"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Me without You(6)

26. února 2018 v 0:03 | Janča |  Me without You
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Když jsem se přestal soustředit na to, jak se na mě dívá, začal jsem se dívat já na něho - černá košile bez rukávů, modré džíny, zatraceně sexy vlasy, plné rty, svalnatá vyrýsovaná postava - jasně, Briane, nemusíš mi to dělat snazší, to by pak nebyla přeci taková sranda. Zatraceně!
Proč tu vůbec sakra jsem? Mám se snad naučit žít bez Briana a konečně se posunout dál s Ethanem... tak proč jsem tady? Proč, když vím, že tu Brian bude... i když jak to tak vypadá podle Emmettových slov, tak mám spíš štěstí, že je tady... ale na tom nesejde, neměl bych ho vyhledávat, i když možná nechtěně... tak proč přesně to dělám?!

Emmett: "Myslím, že se zdekuju,"...Zasmál se.
J: "Emme, opovaž se,"...Přecedil jsem potichu tak, aby mě Brian neslyšel, i když tuším, že tak potichu to asi nebylo.
Emmett: "Promiň, zlatíčko, ale jestli se chci dožít rána, tak budu muset,"...Líbl mě na tvář a se slovy "Hodně štěstí," vzal nohy na ramena.

Chtělo se mi ho zastřelit, ale dokázal utéct dřív, než jsem to stihl... a taky bych musel v rekordním čase sehnat tu zbraň, takže by to asi stejně nevyšlo.
Následně jsme na sebe s Brianem jen hloupě civěli a tuším, že on stejně jako já nevěděl, co říct. Popravdě jsem s ním ani mluvit nechtěl, protože vím, co rozhovor, který zahrnuje víc, než řešení jeho snídaně a oběda v jídelně, může způsobit... a už takhle ho nemůžu dostat z hlavy, nechci si to proto ještě zhoršovat.

B: "Návrat ztraceného chlapce,"...Prolomil to trapné hrobové ticho, když pominu hudbu a řev okolních lidí, svým klasickým brianovským šarmem.
J: "Jen jsem se stavil... a zase jdu,"...Vydal jsem se na odchod.
B: "Tak brzo? Noc je ještě mladá,"...Zastavil mě svými slovy, když jsem kolem něho procházel.
J: "Musím domů."
B: "Jsem si jistý, že Ian počká."
J: "Ethan."
B: "Ah... jemu se sem nechtělo? Je to tu pro něj ne moc nóbl?"
J: "Je se svými přáteli."
B: "A tebe nevzal s sebou?"
J: "Briane, na tenhle rozhovor nemám náladu,"...Chystal jsem se udělat krok, když v tom...
B: "Tak si se mnou dej drink."

Věděl jsem, co bych měl odpovědět a tou odpovědí by mělo být jasné a zřetelné "NE," jenomže i přes to, jak mi Brian svým chováním připomínal jeden z důvodů, proč jsem od něj odešel, tak jsem se nakonec z nějakého mně neznámého důvodu otočil zpátky k němu a společně jsme se šli posadit na bar. Hned mi objednal, alespoň si stále pamatuje moje oblíbené pití.


J: "Slyšel jsem, že už sem moc často nechodíš,"...Věděl jsem, že bych neměl, ale já to říct zkrátka musel... asi jsem v hloubi duše doufal, že se Brian jednou překoná a přizná se k tomu, že to souvisí se mnou.
B: "Emmett pouze přehání, myslím, že s nově vybudovaným vztahem, co má s Tedem, má těžko čas na to sledovat moje příchody a odchody."

Brian je dobrý lhář o tom žádná, ale přišlo mi, že tentokrát se ani nesnažil vymyslet nějakou pořádnou lež nebo spíš výmluvu... jako by snad doufal, že ta výmluva bude tak primitivní, že to poznám a pochopím, že má Emmett naprostou pravdu - že sem opravdu nechodí kvůli mně.

BRIAN

Ani nevím, zda jsem jen neměl sílu na to si vymyslet nějakou pořádnou výmluvu anebo jsem jen doufal, že Justin pochopí, že to, co Emmett říkal, je naprostá pravda. A to ta, že jsem bez něho tak v háji, až nejsem schopný dělat to, co mě dělá šťastným... jenže všichni víme, že už to dávno není Babylon a místní orgie, co mě dělá šťastným... ale že to je Justin. I když ten už mě šťastným taky nedělá... teď dělá šťastným podělanýho houslistu a já ho za to tak nenávidím. Toho houslistu, ne Justina. Ten mě jen ničí a to totálně.

J: "Říkal jsem si, že je to blbost. Vždyť tohle je tvůj druhej domov."

Buď to Justin pochopil můj záměr a nechtěl se v tom víc pitvat, protože věděl, že tohle je pro mě utrpení už takhle dost velký anebo si jednoduše myslí, že jsem idiot, kterej si po jeho odchodu dál žije jako by se nic nestalo. Ať už tak nebo tak, nechtěl jsem to řešit, teď jsem si chtěl pouze užívat jeho přítomnost a měl jsem pocit, že i on si užívá tu mou... nebo jsem v to alespoň hodně doufal.
Viděl jsem, s jakou touhou se dívá na parket, jak se mu nepatrně pohupovaly boky do rytmu, jak moc chtěl jít a tancovat a tak jsem se to rozhodl využít, i když jsem věděl, že nejspíš naprosto pohořím...

B: "Chceš tancovat?"
J: "Co? Jako s tebou?"...Zasmál se, nevím, zda jsem se měl urazit, ale nechal jsem to být.
B: "Se mnou... vedle mě... to je jedno... tak chceš tancovat?"
J: "Zbláznil ses?"
B: "Nevím, možná... je to jen tanec... nemusíš z toho dělat, kdo ví co... anebo můžeš rovnou jít, když tu nejsi kvůli zábavě a vrátit se za svým přítelem,"... Bože to slovo mi trhalo jazyk.

Justin se díval na parket a pak na mě a zase zpátky na parket, už jsem se smiřoval s tím, že mě pošle někam, ale on mě najednou s úsměvem chytil za ruku a řekl "Jeden tanec," potom už jsme mířili na parket.
Když už jsme tam konečně stáli, ani jeden jsme moc nevěděl, co vlastně dělat... Justin si držel dostatečný odstup a já se vlastně i bál přiblížit nějak víc... už mi nepatří, to je zkrátka fakt, který musím přijmout.
Nakonec jsme se ale konečně začali pohybovat - tedy tančit. Justin se po chvíli celkem uvolnil, až si to naplno užíval, tančil skoro jako o život. A já si to užíval taky... ten pohled na něj, na tu jeho radost, na to, jak byl krásný.
Olízl jsem si rty a už jsem to nemohl víc vydržet, ruku jsem mu položil nad zadek a přitáhl si ho na tělo, abychom tancovali spolu, nejprve byl trochu vyjukaný a nevěděl, jak na to reagovat, ale po pár vteřinách nejspíš pochopil, že se mu tohle líbí stejně jako mně a ruce mi ovinul kolem trupu... měli jsme k sobě přitisknuté všechno od rozkroku, přes břicha až po čela... mohl jsem cítit, jak je Justin vzrušený... už jen stačilo k sobě přitisknout rty... jenže jsem tak nějak doufal, že tenhle krok udělá on... pohled, jakým se mi díval do očí, rozhodně naznačoval, že by to udělat mohl, byl tak blízko, jeho horký dech jsem mohl cítit na svých rtech... a najednou se zničehonic odtáhl...

J: "Promiň, já... já nemůžu."

Než jsem se stihl jakkoliv vzpamatovat, viděl jsem jeho záda, jak se ode mě vzdalují. Byl pryč. Utekl ode mě, jak nejrychleji to šlo. Ale i přes to jsem v sobě cítil jisté uspokojení. Protože teď už jsem to věděl jistě... to, že šanci stále mám. A nehodlal jsem si jí jen tak vzdát.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 26. února 2018 v 20:53 | Reagovat

Nezdávej to Briane držím ti palce. :-D

2 Klér Klér | Web | 26. února 2018 v 21:46 | Reagovat

Justine... vyprdni se na něj... a vrať se k Brianovi! <3

3 Janča Janča | Web | 27. února 2018 v 10:32 | Reagovat

[1]:[2]: Uvidíme, jak se s tím Brian popere :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama