Me without You(2)

19. february 2018 at 0:04 | Janča |  Me without You
Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Možná jsem se zprvu bál toho, až se tu Justin ukáže a já budu muset použít všechny svoje síly k tomu, abych na sobě nedal nic znát... ale čím dýl nešel, tím víc mě to štvalo. Já ho chtěl vidět. Nějaká moje zvrácená část, která má podle všeho ráda, když trpí, ho chtěla vidět. Jako bych snad doufal, že když on uvidí mě, uvědomí si, co ztratil. I když všichni víme, že ztratil leda tak vztah, kde se cítil nemilovaný a nechtěný... jelikož tak jsem ho nutil cítit se každý den, protože to pro mě zkrátka bylo snazší, než ukázat mu, co doopravdy cítím... to, že ho miluju víc, než jsem si vůbec myslel, že je možné.
Fuck, proč si vždy člověk uvědomí, co měl, až když to ztratí? Protože já si to teď uvědomuju a nenávidím se za to... jaká je ale šance, že si to uvědomí i Justin, že i přes to, jak jsem se k němu choval, mě miluje stejně jako já jeho a bude mě chtít zpátky?

Debbie: "Není tady."

Doslova mě vytrhla z mých myšlenek, div jsem na tý židli nenadskočil. Nesnáším, když tohle dělá, když ví, co si myslím. Je to děsivé a otravné zároveň.

B: "A co já s tím?"
Debbie: "Ráno volal, že přijde na noční šichtu."

Nevím, proč mi to říkala, ale věděl jsem, že důvod určitě měla. Všichni víme, že se nediví tomu, že ode mě Justin odešel, ale něco mi říká, že doufá stejně jako já, že k sobě cestu zase najdeme.

B: "To se má."
Debbie: "Takže ti navrhuju přijít ho vyhlížet až večer."
B: "Já ho nevyhlížím."
Debbie: "Briane, nejsem blbá ani slepá a možná jsem stará, ale ne zas tak stará, abych si toho nevšimla... pořád máš šanci věci napravit, tak to neposer."

Debbie následně v celé její parádě odešla a já tam jen seděl neschopný cokoliv říct a že já vždycky vím, co říct. Jenže tentokrát ne... protože jsem mohl říct jedině dvě věci... první by byla, že nehodlám nic napravovat, protože mě to nezajímá a to bych lhal... a ta druhá, že to napravit chci, ale nevím jak... a v takovém případě bych nahlas přiznal, co cítím a víme, jak se k takovým věcem stavím. Nejlepší proto bylo držet pusu zavřenou.
Nicméně jsem nevěděl, jak naložit s informací, kterou mi dala... chci Justina zpátky, ale nejsem si jistý, že jsem schopný pro to něco udělat, že jsem snad schopný za ním lézt a doprošovat se ho... protože to zkrátka nejsem já. Jenže jak dlouho můžu tvrdit, že něco nejsem, než si konečně uvědomím, že s tímhle přístupem nikdy nebudu opravdu šťastný?

Maikey: "Vidím, že žiješ,"...Se starostlivým pohledem si přisedl.
B: "Nemám důvod, abych nežil."
Maikey: "Jen si se včera trochu zřídil."
B: "To nebylo poprvé."
Maikey: "Jo... já vím... jen... jsi v pohodě?"
B: "Budu v pohodě, až se mě na tu otázku přestaneš ptát,"...Štěkl jsem.
Maikey: "Promiň... už ani neceknu."

Vím, že se snaží být jenom dobrým kamarádem, ale ta jeho věčná starostlivost má přesně opačné účinky. Je to zkrátka něco, co momentálně fakt nepotřebuju.
Viděl jsem, jak se rozhlíží kolem sebe a dělá přesně to samé, co já dělal ještě před chvílí - hledal Justina. A to pro mě bylo znamení, že je na čase se sebrat a jít raději do práce, než budu muset čelit další konverzaci na téma JUSTIN.


Maikey: "A uvidíme se večer v Babylonu?"

Na jeho otázku jsem pouze přikývl a šel. Kde jinde bych taky mohl večer být? Důvod k tomu zůstat doma mi odešel za podělaným houslistou. A pokud nechci v loftu zešílet z toho ticha a samoty, je Babylon jediná volba... i když se zrovna netěším na všechny ty pohledy říkající 'Největší děvka Liberty Avenue dostala veřejně kopačky.'
Alespoň, že v práci jsem dokázal být při smyslech nebo možná práce byl důvod, proč jsem byl při smyslech, protože je to něco, co mě baví a můžu tak chvíli myslet na něco jiného... i když jenom chvíli.
Jenže čím víc se blížil večer, tím víc to v mojí hlavě zase šrotovalo, protože jsem myslel na to, co řekla Debbie... že Justin bude v noci v jídelně... je to možnost ho vidět a to fakt chci... jen si nejsem jistý, že jsem schopný udělat něco pro to, abych změnil jeho názor... nebo, že jsem snad připravený na to vidět na něm, že už se mnou nechce mít nic společného. Bože, začínám z toho fakt šílet a to je to teprve dva dny.
Po práci jsem přetrpěl těch několik nezbytných hodin doma a následně jsem se konečně vydal do Babylonu, ačkoliv jsem ve skutečnosti chtěl jít někam úplně jinam... jenomže jsem zbabělec, který i přes to, jak moc chce Justina vidět, se mu bude radši vyhýbat, než mu dát najevo, jak moc mě zranil...

Emmett: "Briane... ty... ty jsi tady."
Ted: "Nečekali jsme tě."

Oba se na mě koukali, jako by snad čekali, že jsem spáchal sebevraždu a je tak pro ně velké překvapení mě tu vidět. Dokonce mě to přinutilo k zasmátí.

B: "Kde je Maikey?"
Emmett: "Za tebou."

Otočil jsem se a uviděl, jak mají s Benem celý parket pro sebe, byli tak nechutně zamilovaní... ač bych jim to měl přát i přes to, jak všichni víme, jak se k lásce stavím, tak... právě teď mě spíš požírala závist a hlavně mi to připomínalo, o co jsem přišel... ještě před pár dny tenhle parket patřil mně a Justinovi.

B: "Nazdar, hrdličky."
Maikey: "Bri!"
B: "Bude ti vadit, když ti ukradu partnera, profesore?"
Ben: "Eh... v pohodě... skočím nám pro něco k pití."

Políbil Maikeyho a už běžel na bar. Jak jsem se nejdřív chtěl Maikeymu a jeho starostlivému chování vyhýbat, tak právě teď jsem ho potřeboval, ale ne kvůli tomu, aby mě litoval či se o mě staral, ale aby mi pomohl přijít na jiné myšlenky. A to tancování taky bodlo...
Za nedlouho se však vrátil Ben a ukradl si ho zase zpátky. Šel jsem si proto sednout na bar a objednal jsem si Jima. Díval jsem se na Maikeyho a Bena, zatímco jsem do sebe lil jednu skleničku za druhou a uvědomoval jsem si, že jsem nejspíš zasáhl dno... protože jsem tu právě žárlil na svého nejlepšího kamaráda a jeho vztah. A myslel jsem, že mě to snad zabije.
Proto ať jsem se tomu do teď bránil sebevíc, jsem se musel zkrátka sebrat a vydat se do té zatracené jídelny připravený se pokusit o cokoliv, co Justina přiměje dát mi druhou šanci.
Jakmile jsem stál u jídelny, podíval jsem se nejprve přes sklo, jídelna byla celkem narvaná, ale netrvalo dlouho a uviděl jsem tu jeho blonďatou hlavinku, neviděl jsem ho dva dny, ale měl jsem pocit, jako by to byla celá věčnost. Při pohledu na něj jsem se musel usmívat, i přes to, že mi vyrval srdce z těla, mě pohled na něj nutil se usmívat... Jak na hlavu to vlastně je?
Ale usmívat jsem se dokázal jen do chvíle, než se přemístil za bar a já uviděl, že tam sedí ten jeho houslista... dokud jsem neviděl, jak se políbili... jak se na sebe dívali jako nějací zamilovaní puberťáci... Justin se na něj díval tak, jako vždycky na mě... v tu chvíli mi bylo doslova zle a s pocitem, že tohle jsem jednoduše prohrál, jsem se vydal domů. Justin je pryč a já se s tím budu muset naučit žít, i když nevím jak...
 

18 people judged this article.

Comments

1 Karin Karin | 19. february 2018 at 20:30 | React

Tento krát mi je Briana moc líto :-(

2 Janča Janča | Web | 20. february 2018 at 0:12 | React

[1]: To mě taky :-(

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama