"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

It was my fault(6)

13. června 2018 v 0:01 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Brian mě naložil do auta a za naprostého ticha s námi zamířil k sobě do loftu. Cítil jsem se jako poprvé, když mě k sobě vezl. Byl jsem nervózní. Skoro jako bych u něj nikdy v životě nebyl a přitom jsem tam za ten necelý rok strávil tolik nocí, že bych to ani nespočítal. On křečovitě svíral volant a upřeně hleděl před sebe, jako by se snad i bál na mě podívat... nebo se na mě podívat ani nechtěl. A to byla možnost, které jsem se vážně bál. Třeba se mu ulevilo, když jsem mu na ty dva měsíce zmizel ze života a doufal, že už se nevrátím, že bude mít jednou pro vždy klid. Možná ho teď akorát otravuju a on už vymýšlí strategii, jak se mě zbavit. Ale kdyby to tak bylo, nenechal by mě prostě u Woody's Maikeymu na starost a neodešel by? Přeci by mě teď nevezl k sobě domů, kdybych mu byl tak hrozně na obtíž. I když to, že mě ani jednou nebyl navštívit v nemocnici by mi asi mělo spíš napovědět, že mě vidět opravdu nechtěl, ale... já tomu odmítám věřit, protože Brian je momentálně to jediný v životě, co mě ještě drží pohromadě, jestli ztratím jeho, nemám už nic.
Zastavil s námi před domem a pohled na něj ve mně vyvolal vlnu radosti. Jak dlouho jsem snil o tom, že se opět budu nacházet u Briana doma, v jeho království, kde jsme jenom my dva a nikdo jiný.
Podíval jsem se po Brianovi a ten stále seděl, jak svázaný. Čím víc jsem si ho prohlížel, tím víc jsem na něm viděl, že je nějaký úplně strhaný, ve tváři měl vidět únavu, byl hubenější a to jeho obvyklé sebevědomí se někam vytratilo.

J: "Briane?" promluvil jsem tiše.
B: "Půjdeme nahoru," sotva to dořekl, už vylézal z auta a mílovými kroky mířil k domu.

Cítil jsem se hrozně, nejen, že se na mě nedokáže podívat, ale očividně se mnou nechce ani moc mluvit. Skoro jako bych mu něco udělal. Možná jsem měl zůstat zavřený doma a nechat ho být. Jenže to bych ho nesměl tak moc milovat.

B: "Tak jdeš, Justine?!"

Tohle mě probudilo z mého zamyšlení a hned jsem vystoupil z auta a vydal jsem se za ním. Nastoupili jsme do výtahu a já si tak nějak přál, aby se s námi zasekl v mezipatře a Brian by tak neměl možnost úniku. Do toho jsem celou cestu nahoru odolával pokušení jít k němu a přitisknout se na něj, abych cítil bezpečí jeho náruče a tu jeho úžasnou vůni.
Jakmile otevřel loft, přepadl mě pocit radosti. Nebyl jsem tu "jen" dva měsíce, ale pocitově by se to dalo měřit na roky. Jak mi to tu chybělo.

B: "Dáš si něco k pití?"
J: "Voda bude stačit."
B: "Dobře."

Brian zamířil rovnou do kuchyně a nalil mi vodu. Sám sobě ale nalil skotskou. Nevím, jestli jsem to měl brát jako dobré znamení, protože buď to to nic neznamená... anebo jednoduše potřebuje něco, co mu pomůže tohle přežít.

B: "Tady to máš," podal mi sklenici.
J: "Díky," převzal jsem ji a na zlomek vteřiny jsem ucítil jeho prsty na své ruce.

Posadil jsem se na barovou židli a napil se vody, jako bych snad umíral žízní. Ale pravda je, že jsem měl šíleně vyschlo v ústech a taky jsem tak nějak oddaloval tu chvíli mluvení, protože jsem vůbec nevěděl, co mám říkat.


B: "Jak se cítíš?"

Zvedl jsem k němu pohled a byl jsem celkem zaskočen jeho otázkou. Já vím, že je to asi normální otázka vzhledem k okolnostem, ale rozhodně ne pro Briana Kinneyho, ten se přeci nezajímá. Takže buď to zaplňuje to ticho nebo... to opravdu chce vědět.

J: "Mám se dobře. Doktor říkal, že jsem měl štěstí. Kdyby mě Chris Hobbs trefil o kousek jinam nebo o něco silněji, mohl jsem být mrtvý."

Hned, co jsem to dořekl, mi bylo jasné, že jsem si to mohl odpustit. Tohle bylo asi to poslední, co potřeboval vědět - že jsem opravdu mohl umřít.

B: "Jsem rád, že nejsi."

Není to zrovna vyjádření lásky, v jaké doufám, ale i tohle stačilo, abych se alespoň trochu dokázal pousmát. I když pravda je, že za ty dva měsíce byly chvíle, kdy jsem si přál, abych mrtvý byl.

J: "Jo, ale říkají, že už nikdy nebudu kreslit."
B: "No... jsem si jistý, že to říkají všem."

Chtěl bych tomu taky věřit, ale stačí mi jeden pohled na moji třesoucí se ruku a vím, že moje šance na to, že si jednoho dne splním sen malíře, je na bodu mrazu. Proto potřebuju Briana, protože on jediný mi dokáže pomoct, abych se přes tohle dokázal dostat. Otázkou ale je, zda o to bude mít zájem, což mě přivádí k té nejvíc děsivé otázce...

J: "Proč si za mnou ani jednou nepřišel?"

BRIAN

Právě se ve mně odehrával mix různých pocitů. O tom, že ho uvidím víc, než jen na nemocničním lůžku, jsem snil skoro dva měsíce. Ale přes to jsem se děsil přesně tohoto okamžiku. Když se objevil u Woody's, měl jsem pocit, že jsem si ho snad jenom vysnil, že si se mnou zahrává pouze má představivost, ale stejně tak jsem moc dobře věděl, že je to realita. Realita, které jsem se tak moc bál, protože jediný důvod, proč byl zavřený v nemocnici, byl ten, že jsem přišel na jeho ples... že jsme tančili... že jsem ho políbil. A to je důvod, proč jsem nemohl jít přímo za ním, proč jsem seděl každou noc na chodbě u jeho pokoje, což je něco, co se on nikdy nedozví, protože je to moje vina.

B: "Nebylo nic, co bych pro tebe mohl udělat," řekl jsem, i když jsem věděl, že ho to raní a nenáviděl jsem se za to.
J: "Mohl ses alespoň ujistit, že jsem naživu."
B: "Určitě by se ke mně doneslo, kdyby si nebyl."

Jestli jsem si někdy zasloužil korunu za to, jaký jsem idiot, tak teď bych z fleku mohl dostat dvě. Proč je tak zatraceně těžké pro mě dát mu najevo kousek zájmu?

J: "Nic si z toho plesu nepamatuju... poslední, co si pamatuju je, že si mi řekl, že na můj ples nepůjdeš."

Jo a přesně to jsem měl udělat, místo toho jsem ale zatoužil po znovunalezení svého mládí v místnosti plné 18 letých puberťáků. A bohužel i po tom, že něco ve mně ti chtělo udělat radost. Místo toho se ale z tvého plesu stalo peklo, na které nikdy nezapomeneš.

J: "Ale ostatní říkají, že ses nakonec ukázal... že jsme tancovali... a že to bylo úžasné," pousmál se.

Jo, Sunshine, bylo to úžasné, dokud to trvalo. Vlastně v tu chvíli jsem byl asi nejšťastnější za dlouhou dobu. S tebou v náruči tancující na směšně romantickou hudbu. Bylo to úžasné, dokud to nebylo naprosto hrozné. Dokud si neležel na tom studeném betonu ve vlastní krvi. Dokud jsem neseděl tři dny ve nemocnici a nečekal na to, zda budeš žít nebo umřeš.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 17. června 2018 v 16:03 | Reagovat

Brian mě opravdu někdy štve ale Justin se z toho určitě dostane. :-D

2 Janča Janča | Web | 18. června 2018 v 11:49 | Reagovat

[1]: To chápu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama