přepokládat."
Melanie: "Jo, Briane... nemohl jsi za to."

Když už to říká i Melanie, tak to asi musí něco znamenat. Ale já se zkrátka nemůžu zbavit toho pocitu, že by se nic z toho nestalo, kdyby nebylo mě. A nevím, co udělat, abych to napravil.

B: "Měl bych jít za ním," dal jsem Debbie na stůl peníze a vyrazil k východu.
Lindsay: "Počkej, Briane," přispěchala za mnou.
B: "Co?"
Lindsay: "Víš, že má Gus zítra narozeniny?"
B: "Do háje... v tom všem jsem úplně zapomněl."
Lindsay: "To chápu, ale... přijdete na oslavu?"
B: "Jasně, že jo."

Dal jsem Linds rychlou pusu na tvář a se slibem, že přijdeme, ačkoliv jsem nevěděl, jak k tomu Justina momentálně přesvědčím, jsem se ho vydal hledat. Ještě k tomu s vědomím, že jsem jako táta opět selhal, protože jsem zapomněl na synovy narozeniny. Tohle je čím dál tím lepší
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | Středa v 21:48 | Reagovat

Chudák Brian je to na něj moc. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama