Přivádí mě k šílenství(8)

11. december 2017 at 0:01 | Janča |  Přivádí mě k šílenství
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Snažil jsem se otevřít oči, ale šíleně mě bolela hlava a ostré sluneční světlo mi to vůbec neusnadňovalo. Nevěděl jsem, co se mnou děje nebo snad, co jsem včera dělal, že se teď cítím takhle mizerně. Bouřlivý večírek asi, pomyslel jsem si. Ale když jsem následně byl schopný alespoň trochu pootevřít oči a rozhlídnout se kolem sebe, stáhl se mi žaludek. Tohle nebyl loft ani byt, který bych znal... tohle... tohle byla nemocnice.
Trhl jsem sebou a zabolela mě ruka, ihned jsem uviděl, že mi do ní vede hadička... polilo mě horko. Ale najednou jsem si začal vzpomínat... na to, jak jsem byl tak moc vyčerpaný, že jediný způsob, jak se udržet na nohou, bylo si vzít éčko... byl to jediný způsob, jak být s Brianem, který by mi asi už zakroutil krkem, kdybych naše plány znovu zrušil. A pak jsem se najednou cítil plný energie, sám jsem to nechápal... jenže najednou přišel večer a to tancování začínalo být příliš, snažil jsem se s tou malátností bojovat, ale svět se mi zatočil a pak už jen vím, že jsem tady. Podle všeho to se mnou praštilo přímo na parketu... přímo... počkat, přímo před BRIANEM!

Sestra: "Pane Taylore, konečně jste vzhůru."
J: "Já... ehm... mohl bych dostat napít?"
Sestra: "Hned vám něco donesu a skočím pro doktora, aby se na vás podíval."

Přikývl jsem na souhlas, mluvit jsem ještě nebyl pořádně schopný. Hlavou mi ale začalo šrotovat... Brian tam musel být, všichni tam museli být a vidět to... neumím si představit, jak moc jsem je musel vyděsit... najednou jsem se cítil hrozně. Ale ještě hůř jsem se cítil, protože tu Brian nebyl. Já vím, je to Brian... a všichni víme, jak je na tom s navštěvováním nemocnic... pamatuji si, jak to bylo po plese... ale to je jedno, to je minulost... ale právě teď bych ocenil, kdyby tu byl. Vlastně bych byl přímo šťastný, protože probudit se sám, nevědět, kde jsem a nakonec zjistit, že je to nemocnice... to je rozhodně chvíle, kdy u sebe chcete člověka, kterého milujete.

Doktor: "Jak se cítíte, pane Taylore?"
J: "Uhm... jako by mě přejel vlak... co přesně se stalo?"

Všechno mi řekl a celkem mě tím vyděsil, představa, že jsem se dohnal až ke kolapsu organismu... no rozhodně to nebylo nic, na co bych měl být hrdý. Spíš je to důkaz toho, že nejsem tak nepřemožitelný, jak jsem si myslel. Spíš pěkně tvrdohlavý.

Doktor: "Měl byste zavolat rodině, že jste vzhůru... včera jste tu měl početnou návštěvu."
J: "Vážně?"...Zablýskalo se mi v očích.
Doktor: "Vážně... hodně lidem na vás záleží."

Chtěl jsem se zeptat, zda tu byl i Brian, ale jako by to snad on mohl vědět, proto jsem svou otázku spolkl a hned, jak se za ním zavřely dveře, jsem vzal do ruky telefon. Samozřejmě, že jsem hned vytočil Briana, který mě ale poctil pouze záznamníkem... prostě výborný!


Máma: "Justine, zlato!"...Zakřičela způsobem, že mi málem praskl bubínek.
J: "Bože můj, mami, nekřič tak."
Máma: "Ty jsi vzhůru?"
J: "Ne, mami, stále spím a volám ti náměsíčný."
Máma: "Je vidět, že si v pořádku... drzoune."
J: "Promiň, ano jsem vzhůru a podle doktora i v pořádku... jen tu musím tvrdnout do zítra."
Máma: "Já vím, říkal, že si tě tam nechají dva dny... zlato, teď jsem v práci, ale hned potom přijdu, dobře?"
J: "Budu se těšit."

Rozloučil jsem se s ní a až pak mi došlo, že jsem se jí mohl zeptat na Briana, nevím, proč jsem to neudělal. Debbie se ale už zeptat musím...

Debbie: "Sunshine!"
J: "Bože, ženský, proč tak křičíte?"
Debbie: "Protože tak projevujeme svojí radost... ty ses probral?"...Chtěl jsem jí odpovědět stejně jako předtím mámě, ale... no nechal jsem to být.
J: "Ano, Debb, už to tak vypadá... a ano jsem v pořádku, sice trochu malátný, ale podle doktora jsem dobrej."
Debbie: "Ani nevíš, jak ráda to slyším... tak hrozně si mě vyděsil... nás všechny."

V tu chvíli mi na mysli přistál Brian... tak hrozně jsem chtěl vědět... něco... prostě něco. Protože teď jsem nevěděl nic, nevěděl jsem, zda je v pořádku, kde je... jak reagoval na to, že jsem se složil přímo před ním... prostě nic.

J: "Debb?"
Debbie: "Nevím, kde je, zlato."
J: "Ani nevíš, na co jsem se chtěl zeptat."
Debbie: "Myslím, že vím... nebo si se snad chtěl zeptat na něco jiného?"
J: "No... NE. Ale je děsivý, jak všechno víš."
Debbie: "Všechno očividně ne, když nevím, kde se Brian zašívá."
J: "A je v pohodě?"
Debbie: "Ty jsi ten v nemocnici."
J: "Já vím, ale..."
Debbie: "Nebudu lhát, celkem ho to vzalo... alespoň z toho, co mi řekl Maikey... když ses tam složil... byl prý na chvíli jako tělo bez duše... jel s tebou do nemocnice."
J: "Vážně?"
Debbie: "Jo a..."
J: "Co, Debb?"...Cítil jsem, že mi něco nechce říct.
Debbie: "Čekali jsme docela dlouho, než nám konečně něco řekli... a Brian to nezvládal nejlíp, měl o tebe zkrátka opravdu strach."

Část mě se usmívala, protože vědět, že mě opravdu takhle moc miluje, je všechno, co jsem si, kdy přál... ale ta druhá se cítila hrozně, protože si neumím představit, jak mu muselo být... vím jen to, že být to naopak, cítím se stejně.

J: "Proč mám pocit, že tu je ještě něco?"
Debbie: "On... když nám řekli, co se ti stalo... řekněme, že Brian byl Brianem a cítil se zodpovědným za to, co se ti stalo."
J: "CO?!"
Debbie: "Myslí si, že na tebe měl dávat pozor, že je to jeho chyba... hned se sebral a z nemocnice odešel... podle všeho si myslel, že když u tebe nebude, udělá ti službu."

Nemohl jsem uvěřit tomu, co mi právě teď řekla. Bylo to naprosto absurdní! Jak si, sakra, může myslet, že je to jeho chyba? To je ta největší blbost na světě. Jediný, kdo za to může, jsem tu já... to já se dohnal k naprostému vyčerpání kvůli své tvrdohlavosti, pro Krista!

J: "Jak si tohle může myslet?"
Debbie: "Je to Brian... on byl vždycky tvrdohlavý... vzpomeň si na Hobbse."
J: "To bych radši nedělal, ale... máš pravdu. Jednou mě přivede k šílenství."
Debbie: "Miluje tě, Sunshine, ale zkrátka si myslí, že všechno špatný v tém životě, nějak souvisí s ním."
J: "On je to nejlepší, co se mi stalo."
Debbie: "To si on podle všeho nemyslí. Maikey za ním ještě večer šel, ale Brian ho poslal pryč a od té chvíle jsme s ním nikdo nemluvil... doma není tam jsem to zkoušela a telefon nebere."

Měl jsem z toho žaludek na vodě a představoval jsem si ty nejhorší možné scénáře. V tu chvíli mě napadlo asi to nejhorší, co mohlo, ale ukončil jsem hovor s Debb, vytrhl jsem si kapačku, vzal jsem si věci a odešel jsem nepozorovaně z nemocnice... nebylo mi sice úplně nejlíp, ale byl jsem odhodlaný ho za každou cenu najít.
 

20 people judged this article.

Comments

1 Karin Karin | 11. december 2017 at 23:18 | React

Justine ti jsi pako ale nedivím se že jsi odešel. :-D  ???

2 Janča Janča | 12. december 2017 at 14:51 | React

[1]: :-D  :-D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement