July 2018

It was my fault // 17 //

10. july 2018 at 0:01 | Janča |  It was my fault
Tak tato povídka nám konečně dospěla do svého konce a doufám, že se Vám všem bude líbit :))
Zároveň Vám chci tímto oznámit, že si na nějakou chvíli dávám pauzu. Začaly nám letní prázdniny, a i když mně to asi jako pracujícímu člověku může být jedno, chci si je i tak pořádně užít a od psaní si chvíli odpočinout. Je to už rok, co jsem měla pauzu naposledy, takže jsem usoudila, že je správný čas na to si zase nějakou dát. Nejsem si jistá, jak dlouho bez psaní vydržím, protože musím říct, že mě pořád šíleně baví a naplňuje, ale potřebuju načerpat nějaké síly a nové nápady (jeden už se mi rýsuje v hlavě :)) na další povídky. Každopádně to, kdy se vrátím, je opravdu těžké říct, může to být za 14 dní anebo taky za dva měsíce, ale stoprocentně to nebude dýl, jak na konci letních prázdnin, takže maximálně 3.9. 2018
Snad Vám to neubere na náladě a pořádně si všichni užijete prázdniny a doufám, že se tu brzy všichni zase sejdeme u dalších povídek z našeho Queer světa. Mějte se krásně.

Vaše Janča


Poslední díl / varování 18+

Brian

Najít Justina mi naštěstí nedalo moc práce. Byl doma. Díkybohu. Protože představa, že bych ho naháněl, kdo ví kde, byla hrozná. Ačkoliv se dá říct, že je logické, že šel přímo domů vzhledem k jeho strachu být venku mezi lidmi.
Už při příchodu jsem ale věděl, že se mnou nebude mluvit, seděl na pohovce, díval se před sebe a vypadal jako zatracenej duch... anebo minimálně jako, že nějakého ducha viděl. Nechápal jsem, kam zmizel ten věčně usměvavej kluk, který mi ještě před dvěma měsíci nedal chvíli pokoj. Jak mi ten kluk chybí.

B: "Jsi v pořádku?"

Jen přikývl a nic víc neřekl. Muselo mi to stačit, protože momentálně to byl pro něj asi výkon. Byl zkrátka zničený. Z toho všeho. Kdyby se mi dostal Hobbs do rukou, zabil bych ho.
Došel jsem k závěru, že bude lepší ho nechat o samotě a tak jsem se schoval v ložnici. A ačkoliv jsem to neplánoval, nakonec jsem i usnul. Ráno mě probudila až tíha na prsou, která, jak se ukázalo, byla Justinovou hlavou. Při pohledu na jeho klidnou spící tvář jsem se musel usmát. Vlastně už jen z toho vědomí, že jsem ho mohl držet, protože toho se mi nedostalo už hodně dlouho.

J: "Hmmm," začal se líně protahovat.

Děsil jsem se toho, že až nabude pořádně vědomí a otevře oči a uvědomí si, že je ke mně přitisknutý, začne zase panikařit, ale místo toho otevřel oči a usmál se...

J: "Ahoj," zamumlal rozespale.
B: "Ahoj," pohladil jsem ho po vlasech a doufal, že mu to nebude vadit.
J: "Pěkně jsme vytuhli."
B: "Jo, to jo."

Nevěděl jsem, co stálo za jeho náhlou změnou chování a vlastně i nálady, ale byl jsem za to nesmírně vděčný. Sice jsem netušil, jak dlouho to bude trvat, ale hodlal jsem si to užít.

J: "Mrzí mě, jak jsem se choval... bylo toho na mě nějak moc."
B: "To je pochopitelný, Justine. Prošel sis něčím šíleným... ani nevíš, jak moc mě to mrzí."
J: "Co tím myslíš?"
B: "To, že jsem... tohle způsobil," povzdechl jsem si.

Justin zvedl hlavu a zadíval se mi hluboce do očí. Věděl jsem, co chce říct, ale já to nechtěl slyšet. Tohle je zkrátka moje vina. Ať si říká, kdo chce, co chce.

J: "Možná mám v paměti naprosté okno... a asi si ani nikdy nevzpomenu, ale... tohle ti budu opakovat, dokud tomu nezačneš věřit - nebyla to tvoje vina, Briane. Nebyla. Hobbs to udělal. Ne ty. Tak se za to prosím přestaň bičovat. Ani nevíš, jak moc bych si chtěl vzpomenout na náš tanec a na to všechno, co jsme spolu ten večer zažili, a já jsem ti vděčný, že si tam přišel, znamená to pro mě hodně. A jsem rád, že alespoň jeden z nás si to pamatuje."

It was my fault // 16 //

9. july 2018 at 0:03 | Janča |  It was my fault
bez varování

Brian

Ačkoliv jsem byl připravený na to, že tohle nebude nic snadného, stejně jsem to téměř nezvládal. Teda kvůli Justinovi jsem se snažil vypadat silně, protože to poslední, co právě teď potřeboval, bylo, abych se tu i já nějak hroutil. Jenže v loftu při snaze vyvolat vzpomínky na náš tanec se to ještě dalo, ale teď... když se blížíme tam, kde se to stalo... do té garáže... svírá se mi z toho srdce. Neumím si ani představit, jak je asi Justinovi.
Jakmile jsme dojeli na místo, cítil jsem, jak se mým tělem rozlil takový nepříjemný pocit, nechtěl jsem tu být, ale musel jsem. S Justinem jsme hned vylezli z auta a já se podíval kolem sebe, hned se mi vše promítlo před očima. Jenže teď tu nejde o mě, ale o Justina a o to, aby si vzpomněl...

B: "Šel si se mnou dolů k jeepu... a my jsme... jen tak blbnuli... zpívali jsme a tancovali. Pak jsem tě políbil a řekl jsem "Později" a ty ses na mě otočil zpátky a usmál ses. V tu chvíli jsem pochopil, proč ti Debbie říká Sunshine."

Vím, že v tuhle chvíli to pro něj asi nebyla žádná užitečná informace, ale tak nějak jsem to potřeboval říct. Chtěl jsem, aby slyšel i něco dobrého, ne jen ty špatné věci. A já to v tu chvíli opravdu pochopil, protože se vážně smál jako Sluníčko.

B: "A pak jsem nastoupil do jeepu a uviděl jsem v zrcátku, že jde za tebou..."

V tu chvíli jsem si vzpomněl na zvuk pálky, jak vrazila do Justinovy lebky, na to, jak jsem se ho snažil varovat, když jsem ho zavolal jménem "Justine!" a už jsem zkrátka nemohl pokračovat dál, naprosto jsem to ztratil svoje ovládání...

B: "Kriste!! To si... to si vážně nic nepamatuješ?" i na mém hlase bylo znát, že tohle vážně nezvládám.

Justin šel ke mně a položil mi ruku na hruď, asi ve snaze mě uklidnit, ale já věděl, že v tuhle chvíli mě neuklidní asi nic, protože představa, že si Justin nikdy nevzpomene a navždy se bude bát čehokoliv, byla nesnesitelná.

J: "Přál bych si, abych si dokázal vzpomenout."

Nejhorší na tom všem je asi to, že mu tak nějak závidím, že si nic z toho nepamatuje, protože já si pamatuju všechno a každý jeden detail mě ničí.

B: "Já si přeju, abych mohl zapomenout."

S Justinem jsme to nakonec vzdali a za úplné tichosti jsme vyrazili domů. Myslím, že ani jeden z nás nevěděl, co říct. Tohle byla zkrátka bezvýchodná situace. A já se děsil toho, že ho třeba... nakonec ztratím.

J: "Nemohli bychom zajet do jídelny? Mám docela hlad."
B: "Jo, jasně."

Já na jídlo sice neměl ani pomyšlení, vlastně kromě snahy vymyslet, jak Justinovi pomoct, jsem neměl pomyšlení vůbec na nic.

Debbie: "Zlato!" doslova se k nám... no i když asi spíš k Justinovi hnala.
J: "Ahoj, Debb."
Debbie: "Jak se máš? Je všechno dobrý?"
J: "Jasně."

Nic víc jí neřekl, vlastně se s ní neměl vůbec do řeči, místo toho zamířil rovnou k volnému stolu a sedl si, hlavu si zapřel o ruku a jeho výraz byl najednou tak zamyšlený. Debb se na mě hned nechápavě podívala.

It was my fault // 15 //

6. july 2018 at 0:02 | Janča |  It was my fault
bez varování

Justin

Tak to začíná vypadat, že moje chování Briana vyděsilo natolik, že radši vzal nohy na ramena. Řekl, že za chvíli bude zpátky a už je to dvě hodiny, co odešel. Ani si nevzal telefon, takže mu nemůžu zavolat. A abych ho šel hledat, nebo třeba jen zabít čas k někomu, jsem až moc podělaný za ušima. Prostě nejsem schopný jít mezi lidi, mám pocit, že už navždy budu zavřený doma a neuvidím denní světlo. A ještě k tomu nebudu schopný se s Brianem ještě někdy intimně sblížit, protože jsem psychicky totálně v háji. Bože, podělanej Hobbs! Brian říká, ať na něj nemyslím, ale to se prostě nedá. Zničil mi život. Zničil mě. A já nevím, jak s tím bojovat. Upřímně bych byl ale ochotný zkusit naprosto cokoliv.
Když už jsem nervozitou pochodoval po bytě sem a tam a zvažoval, že Brianovi vycucnu flašku Jima Beama, konečně jsem uslyšel klíč v zámku a běžel jsem Brianovi naproti, tak nějak jsem potřeboval jeho pevné objetí, abych věděl, že je opravdu tady. Jenže když se dveře najednou otevřely, zarazil jsem se v překvapení, kdo s ním přišel...

J: "Daphne?"
Daphne: "Ahoj, Justine."
J: "Co tady děláš?"
Daphne: "Brian mě vyzvedl s tím, že mě potřebuje... víc mi neřekl. Myslela jsem, že máš zase ten svůj záchvat vzteku..."

Když to řekla takhle, cítil jsem se jako nějaká tříhlavá saň. Ale očividně žádný záchvat vzteku nemám, tak proč sem Brian Daphne přivedl?

J: "Briane, o co jde?"
B: "Takže... všichni tady víme, že takhle to dál nejde... potřebuješ pomoc, Justine, ať se ti to líbí nebo ne. A jediný způsob, je přijít na to, jak rozpochodovat tvojí paměť, abys sis vzpomenul na všechno, co se na tom plese stalo..."
Daphne: "Počkat, cože? To nemyslíš vážně?!"

Zatímco Daphne bombardovala Briana, zda se náhodou nezbláznil, že mě chce vystavit něčemu tak traumatizujícímu, já jsem jen nehybně stál a vůbec jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Mám pocit, že to, že si to nepamatuju, je to jediný, co mi brání, abych se úplně nesesypal... takže pokud si vzpomenu, co když to bude můj konec?

B: "Nenapadlo mě to jen tak, Daphne, s někým jsem mluvil a ten mi řekl, že tohle je jediný způsob, jak to Justin dokáže zpracovat a jít dál."
Daphne: "Ale je to šílený!"
B: "Já vím, ale..."
J: "Počkat, s kým si mluvil?"

Brian se zarazil a já hned věděl, že jeho odpověď se mi nebude vůbec líbit. A taky, že nelíbila - cvokař. To poslední, co bych chtěl, se právě stalo. Brian musel sehnat odbornou pomoc, tak moc je z toho mého chování nešťastný. Ale na druhou stranu, asi to hodně vypovídá o tom, jak moc mu na mně záleží, protože jen tak pro někoho by tohle neudělal.

B: "Zlobíš se?"

Musel jsem se usmát a tak nějak mě to zahřálo u srdce. On se opravdu bál, že bych se na něj zlobil. A i když prvních pár vteřin mě provázel jakýsi vztek, že tohle udělal, tak právě teď jsem věděl, že on dělá, co může a že já musím taky.

It was my fault // 14 //

4. july 2018 at 17:37 | Janča |  It was my fault
bez varování

Justin

Po tom, co se večer stalo, jsem nemohl skoro celou noc spát, pořád jsem nad tím musel přemýšlet a cítil jsem se opravdu hrozně. Brian si o mně musí myslet, že jsem jak nějaká rozbitá hračka. Což asi ve výsledku jsem. Hobbs mě zmrzačil, jak fyzicky, tak psychicky a sám vyvázl jen s podělanou podmínkou. Svět je fakt spravedlivej. On mě skoro zabil a teď si svobodně chodí po zemi, zatímco já nejsem schopný mít ani sex, protože doteky od člověka, jehož doteky tak miluju, jsou mi najednou nepříjemné. Každý jeho dotyk ve mně vyvolá paniku a já se toho pocitu chci tak hrozně moc zbavit, chci se zase oddávat té rozkoši s ním a nebát se, nešílet, ale... není to tak snadné, jak jsem doufal. Myslel jsem, že být s ním mi pomůže a jo pomáhá mi to, svým způsobem, ale přes to začínám mít pocit, že už nikdy se mě nebude moct dotknout, aniž by mi nepřipomněl to, co se mi stalo a přitom to není jeho vina. Myslím, že kdybych měl být v blízkosti Hobbse, který tohle vše způsobil, tak by mě to asi už opravdu zabilo.
Styděl jsem se před Brianem tak moc, že jsem radši ležel zády k němu, abych na něj neviděl a to i přes to, že jeho tvář jsem chtěl právě teď vidět ze všeho nejvíc. Ale i když jsem ji neviděl, moc dobře jsem cítil jeho pohled v zádech...

B: "Justine?"

Úplně ve mně hrklo, když promluvil. Já vím, že bych se neměl takhle cítit, tak zahanbeně a asi i provinile, protože moje vina tohle není, já to vím. Ale přes to se tak cítím a bojím se, že mi Brian třeba moje chování zazlívá. I když vím, že je to hloupost.

B: "Opravdu spíš nebo to jen předstíráš?"

Chtěl jsem se toho chytit a spaní předstírat, protože jsem se bál s ním mluvit. Vím, že on není na nějaké velké rozhovory a jsem si celkem jistý, že to, co se včera stalo, nebude nijak rozebírat, ale stejně jsem chtěl udělat nějaká opatření, abych tomu vážně zabránil. Nakonec jsem se ale otočil čelem k němu, nezaslouží si, abych ho ignoroval.

J: "Jsem vzhůru," usmál jsem se, jak nejupřímněji jsem mohl.
B: "A je ti líp?"

Ač jsem si vědom toho, že vzhledem k tomu, co se mi stalo, tak je tohle celkem normální otázka, vlastně asi nejnormálnější, tak i přes to mě už opravdu začíná štvát. Akorát mi vždy připomene, že mě všichni vidí jako toho kluka, kterej málem umřel a teď je z něj blázen. A Brian je poslední člověk, který chci, aby mě tak viděl.

J: "Jo... je," odpověděl jsem trochu chladně.

Brian se začal natahovat k polibku a bylo to poprvé, co jsem necítil paniku, ale vlastně chtíč. Nebyl jsem teda připravený na něco víc, ale jeho rty jsem opravdu chtěl políbit. Brian se však najednou zarazil...

J: "Co?"
B: "Já jen... můžu?"

Najednou ve mně bojovaly dva Justinové, ten před plesem, který vždy chtěl, aby byl Brian víc romantický, starostlivý, ohleduplný... a Justin po plese, který přesně takovýhle druh otázek považuje za další připomínku toho, co Hobbs udělal. Štve mě, že ten chlap, který si vždy vzal, co chtěl a kde chtěl a koho chtěl a já na to na něm shledával tak sexy, se mě najednou ptá, jestli mě může políbit.
Nechtěl jsem mu na to proto odpovídat, protože dávat mu k něčemu takovému svolení, mi přišlo šílené. Proto jsem na nic nečekal a sám ho políbil, tak žhavě až jsem sám sebe zaskočil. Ale včas, než jsem mu dal pocit, že může něco víc, jsem to zastavil. A nesnášel jsem se za to. Proč jsem, sakra, tak vyděšenej?!

It was my fault(13)

2. july 2018 at 0:01 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

BRIAN

varování: 18+

Justin ode mě další tři dny v podstatě neodešel a to ani v době, kdy jsem byl v práci, neměl jsem to srdce ho někam vyhánět, tak jsem ho v loftu nechal, domů se chodil prakticky jen převlíknout a ujistit mámu, že se mu kvůli mně zase něco nestalo. A nakonec, ač se to bude zdát naprosto mimo můj charakter a sám nějak nechápu, že jsem mu to navrhl, ale navrhl, tak jsem mu zkrátka řekl, že u mě může být. Mám jednoduše pocit, že mu to dlužím, že jen kvůli mně je na tom tak, jak je a že je moje povinnost se o něj teď postarat a pomoct mu, aby se co nejvíc vrátil zpátky do normálního života. A myslím, že všichni víme, že on nic nechtěl víc a já mu to nemohl odepřít. Dokonce i jeho máma souhlasila, protože věděla, že jenom já mu můžu pomoct tak, jak potřebuje. Že jen mě nechá, abych se ho dotýkal a zbavil ho toho strachu být mezi lidmi. A pokud pominu všechny tyhle důvody - ano, i já jsem ho u sebe chtěl mít.

J: "Nemůžu uvěřit, že si máma myslela, že nás může držet od sebe," radoval se, když jsem si ho vezl domů v autě plným jeho tašek.
B: "Jen se o tebe stará. Ani nevíš, jaké máš štěstí mít mámu, jako ona."
J: "Já vím, jen... neuměl jsem si bez tebe představit život."

Nic jsem mu na to nedokázal odpovědět, ale všichni víme, že ani já si nemohl představit svůj život bez něho. Je až šílené, jak moc mě dokázal změnit pouhý rok jeho přítomnosti.

J: "Ale teď u tebe můžu být. Ačkoliv stále nechápu, že si mi to nabídl."
B: "Nezapomeň, že jen do doby, než ti bude lépe."
J: "Nic mi není... kromě mojí zmrzačené ruky. Podělanej Hobbs."
B: "Prostě na to nemysli, dobře?"
J: "Proč tohle děláš?"
B: "Co přesně?"
J: "Necháváš mě u sebe?"
B: "Proč se staráš? Tohle si chtěl, ne?" dělal jsem vše pro to, abych se vyhnul odpovědi, kterou by ze mě stejně nedostal, protože víte proč.
J: "Já stejně vím, proč - protože mě miluješ, hluboce, vášnivě a šíleně."

Justin se jen smál, a i když jsem se snažil předstírat, jak moc mě jeho slova otravují, bylo na nich zkrátka něco pravdy, kterou nemůžu zapírat nebo ano můžu a budu, ale rozhodně ji nemohu ignorovat.
Jen, co jsme vešli do loftu, já ověšený Justinovými věcmi a on s úsměvem od ucha k uchu, pohltil mě zvláštní pocit štěstí. Vždy jsem hlásal, že tenhle byt je dost velký jen pro jednoho a přes to jsem právě teď nechtěl, aby Justin někdy odešel. Co se to se mnou, sakra, stalo?

J: "Co kdybych nám něco uvařil?"
B: "Jambalayu?"
J: "Koukám, že ji máš rád."
B: "Jo no... není špatná," trochu jsem si s ním hrál.
J: "Už teď se ti sbíhají sliny, to nezakryješ," zasmál se.

A než jsem se nadál, tak už v kuchyni vytvářel ta svoje kouzla, která mi tak neskutečně chyběla během jeho nepřítomnosti. Já mezitím udělal prostor na jeho věci a snažil jsem se přijít na to, jak k tomuhle všemu došlo. Kde je ten Brian Kinney 'Já nevěřím na lásku, ale na šukání'? Ale i přes to si právě teď jdu užít pohled na Justina v kuchyni, protože toho jsem se nikdy nedokázal nabažit, je v ní vždy tak sexy.