"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

It was my fault(3)

6. června 2018 v 0:03 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Domů jsem se vrátil kolem čtvrté ráno, takže to pro mě znamenalo necelé tři hodinky spánku. Jsem sice zvyklý na to, že moc nespím, ale tyhle dva měsíce si na mě začínají vybírat svou daň. Měl jsem totiž co dělat, abych nezalehl v práci či neusnul ve stoje. Mám však to štěstí, že jsem ochotný udělat vše pro to, aby mě to neporazilo, a zatím se mi to daří. Občas si sice říkám, že jednou vynechám a za Justinem nepůjdu, abych nabral sil, jenže pak si uvědomím, že bych usnout ani nedokázal, protože ten pocit viny mě drží vzhůru. Je to moje vina, že Justin je tam, kde je a musím tam pro něj být... i když on o tom neví a nikdy vědět nebude.

Debbie: "Bože, ty vypadáš."
B: "Díky, Debb," ironicky jsem se pousmál a zmoženě dopadl na barovou židli.
Debbie: "Asi bych tě i litovala, ale jen kdyby si místo toho nočního ponocování šel přes den aspoň jednou za Sluníčkem."

Jo, Debb, kdybys jen věděla, co je za tím mým nočním ponocováním. Jenže to se nestane, takže si o mně radši dál mysli, že je mi Justin úplně ukradený. Prostě je to tak lepší. Pro všechny.

B: "Dám si kafe, díky."
Debbie: "Ach jo," povzdechla si a nalila mi do hrnku.

Hned na to se díky bohu někam vypařila. Já do sebe sil to kafe téměř pod tlakem, abych se dal do kupy. Ale věděl jsem, že takhle to fakt nepůjde, takže jsem dopil zbytek, vzal si domů nějaké jídlo a vyrazil tam. Navečeřel jsem se a šel jsem si hned lehnout. Potřeboval jsem se aspoň trochu vyspat a usnul jsem tak rychle, že ani nevím jak. Pravděpodobně bych spal ještě další dva dny, kdyby ke mně nezačal někdo promlouvat.
"Briane, vstávej," slyšel jsem Justinův hlas a z polospánku jsem se začal usmívat. Tak moc jsem chtěl slyšet jeho hlas a vidět ho, otevřel jsem proto oči a...

B: "Shit."
Maikey: "Opět milé přivítání."
B: "Co tady, sakra, děláš? Jak ses dostal dovnitř?"
Maikey: "Mám tvůj klíč, pamatuješ?"
B: "Jo... myslel jsem, že si mi ho vrátil."
Maikey: "Jen jsem se přestěhoval, nezavrhnul jsem naše přátelství."

To vyjde nastejno, pomyslel jsem si. Možná se jen přestěhoval a nezavrhl naše přátelství, ale pocit mám takový stejně. Byl jsem zvyklý vídat ho denně, teď jsem s ním skoro dva měsíce nemluvil. Rozhodně nemám dojem, že by naše přátelství bylo pořád stejné.

B: "Bezva. Ale už by ses zas mohl vrátit za doktorem."
Maikey: "Proč se mě tak moc chceš zbavit, Briane?"
B: "Jen tě posílám domů tam, kam patříš."

Bylo vidět, že ho má slova ranila. Pro něj je tohle pořád jeho domov a slyšet mě říkat opak asi není nic příjemného. Ale on se rozhodl, on odešel a on teď žije jinde. I když ano, přijde mi zvláštní, že se jen tak sebral a přijel na návštěvu, když byl v podstatě jen pouhé dva měsíce pryč. Tuším, že trable v ráji, na to já mám čich dobrej. Ale chce tajnůstkařit, tak prosím.


Maikey: "Nemůžeme zajít k Woodymu? Jako za starých časů," naděje v jeho očích přímo zářila.

Chtěl jsem ho zazdít, protože opravdu nestojím o nějaké sbližování, když je tu dost velká šance, že se přeci jen sebere a zase se vrátí za doktorem a tentokrát to bude místo dvou měsíců trvat třeba dva roky, než se rozhodne zase přijet na návštěvu, ale... ano, chci s ním zažít večer jako za starých časů a díky jeho společnosti vytěsnit myšlenky na Justina a na to všechno, co se stalo, protože jsem to podělal.

B: "Tak já si dám sprchu."
Maikey: "Dobře, super," usmál se od ucha k uchu.

Já vyrazil rovnou do koupelny a začal jsem se odstrojovat. Bílá zakrvácená šála kolem mého krku pod oblečením byla opět připomínkou všeho a stejně tak vinou, kterou na sobě nosím... protože si to zasloužím.

B: "Tak můžeme vyrazit?"
Maikey: "Jo... jo jasně," zvláštní, choval se víc podivně, než když jsem šel do koupelny.

Ale nehodlal jsem se tím zabývat. Dnešní večer měl znamenat zábavu a nic jiného. I když ta zábava bude trvat jen do té doby, než opět vyrazím do nemocnice, tak si ji prostě nehodlám ničím zkazit.

Maikey: "Bože, jak mi to tu chybělo," rozhlížel se po Woodym, jak kdyby byly Vánoce.
B: "Ty si odtud odešel, nezapomeň."
Maikey: "Dík za připomenutí."

Uchechtl jsem se a hned jsem začal objednávat panáky, lítaly do mě celkem rychle. Ale jak už jsem říkal, je to zkrátka jediný způsob, jak otupit mou mysl.

B: "Tak jak si žijete s doktůrkem?" alkohol začal fungovat tak dobře, že se mi zachtělo s Maikeym trochu pohrát.
Maikey: "Ehm... skvěle... Portland je úžasný. S Davidem hodně vaříme, posloucháme hudbu, chodíme na procházky..."
B: "Bože, mám se tu pozvracet?"
Maikey: "Ty ses ptal."
B: "A už toho lituju."

Nevím, co mi přišlo tak vtipné, ale začal jsem se smát jako nějaký šílenec. Ale ve výsledku nebylo vtipné asi nic... jen možná moje ubohá existence, která zničí, na co sáhne... i když v mém případě stačí, aby se jen někde ukázala.

Maikey: "Kriste... co to s tebou, sakra, je?"
B: "Nic se mnou, sakra, není."
Maikey: "Vypadáš příšerně... piješ tak, jak jsem tě v životě neviděl. Chováš se, jak... jak kdybys..."
B: "Jak kdybych co, Mikey?"
Maikey: "Jak kdybys byl totálně na dně."

Říct mi něco takového před dvěma měsíci vysmál bych se mu a poslal ho do hajzlu, ale před dvěma měsíci bylo všechno ještě v pořádku a nebyl důvod mi něco takového říkat. Teď už je všechno jinak a já jsem bohužel opravdu na dně... na tom největším dně, jaké jenom existuje a nechávám se požírat svojí vlastní vinou. Zatímco neustále myslím na to, jak moc bych chtěl držet Justina v náruči a přes to mám pocit, že už nikdy nebudu schopný podívat se mu do očí.

Maikey: "Proč si ani jednou nebyl za Justinem?"

V tu chvíli mi opravdu hnul žlučí. Jedna věc je, že se musím sám se sebou potýkat s tím vším kolem Justina, ale rozebírat to ještě s Maikeym, který ví úplný hovno, protože se sebral a odešel pryč za svým předměstským životem, je něco, co fakt nehodlám podstupovat.

B: "Protože nebylo nic, co bych pro něj mohl udělat," hodil jsem do sebe zbytek skleničky a zvedl jsem se k odchodu.

Maikey se mě snažil zastavit, ale já stejně odešel. Potřeboval jsem na vzduch, protože mi bylo jasné, že v tomhle stavu by mě už ani ta sestra nedovolila sedět na chodbě u Justinova pokoje. A když jsem se aspoň z části vzpamatoval, zamířil jsem znovu do nemocnice. Je zvláštní, že mě svým způsobem uklidňuje, když s ním můžu strávit noc, i když jen přes sklo a na místě jako je tohle?
Ještě před dvěma měsíci jsem chtěl, aby mi zmizel ze života, i když všichni víme, že jsem to tak vlastně nechtěl, jen jsem to potřeboval, protože jsem cítil, že mě jeho přítomnost mění a to jsem nechtěl... jenže teď už vím, co cítím, sice se mu muselo stát něco tak hroznýho a ještě mojí vinou, abych si to uvědomil, ale vím to a nechci o něj zkrátka přijít. Prostě ne.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 6. června 2018 v 22:44 | Reagovat

Brian by mněl jít za Justinem ve dne a ne v noci. :-(

2 Janča Janča | Web | 6. června 2018 v 23:19 | Reagovat

[1]: To měl, ale je to Brian, takže to nehrozí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama