"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Malý zázrak(27)

8. listopadu 2017 v 15:14 | Janča |  Malý zázrak
Poslední díl. - Tak jsme konečně u konce... doufám, že budete spokojeníUsmívající se

BRIAN

varování: žádné

Strávil jsem noc na pohovce ve své kanceláři a moje záda mi to teď pěkně vyčítají. Jenže takový je teď můj život, od rána do večera se dřu v Kinneticu a někdy jsem tak vyřízený, že večer nejsem schopný ani dojet domů, takže si jednoduše ustelu tady. V Pitts by mi tohle neprošlo, tam jsem měl pořád někoho za zadkem, především vy víte koho, ale tady není nikdo, kdo by mi řekl, ať zvolním, Synthia se teda snaží, ale znáte mě, nenechám si mluvit do života. Zvlášť, když je tohle jediný způsob, jak se pomalu, i když nejistě, vypořádat s tím, že je Justin nadobro pryč. Je to vlastně buď tohle nebo chlast. Jsem na cestě do záhuby, to je jistý.

Synthia: "Už zase si spal tady?"
B: "Očividně."
Synthia: "Ty se fakt chceš totálně oddělat."
B: "Nebylo by to to nejhorší,"...Zašeptal jsem si pod vousy.
Synthia: "Chováš se, jako by tvůj život už neměl žádný smysl..."
B: "Jsem v pohodě."
Synthia: "Jo to rozhodně. Jednou se budeš muset zase sebrat a prostě žít dál."
B: "Já žiju."
Synthia: "Jestli tomuhle říkáš žití tak... ani nevím, co ti na to říct."
B: "Neříkej nic."
Synthia: "Je to už 6 měsíců, Briane."

Podíval jsem se na ni, zda to myslí vážně a následně jsem se radši zvedl a odešel. Možná, že už je to 6 měsíců, co jsme si s Justinem opět museli říct sbohem, ale pokud se nepletu, tak ani to předchozí jsem nerozdýchal zrovna brzo a dobře. Na druhou stranu vím, že takhle to jednoduše dál nejde... ale co mám asi tak dělat?
Zašel jsem si na snídani do nejbližší jídelny, která mě opět přiměla vzpomenout si na Debbie, které bych měl asi brzo zavolat a ujistit jí, že jsem pořád naživu. Ale právě teď na to nemám jednoduše sílu. Už když jsem před 14 dni strávil víkend u Lindsay a Mel, abych viděl Guse, stálo mě to všechno úsilí vypadat jako, že jsem v pohodě... s Debb to není tak snadné, ani přes telefon.


Obsluha: "Co to bude?"
B: "Krůtí sendvič a kafe."

Zatímco jsem čekal na svou objednávku, z hloubi duše jsem doufal, že by mi ji mohl přinést někdo konkrétní s blonďatou hlavou... sakra, já z toho všeho začínám vážně šílet.
"Díky," reagoval jsem, když přede mnou konečně přistálo, co jsem si objednal. Jenže dřív, než jsem si stihl kousnout nebo alespoň usrknout kafe, začal mi zvonit telefon...

B: "Kinney, prosím?"
Maikey: "Briane, to jsem já, Mike."
B: "Ooo, Novotny!"
Maikey: "Slyším, že si dobře naladěný."
B: "Na naše pravidelné telefonáty, co vedeme každý den? Ještě, abych nebyl,"...Neodpustil jsem si ironii.

Jsem fakt rád, že jsme k sobě s Maikeym zase našli cestu a že je z něj opět můj věrný kamarád, který mi každý den volá, aby se ujistil, že jsem v pohodě... ale někdy jsou fakt dny, kdy bych byl radši, aby to neudělal.

B: "Copak bys rád?"
Maikey: "Nejdřív mi řekni, jak ti je?"
B: "Umírám hlady a ty mě zdržuješ od mýho krůtího sendviče."
Maikey: "Dobře, vezmu to v rychlosti... co bys řekl, kdybych přijel na víkend?"
B: "Kam?"
Maikey: "Kam asi?! K tobě!"

Vůbec jsem nevěděl, jak na tohle mám reagovat. Vím, že jsme si slíbili, že se v nejbližší době navštívíme a trochu oživíme naši Brian and Maikey show a už je to 6 měsíců, co jsme si ten slib dali, takže je asi na čase mu i dostát a jo chci ho vidět a moc a vím, že mě aspoň na chvíli přivede na jiné myšlenky a už jen z toho důvodu jsem rozhodně pro... ale částečně se obávám, že mi bude promlouvat do duše a říkat mi, jak mám všechno zvládnout a o to fakt nestojím. Budu ale muset doufat, že se tomu vyhneme.

B: "Jen mi zítra napiš, v kolik tě mám vyzvednout na letišti."
Maikey: "Dobře! Těším se!"
B: "Já taky... měj se Mikey."

Hned, jak jsem zavěsil, tak jsem do sebe konečně hodil ten sendvič a kafe a následně jsem se vrátil zpátky do Kinneticu, kde už na mě čekalo, jako vždy, milion papírů k vyplnění a nabírání nových klientů a prezentování reklam na ty nejhorší možný výrobky... hurá do toho.

B: "Jestli ještě někdy budu muset dělat reklamu na něco tak hnusnýho, tak..."
Synthia: "Sežrali to i s navijákem."
B: "Jo, ale já pomalu zešílel, když jsem to vymýšlel."
Synthia: "A vyšlo to, jako vždy... tak buď trochu veselejší."
B: "Veselejší budu, až se dostanu domů a dám si sprchu."

Jakmile se za Synthiou zavřely dveře, pustil jsem se zbylého papírování a hned, jak padla poslední minuta, byl jsem připravený na odchod.

B: "Měj se, Synthie!"
Synthia: "Briane, počkej!"
B: "Co?"...Zarazil jsem se v pohybu.
Synthia: "Asi mě zabiješ, ale zapomněla jsem ti říct, že se staví ještě jeden klient."
B: "Cože? Teď?"
Synthia: "V jinou dobu nemohl."
B: "Je po pracovní době!"
Synthia: "Já vím... ale věř mi, že toho budeš chtít vidět."
B: "Proč seš si tím tak jistá?"

"Protože jsem to já," ozvalo se za mnou. Doslova jsem ztuhl v tu chvíli ztuhl. Synthia se jen s úsměvem odporoučela pryč a já se pak pomalu otočil, abych se ujistil, že nemám halucinace.

B: "Justine?"...Vydechl jsem.
J: "Ahoj, Briane,"...Bože, ten jeho úsměv.
B: "Co... co tady děláš?"
J: "Bydlím tady... teda samozřejmě pokud je tvůj loft tentokrát dost velký pro dva lidi,"...Zasmál se.

Nerozuměl jsem mu, vůbec jsem netušil, co se mi snaží říct... a zároveň jsem měl dost velký problém vzpamatovat se z toho, že tu stojí... přímo přede mnou.

B: "Justine, já nějak nechápu, co se mi pokoušíš říct."
J: "Řekl si, že dokud jeden z nás nenajde řešení, tak spolu nemůžeme být... no, našel jsem ho."
B: "Justine?"...Zděsil jsem se při představě, že by se snad vykašlal na to, co si v New Yorku vybudoval.
J: "Neboj se... můžu vést galerii v New Yorku, tak jí můžu vést i tady... vlastně si mě k tomu inspiroval ty, otevřel jsem si tu pobočku."

Ten úsměv, co se v tu chvíli vykouzlil na mých ústech, jsem asi ještě nikdy v životě nezažil. Všechno, co jsem v tu chvíli držel v rukách, jsem zahodil a šel rovnou k němu, abych ho políbil!

B: "Doufám, že si ze mě neděláš jenom srandu?"...Ujišťoval jsem se hned po polibku.
J: "Nooo..."
B: "Justine!"
J: "Záleží na tom, zda je tvůj loft dost velký pro..."
B: "To rozhodně je!"...Zase jsem ho políbil.
J: "Tak v tom případě, kdy se můžu nastěhovat?"
B: "Hned, okamžitě!"
J: "Dobře, pane Kinney."

Nemůžu popsat, jak šťastný jsem byl... jako by všechno špatný, co jsem do teď cítil, prostě tiše odešlo a nahradila to hromada radosti a lásky.

B: "Do háje!"
J: "Co?"
B: "Maikey přijede na víkend."
J: "Ups."

Něco mi říká, že tenhle víkend bude opravdu zajímavý, ale co na tom sejde... strávím ho s dvěma lidmi, které miluji na světě nejvíc a následně strávím zbytek života po boku tohohle blonďatého malého zázraku!
 

25 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 8. listopadu 2017 v 21:44 | Reagovat

Parádní povídka moc za ní dík. :D

2 Janča Janča | Web | 8. listopadu 2017 v 22:40 | Reagovat

[1]: To já děkuju... hlavně za to, že si vydržela to moje napínání :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama