Malý zázrak(25)

6. november 2017 at 0:01 | Janča |  Malý zázrak
Nový díl.

JUSTIN

varování: 12+

Když jsem se ráno probudil a uviděl Brianovo spící tvář, nechtělo se mi ani věřit tomu, že je tohle skutečnost. Vlastně jsem si na něj musel sáhnout, abych se o tom ujistil. A když jsem opravdu následně ucítil horkost jeho kůže, široce jsem se musel usmát. Nemůžu ani říct, jak šťastně jsem se momentálně cítil. Začal jsem ho pomalu a něžně líbat na krk, pak jsem pokračoval na jeho hruď. Netrvalo dlouho a s příjemným "Hmmmm," se probudil. A hned jak mě spatřil, usmíval se úplně stejně jako já... byl šťastný, viděl jsem to na něm. Tak, jak jsem si vždycky přál, že po mém boku bude. Chtěl jsem, aby tenhle okamžik trval celou věčnost. A když si mě následně přitáhl k polibku, ani trochu jsem se nebránil, vlastně jsem si jeho rty bral až nebezpečně vášnivě.

B: "Tady se mě někdo nemůže nabažit,"...Zasmál se.
J: "Ani nevíš jak,"...Vylezl jsem na něj a obkročmo se na něj posadil.
B: "Pojď ke mně,"...Zašeptal a stáhl mě k sobě, aby mě mohl líbat jako smyslů zbavený.
J: "Víš... co... by... nám bodlo?"...Ptal jsem se mezi polibky.
B: "Co?"...Zvědavě se na mě podíval.
J: "Společná sprcha."

Jen z jeho očích jsem mohl vyčíst, jak moc se mu můj nápad zamlouval. Všichni jistě víte, že společné sprchování, je tak trochu naše oblíbená činnost.
Než jsem se nadál, Brian vystřelil z postele a vláčel mě s sebou. Naštěstí jsme už oba byli nazí a nemuseli jsme se s tím zdržovat. Jen, co na nás začaly dopadat provazce horké vody, začali jsme se opět vášnivě líbat a dotýkat na každém kousku našich těl.
Jenže než jsme stihli kamkoliv pokračovat, ozvalo se klepání na dveře...

B: "Neee,"...Zoufale mi položil hlavu na rameno.
J: "Budeme to ignorovat."
B: "Myslím, že tím si nepomůžeme, hotelová služba má povinnost tu uklidit, pokud není na dveřích cedulka, aby nás nerušili, takže nakonec by si sami otevřeli."
J: "Tak to bys jim měl jít rychle vysvětlit, že o jejich služby momentálně nemáme zájem,"...Mrkl jsem na něj.
B: "Hned budu zpátky,"...Ještě jednou mě políbil a běžel tam.


Vzal jsem ho na slovo, že se hned vrátí a zatímco jsem na něj čekal, jsem se namydlil a těšil se na každý další Brianův dotek a polibek. Přišlo mi, že jsem v nebi, doslova a do písmene. Nemohl jsem se přestat usmívat.
Ale najednou moje čekání bylo nějak moc dlouhé, Brian se stále nevracel. Začalo mi to být až podezřele divné, proto jsem vylezl ze sprchy a šel jsem zjistit, co se děje... a když jsem ho našel sedícího na posteli s výrazem, který nebyl ani trochu dobrý, začal jsem se opravdu bát toho, co se zase děje.

J: "Co je, Briane?"

Najednou jsem v jeho ruce uviděl telefon a uvědomil jsem si, že je můj. Hned jsem se zeptal, proč ho drží, nechápal jsem to.

B: "Zvonil... na displeji bylo jeho jméno."

Zatemnilo se mi před očima a zhoupl se mi žaludek. Adam!

J: "Zvedl si to?"...Ptal jsem se vystrašeně.
B: "Zbláznil ses?"

Ihned mi spadl kámen ze srdce. Ale najednou mi všechno došlo a cítil jsem tak neskutečně hrozně. To, co se stalo mezi mnou a Brianem... bylo krásný a chtěl jsem to hrozně dlouhou dobu... ale nemělo se to stát, ne takhle.

J: "Nikdy mi to neodpustí."

Brian se na mě podíval pohledem, který mi řekl vše, co mu v tu chvíli běželo hlavou... hádám, že si začal myslet, že mě děsí víc to, že mi Adam neodpustí, než to, zda my dva máme vůbec nějakou naději na to žít normálně.

B: "Měl bys mu zavolat... aby se o tebe nebál,"...Přišel ke mně a vrazil mi telefon do ruky. Byl opravdu naštvaný. Jen nevím, zda víc, protože někoho mám anebo proto, že ví, že tohle nemůže dopadnout dobře... stejně jako to vím já.
J: "Pak mu zavolám... teď chci mluvit s tebou."
B: "O čem?"
J: "O tomhle... o nás... o tom, co tohle všechno vlastně znamená!"

Brian se mi podíval do očí, ale nic neříkal, děsilo mě to, protože cokoliv horší, než když Brian lže o tom, co si myslí a cítí, je to, když mlčí úplně.

J: "Briane?"
B: "Justine... my dva... nemůžeme..."...Věděl jsem, jak ta věta končí, ale nedovolil jsem, aby to vyslovil.
J: "Neříkej to."

Zničehonic se ke mně rozešel s nepatrným úsměvem na rtech, ale se smutkem v očích. A když byl u mě, položil mi ruku na tvář a následně mě políbil. Když se naše rty následně oddělily, usmíval jsem se, ale v momentě, co jsem spatřil jeho skleněné oči, jsem věděl, co přesně tenhle polibek znamená...

J: "Ne, Briane... tohle mi nedělej... neříkej mi sbohem... znova už ne."
B: "A jakou máme vůbec šanci, že můžeme být spolu? I když to s Adamem skončíš... i když miluješ mě... pořád žiješ v New Yorku a já v LA... a pokud nechceš zase procházet tím, že se uvidíme jednou za měsíc nebo ještě míň... že se budeme každý den modlit, že si najdeme čas na to, abychom si zavolali... jak si myslíš, že to může fungovat?"
J: "Já nevím, Briane, jasný?! Já to nevím! Sám jsem z toho vyděšenej, protože přesně tohle nás rozdělilo a vím, jak těžký a nesnesitelný to bylo... ale ještě nesnesitelnější bylo nemít tě vůbec."
B: "Věř mi, Sunshine, ani nevíš, jak nesnesitelný to bylo pro mě, ale ani jeden nevíme, jak být spolu... a dokud to nějak zázračně nevymyslíme... nemůžeme nic dělat... protože i když tě nechci ztratit, nemůžu žít ani s tím, že tě neuvidím každý den, ale jen jednou za čas... to je jenom přežívání... a to ani jeden nechceme."

Ač jsem nic z toho nechtěl slyšet a už vůbec si to připustit... měl pravdu... měl zatracenou pravdu. Já totiž nevěděl, co dělat, abychom byli spolu a představa, že ho uvidím, jen pokud se stane nějaký zázrak, byla nesnesitelná... tohle jednoduše nemělo žádné řešení. Ale nechtěl jsem ho nechat jít, prostě ne.

J: "Nechci tě opustit."
B: "Musíš. Možná... jednou... budeme zase spolu... ale právě teď to jednoduše nejde... ty to víš, já to vím."

Po tvářích se mi začaly kutálet slzy, měl jsem pocit, že mi dochází vzduch a že snad na místě umřu... tak strašně to bolelo... tak strašně moc.

BRIAN

Byl jsem tak neskutečně zoufalý jako nikdy v životě. Po tolika letech čekání na něj se mi konečně vrátil, jen abych mu musel znovu říct sbohem. Protože spolu zkrátka nemůžeme být, i když to chceme víc, než cokoliv. Ale nejde to... prostě to nejde. Justin tak moc dřel, aby se dostal tam, kde je a nemůže se toho jenom tak vzdát, nemůže všechno obětovat, jen aby byl se mnou. Už jednou jsme před tímhle stáli a věděli jsme, že tak to jednoduše být nemůže. A stejně tak nemůžeme přežívat na občasných hovorech nebo setkáních, protože by nás to bolelo ještě víc... pokud je to vůbec možné, něco mi říká, že svůj práh bolesti jsem už dávno překročil.

J: "Nevím, jak to bez tebe zvládnu."
B: "Přežijeme... jako vždy... takoví jsme."

Justin se i přes slzy snažil usmívat, ale bylo to pro něj těžké, stejně jako pro mě. Proto jsem ho pevně objal, abych ho ještě jednou cítil ve své náruči a zapamatoval si každý malý detail. On se mě držel jako klíště, začínal jsem si myslet, že mě snad nikdy nepustí, já sám jsem ho nechtěl pustit. Ale následně jsem ho jednoduše musel nechat jít, nemohli jsme tohle prodlužovat, bylo by to pak ještě horší. Měl jsem ale pocit, jako bych na místě zemřel.
 

18 people judged this article.

Comments

1 Karin Karin | 6. november 2017 at 20:24 | React

Ty mě tak napínáš to není od tebe pěkné. [:tired:]  :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement