June 2018

It was my fault(12)

27. june 2018 at 0:01 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

BRIAN

varování: 12+

Nechybělo mnoho a málem jsem u Debbie naprosto vytuhl. Poslední dva měsíce pro mě byly tak vyčerpávající, že mám pocit, že bych teď usnul už prakticky kdekoliv a to i na Debbiiným naprosto rozvrzaným gauči, po kterém by mě tak týden bolel celý člověk. Jenže přeci jen tu byla věc, která mě v klidu usnout nenechala - a to má povaha, moje ego, moje hrdost. Už jen to, že jsem za ní dobrovolně přišel, protože jsem chtěl její společnost, abych se necítil tak mizerně, stačilo, abych si tohle všechno podkopl. Kdybych u ní strávil noc, jen abych nemusel zažít další noc v loftu, ve kterém mi pekelně chybí Justin, s myšlenkami na to, že jsem ho nejspíš nadobro ztratil, tak bych si už asi prakticky vykopal vlastní hrob.

Debbie: "Vážně si tu ale mohl zůstat."
B: "Díky, Debb, ale půjdu domů."
Debbie: "Dobře, ale pořádně si odpočiň... nejsi zrovna ve své kůži."
B: "Slibuju," líbl jsem ji na tvář a vyrazil domů.

Celou cestu v mojí hlavě vířily myšlenky a já si jen přál vypnout a aspoň chvíli na nic z toho nemyslet. Jenže jak se zbavit myšlenek na někoho, koho jste se dřív chtěli tak moc zbavit a nakonec, když jste to vlastně dostali, cítíte se jako byste ztratili část sebe? Sakra, je mi bez něj mizerně a představa zbytku života stráveného bez toho jeho sunshine úsměvu mě doslova trhá na kusy!
Celkem mě překvapilo, že ten starej krám v podobě výtahu byl dole, většinou si na něj totiž musím počkat a je to fakt zábavný, tentokrát jsem měl ale očividně štěstí. I když bych radši štěstí v něčem jiném.
Už jsem skoro usínal opřený o stěnu výtahu a neuměl jsem si představit, že se budu muset odplazit až do postele. Jenže to jsem ještě netušil, že mě u dveří bude čekat takové překvapení... za které bych byl neskutečně šťastný, kdybych nevěděl, že tohle znamená jediné - zas a znovu ho budu muset poslat pryč, protože on tu být prostě nemůže, ať už to oba chceme sebevíc.

B: "Justine, co tady děláš?"
J: "Čekám tu na tebe," vyskočil na nohy a usmíval se od ucha k uchu.

Kdybych jen mohl, okamžitě bych k němu šel a ten úsměv mu slíbal. Ale opravdu zuby nehty jsem se držel, abych to neudělal, a myslím, že to je poprvé v životě. Já si vždy vezmu to, co chci... ale tentokrát jsem prostě nemohl.

B: "To vidím. Běž domů, Justine," opravdu jsem se ho snažil ignorovat a začal jsem odemykat.
J: "Ale..."
B: "Nebudu se opakovat, nestojím o to, aby sem tvoje máma přišla a vymlátila ze mě duši."

Justin se pousmál, asi z představy, že bych se snad bál jeho mámy, protože ono to tak ve výsledku vyznělo. A možná, že se trochu bojím, ale ne snad proto, že bych byl nějakej posera, co nesnese nakládačku, ale proto, že je to jeho máma, která ho díky mně málem ztratila. Nechci jí způsobovat další problémy.

It was my fault(11)

26. june 2018 at 0:54 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Ležel jsem v posteli a přehrával jsem si v hlavě poslední hádku s mámou. Styděl jsem se za to, co jsem udělal. Opět jsem měl ten svůj výbuch, protože nemůžu vidět Briana, po tom, co jsem se vyplížil naposled, ji mám za zadkem už opravdu pořád a můj vztek mě naprosto ovládl, až jsem do mámy strčil, když se mě snažila chytit. V tu chvíli jsem si to ani neuvědomoval, byl jsem rozzlobený a nepřemýšlel jsem, ale teď zpožděně mi dochází, že jsem se zachoval hrozně. Neodpouštím jí za to, co udělala a stále jsem na ni neskutečně naštvaný a pokud brzo nezmění svůj názor, nejsem si jistý, že spolu ještě někdy budeme schopni normálně komunikovat, ale nějak fyzicky jí ublížit... to jsem nikdy nechtěl.
Když se na to koukám z jejího pohledu, tak asi chápu, proč tohle dělá, má mě ráda a myslí si, že je tohle pro mě nejlepší a především dává Brianovi vinu za to, co se mi stalo, takže nechce riskovat, že by se to někdy opakovalo... jenže já vím, že to jeho vina nebyla a taky to, že nic pro mě momentálně není lepší, než on. A mám pocit, že se za chvíli zblázním, pokud se za ním brzo nedostanu.

J: "Mami?" opravdu zahanbeně za to, co jsem udělal, jsem si k ní přisedl k televizi.
Máma: "Ano?"
J: "Chtěl jsem jen říct, že... že..." sakra ani omluvu jsem nebyl schopný vyslovit, jak jsem se styděl.
Máma: "Já vím, zlato... to je dobrý."

Není to dobrý ani trochu a my oba to víme, ale byl jsem rád, že to byla ochotná nechat takhle. Protože představa, že by mě za to nějak trestala, pro mě byla momentálně nesnesitelná.

J: "Nechtěl jsem udělat to, co jsem udělal, ale... musíš pochopit, že tohle mě ničí. Já ho miluju, mami. A tím, že mě od něj držíš, ničemu nepomáháš, ale právě naopak."

Nic neříkala, skoro jsem měl pocit, že mě ani nevnímala, jen se koukala někam do prázdna a měla takový zvláštní zamyšlený výraz, skoro jako by byla v jiném světě. Začínal jsem se bát, že tu větu budu muset celou zopakovat a že už nebude mít takovou váhu, jakou měla napoprvé.

Máma: "Dneska jsem byla za Debbie... nikdy jsem ti to neřekla, ale když jsem zjistila, že... že jsi gay, tak jsem si nevěděla rady a bála jsem se, že tě ztratím a jen díky ní jsem přišla na to, jak k tobě proniknout a promluvit si, aby vše bylo zase v pořádku. A dneska jsem doufala v to samé, protože já si opravdu nevím rady a ona mi jednu dala přesně, jak jsem čekala..."
J: "Ale?"
Máma: "Dala mi takovou, jakou jsem čekala, ale nechtěla ji slyšet, protože chci věřit, že ti můžu pomoct já... ale já nemůžu, že ne?"

Až teď jsem to asi začínal chápat, tady nešlo tak úplně o to, že máma zazlívá Brianovi to, co se mi stalo, teda samozřejmě, že z jisté části ano, ale... ona se jen cítí bezradná, protože chce být ta, která mi pomůže být jako dřív, myslí si, že když mi nedokáže pomoct, že selže... ale tak to není, já ji potřebuju stejně jako Briana... jen je to tak, že Brian mi může zkrátka pomoct jinak, než ona. Dá mi takovou pomoc, jakou potřebuju, ale to z mámy nedělá někoho, kdo by selhal nebo zklamal.

J: "Mami, ty mi pomáháš, dennodenně, od chvíle, co jsem vyšel jako gay, jsi tu pro mě byla, ne jako táta, ty jsi mě podporovala, dělala pro mě první poslední... a teď v nemocnici to samé, ano Brian byl důvod, proč jsem se tak moc chtěl dostat z nemocnice, ale ty jsi byla ta, která mi pomohla se z ní dostat tak brzo... tvoje podpora a přítomnost, mami."

It was my fault(10)

22. june 2018 at 0:02 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Věděl jsem, že Justin dříve či později přijde, bylo to jen otázkou času. Ale když se nakonec ukázal u mých dveří, myslel jsem, že ho pryč poslat nedokážu. Tolikrát jsem ho už odsunul na druhou kolej nebo mu řekl, aby mě nechal být, ale když jsem to udělal tentokrát... no řekněme, že jsem až do té chvíle netušil, jak moc to může bolet. Rozhodl jsem se respektovat přání jeho mámy, protože jsem myslel, že to takhle bude zkrátka lepší, ale zatím vím jen to, že bych dal snad cokoliv za to, abych ho mohl vidět, alespoň chvíli.
Hned po práci jsem nechtěl jít rovnou do loftu, tak jsem zamířil k holkám domů, abych strávil nějaký čas se svým synem, který jak se ukázalo, je tak trochu můj lék na mojí mizernou náladu.

Lindsay: "Vždycky ti to s ním tak jde, měl bys za ním chodit častěji."
B: "Polepším se. Co ty na to, Gusi? Chtěl bys, aby za tebou tvůj tatík chodil častěji?"

Jen jsem svou otázku dořekl, Gus se začal smát tím svým pronikavým smíchem. Stále nemůžu uvěřit, že tohle úžasné dítě, je mým synem. Jak jsem se sám sebe po jeho narození ptal, proč mi to nikdy nerozmluvil, tak teď jsem rád, že to nikdo neudělal.

Lindsay: "Mluvil si s Justinem?"
B: "Včera se ukázal u mých dveří, poslal jsem ho pryč."
Lindsay: "A ani si mu neřekl proč?"
B: "To je na jeho mámě, aby mu to řekla... či neřekla."
Lindsay: "Takže ty kvůli ní před ním budeš klidně za idiota, co ho zas a znova poslal do háje, kvůli svým vlastním důvodům, než abys mu řekl, že tě jeho máma poslala pryč?"
B: "Alespoň to jí dlužím."
Lindsay: "Co to má znamenat?"
B: "Ale nic."
Lindsay: "Nemůžeš si dávat za vinu to, co se mu stalo."

Tak mě sleduj, Linds, pomyslel jsem si. Vlastně je to celkem jednoduché, mám i pocit, že poslední dobou nedělám nic jiného. Jen si to dávám za vinu. Ta vina mě už začíná doslova užírat.

Lindsay: "A měl bys s jeho mámou ještě zkusit promluvit, třeba změní názor."
B: "Takhle je to lepší, já mám svůj život a on by měl žít ten svůj."
Lindsay: "Takže prostě budeš ignorovat to, co k němu cítíš?"

Nic jsem jí na to neřekl. Ale ano, jediný způsob, jak tohle zvládnout, je ignorovat city, které jsem k Justinovi začal cítit už dávno před jeho plesem, ale po něm jsem si je byl schopný připustit. Jenže teď už na tom nesejde. Je konec, jednou pro vždy.
Zůstal jsem u nich ještě nějakou chvíli a nakonec jsem se vydal domů, kde jsem ovšem dlouho nezůstal, jen jsem se zkulturnil a už jsem mířil do Babylonu, kde mě již netrpělivě očekávali kluci, teda hlavně Maikey.

It was my fault(9)

19. june 2018 at 0:02 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Nevěděl jsem, co máma mohla chtít po Brianovi a to čekání v autě bylo nekonečné. Hrozně mě naštvala tím, že si pro mě přišla až k němu domů, protože překonat se a dojít až za ním, pro mě bylo téměř nesplnitelné, kdyby mě nehnala motivace vidět ho. Protože když jsem slyšel, že Hobbse nechali jít, byla to pro mě jako další rána. Počítal jsem s tím, ale přes to jsem na to nebyl ani trochu připravený. A v tu chvíli jsem chtěl a především potřeboval vidět Briana. Dokonce jsem byl po dvou měsících schopný usnout, aniž by se mi zdála nějaká noční můra a to jen díky tomu, že mě držel Brian v náruči. Tak moc jsem ho potřeboval. A máma mě o to připravila, aby si s ním mohla promluvit, takže je jisté, že to nebude jen tak.
A to se mi celkem potvrdilo, když máma konečně vyšla z jeho domu s výrazem, který asi mluvil za vše. Bál jsem se toho nejhoršího.

Máma: "Tak můžeme jet," nastoupila a za naprostého ticha jsme vyrazili domů.

Chtěl jsem se jí zeptat, o čem s ním mluvila, ale věděl jsem, že to bude muset počkat, protože jsem se s ní nechtěl dohadovat za jízdy. Ale hned jak jsme byli doma, nešlo to už vydržet.

J: "Mami, co se stalo? O čem si s Brianem mluvila?"
Máma: "Měl by sis jít odpočinout, zatím udělám večeři."
J: "Mami, na něco jsem se tě ptal."
Máma: "A já ti něco řekla."

Takhle jsem ji neznal, ona je ta, se kterou vždy můžu mluvit otevřeně, ne jako můj otec. Ale přes to právě v tuto chvíli jsem věděl, že pokud z ní budu dál něco tahat, je to jako bych dráždil hada bosou nohou.
A takhle to probíhalo následující dva dny, nechtěla mi nic říct, dozvěděl jsem se akorát tak to, že s ním mluvila o něčem důležitém a že teď už bude všechno v pořádku. Nechápal jsem to a ani jsem se nemohl zeptat přímo Briana, protože máma hlídala každý můj krok, pomalu ani na záchod jsem si nedošel, aniž bych ji neměl v patách.
Jenže dneska už jsem toho měl dost, potřeboval jsem ho jednoduše vědět a zjistit, co se děje a to za každou cenu. Proto jsem si počkal, až bude máma spát a vyplížil jsem se z domu. Opět to byl pro mě výkon dostat se až k němu, ale když se mi to podařilo, pocítil jsem tak neskutečnou úlevu. Bušil jsem mu na dveře jako šílený, nakonec jsem volal i jeho jméno "Briane, otevři! Prosím! Briane!"
A pak se najednou ty dveře otevřely, ale rozhodně jsem očekával něco jiného, než co jsem viděl - Brian se na mě nedíval jako by byl šťastný, že mě vidí, spíš jako by měl vztek, že jsem tady...

B: "Co tady děláš, Justine?"
J: "Chtěl jsem tě vidět!"
B: "No ale to nemůžeš, takže zase běž," začal dveře zase zavírat, ale já si stoupl do nich.
J: "Proč ne?"
B: "Přestaň, Justine a jdi domů."
J: "Ale já to nechápu... co se děje?"
B: "To, co se mělo stát už dávno - je na čase se přestat vídat."

Jeho slova mě uhodila jako rána z čistého nebe, že dřív než jsem si něco uvědomoval, jsem udělal pár kroků dozadu a Brian měl tak možnost dveře zase zavřít. Najednou jsem jen koukal na tu velkou kovovou překážku, která mě jako jediná držela od Briana se slzami v očích a vůbec jsem nechápal, co se právě stalo.

It was my fault(8)

18. june 2018 at 0:03 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Jestli jsem se za tu dobu, co byl Justin v nemocnici, nebyl schopný pořádně vyspat, tak s vědomím, že je Justin konečně doma, jsem nebyl schopný zabrat už vůbec. Neustále jsem si v hlavě přehrával včerejšek a zároveň přemýšlel nad tím, co asi dělá. Chtěl jsem ho mít u sebe, jako by mi snad nestačilo vědomí, že je v pořádku, já to zkrátka potřeboval vidět. Ale přijde mi, že on se pohromadě drží mnohem lépe, než já. Ze mě se stala chodící troska a reklama na vinu. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že se jednou v mém životě objeví někdo, kvůli komu bych zešílel, kdybych ho ztratil.
Z mých myšlenek mě vytrhl zvonící telefon, na jehož displeji se objevilo Maikeyho jméno. Dokázal jsem si představit, co asi tak chce a chtěl jsem se tomu vyhnout, jenže ten telefon zvonil doslova nepřetržitě...

B: "Vidím, že to nevzdáš, takže... co potřebuješ, Mikey?"
Maikey: "Jen se chci zeptat, jestli jsi v pořádku?"
B: "V perfektním."
Maikey: "A Justin?"
B: "Hádám, že taky."

Je jisté, že oba máme k významu 'v pořádku' hodně daleko, ale lepší tvrdit tohle, než o tom vést dlouhé hlubokomyslné rozhovory, které by stejně ničemu nepomohly.

Maikey: "A jdeš dneska na ten soud s Hobbsem? Jdeme všichni, tak by ses mohl přidat k nám."

Do hajzlu! Totálně jsem zapomněl na to, že je to dneska. A první mojí myšlenkou bylo, jak to asi zvládá Justin. Všechno ve mně mu chtělo zavolat, ale... jsem, kdo jsem.

B: "Uvidím, možná se stavím."
Maikey: "Jasně."

Zavěsil jsem mu dřív, než stačil říkat nějaká moudra. Nevím, proč jsem Maikeymu na rovinu neřekl, že na ten soud půjdu, protože od chvíle, kdy stanovili datum, ho mám zakroužkovaný v kalendáři. Chci toho šmejda vidět, až půjde ke dnu.
Proto jsem se šel dát dohromady a ještě jsem se stavil v jídelně na něco k jídlu, Debb tam naštěstí nebyla vzhledem k tomu, že se sama připravovala na soud. Následně jsem vyrazil, ale vzhledem k zácpě jsem se na soud dostal trochu později a při příchodu jsem si našel místo hned za ostatními, z nichž někteří byli šokováni mým příchodem vzhledem k tomu, že žijí v domnění, že mi to je celé ukradené stejně jako Justin. Nevím, proč je pro mě lepší, že si o mě tohle myslí, ale je.
Co mě ovšem hned rozhořčilo, byla slova, která lezla soudci z huby...

Soudce: "Dokážu si představit, jak rozrušující bylo pro mladého muže s velkou morální výchovou jako je Chris Hobbs být sexuálně provokován svým spolužákem a pak vidět, jak se vychloubá svým životním stylem, když si přivedl svého milence na maturitní ples."

Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezalo, jak jsem měl chuť po něm skočit. Nenapadlo by mě, že v téhle soudní místnosti bude kromě Hobbse i někdo jiný, koho bych klidně zabil. A když se v tomhle duchu vedl i zbytek soudu, byl jsem naprosto šokován.
A když následně padl rozsudek pro to monstrum v podobě dvou let podmínečně a 500 hodin veřejně prospěšných prací, dokázal jsem jenom sedět a propadat naprostému zoufalství. Nemohl jsem uvěřit tomu, že se tohle děje. A nebyl jsem jediný, Debbie se zdála, že po tom soudci skočí stejně jako já.

It was my fault(7)

15. june 2018 at 21:32 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Věděl jsem, že setkání s Justinem nebude snadné, ale nečekal jsem, že to bude až takhle těžké. Jak moc jsem chtěl, aby tady byl, tak tak moc jsem chtěl, aby odešel. Měl jsem pocit, že se nemůžu ani pořádně nadechnout, jako by mi ta vina doslova tlačila na plíce. Oční kontakt jsem se snažil držet na minimu, protože jen pohled to té jeho modře mi připomínal všechno, co se kvůli mně stalo. Dokonce jsem si musel jít stoupnout dál od něj, protože všechno ve mně ho chtělo chytit a pevně obejmout, ale na to jsem neměl žádné právo. Ne po tom všem.

J: "Do hajzlu. Přeju si, abych si vzpomenul."

A já si přeju, abych zapomněl. Na každou podělanou vteřinu z toho dne. Možná bych udělal líp, kdybych se na té bílé šále oběsil při snaze dosáhnout toho nejlepšího orgasmu, jenže Mikey mě musel zachránit a připomenout mi, že jsem Brian Kinney - navždy mladý, navždy krásný. Asi jeho nejlepší řeč v životě, byla tak dobrá, že mě přiměla jít na Justinův ples. Nezazlívám to Maikeymu, on za to nemohl, ale kdyby přišel o pár vteřin později, už by neměl komu dávat tak super řeč.

J: "Když jsme dotancovali, tak jsme šli do garáží ke tvému jeepu a přišel Chris Hobbs s baseballovou pálkou..."
B: "Myslel jsem, že si nic nepamatuješ!"

Nevím, proč mě najednou vyděsila ta možnost, že si přeci jen něco pamatuje... možná proto, že on na rozdíl ode mě je chráněný před těmi vzpomínkami, které by ho akorát víc zničily a to nechci.

J: "Nepamatuju, tohle mi řekli ostatní... je to jako by se to stalo někomu jinému..."
B: "No ale já si to pamatuju... pamatuju si úplně všechno," už jsem to v sobě nedokázal držet.

Chtěl jsem si hrát na silného, nejlíp působit jako, že se mě nic z tohohle nijak nedotýká, ale poslední dva měsíce jsem v sobě všechno držel tak moc pohromadě, že už víc nemůžu.
Justin hned čekal na to, co mu řeknu dál a jediný způsob, jak to udělat, byl nedívat se mu do očí a tak jsem se otočil zády k němu a zhluboka se nadechl...

B: "Viděl jsem ho... jak za tebou jde s pálkou. Ale byl moc rychlý a ty moc daleko..."

Stačilo říct jen těch pár slov a celá ta situace se mi opět přehrávala před očima. To, jak jsem vyběhl z auta a křičel jeho jméno "Justine!"... ale nebyl jsem dost rychlý na to, abych ho zachránil.

B: "Běžel jsem, ale nebyl čas na to ho zastavit... a pak tou pálkou máchnul... a už bylo příliš pozdě. Nemohl jsem nic udělat. A pak si tam jen ležel na studeném betonu," před očima jsem měl, jak jsem držel jeho tělo a prosil boha, aby mi ho nevzal. 'Ne, ne, ne, ne, ne, ne... Bože!'

It was my fault(6)

13. june 2018 at 0:01 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Brian mě naložil do auta a za naprostého ticha s námi zamířil k sobě do loftu. Cítil jsem se jako poprvé, když mě k sobě vezl. Byl jsem nervózní. Skoro jako bych u něj nikdy v životě nebyl a přitom jsem tam za ten necelý rok strávil tolik nocí, že bych to ani nespočítal. On křečovitě svíral volant a upřeně hleděl před sebe, jako by se snad i bál na mě podívat... nebo se na mě podívat ani nechtěl. A to byla možnost, které jsem se vážně bál. Třeba se mu ulevilo, když jsem mu na ty dva měsíce zmizel ze života a doufal, že už se nevrátím, že bude mít jednou pro vždy klid. Možná ho teď akorát otravuju a on už vymýšlí strategii, jak se mě zbavit. Ale kdyby to tak bylo, nenechal by mě prostě u Woody's Maikeymu na starost a neodešel by? Přeci by mě teď nevezl k sobě domů, kdybych mu byl tak hrozně na obtíž. I když to, že mě ani jednou nebyl navštívit v nemocnici by mi asi mělo spíš napovědět, že mě vidět opravdu nechtěl, ale... já tomu odmítám věřit, protože Brian je momentálně to jediný v životě, co mě ještě drží pohromadě, jestli ztratím jeho, nemám už nic.
Zastavil s námi před domem a pohled na něj ve mně vyvolal vlnu radosti. Jak dlouho jsem snil o tom, že se opět budu nacházet u Briana doma, v jeho království, kde jsme jenom my dva a nikdo jiný.
Podíval jsem se po Brianovi a ten stále seděl, jak svázaný. Čím víc jsem si ho prohlížel, tím víc jsem na něm viděl, že je nějaký úplně strhaný, ve tváři měl vidět únavu, byl hubenější a to jeho obvyklé sebevědomí se někam vytratilo.

J: "Briane?" promluvil jsem tiše.
B: "Půjdeme nahoru," sotva to dořekl, už vylézal z auta a mílovými kroky mířil k domu.

Cítil jsem se hrozně, nejen, že se na mě nedokáže podívat, ale očividně se mnou nechce ani moc mluvit. Skoro jako bych mu něco udělal. Možná jsem měl zůstat zavřený doma a nechat ho být. Jenže to bych ho nesměl tak moc milovat.

B: "Tak jdeš, Justine?!"

Tohle mě probudilo z mého zamyšlení a hned jsem vystoupil z auta a vydal jsem se za ním. Nastoupili jsme do výtahu a já si tak nějak přál, aby se s námi zasekl v mezipatře a Brian by tak neměl možnost úniku. Do toho jsem celou cestu nahoru odolával pokušení jít k němu a přitisknout se na něj, abych cítil bezpečí jeho náruče a tu jeho úžasnou vůni.
Jakmile otevřel loft, přepadl mě pocit radosti. Nebyl jsem tu "jen" dva měsíce, ale pocitově by se to dalo měřit na roky. Jak mi to tu chybělo.

B: "Dáš si něco k pití?"
J: "Voda bude stačit."
B: "Dobře."

Brian zamířil rovnou do kuchyně a nalil mi vodu. Sám sobě ale nalil skotskou. Nevím, jestli jsem to měl brát jako dobré znamení, protože buď to to nic neznamená... anebo jednoduše potřebuje něco, co mu pomůže tohle přežít.

B: "Tady to máš," podal mi sklenici.
J: "Díky," převzal jsem ji a na zlomek vteřiny jsem ucítil jeho prsty na své ruce.

Posadil jsem se na barovou židli a napil se vody, jako bych snad umíral žízní. Ale pravda je, že jsem měl šíleně vyschlo v ústech a taky jsem tak nějak oddaloval tu chvíli mluvení, protože jsem vůbec nevěděl, co mám říkat.

It was my fault(5)

11. june 2018 at 0:02 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Jedinou útěchou toho, že jsem dneska jen tak tak přežil v práci, bylo vědomí, že je zítra sobota a že se snad konečně pořádně vyspím. I když to neměnilo nic na faktu, že mě dnes čeká další noc proseděná u Justinova pokoje. Byl bych tak hrozně rád, kdyby ho konečně propustili, protože pokud je pro mě těžké vidět ho tam, jak to asi musí být těžké pro něj, když se tam nachází už skoro dva měsíce. A ještě k tomu moji vinou. Což je jediný důvod, proč se s ním bojím setkat znovu z očí do očí... protože se mu do nich nebudu schopný ani podívat. Bojím se, že mě třeba nenávidí. I když to je asi dost nepravděpodobné. Ale kdo ví. Každopádně se to asi nedozvím, dokud spolu nebudeme mluvit a to se obávám, v blízké době nestane. Bože, kdybych na ten blbej ples nešel, kdybych radši dál předstíral, že mě Justin nezajímá, byl by teď v pořádku a ne v nemocnici. A já bych byl pořád já.

Maikey: "Briane!?"

Kurva. Toho jsem tu teď opravdu potřeboval, aby mě zase zpovídal a analyzoval moje chování. Jsem troska, to sakra vím i bez něho, ale on má očividně potřebu se v tom neustále šťourat.

B: "Asi bych ti ten klíč měl sebrat," vykoukl jsem na něj z ložnice.
Maikey: "Přicházím v míru, neboj."
B: "Na to, že si přijel na návštěvu, jsi u mě nějak často. Nemáš tu i někoho jiného, koho bys měl navštívit?"
Maikey: "Jo, přemýšlel jsem, že půjdu za Justinem."

A pak, že přichází v míru. Sakra to ani nevydrží pět blbých minut o něm nemluvit. Stačí mi, že na něj a na to, co jsem mu způsobil, sám myslím skoro 24 hodin denně, nepotřebuju, aby mi s tím pomáhal ještě Maikey.

B: "Tak to bys měl vyrazit, abys to stihl před koncem návštěvních hodin."
Maikey: "Co kdybys šel se mnou? Určitě by tě rád viděl."
B: "Nevidím důvod."
Maikey: "Mohlo by se mu udělat líp."
B: "Jsem si jistý, že takový vliv bych na jeho zdravotní stav neměl."

Cítil jsem se jako totální idiot. Je v nemocnici kvůli mně a já stejně dokážu mluvit jako debil, jen abych nedal najevo, že mi na něm záleží.

B: "Co kdybychom zašli k Woodymu?" raději jsem změnil taktiku v naději, že to tam nedopadne tak jako včera.
Maikey: "Já nevím."
B: "Určitě víš," vzal jsem ho kolem ramen.
Maikey: "Fajn, klidně. Můžu za Justinem zajít i zítra."
B: "Vidíš."

Rychle jsem se osprchoval, hodil na sebe oblečení a autem nás odvezl k Woody's. Tentokrát jsem se snažil v pití krotit, abych Maikeymu nedával důvod mě zase konfrontovat, ale nešlo to moc podle mých představ.

Queer as folk - season 2 - 2/2

8. june 2018 at 22:49 | Janča |  Queer as folk - obsah epizod
ČLÁNEK OBSAHUJE SPOILERY!!!

2x11 - The Wedding

Svatba Lindsay a Melanie se nezadržitelně blíží. Brian vyhraje dva lístky na White Party v Miami, která se ovšem koná ve stejný den jako svatba. Emmett si chce nechat udělat plastiku zadku. Ted s Michaelem shánějí perfektní svatební dárek pro holky. Maikey ovšem nemá peníze, tak mu dá Ted svoje s tím, že dárek bude napůl. Když Brian oznámí holkám, že nebude na jejich svatbě, jsou naštvané, ale když jim Brian řekne, že by jim akorát udělal ostudu, popřejí mu bezpečnou cestu. Justina se rozhodne vzít s sebou, z čehož už holky takovou radost nemají. Do toho jim nic nevychází a zdá se, že jejich svatba bude velká katastrofa, pokud vůbec nějaká bude. Maikey pořídí jako dárek sošku nahé ženy od pouličního afrického prodejce a Ted zuří. Vic je nucený najít si práci po tom, co přijde o svůj příspěvek a tak ho Debbie ihned zaměstná v jídelně jako kuchaře, jenže Vic to nebude zvládat a tak se raději sebere a uteče pryč. Na Lindsay toho začíná být příliš a její zničené svatební šaty jsou poslední kapkou proto, aby se rozhodla, že žádná svatba nebude. Melanie je rozrušená a hned běží za Brianem, který se rozhodne vzít svatbu do svých rukou a s pomocí ostatních vše zařídí. Emmett se vzdá své plastiky, aby mohl zaplatit holkám věci na svatbu. Debbie promluví Justinovi do duše a ten proto dá Brianovi košem, aby se mohl svatby zúčastnit. Brian chce dát své letenky jako svatební dar holkám, ale Lindsay je odmítne s tím, že chce, aby byl Brian šťastný a jel do Miami. A holky si konečně řeknou své ANO.

2x12 - One Degree of Brian Kinney

Brian prozradí, že byl před dvěma roky na White Party společně s Benem a Justin prokoukne, že spolu spali. Ted se pokouší dostat mezi vyšší společnost, ale jeho první pokus skončí fiaskem. Nakonec je ale pozvaný na setkání. Debbie se nechce smířit s tím, že je mrtvý chlapec z popelnice pohřbený v neoznačeném hrobě a tak na vlastní pěst společně s Jennifer pátrá po jeho totožnosti, což se detektivu Horvathovi vůbec nelíbí. Justin nechtěně prozradí, že Brian a Ben spolu spali, Maikeyho reakce je však úplně jiná, než oba čekali a on se s tím zdá být naprosto v pohodě. Když do něj však začnou rýpat Emmett s Tedem, začne ho to užírat a kdykoliv se snaží mít sex s Benem, vidí i Briana. S Benem se nakonec pohádají. Ted na setkání zjišťuje důvod, proč byl pozvaný a tím je ten, že ho chtějí jako pasáka. Maikey konfrontuje Briana a ten chce vědět, zda ho víc štve to, že on spal s Benem nebo, že Ben spal s ním. Nakonec se Maikeyho pokusí svést, ale ten ho vyhodí. Debbie se podaří zjistit, že jméno mrtvého chlapce je Jason Kemp. Když Ben bude hledat Maika u kluků, zjistí, co je hlavním problémem - Maikeyho city k Brianovi. Maikey za ním však nakonec sám přijde a řekne mu, jak to s Brianem má a vše si vyříkají. Nakonec se zdá, že se Maikey přes Briana konečně dokázal přenést a usmíří se s ním.

Queer as folk - season 2 - 1/2

8. june 2018 at 22:49 | Janča |  Queer as folk - obsah epizod
Tak s druhou sérií jsem tu trochu rychleji, než s první, akorát to opět bylo pro blog.cz "nezvladatelné" a musí to být bohužel zase na dvě části, ale tak to snad nevadíSmějící se

ČLÁNEK OBSAHUJE SPOILERY!!!

2x01 - Home Is Where the Ass Iss

Michael přijíždí do Pittsburghu na návštěvu, z čehož mají Emmett s Tedem obrovskou radost. Následně jde za Brianem, který se s ním ale nemá moc do řeči. Později Briana vidíme, jak je u Justina v nemocnici, kam za ním chodí každou noc, ale nikdo o tom kromě zdravotní sestry neví a tak jsou na něj všichni naštvaní, protože žijí v domnění, že se za Justinem ani jednou nebyl podívat. Justin je následně propuštěn do domácí péče, ale odnáší si následky v podobě třesu ruky, nejspíš už nikdy nebude kreslit. Lindsay jde na svatbu své sestry, a aby na sebe s Mel nepřitahovaly moc pozornosti, vezmou si jako doprovod Teda a Emmetta. Potom, co Lindsay její sestra poděkuje za to, že na sebe neupozorňuje svým životním stylem, rozhodne se Melanie přede všemi požádat o ruku. Brian je na dně a dává si vše za vinu. Neustále popíjí a bere drogy, dokonce pod oblečením nosí zakrvácenou šálu z plesu. Michael to uvidí a snaží se s Brianem promluvit, ten ho však odbude. Když Justin dorazí do Woody's Brian ho vezme k sobě domů, kde mu řekne detaily toho, co se tu noc stalo v garážích, protože Justin si to nepamatuje. Zjišťujeme, že se Michael a David rozešli. Koná se soud s Hobbsem a ten dostane pouze dva roky podmínečně a 500 hodin veřejně prospěšných prací, Debbie je zničená. Brian se soudci pomstí tím, že ho přilepí k záchodovému prkénku. Na konci epizody Jennifer požádá Briana, aby odešel a už nikdy za Justinem nechodil. Ten, ačkoliv nerad, souhlasí.

2x02 - All Better Now

Justin má noční můry a nikoho k sobě nechce pustit, Jennifer je z toho nešťastná. Brian se snaží nedávat najevo, že mu Justin chybí. Michael neustále paří a dopřává si sex, Debbie mu proto radí, aby si konečně našel práci a přenesl se přes Davida. Ten se proto vydává do Big Q zjistit, zda je jeho místo volné, to po něm však převzal jeho bývalý kolega, se kterým nikdy nevycházel. Je mu proto nabídnuto jeho staré místo asistenta manažera, to ale odmítne. S Emmettem se následně vydává dělat obsluhu, ani jeden však netuší, že se jedná o nahou obsluhu. Nakonec se tedy vrací zpátky do Big Q. Ted se v práci dívá na porno a je vyhozen, z čehož je rozhořčený, protože se myslí, že byl vyhozen kvůli své homosexualitě. Gusovi je rok a Lindsay s Melanie připravují oslavu, zatímco řeší to, zda se vzít, Melanie je totiž proti, myslí si, že je svatba zbytečná, zvlášť když je pro ně nelegální. Justin se vydává za Brianem, který ho pošle pryč a on opět dostane jeden ze svých záchvatů vzteku, po kterém jde Jennifer za Brianem a žádá ho, aby si ho vzal k sobě, ten souhlasí. Avšak ani od něho se Justin nenechá dotýkat a tak jde Brian za cvokařem, který mu poradí, aby Justina přiměl si na tu noc vzpomenout. Ovšem pro Briana je to ještě těžší, než pro Justina, protože on si vše pamatuje, ačkoliv by radši zapomenul. Melanie změní názor a chce si Lindsay vzít, ta souhlasí. Na konci dílu dojde u Justina k menšímu průlomu a tak se s Brianem konečně pomilují - like the first time.

QUEER AS FOLK REUNION

8. june 2018 at 15:58 | Janča |  O QAF
Není to tak dávno, co jsem sem psala, že došlo k menšímu setkání mezi pár herci z QAF, z čehož jsem byla neskutečně šťastná. Ale to, co prožívám teď, se slovy nedá jednoduše popsat. SETKALI SE VŠICHNI! Poprvé po 13 letech se sešli všichni tito úžasní herci, kteří společně vytvořili seriál, jež mi naprosto změnil život. Možná je to vtipné to takhle napsat, ale je to tak. Jsem z toho opravdu dojatá a vidět je všechny spolu je pro mě opravdu dar. O to víc se teď modlím, že se jednoho dne dočkám a stejně tak i vy, co QAF tolik milujete, pokračování v podobě další série. Bylo by to opravdu úžasné.

Tady se opět můžete pokochat obrázky, které z tohoto setkání vzešly :)) :P


It was my fault(4)

7. june 2018 at 18:35 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Balit si věci bylo tak super, až se to zdálo nereálné. Strávil jsem tady téměř dva měsíce života a pocitově to byly skoro dva roky. Ale tomu už je konec, dneska jdu domů, vlastně už za několik minut. Máma jen vyřídí nějaké papíry a konečně vyrazíme. Bože, tak moc odtud chci vypadnout, že to ani není možný, i když všichni víme, co je tím nejhlavnějším důvodem. Brian Kinney. Samotný Bůh, kterého bezhlavě miluju a už to bez něho nemůžu zkrátka vydržet. Děsím se sice jeho reakce, až mě uvidí... že mě třeba hned vyhodí, ale... já se nevzdám, nevzdal jsem se do teď a nehodlám s tím teď začínat. On mě taky miluje, já to prostě vím.
Je pravda, že mě děsí představa vyjít na ulici a být mezi lidmi, ale já nechci být jen malý vystrašený teplouš, ve kterého mě Hobbs proměnil. Chci být zase mnou a možná to bude chvíli trvat, než se tak stane, ale rozhodně se nenechám zastavit a dosáhnu toho.

Máma: "Tak připravený vyrazit?"
J: "Jako nikdy v životě."

Vzal jsem svůj kufr, naposledy se rozhlédl po místnosti, která mi byla poslední dva měsíce domovem, a zavřel jsem za sebou dveře, byl to fakt skvělý pocit.
I když to, co mě čeká, se začínalo děsit čím dál děsivější, když jsem se ocitl před dveřmi nemocnice a všude bylo tolik lidí, že mě začínala přepadat panika. Naštěstí jsme byli rychle v autě.

Máma: "Mimochodem volala jsem ráno Debb, prý se s Vicem staví."
J: "Ach, dobře."

Srdce mi začalo splašeně tlouct. Ne snad proto, že Debb s Vicem přijdou na návštěvu, za celou dobu, co jsem byl v nemocnici, za mnou byli skoro denně, dokonce víc, než můj vlastní otec, takže to mě neděsí. Ale představa, že Brian už nejspíš ví, že jdu dnes domů, byla děsivá. Teda chci, aby to věděl, ale zároveň se bojím toho, co si o tom myslí... zda se těší, až mě uvidí... anebo už naopak plánuje útěk ze země.

Máma: "Jsi nějaký zaskočený."
J: "Co? Ne... vůbec ne."
Máma: "Myslíš na něj?" jasně, ona ve mně vždy uměla dobře číst, nemůže mě to ani překvapovat.
J: "Mami," můj tón byl téměř žalostný.
Máma: "Měl bys na něj zapomenout."

Měl jsem pocit, jako by mi srdcem prohnala nůž, ale nic jsem jí na to neřekl. Pokud před plesem byla nějaká šance, že by ho někdy dokázala respektovat jako mého přítele, tak ta se vytratila hned po plese. Zazlívá to Brianovi, neřekne to nahlas, ale já to na ni vidím. Jenže i když si z plesu nic nepamatuju, vlastně ani to, že tam Brian nakonec přišel, tak já prostě vím, že on za nic nemůže. Jenomže máma mu to za vinu asi nikdy dávat nepřestane... kéž bych tak věděl proč.

It was my fault(3)

6. june 2018 at 0:03 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Domů jsem se vrátil kolem čtvrté ráno, takže to pro mě znamenalo necelé tři hodinky spánku. Jsem sice zvyklý na to, že moc nespím, ale tyhle dva měsíce si na mě začínají vybírat svou daň. Měl jsem totiž co dělat, abych nezalehl v práci či neusnul ve stoje. Mám však to štěstí, že jsem ochotný udělat vše pro to, aby mě to neporazilo, a zatím se mi to daří. Občas si sice říkám, že jednou vynechám a za Justinem nepůjdu, abych nabral sil, jenže pak si uvědomím, že bych usnout ani nedokázal, protože ten pocit viny mě drží vzhůru. Je to moje vina, že Justin je tam, kde je a musím tam pro něj být... i když on o tom neví a nikdy vědět nebude.

Debbie: "Bože, ty vypadáš."
B: "Díky, Debb," ironicky jsem se pousmál a zmoženě dopadl na barovou židli.
Debbie: "Asi bych tě i litovala, ale jen kdyby si místo toho nočního ponocování šel přes den aspoň jednou za Sluníčkem."

Jo, Debb, kdybys jen věděla, co je za tím mým nočním ponocováním. Jenže to se nestane, takže si o mně radši dál mysli, že je mi Justin úplně ukradený. Prostě je to tak lepší. Pro všechny.

B: "Dám si kafe, díky."
Debbie: "Ach jo," povzdechla si a nalila mi do hrnku.

Hned na to se díky bohu někam vypařila. Já do sebe sil to kafe téměř pod tlakem, abych se dal do kupy. Ale věděl jsem, že takhle to fakt nepůjde, takže jsem dopil zbytek, vzal si domů nějaké jídlo a vyrazil tam. Navečeřel jsem se a šel jsem si hned lehnout. Potřeboval jsem se aspoň trochu vyspat a usnul jsem tak rychle, že ani nevím jak. Pravděpodobně bych spal ještě další dva dny, kdyby ke mně nezačal někdo promlouvat.
"Briane, vstávej," slyšel jsem Justinův hlas a z polospánku jsem se začal usmívat. Tak moc jsem chtěl slyšet jeho hlas a vidět ho, otevřel jsem proto oči a...

B: "Shit."
Maikey: "Opět milé přivítání."
B: "Co tady, sakra, děláš? Jak ses dostal dovnitř?"
Maikey: "Mám tvůj klíč, pamatuješ?"
B: "Jo... myslel jsem, že si mi ho vrátil."
Maikey: "Jen jsem se přestěhoval, nezavrhnul jsem naše přátelství."

To vyjde nastejno, pomyslel jsem si. Možná se jen přestěhoval a nezavrhl naše přátelství, ale pocit mám takový stejně. Byl jsem zvyklý vídat ho denně, teď jsem s ním skoro dva měsíce nemluvil. Rozhodně nemám dojem, že by naše přátelství bylo pořád stejné.

B: "Bezva. Ale už by ses zas mohl vrátit za doktorem."
Maikey: "Proč se mě tak moc chceš zbavit, Briane?"
B: "Jen tě posílám domů tam, kam patříš."

Bylo vidět, že ho má slova ranila. Pro něj je tohle pořád jeho domov a slyšet mě říkat opak asi není nic příjemného. Ale on se rozhodl, on odešel a on teď žije jinde. I když ano, přijde mi zvláštní, že se jen tak sebral a přijel na návštěvu, když byl v podstatě jen pouhé dva měsíce pryč. Tuším, že trable v ráji, na to já mám čich dobrej. Ale chce tajnůstkařit, tak prosím.

It was my fault(2)

4. june 2018 at 0:01 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Další podělaná hodina rehabilitace, která mi má pomoct, abych ve svojí zmrzačený ruce získal opět alespoň nějakou funkčnost místo toho neustálýho třesu, kdy si pomalu ani zadek neutřu, ale všichni víme, že je to naprosto k ničemu. Bude ze mě do konce života mrzák. Nejsem schopný ani hodit podělaným míčkem. Nejsem schopný ničeho, aniž by se mi spustil třes. Už nikdy nebudu malovat. Jsem prostě v hajzlu. Totálně! Chris Hobbs dosáhl svého - zničil mě. Udělal ze mě vyděšenýho malýho teplouše.
Ale jestli je tu něco, co mě ničí ještě víc, než moje ruka a to, co se mi stalo, je to vědomí, že Brian se za mnou nebyl ani jednou podívat. Každý den doufám, že se tu ukáže, ale nikdy nepřijde. Když za mnou přijdou ostatní, radši o něm ani nemluví, protože na něj mají sami vztek a nechtějí mě nijak rozhodit. Ale pravda je taková, že já ani nemám tak vztek, teda mám, ale vím, že je to prostě Brian a i když bych si přál, aby seděl u mojí postele, tak vím i to, že to nemůžu čekat. Mně je spíš mizerně, protože se mi po něm stýská a chci s ním být. On je důvodem, proč na sobě tolik dřu, i když vím, že je to k ničemu. Chci se odtud dostat a jít za ním a to víc, než cokoliv na světě. Mám pocit, že další den už bez něho vážně nezvládnu.

Máma: "Ahoj, zlato, tak jak se dnes máš?"
J: "Jak asi," odsekl jsem s povzdechem.

Já vím, že ona za nic nemůže, ale já mám vztek na celý svět a ona je bohužel vždy první na ráně. Zvlášť pro to, jak hrozně optimistická je o tom, že určitě bude v pořádku. Prostě mě to vytáčí, protože já v pořádku nebudu a to už nikdy. Už nikdy nebude nic v pořádku!

Máma: "Nemáš hlad? Mohli bychom se jít najíst."
J: "Třeba."

Vyrazili jsme rovnou do nemocniční jídelny a jako každý den to bylo za naprostého ticha. Máma už asi pochopila, že je lepší na mě moc nemluvit. Cítím se hrozně, že se k ní takhle chovám, ale sám sobě to omlouvám tím, co se mi stalo a moje zlost je bohužel větší, než výčitky svědomí.

J: "Do hajzlu!"

Jako obvykle se moje ruka začala třást ve chvíli, kdy to bylo nejmíň vhodné a část jídla skončila na zemi. Tohle fakt má být můj život už navždy? Že nebudu schopný ničeho? Zatraceně!

Máma: "To je dobrý, zlato, uklidí se to."
J: "Ne, není to dobrý, sakra!"

Šel jsem si sednout ke stolu a potlačoval jsem slzy. To by ještě scházelo, abych se do toho všeho rozbrečel, jako nějaká ubohá buzna. Nesmím ukázat, že mě tohle celé asi naprosto zlomilo. Chriss Hobbs nesmí vyhrát... i když už asi vyhrál.
Nakonec si ke stolu sedla i máma a oba jsme za ticha jedli. Cítil jsem však její pohled, ale nebyl to její obvyklý starostlivý pohled, vypadalo to spíš, jako by mi chtěla něco říct, ale neměla k tomu odvahu. No kdo by se jí divil po tom, jak se k ní chovám, že?

It was my fault(1)

1. june 2018 at 21:26 | Janča |  It was my fault
Nová povídka.

BRIAN

varování: 12+

Už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy pořádně vyspal a i přes to právě teď stojím v Babylonu a vyhlížím svojí dnešní oběť, která mě snad opět přivede na jiné myšlenky. Která mi připomene, že nejsem jenom takhle ubohá skořápka, ve které byl ještě před dvěma měsíci perfektně fungující chlap, který se o nic a nikoho nestaral. Teď jsem jak tělo bez duše. Je mi ze sebe samotného špatně, protože to, co se stalo... je jen a jen moje vina. Můžu za to. Způsobil jsem to já. A alkohol a drogy jsou momentálně to jediné, co mi aspoň na chvíli dokáže dopřát chvíli nevědomí. Ale ze všeho nejvíc bych si přál, abych na to všechno dokázal zapomenout. Nebo ještě líp - aby se nic z toho nestalo. Jenže stalo a já to nemůžu změnit, což je bezmoc, která mě naprosto ničí.

Emmett: "Briane!"
Ted: "Je skvělé tě tady vidět."
B: "Vážně? Ono se snad někdy stalo, že jste mě tu neviděli?" ironicky jsem se pousmál.
Emmett: "Eh... no... prostě tě moc rádi vidíme."
Ted: "Jo přesně tak, Bri," poplácal mě po rameni.

Bože, kéž by se radši zase vrátili k tomu, kdy mě nesnášeli. Tahle jejich lítost a neustála starost je dost otravná. Nestojím o to, aby se zajímali, chci být jenom sám se svojí vinou. I když je tu přeci jen někdo, s kým bych si rád promluvil, ale... ten je pryč. Maikey si užívá svoje romanticky ubohé chvíle s doktorem v Portlandu. Už má svůj vlastní život a já nemám právo se mu do něj cpát kvůli svým vlastním problémům. Ale tohle období bez něj zvládám fakt těžko.

Emmett: "Dáš si s námi drink?"
B: "Už jeden mám," nadzdvihl jsem sklenku a vyklopil ji do sebe.
Ted: "Ale právě ti došla... takže?"
B: "Možná později."

Radši jsem se rychle sebral a v podstatě před nimi utekl, za chvíli by mi ještě nabídli, že spolu podnikneme nějaký výlet a to už bych jim fakt něco omlátil o hlavu.
Zamířil jsem rovnou do zadní místnosti v naději, že tam budu úspěšnější, než na baru. Už mi bylo celkem jedno, zda mě někdo tady bude přitahovat, chtěl jsem jen přijít na jiné myšlenky a to s kýmkoliv.
Naštěstí se mi podařilo ulovit celkem přijatelný kousek a hned na to se k nám přidal i druhý. Oba mě na chvíli dokázali přivést na lepší místo. I když myšlenka na to, že za nedlouho opět zamířím na místo, které není ani trochu dobré, mi to celkem kazila. Fakt nechápu, jak se tohle všechno mohlo stát... kdybych si ho nepustil do života tak bychom se tomu vyhnuli a on by byl v pořádku, ale místo toho...

Maikey: "Briane?"

Polovina mě se soustředila na ty dva klečící přede mnou a dopřávající mi celkem úctyhodné vykouření a ta druhá neustále myslela na to, co mě dnes opět čeká a bylo mi z toho na nic, proto bylo dost těžké uvěřit tomu, že opravdu slyším toho, koho slyším...