"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Oběť pro lásku(16)

23. dubna 2018 v 0:04 | Janča |  Oběť pro lásku
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Připadal jsem si tak hloupě a myslím, že Brian se cítil úplně stejně. Ještě před pár dny jsem žil ve vědomí, že spolu strávíme zbytek našich životů a ještě včera ráno jsem byli zasnoubení, teda to asi ještě stále jsme a snad i zůstaneme, ale chápete mě. Stačilo, abych si více začal připouštět, jak moc odlišně se Brian chová a podívejte se na nás teď... ani nevíme, co si máme říct. Proč je láska tak zatraceně těžká a komplikovaná? Dal bych snad cokoliv za to, abych se s Brianem dnes vrátil domů s vědomím, že se dočkáme našeho 'šťastně až navěky' ale tuším, že tohle není ten případ.

J: "Jdeš do jídelny?"
B: "Jsem před ní, ne?"

Tak tohle mě zarazilo, byl tak chladný. Ale na jednu stranu by mě to asi nemělo překvapovat, to já ho opustil a být protivný a odtažitý byla vždycky jeho strategie, jak se s něčím vypořádat. Na tu druhou ovšem... cítil jsem se hrozně.

J: "Já jen, že... už si tu dnes byl. Debbie mi to říkala."
B: "Ta si nikdy nic nenechá pro sebe. Ale hádám, že není zločin jít do jídelny víckrát, než jednou za den, ne?"

Sakra, co to s ním je? Ještě před chvíli se na mě díval, jako bych byl anděl z nebes a teď se ke mně chová jako ke žvýkačce na podrážce. Ale tuším, že si to svým způsobem zasloužím.

J: "Chápu, že si na mě naštvaný, Briane," řekl jsem téměř zničeně.

A jeho lícní kosti najednou nějak povolily a jeho tvář byla najednou přívětivější, skoro omluvná, jako by si snad uvědomil, že se nechoval nejlíp a litoval toho.

B: "Nejsem naštvaný, jenom... asi to nezvládám zrovna nejlíp."
J: "To ani já ne, Briane, je mi hrozně... a přál bych si, aby se tohle nedělo... já jen nechci, abys udělal něco, čeho bys nakonec litoval."

Nebudu lhát, čekal jsem nebo jsem alespoň doufal v to, že mi řekne, že by toho nikdy nelitoval, i kdyby to tak opravdu nemyslel, ale on jen mlčel a díval se mi do očí a poprvé jsem v těch jeho opravdu viděl tu zrádnou nejistotu.

B: "Myslím, že tu sloužíme jako prvotřídní kino."
J: "Co?"

Brian kývl hlavou, abych se otočil a když jsem to udělal, uviděl jsem Debb, jak je v podstatě přilepená na sklo, ale hned začala předstírat, jak hrozně pracuje... ach jo, snad bych se i smál, kdyby se tohle všechno nedělo... tak fajn, já se opravdu musel smát. A kupodivu ani Brian nedokázal být v tuhle chvíli moc vážný.


B: "Ženská bláznivá."
J: "No jo, to je naše Debbie."
B: "Co si tu vůbec dělal? Myslel jsem, že máš volno."
J: "Já jen... počkej, jak to víš?"
B: "Debb se zmínila."
J: "Oh, aha, jasně, že zmínila... no jen jsem asi potřeboval na vzduch, nejdřív jsem byl za mámou a nakonec jsem skončil tady."
B: "Za mámou? Takže už si jí to řekl?"
J: "Jo... no... neměla moc velkou radost... ale stejně jako já doufá, že uděláš to, co tebe udělá šťastným."

Brian se najednou tak nějak podivně zatvářil, jako by snad už měl plný zuby toho, že tohle pořád opakuju. A asi jsem se mu ani nedivil... jenže on si možná ani pořádně neuvědomuje to, že jednoho dne by opravdu mohl litovat.

B: "A ty si u mámy i spal?"

Chtělo se mi pousmát, i když možná nebylo kvůli čemu, ale ačkoliv by to Brian asi nepřiznal, myslím, že od chvíle, co mě uviděl, prahnul po tom vědět, u koho jsem strávil dnešní noc.

J: "Ne. Byl jsem u Emmetta."
B: "Emmetta?! Páni... to jsem nečekal."
J: "Jo... to ani já ne."
B: "Jak to myslíš?"
J: "No, řekněme, že to nebylo úmyslné... našel mě u Woodyho... řekněme, že jsem to trochu přehnal a on mě zachránil."
B: "Ještě před vteřinou jsem ho chtěl zabít, ale teď bych mu měl asi i poděkovat... a zabít tebe za to, že piješ sám."

Tak teď už jsem se pousmát opravdu musel, Brian na mě může být sebevíc naštvaný, ale stejně na mě pořád dohlíží. A tu část, že byl připravený Emmetta zabít za to, že mě u sebe nechává, radši nechám bez poznámky, ale řekněme, že ať už to zní sebevíc hrozně, přeci jen tu mluví o zabíjení, tak... to Briana zkrátka dělalo roztomilým.

J: "Bylo tam asi tak 20 lidí."
B: "Jo, lidí, který by se na tebe vykašlali, kdyby bylo třeba... víš moc dobře, že spolehnout se můžeš jen na ty, co tě milují..."

Brian poslední slovo tak zdůraznil, že jsem v tu chvíli věděl, že se mi nesnažil říct žádné moudro, ale to, že mě miluje, i když ne přímo těmi slovy, ale tohle bohatě stačilo, protože jsem to opravdu potřeboval. Ale to, že by mě nemiloval, není problém, spíš naopak... že mě miluje víc, než sám sebe pravděpodobně.

J: "Já vím a už to nikdy neudělám, slibuju."
B: "Dobře," Brian si skousl ret, aby zabránil úsměvu, ale nakonec se stejně neovládl.

Bože, jak mě tohle ubíjelo. Být nablízku někomu, koho milujete celým svým srdcem, ale nemůžete se ho dotknout a v podstatě nic, je ta nejvyšší forma psychického týrání.

B: "Chceš, abych tě odvezl?"
J: "Kam?"
B: "No k Emmettovi... hádám, že tam máš namířeno?"

Nevím, jestli se snaží, abych se do něj zamiloval ještě víc, pokud je to vůbec možný, ale rozhodně se mu to daří... on je naštvaný a představa, že strávím noc u někoho jiného byť je to Emmett, je pro něj nesnesitelná, ale i tak je ochotný mě do mého dočasného - doufám, že dočasného - náhradního domova odvézt.

J: "Děkuju, ale myslím, že se projdu."
B: "Dobře."

Mohl jsem vidět, že ho to mrzelo, ale neřekl bych, že tak úplně to, že mě nemůže odvézt, jako spíš to, že jsem mu zabránil v možnosti strávit se mnou víc času. Ale tímhle by toho moc nevyřešil, kdyby mě měl pořád na očích... on potřebuje být sám a o všem přemýšlet... pokud teda už nepřemýšlel, ale... tak nějak nemám odvahu se ho na to zeptat.

J: "Asi bych měl jít," pravda je, že nebylo kam spěchat, ale... musel jsem prostě jít dřív, než bych udělal něco, co by ho mohlo nějak ovlivnit.
B: "Jasně, chápu... měj se hezky."
J: "Ty taky."

Instinktivně jsem ho chtěl políbit, ale včas jsem se zarazil. Brian se následně vydal do jídelny, a když jsem viděl, jak se ode mě vzdaluje, měl jsem pocit, že se mi srdce rozletí na milion kousků. Vím, že ho určitě ještě uvidím, ale přes to jsem měl pocit, jako bychom si dali právě sbohem a ne se jen normálně rozloučili... ale to asi bude tím, že tohle nebylo normální rozloučení... protože normální rozloučení, by znamenalo dlouhý polibek a vědomí, že se co nevidět uvidíme doma... ale právě teď ani jeden nevíme, zda ještě někdy budeme sdílet stejný domov. A to, že mi Brian nic neřekl k tomu, jestli o všem přemýšlel, mi moc nadějí nedalo... buď to nepřemýšlel anebo naopak ano a zatím nepřišel na to, jak mi říct, že je konec...
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 24. dubna 2018 v 21:57 | Reagovat

Jo nemají to kluci jednoduché  doufám že to skončí dobře. :-)  8-)

2 Janča Janča | Web | 24. dubna 2018 v 23:23 | Reagovat

[1]: To nemají no a uvidíme :-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama