Přivádí mě k šílenství(11)

15. december 2017 at 0:03 | Janča |  Přivádí mě k šílenství
Nový díl. - Tak jsem se nakonec překonala a díl napsala, doufám, že se Vám bude líbit!Usmívající se

BRIAN

varování: žádné

Čekal na odpověď a já nevěděl, co mu na to říct. Nebo věděl, byl jsem zkrátka u něj... celou noc... protože jsem ho nechtěl nechat samotného a především proto, že já nechtěl být bez něho... ale jak mu to říct? Každej normální člověk by to prostě řekl, ale všichni víme, že k takovým lidem já se neřadím. Neumím to. Chtěl bych, ale prostě to nejde. Kdyby to šlo, už dávno bych mu řekl, že ho miluju... víc, než si vůbec umí představit. A možná, že kdybych to konečně vyslovil, všechno by bylo mnohem jednodušší... ale nebyl bych to já. Nejsem takový a neumím takový být. Tak co mu na to, sakra, říct? Ale když budu lhát, o co lepší to vlastně bude? Nejspíš o nic. Proto, i když jsem věděl, že toho dost možná budu litovat, jsem se zhluboka nadechl, odhodlaný to konečně vyslovit...

B: "Justine, já jsem byl..."

"Sunshine!" otevřely se dveře, kterými dovnitř vtrhla Debbie, za kterou se hnala Jennifer a hned za ní všichni ostatní... buď se mě ten nahoře právě rozhodl zachránit před osudovou chybou anebo jednu udělal, protože tuhle odvahu mu říct pravdu v sobě už asi znovu nenajdu.

Jennifer: "Zlato, jsi v pořádku?"
J: "Jsem, mami, neboj. Co tu všichni děláte?"
Debbie: "Kde bychom asi měli být? Zvlášť po tom tvém kousku, kdy ses vydal do ulic... abys našel pana dokonalého,"...Pohlédla na mě s tím svým vyčítavým pohledem... přesně, jak jsem říkal, všichni budou všechno zazlívat mně... a asi oprávněně.

Divím se, že ho všichni neumačkali a neulíbali k smrti... ale zároveň jsem jim to záviděl... já sám bych ho chtěl objímat a líbat, ale jsem srab... srab, co mu ani není schopný říct, co cítí. Nebo takovou maličkost jako tu, že jsem na něj v noci a každou noc tehdy po plese dával pozor.
Bylo mi z toho najednou tak na nic, že jsem z pokoje raději nepozorovaně odešel a posadil jsem se v čekárně. Chtěl jsem být zkrátka sám, ale na moc dlouho mi to nebylo dopřáno...

Maikey: "V pohodě?"
B: "Proč bych nebyl... Justin je ten v nemocnici."
Maikey: "Víš moc dobře, na co se ptám."
B: "Ani ne, Maikey."
Maikey: "Tak fajn, zkusím to jinými slovy... jak to zvládáš, když je tvůj přítel v nemocnici?"

Zavřel jsem oči a povzdychl si, tohle jsem vážně nepotřeboval. To, jak mi je, si myslím je dost zřetelné a není třeba, abych to popisoval... Maikey si ale očividně myslí opak.


B: "On je v pohodě, já jsem v pohodě... všechno je v pohodě."
Maikey: "Hádám, že víc toho z tebe nedostanu?"

Ani jsem mu na to nemusel odpovídat a on si tu odpověď byl hned schopný domyslet... fakt jsem totiž nevěděl, co mu na to mám říct... nebo spíš jsem mu nechtěl říkat nic... pokud nejsem schopný o svých pocitech mluvit s Justinem, nebudu toho schopný ani s Maikeym. Možná mě to jednou přivede k šílenství, ale jsem to zkrátka já.

Maikey: "A řekneš mi aspoň, kde jsi byl?"
B: "Co?"
Maikey: "No od chvíle, co jsem od tebe včera odešel o tobě nikdo neslyšel a Justin se nakonec vydal do ulic, aby tě našel... a nikdo nějak nevíme, kde jsi byl."

Tohle se mi snad jenom zdá... jestli se někdo snaží o to, abych zešílel, je na opravdu dobré cestě. Je tu snad někdo, koho nezajímá, kde jsem byl?

B: "Jsi moc zvědavej, Maikey."

Nic mi na to neřekl, ale nemůžu si pomoct... na jeho tváři se usadil jakýsi zvláštní úsměv... jako by snad pochopil, že... že jsem tu byl... ne, to není možný!

Maikey: "Nebudu tě už trápit, jdu zpátky za ním... a ty bys měl taky."
B: "Za chvíli tam budu."

Potřeboval jsem ještě pár minut jenom sám se sebou, ale nakonec jsem usoudil, že se jim a především Justinovi nemohu vyhýbat věčně a tak jsem se nakonec vrátil zpátky do pokoje. Když jsem vešel, celý pokoj utichl a díval se přímo na mě... v Babylonu bych to považoval za něco velmi příjemného... tady to bylo ale vážně na nic.
'Tak se do mě pusťte, ať to máme z krku,' pomyslel jsem si. Ale kupodivu se k tomu nikdo neměl... asi jen ticho před bouří, protože jsem si jistý, že tohle beze slova neprojde.
Posadil jsem se do rohu na židli a jen jsem se díval na Justina, který si užíval společnost své rodiny a přátel, vidět, jak se usmívá, i přes okolnosti, bylo víc, než bych si mohl vůbec přát. A když nakonec propojil svůj pohled s tím mým, věnoval mi asi ten nejzamilovanější úsměv, jaký si jen dovedete představit... doslova jsme se hypnotizovali... a ostatní si toho pomalu začali všímat.

Lindsay: "Řekla bych, že ti dva chtějí být sami."

Asi bych právě teď měl zakřičet, že to tak není... ale všichni víme, že je! Chtěl jsem to, fakt moc. Ať si prostě všichni vypadnu kamkoliv jenom chtěj, ale jednoduše ať jsem s ním sám... po tom všem mám na to jednoduše nárok.

Debbie: "Jo, taky mám ten pocit."

Netrvalo dlouho a všichni se postupně začali zvedat a loučit se s Justinem s příslibem, že zítra zase přijdou a taky tím, že ho zabijou, pokud bude zase vyvádět nějaké psí kusy.

Jennifer: "Briane, mohl bys na chvilku?"

Nebudu lhát, donutila mě vrátit se zpátky na zem a bylo mi najednou nějak úzko. Něco mi říká, že chce vzít zpátky svoje slova o tom, že jsem pro Justina to nejlepší a nakázat mi, ať ho nechám být... a pokud jo, je mi líto, ale tentokrát jejímu přání nebudu moct vyhovět... i když vím, že by to bylo to nejlepší. A i Justin byl značně zaskočen tím, že se mnou chce mluvit.

J: "Mami, nehodláš ho sprdnout, že ne?"
B: "Budu v pohodě, Justine,"...Zasmál jsem se.

Tak jo tím, že budu v pohodě, jsem si jistý vůbec nebyl, ale vydal jsem se s Jennifer na chodbu v naději, že ten rozhovor neskončí nejhorším možným scénářem.

B: "Mám se bát?"...Smál jsem se, ale fakt jsem se začínal bát.
Jennifer: "Byl jsi tady, že ano?"...Na nic nečekala a prostě to na mě vybalila.

A v tu chvíli mi úsměv na tváři zatuhl... jak to, sakra, ví? No ovšem, že to ví... věděla to i minule, tak pro ni asi nebylo tak těžké si to domyslet i tentokrát. Ale rozhodně jsem s tím nepočítal. Zároveň ale kousek mě cítil úlevu, že je tu alespoň jeden člověk, před kterým nemusím o tom lhát.

B: "Asi nemá cenu vymýšlet si nějakou výmluvu, co?"

Čekal jsem, že na mě minimálně zakroutí očima, ale ona místo toho udělala něco, co by mě v životě nenapadlo... objala mě a to opravdu pevně. Poté jen zašeptala "Děkuju."
Neskutečně mě to zaskočilo a to způsobem, že i když už mě nedržela, tak jsem stále stál na místě jako socha a nechápal jsem, co se právě stalo...

B: "Za co mi děkuješ? Nic jsem neudělal... to kvůli mně byl venku,"...Konečně jsem byl schopný promluvit.
Jennifer: "Děkuju ti za to, že tu pro něj vždycky jsi... že ho miluješ tak, jak si zaslouží."

Věděla, že jí na to nedokážu nic říct a tak na mou odpověď ani nečekala, místo toho mě jen pohladila po rameni a následně odešla. Chvíli mi trvalo, než jsem byl schopný se vzpamatovat a konečně se vrátit za Justinem.

J: "No konečně! Nebyl jsem daleko od toho si tu kapačku znovu vytrhnout a jít zjistit, co se děje."
B: "To by nám ještě sházelo."
J: "Co se stalo? Byla zlá?"
B: "Jestli sis nevšiml, tak tvoje máma patří mezi nejmilejší lidi světa... ta zlá být ani neumí."
J: "Tak co ale chtěla?"
B: "Nic zvláštního a posuň se."
J: "Co?"
B: "Chci si lehnout, tak se posuň."

Justin na mě zíral jako bych spadl z jahody na znak, ale jednoduše jsem si chtěl lehnout... k němu... a cítit jeho blízkost. "Tak šup," popoháněl jsem ho a on se konečně posunul.

J: "Kdo jsi a co jsi udělal s Brianem?"
B: "Vtipné,"...Objal jsem ho tak, že si mohl hlavu položit na mou hruď.

Neumíte si představit, jak zatraceně dobrý pocit to byl... tak dobrý, že jsem nechtěl, aby někdy skončil... už nikdy nechci zažít dobu tak dlouhou jako tentokrát, ve které jsem neměl možnost si takové chvíle užívat. Najednou jsem byl jednoduše připravený to konečně říct... možná díky Jennifer, možná díky tomu, že se ve mně něco najednou zlomilo, ale byl jsem zkrátka připravený...

B: "Byl jsem tady, Justine, celou noc."
J: "Co?"...Jeho modrý pohled se ke mně zvedl.
B: "Nechtěl jsem tě nechat samotného, tak jsem tu zůstal... ráno jsem si odskočil na jídlo a chvíli jsem jen jezdil... telefon se mi vybil, proto jsem ti ho nezvedal... a ty ses tak vydal na tu sebevražednou misi."
J: "Briane..."
B: "Je tu ještě něco... byl jsem u tebe i tehdy... po plese... každou noc,"...Vydechl jsem.

Pár vteřin jsem se mu bál podívat do očí, nevěděl jsem, co v nich uvidím... zda šok, radost nebo prostý vděk či kombinaci všeho... a každá jedna věc by znamenala, že jsem mu právě potvrdil, co k němu cítím a zatím jsem si nebyl jistý, že jsem připravený něco takového vidět, ale nakonec jsem se na něj konečně podíval. Jenže než jsem stihl cokoliv vidět, cítil jsem jeho ústa na těch mých... byl to polibek tak vášnivý a hluboký, že jsem se už nikdy nechtěl nadechnout.
 

21 people judged this article.

Comments

1 Klér Klér | Web | 15. december 2017 at 19:03 | React

OMG! <3 K tomu nejde snad nic jiného říct!

2 Janča Janča | Web | 15. december 2017 at 19:50 | React

[1]: Jsem moc ráda, že se ti to líbilo :-)  :-P

3 Karin Karin | 15. december 2017 at 22:54 | React

Tak tohle bylo nádherné. :-)  :D

4 Janča Janča | Web | 16. december 2017 at 23:50 | React

[3]: Oooo, taková pochvala :-P :-D :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement