"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Malý zázrak(18)

24. října 2017 v 0:04 | Janča |  Malý zázrak
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Stál jsem před Debbiiným domem a snažil jsem se sebrat odhodlání k tomu, abych zazvonil. Vím, že jsem si ujasnil, že to, co Debb udělala, nebylo nejlepší, ale ona se jednoduše cítila nucena to udělat, aby nás opět dala dohromady, protože jsme pro ní to nejdůležitější na světě... zkrátka jisté pochopení jsem pro to měl a byl jsem jednoduše připravený na to hodit to za hlavu a nic jí nezazlívat a ani jsem jí už nic nezazlíval, ale i přes to jsem tam jen tak stál jako totální pitomec, s kytkou a dárkem v ruce a nebyl jsem schopný se dokopat k zazvonění. Jenže najednou se ale otevřely dveře a...

Debbie: "Pořád doufám, že zazvoníš, ale něco mi říká, že tu radši budeš stát klidně celej den."
J: "Debb..."
Debbie: "To seš na mě opravdu tak moc naštvanej?"

Otevřel jsem pusu, ale nic z ní nevycházelo. Najednou přede mnou prostě stála, po všech těch letech a já cítil jenom jediné - neskutečnou radost z toho, že jí vidím. Ihned jsem se na ní vrhl, div jsem jí v objetí neumačkal k smrti.

J: "Na tebe se člověk nemůže zlobit dlouho."
Debbie: "Oh, Sunshine."

Drželi jsme se jako klíšťata, ale po chvíli jsme už oba trpěli na nedostatek vzduchu a museli se pustit. Chvilku jsme na sebe jen koukali se slzami v očích a pak jsme se museli začít smát. Přesně tohle mi na Debb chybělo, i kdybych chtěl brečet sebevíc, ona mě vždy dokáže rozesmát.
Vevnitř jsem se ještě přivítal s Carlem, ale když jsme se následně rozhlédl kolem sebe, něco mi tu jaksi nesedělo...


J: "Tady ještě nikdo není?"
Debbie: "Jsi jediný, kdo přišel. Pochybuju, že přijde někdo další. A navíc ani žádnou oslavu nechci... jsem stařena, co je na tom k oslavování."
J: "Tak za prvé - oni dorazí. Za druhé - oslavu mít budeš a to pořádnou, o to se postarám. A za třetí - ještě jednou řekni, že jsi stařena a nepřej si mě."
Carl: "Líp bych to neřekl."

Čekal jsem, že mě začne hubovat, ale ona se na mě jenom s hrdým úsměvem dívala a nic neříkala. Skoro bych řekl, že byla v úžasu.

J: "Co se děje?"
Debbie: "Já jen... stal se z tebe tenhle sebevědomý dospělý úspěšný muž... když si vzpomenu na to, jak tě poprvé Maikey přivedl do jídelny a tys následující měsíce trávil tím, že si běhal za naším Brianem... řekněme, že jsem na tebe hrdá."
J: "Díky, Debb,"...Líbl jsem jí na tvář.

A hned na to jsem se vrhnul do kuchyně, abych připravil nějaké pohoštění, a trochu tu navodil narozeninovou atmosféru, díky bohu, že jsem tak kreativní.
Ozvalo se klepání a já automaticky předpokládal, že to bude Brian. Fakt hodně jsem si přál, aby to byl on. Vím moc dobře, jak to není správné, ale chtěl jsem s ním strávit veškerý možný čas, co právě teď jenom máme.

J: "Dojdu otevřít."

Vystřelil jsem pomalu jako neřízená střela a když jsem následně otevřel tak "Oh, to jsi ty."

Emmett: "Páni, taky tě rád vidím, Sunshine,"...Neodpustil si pořádnou dávku ironie.
J: "Promiň, Emme."

Došlo mi, že my dva jsme zatím neměli možnost se nějak moc přivítat, viděl jsem ho včera asi tak dvě minuty, než jsem od Debb utekl, pak jen vím, že byl u Woody's, ale kvůli Brianovi nebo spíš Tedovi zase rychle odešel, takže jak říkám, zatím jsme se nepřivítali.

J: "Moc rád tě vidím,"...Objal jsem ho.
Emmett: "Já tebe taky... jsi sexy,"...Zasmál jsem se. Klasický Emmett.
Debbie: "Emmette, zlato, tys přišel."
Emmett: "Snad sis nemyslela, že nepřijdu?"
Debbie: "Noo..."
Emmett: "Prosím tě, znáš mě vůbec?"...Šel k ní a pořádně ji objal.

Využil jsem Emmetta k tomu, aby mi trochu pomohl s přípravami, a mezitím jsme, přesně jak jsem předpokládal, mohli vítat další hosty. Dorazil Ted a řekněme, že Emmett z toho nebyl moc nadšený... i když všichni víme, že tomu bylo naopak.

Ted: "Můžu s něčím pomoct?"
Emmett: "V pohodě, zvládáme to,"...Odpálkoval ho.
Ted: "Doobře."
J: "Vlastně můžeš dát na chlebíčky sýr."

Ted se na to hned vrhnul a Emmett mě propíchl pohledem. Musel jsem se tomu smát. Ach jo, ani si nedovedete představit, jak mi přesně tohle chybělo.

Debbie: "Jdu otevřít,"...Reagovala na další zvonek a zabránila nám v tom, abychom jí zakazovali i zvedání se a otevírání dveří.

Byla to Lindsay s Gusem. Nemohl jsem uvěřit tomu, že je Gus tak velikej. Když jsem ho viděl naposledy, byl to jenom pětiletej špunt. Teď je z něj věrná kopie Briana Kinneyho. Chvilku mu trvalo, než se rozpomněl, kdo vlastně jsem, což mi připomnělo, jak moc jsem všechny zanedbal, ale když si vzpomněl, hned se mu se mnou líp povídalo.
Hned na to přišly i Melanie s Jenny. Zatímco se Gus a J.R radostně přivítali jako milující sourozenci, holky už na tom tak dobře nebyly. Sakra, jak se ony dvě mohly rozejít?

Melanie: "Můžu nějak pomoct? Potřebuju se trochu zaměstnat."
J: "Jojo,"...Zaměstnal jsem jí nafukováním balónků.
Melanie: "Díky."
J: "Mel?"
Melanie: "Hm?"
J: "Co se s vámi stalo? Vždyť jste se tak milovaly."

Něco mi říkalo, že tahle otázka nebyla úplně nejvhodnější. Vlastně myslím, že jsem jí téměř rozbrečel, cítil jsem se kvůli tomu hrozně. Ale jednoduše jsem to nedokázal pochopit... jak může někomu vydržet vztah, když ony dvě to nezvládly?
Naštěstí ale byla z mého trápení vysvobozena příchodem Maikeyho a Bena. Mohli jsme se totiž věnovat tomu, jak se Maikey "udobřuje" s Debb. On dělal, jak moc je naštvaný a ona ho nazpátek popichovala, jak je tomu zvykem. Následovalo dlouhé objetí.
Ale mně najednou něco došlo - byli tu všichni, až na, vy víte, koho. Jasně, Brian přijde vždycky módně pozdě, ale stejně se mi to moc nezamlouvalo. Navíc už byl téměř večer... vím, on večerem žije, ale Debbiiny narozeniny za 7 hodin skončí a já bych byl rád, kdybychom si její oslavu užili, co nejdéle a v plném počtu.
Najednou se ale rozeznělo klepání a já věděl, že to musí být on... vlastně to věděli asi všichni, protože se na mě podívali a čekali, až půjdu otevřít... něco mi říká, že všichni tady nám stále fandí. Šel jsem proto rovnou ke dveřím a otevřel je, nevíte, jak šťastný jsem byl, když jsem zjistil, že to je opravdu on...

J: "Ahoj, Briane,"...Použil jsem svůj obří sunshine úsměv.
B: "Ahoj, Justine."

Tak jo, tady mi něco nesedělo. Kam se vytratil ten jeho úsměv? Kde je to nadšení z toho, že se tu uvidíme? Kde je ten pohled, kterým mi říkal, že by ze mě nejradši strhal oblečení? Ten pohled, kterým mi říkal, jak moc mě miluje a chce? Protože tenhle pohled se mi ani trochu nelíbí.
 

21 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 24. října 2017 v 21:15 | Reagovat

Mně z tebe klepne pepka. :-D  :-)

2 Janča Janča | Web | 24. října 2017 v 22:19 | Reagovat

[1]: Ještě chvíli mi to vydrž... musím dát dohromady vše, co jsem si tu nadrobila od začátku povídky :D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama