It was my fault(4)

7. june 2018 at 18:35 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Balit si věci bylo tak super, až se to zdálo nereálné. Strávil jsem tady téměř dva měsíce života a pocitově to byly skoro dva roky. Ale tomu už je konec, dneska jdu domů, vlastně už za několik minut. Máma jen vyřídí nějaké papíry a konečně vyrazíme. Bože, tak moc odtud chci vypadnout, že to ani není možný, i když všichni víme, co je tím nejhlavnějším důvodem. Brian Kinney. Samotný Bůh, kterého bezhlavě miluju a už to bez něho nemůžu zkrátka vydržet. Děsím se sice jeho reakce, až mě uvidí... že mě třeba hned vyhodí, ale... já se nevzdám, nevzdal jsem se do teď a nehodlám s tím teď začínat. On mě taky miluje, já to prostě vím.
Je pravda, že mě děsí představa vyjít na ulici a být mezi lidmi, ale já nechci být jen malý vystrašený teplouš, ve kterého mě Hobbs proměnil. Chci být zase mnou a možná to bude chvíli trvat, než se tak stane, ale rozhodně se nenechám zastavit a dosáhnu toho.

Máma: "Tak připravený vyrazit?"
J: "Jako nikdy v životě."

Vzal jsem svůj kufr, naposledy se rozhlédl po místnosti, která mi byla poslední dva měsíce domovem, a zavřel jsem za sebou dveře, byl to fakt skvělý pocit.
I když to, co mě čeká, se začínalo děsit čím dál děsivější, když jsem se ocitl před dveřmi nemocnice a všude bylo tolik lidí, že mě začínala přepadat panika. Naštěstí jsme byli rychle v autě.

Máma: "Mimochodem volala jsem ráno Debb, prý se s Vicem staví."
J: "Ach, dobře."

Srdce mi začalo splašeně tlouct. Ne snad proto, že Debb s Vicem přijdou na návštěvu, za celou dobu, co jsem byl v nemocnici, za mnou byli skoro denně, dokonce víc, než můj vlastní otec, takže to mě neděsí. Ale představa, že Brian už nejspíš ví, že jdu dnes domů, byla děsivá. Teda chci, aby to věděl, ale zároveň se bojím toho, co si o tom myslí... zda se těší, až mě uvidí... anebo už naopak plánuje útěk ze země.

Máma: "Jsi nějaký zaskočený."
J: "Co? Ne... vůbec ne."
Máma: "Myslíš na něj?" jasně, ona ve mně vždy uměla dobře číst, nemůže mě to ani překvapovat.
J: "Mami," můj tón byl téměř žalostný.
Máma: "Měl bys na něj zapomenout."

Měl jsem pocit, jako by mi srdcem prohnala nůž, ale nic jsem jí na to neřekl. Pokud před plesem byla nějaká šance, že by ho někdy dokázala respektovat jako mého přítele, tak ta se vytratila hned po plese. Zazlívá to Brianovi, neřekne to nahlas, ale já to na ni vidím. Jenže i když si z plesu nic nepamatuju, vlastně ani to, že tam Brian nakonec přišel, tak já prostě vím, že on za nic nemůže. Jenomže máma mu to za vinu asi nikdy dávat nepřestane... kéž bych tak věděl proč.


Máma: "Proboha."

Jo. Proboha! Přesně to bylo první, co jsem si pomyslel, když jsem uviděl ty šílené reportéry před naším domem. Kdo by to byl řekl, že stačí, abych dostal ránu do hlavy, a bude ze mě slavná osobnost. Přiznávám, na černý humor je asi ještě brzo.
Byl to celkem tvrdý oříšek dostat se kolem nich do domu, ale nakonec jsme byli úspěšní. Když jsem se ocitl ve svém pokoji, měl jsem po dlouho době pocit, že alespoň něco je zase v normálu. Je sice pravda, že jsem v tomhle pokoji nežil už několik měsíců před plesem, protože jsem obýval Maikeyho starý pokoj u Debbie, ale i tak bylo hrozně fajn být konečně doma.
Hned jsem si dal dlouhou sprchu, ale s jednou funkční rukou, to nebylo zas tak super, jak jsem doufal. V hlavě už jsem si ovšem plánoval, jak se odtud vyplížím a půjdu za Brianem, tak moc jsem ho chtěl vidět.

Máma: "Justine, zlato, Debbie s Vicem jsou tady!"

Najednou mě přepadla nervozita, sice jsem říkal, že jsem je vídal téměř denně, ale teď už jsem doma a najednou se cítím nějak víc zranitelnější... sám nevím proč.

J: "Ahoj," snažil jsem se na sobě nedát najevo žádné rozpaky.
Debbie: "Zlatíčko," oči se jí začaly měnit na sklo.
Vic: "Vypadáš skvěle, Justine."
J: "Díky, Vicu."

Debbie se rozešla mým směrem a chtěla mě obejmout, část mě byla vyděšená z lidského doteku a druhá ten strach chtěla překonat a pevně ji taky obejmout, jenže pak jsem na jejím triku uviděl nějakou červenou skvrnu a začal jsem couvat a klepat se jako nějaký blázen...

Debbie: "Co... co se děje?"
Máma: "To nic, zlato, je to jen omáčka... Debb ji na sebe omylem vylila, když sem šli."
Debbie: "Jo, někdo ji na mě vylil," obrátila pozornost k Vicovi.
J: "To je dobrý..."
Debbie: "Omlouvám se."
J: "Dobrý, Debb."

Schody nahoru jsem bral po dvou a hned jsem se zase zavřel v pokoji. Cítil jsem tak poníženě, mám pocit, že Chris Hobbs má nade mnou stále moc. Ale přes to nejsem schopný udělat nic, abych se toho neustálého strachu zbavil. Nevím, co se mnou sakra je! Vím jen to, že potřebuju vypadnout z tohohle domu a jít za ním.

Daphne: "Justine!" nadšeně mi zvedla telefon, jak rád jsem ji slyšel.
J: "Ahoj, Daph."
Daphne: "Tak už jsi doma? Jak se cítíš? Všechno v pohodě? Potřebuješ něco?"
J: "Jo, abys popadla dech, blázne," začal jsem se smát.
Daphne: "Promiň. Ale jsi v pohodě?"
J: "V mezích normy. Poslyš, Daph, myslíš, že bys mě mohla vyzvednout?"
Daphne: "Ty chceš jít ven?"
J: "Musím nebo tu zešílím."
Daphne: "Počkat, chceš ven nebo za někým konkrétním?"
J: "Potřebuju ho vidět."
Daphne: "Ani jednou za tebou nebyl v nemocnici!"
J: "No tak, Daph, prosím."
Daphne: "Ach jo... fajn... budu u tebe za dvacet minut."
J: "Děkuju, jsi nejlepší!"

S úsměvem jsem zavěsil a čekal jsem na to, až mě Daphne vyzvedne. Jenže mě najednou začala přepadat ještě větší panika, Briana jsem opravdu vidět chtěl a to za jakoukoliv cenu, ale děsila mě představa Liberty Avenue, kde je to přecpané lidmi, když já mám co dělat, abych se nechal třeba jen obejmout.
Jen, co mi Daphne napsala zprávu, že je dole, předvedl jsem opravdu výkon při snaze vyklouznout z domu, což se mi nakonec i podařilo.

J: "Ahoj!"
Daphne: "No ahoj, tak kam to bude?"
J: "Na Liberty."
Daphne: "A jsi si jistý? Jsi připravený vrátit se zase do jeho spárů?"
J: "Daph, já se z nich nikdy nedostal," přihlouple jsem se usmál.
Daphne: "Tak tedy jedeme. Doufejme, že se na tebe těší stejně jako ty na něj."
J: "Jestli vůbec ví, že už jsem z nemocnice."

Rozhodně to bude zajímavé, pokud to ještě neví. Nerad bych mu způsobil šok a následný infarkt. Ale ten možná budu mít já, když tak koukám na ty davy lidí kolem. Nejsem si jistý, že vůbec dokážu vylézt z auta. Ale já prostě musím!
 

13 people judged this article.

Comments

1 Karin Karin | 7. june 2018 at 22:01 | React

Doufám že tam Brian bude a Justin se z toho dostane. :-D  :-)

2 Janča Janča | Web | 7. june 2018 at 23:01 | React

[1]: To se budeš muset nechat překvapit :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama