It was my fault // 15 //

6. july 2018 at 0:02 | Janča |  It was my fault
bez varování

Justin

Tak to začíná vypadat, že moje chování Briana vyděsilo natolik, že radši vzal nohy na ramena. Řekl, že za chvíli bude zpátky a už je to dvě hodiny, co odešel. Ani si nevzal telefon, takže mu nemůžu zavolat. A abych ho šel hledat, nebo třeba jen zabít čas k někomu, jsem až moc podělaný za ušima. Prostě nejsem schopný jít mezi lidi, mám pocit, že už navždy budu zavřený doma a neuvidím denní světlo. A ještě k tomu nebudu schopný se s Brianem ještě někdy intimně sblížit, protože jsem psychicky totálně v háji. Bože, podělanej Hobbs! Brian říká, ať na něj nemyslím, ale to se prostě nedá. Zničil mi život. Zničil mě. A já nevím, jak s tím bojovat. Upřímně bych byl ale ochotný zkusit naprosto cokoliv.
Když už jsem nervozitou pochodoval po bytě sem a tam a zvažoval, že Brianovi vycucnu flašku Jima Beama, konečně jsem uslyšel klíč v zámku a běžel jsem Brianovi naproti, tak nějak jsem potřeboval jeho pevné objetí, abych věděl, že je opravdu tady. Jenže když se dveře najednou otevřely, zarazil jsem se v překvapení, kdo s ním přišel...

J: "Daphne?"
Daphne: "Ahoj, Justine."
J: "Co tady děláš?"
Daphne: "Brian mě vyzvedl s tím, že mě potřebuje... víc mi neřekl. Myslela jsem, že máš zase ten svůj záchvat vzteku..."

Když to řekla takhle, cítil jsem se jako nějaká tříhlavá saň. Ale očividně žádný záchvat vzteku nemám, tak proč sem Brian Daphne přivedl?

J: "Briane, o co jde?"
B: "Takže... všichni tady víme, že takhle to dál nejde... potřebuješ pomoc, Justine, ať se ti to líbí nebo ne. A jediný způsob, je přijít na to, jak rozpochodovat tvojí paměť, abys sis vzpomenul na všechno, co se na tom plese stalo..."
Daphne: "Počkat, cože? To nemyslíš vážně?!"

Zatímco Daphne bombardovala Briana, zda se náhodou nezbláznil, že mě chce vystavit něčemu tak traumatizujícímu, já jsem jen nehybně stál a vůbec jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Mám pocit, že to, že si to nepamatuju, je to jediný, co mi brání, abych se úplně nesesypal... takže pokud si vzpomenu, co když to bude můj konec?

B: "Nenapadlo mě to jen tak, Daphne, s někým jsem mluvil a ten mi řekl, že tohle je jediný způsob, jak to Justin dokáže zpracovat a jít dál."
Daphne: "Ale je to šílený!"
B: "Já vím, ale..."
J: "Počkat, s kým si mluvil?"

Brian se zarazil a já hned věděl, že jeho odpověď se mi nebude vůbec líbit. A taky, že nelíbila - cvokař. To poslední, co bych chtěl, se právě stalo. Brian musel sehnat odbornou pomoc, tak moc je z toho mého chování nešťastný. Ale na druhou stranu, asi to hodně vypovídá o tom, jak moc mu na mně záleží, protože jen tak pro někoho by tohle neudělal.

B: "Zlobíš se?"

Musel jsem se usmát a tak nějak mě to zahřálo u srdce. On se opravdu bál, že bych se na něj zlobil. A i když prvních pár vteřin mě provázel jakýsi vztek, že tohle udělal, tak právě teď jsem věděl, že on dělá, co může a že já musím taky.


J: "Ne. Měli bychom to zkusit."
Daphne: "To vážně?"
J: "Jo, pokud si Brian myslí, že mi to pomůže, neměli bychom to ignorovat."
B: "Dobře, tak to uděláme."
Daphne: "A na co potřebuješ mě?" obrátila pozornost na Briana.
B: "Ty si tam byla, víš věci, který ani já nevím, můžeš mu taky pomoct si vzpomenout."

Daphne se na mě podívala a bylo znát, že se o mě bojí, ale nakonec byla asi víc odhodlaná mi pomoct. Proto jsme začali tím nejdůležitějším a to samotným tancem s Brianem, na který bych si tak moc rád vzpomněl. Dali jsme pryč nábytek, abychom udělali dost prostoru a Daphne pustila hudbu...

Daphne: "Takže... tancovali jsme a myslím, že hráli tohle. A v tu chvíli přišel Brian, měl na sobě oblek a bílou šálu..."
J: "Myslím, že si to pamatuju," před očima mi problesklo pár obrázků.
Daphne: "No a... Brian vypadal úžasně. A řekl mi..." zarazila se.
B: "Vypadáš sexy, Daphne. Hned bych tě ošukal," tak to dokončil za ní a už jsem chápal, proč se zarazila.
Daphne: "A pak se mě zeptal, jestli si tě může půjčit a vzal tě za ruku a odvedl na taneční parket..."

Brian mě chytil za ruku přesně, jak to Daphne popisovala a následně mě odvedl na náš provizorní parket. Připadal jsem si zvláštně, ale přes to jsem se usilovně snažil zprovoznit svojí paměť.

Daphne: "Hráli tohle," zapnula další hudbu.
B: "Zavři oči. Možná... možná si na něco vzpomeneš."

Udělal jsem, jak řekl, a začali jsme tancovat. Teda, pokud se tomu tak dá říkat, připadal jsem si naprosto neschopně... ale najednou se mi před očima začaly promítat obrázky, jen tak rychle probleskly, byly to opravdu jen malé útržky... ale o to víc mě štvalo, že si nemůžu vzpomenout. Divil jsem se však tomu, na jakou hudbu jsme tancovali...

B: "No?"
J: "To jsme vážně tancovali na takovou starou odrhovačku?"
B: "Radši bych to nazval 'směšně romantické'."
Daphne: "Měl si to vidět. Ty a Brian jste měli celý parket pro sebe."
B: "A dělali jsme i pár... vážně dobrých variací."
Daphne: "Všem padaly čelisti úžasem. Bylo to tak super. A když jste se pak políbili... bylo to tak sexy."
J: "Tys mě políbil? Přede všemi?" zatraceně, proč si tohle nepamatuju?!
B: "Jo. Měl si tam být."

Mohl jsem na Brianovi vidět, jak moc ho ničí, že si nic z toho nepamatuju. Dřív by dal cokoliv za to, abych mu zmizel ze života a teď byl zoufalý, že si nepamatuju ani náš polibek. A já z toho byl zoufalý ještě víc, protože něco, na co jsem čekal od začátku našeho vztahu, mi bylo vymazáno z paměti, doslova a do písmene.

J: "Mrzí mě to. Prostě si nemůžu vzpomenout," skoro mi vytryskly slzy.
B: "Možná bychom měli být ráznější."
J: "Co máš na mysli?"
B: "Pojedeme... do té garáže."

V tu chvíli se mi z té představy zhoupl žaludek. Nebyl jsem na to vůbec připravený. Nejsem pomalu schopný vylézt z domu, natož jet na místo, kde se to všechno stalo. Kde jsem skoro umřel. Kde jsem přišel o velkou část sebe. Bylo mi z toho hrozně. Ale věděl jsem, že to musím udělat.
 

17 people judged this article.

Comments

1 Karin Karin | 11. july 2018 at 21:43 | React

Doufám že si Justin vzpomene. :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement