It was my fault(9)

19. june 2018 at 0:02 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Nevěděl jsem, co máma mohla chtít po Brianovi a to čekání v autě bylo nekonečné. Hrozně mě naštvala tím, že si pro mě přišla až k němu domů, protože překonat se a dojít až za ním, pro mě bylo téměř nesplnitelné, kdyby mě nehnala motivace vidět ho. Protože když jsem slyšel, že Hobbse nechali jít, byla to pro mě jako další rána. Počítal jsem s tím, ale přes to jsem na to nebyl ani trochu připravený. A v tu chvíli jsem chtěl a především potřeboval vidět Briana. Dokonce jsem byl po dvou měsících schopný usnout, aniž by se mi zdála nějaká noční můra a to jen díky tomu, že mě držel Brian v náruči. Tak moc jsem ho potřeboval. A máma mě o to připravila, aby si s ním mohla promluvit, takže je jisté, že to nebude jen tak.
A to se mi celkem potvrdilo, když máma konečně vyšla z jeho domu s výrazem, který asi mluvil za vše. Bál jsem se toho nejhoršího.

Máma: "Tak můžeme jet," nastoupila a za naprostého ticha jsme vyrazili domů.

Chtěl jsem se jí zeptat, o čem s ním mluvila, ale věděl jsem, že to bude muset počkat, protože jsem se s ní nechtěl dohadovat za jízdy. Ale hned jak jsme byli doma, nešlo to už vydržet.

J: "Mami, co se stalo? O čem si s Brianem mluvila?"
Máma: "Měl by sis jít odpočinout, zatím udělám večeři."
J: "Mami, na něco jsem se tě ptal."
Máma: "A já ti něco řekla."

Takhle jsem ji neznal, ona je ta, se kterou vždy můžu mluvit otevřeně, ne jako můj otec. Ale přes to právě v tuto chvíli jsem věděl, že pokud z ní budu dál něco tahat, je to jako bych dráždil hada bosou nohou.
A takhle to probíhalo následující dva dny, nechtěla mi nic říct, dozvěděl jsem se akorát tak to, že s ním mluvila o něčem důležitém a že teď už bude všechno v pořádku. Nechápal jsem to a ani jsem se nemohl zeptat přímo Briana, protože máma hlídala každý můj krok, pomalu ani na záchod jsem si nedošel, aniž bych ji neměl v patách.
Jenže dneska už jsem toho měl dost, potřeboval jsem ho jednoduše vědět a zjistit, co se děje a to za každou cenu. Proto jsem si počkal, až bude máma spát a vyplížil jsem se z domu. Opět to byl pro mě výkon dostat se až k němu, ale když se mi to podařilo, pocítil jsem tak neskutečnou úlevu. Bušil jsem mu na dveře jako šílený, nakonec jsem volal i jeho jméno "Briane, otevři! Prosím! Briane!"
A pak se najednou ty dveře otevřely, ale rozhodně jsem očekával něco jiného, než co jsem viděl - Brian se na mě nedíval jako by byl šťastný, že mě vidí, spíš jako by měl vztek, že jsem tady...

B: "Co tady děláš, Justine?"
J: "Chtěl jsem tě vidět!"
B: "No ale to nemůžeš, takže zase běž," začal dveře zase zavírat, ale já si stoupl do nich.
J: "Proč ne?"
B: "Přestaň, Justine a jdi domů."
J: "Ale já to nechápu... co se děje?"
B: "To, co se mělo stát už dávno - je na čase se přestat vídat."

Jeho slova mě uhodila jako rána z čistého nebe, že dřív než jsem si něco uvědomoval, jsem udělal pár kroků dozadu a Brian měl tak možnost dveře zase zavřít. Najednou jsem jen koukal na tu velkou kovovou překážku, která mě jako jediná držela od Briana se slzami v očích a vůbec jsem nechápal, co se právě stalo.


J: "Ale proč, Briane? Proč?!" bušil jsem opět na dveře.

Jenže tentokrát už mi otevřít nepřišel a já začal propadat naprostému zoufalství. Vůbec jsem to nechápal, on byl důvod, proč jsem na sobě tak moc dřel, abych se dostal z nemocnice, protože jsem s ním chtěl být a teď se to všechno rozplynulo. A já nevěděl proč, ještě před dvěma dny to vypadalo, že... bože můj. Máma!
Skoro jako bych zapomněl na svůj strach z toho být na ulici mezi lidmi a domů jsem utíkal tak rychle, div jsem se nepřerazil. Už jsem strkal klíč do zámku, ale dveře se náhle otevřely...

Máma: "Justine! Jak si mohl takhle zmizet?"
J: "No nedala si mi moc na výběr, když mě sleduješ na každém kroku!"
Máma: "Z nějakého důvodu, Justine."
J: "Jo a není ten důvod například Brian?"
Máma: "Nevím, co tím myslíš... ty si byl za ním?"
J: "Ano, mami, byl. Chtěl jsem vědět, co mu řekla, když mi to nechceš povědět sama..."
Máma: "A co ti řekl?"
J: "Nic mi neřekl, pouze to, že už se nemůžeme vidět... ale my oba víme, že to není z jeho hlavy."
Máma: "Jen se tě snažím chránit."
J: "Před tím jediným dobrým, co mi ještě zbylo?!"
Máma: "To není pravda, Justine..."
J: "Ale ano je... miluju ho a tys mi ho vzala!"

Nemohl jsem se na ni ani podívat a tak jsem se sebral a běžel jsem do svého pokoje. Měl jsem tak hrozný vztek a zároveň se mi chtělo šíleně brečet. Nedokázal jsem si svůj život bez Briana představit. Začal jsem kolem sebe shazovat věci, mlátit do všeho, ta zloba mě naprosto přemohla a já byl jak šílený...

Molly: "Brácho, co se děje?"
Máma: "Molly, utíkej do pokoje. Justine, prosím tě, uklidni se..."
Molly: "Mami, proč Justin tak vyvádí?"
Máma: "Molly, běž do svého pokoje. Justine, přestaň s tím..."
J: "Neměla jsi žádné právo!"
Máma: "Jen jsem se tě snažila chránit, Justine, prosím! Chci, aby si byl pořádku!"
J: "No hádej co, mami? Už nikdy nebudu v pořádku, můj život je v hajzlu, Chris Hobbs se o to postaral... a ty si mě připravila o Briana! Hobbs mě měl radši zabít!"

I přes to, že jsem v mojí vlastní mámě právě vyvolal strach, nedokázal jsem se ovládat. A trvalo hodně dlouho, než jsem se dokázal uklidnit. Máma mě naštěstí nechala, ale i když jsem už možná kolem sebe nerozbíjel věci, vztek mě stále neopouštěl.
Po Brianovi tu byl už jen jediný člověk, který mi teď mohl pomoct přijít na jiné myšlenky a nejlíp i na řešení celé téhle situace...

Daphne: "Ahoj, copak? Zas potřebuješ odvoz k Brianovi?" zasmála se.
J: "Ne, Daph, jen potřebuju, abys přišla k nám."
Daphne: "Je trochu pozdě, nevím, jestli mě rodiče pustí..."
J: "Tak se zkus vyplížit, prosím, Daph... máma... ona řekla Brianovi, aby už za mnou nechodil a on se to podle všeho rozhodl respektovat."
Daphne: "Shit. Tak dobře, za chvíli u tebe budu."

Vážně nevím, co bych dělal, kdybych ji neměl. Hned jak dorazila, dokázala i to, že mě rozesmála a skoro celou noc jsme strávili koukáním na filmy v podobě hororů nebo starých komedií. Sice jsme nepřišli na to, jak dokázat vybruslit z toho, co moje máma udělala, ale rozhodně jsem se cítil alespoň o něco lépe. Dost natolik, abych věděl, že se Briana prostě jen tak nevzdám, ať si říká, kdo chce, co chce.
 

13 people judged this article.

Comments

1 Karin Karin | 21. june 2018 at 20:36 | React

Máš Justine pravdu Brian za to stojí i když se občas chova jak trotl. [:tired:]  :-)

2 Janča Janča | Web | 21. june 2018 at 23:45 | React

[1]: To rozhodně stojí :-D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama