"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Malý zázrak(15)

18. října 2017 v 21:47 | Janča |  Malý zázrak
Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Jako první nás opustil Ted, který musí ráno do mého - fajn už ne tak úplně mého - Kinneticu s Melanie, která ještě musela vyzvednout Jenny. Lindsay se samozřejmě hned oddychlo, i když myslím, že všichni moc dobře víme, že ve skutečnosti, někde v hluboko v srdci, si nepřeje nic jiného, než aby spolu zase tvořily rodinu. Ale já jí chápu, vztah připomínající nudné heterosexuály, které ubijí každodenní stereotyp, byl odjakživa věc, kterou jsem odsuzoval a rozumím, proč se děsí toho, že by se v takovém vztahu jenom trápily. Neříkám však, že by tomu neměla dát alespoň ještě jednu šanci, zvlášť když je to něco, co obě chtějí. Ale co já jim do toho můžu mluvit že, už takhle mě Mel nesnáší za to, že jsem podle jejích slov rozeštval. A co se týče Maikeyho, u toho jsem si vlastně přál, aby už šel, neměl jsem zkrátka teď sílu na ty jeho odsuzující pohledy. Neříkám, že mi nechybí, sakra, dal bych cokoliv na světě za to, abychom zase byli nejlepší přátelé, ale jednoduše nesnesu ten pocit, že mi vyčítá něco, co jsem pro sebe zkrátka musel udělat, protože jinak bych zešílel. Obzvlášť když vím, že i on dělal to, co jeho činilo šťastným a mně to taky zrovna nezapadalo do mých představ o životě. Ale zkrátka chci, aby žil život tak, jak chce on... a nemyslím, že chtít po něm to samé, je zločin.
Každopádně přejděme už rovnou k Justinovi, protože si asi dovedete představit, že jsem si nepřál nic víc, jako to, abych s ním byl konečně sám a promluvil s ním... jasně, netuším, co mu řeknu, ale je mi to jedno, jen s ním chci být o samotě.

Lindsay: "Měla bych už vážně jít,"...Na konci věty zazívala div si neroztrhla pusu.
Maikey: "Jo, taky půjdu."

Výborně! Sice jsem si vědom toho, že jediný důvod, proč Maikey jde, je ten, že tu nechce zůstat se mnou a pravděpodobně ani s Justinem, ale to je mi momentálně jedno... právě teď mě zajímá jenom Justin.
Jen úplně netuším, jak si vyložit jeho výraz, na jednu stranu bych řekl, že ho vyděsilo to, že spolu zůstaneme sami, ale na tu druhou jako by tohle bylo přesně to, co chtěl. No řekněme, že se vlastně cítím podobně.


B: "Tak se mějte."
J: "Doufám, že se ještě uvidíme."
Maikey: "Pravděpodobně zítra - vlastně dneska na narozeninách mojí mámy. Teda pokud všichni dokážou překousnout to, co udělala... já jsem její syn, nemám na vybranou, ale vy ostatní..."
Lindsay: "Myslím, že Brian nám dal jasný důvod, proč tam jít... neudělala to, aby nám ublížila, ale právě naopak... sice se tu pravděpodobně všichni pozabíjíme do několika dní, ale... je to Debb, musíme tam zkrátka být."
B: "Doufejme, že to tak uvidí i ostatní... hlavně Gus, ten to nevzal nejlíp."
Lindsay: "Promluvím s ním.

Ještě jednou jsme se rozloučili, jako by to snad na poprvé nestačilo a následně jsem jen čekal, až oba zmizí dveřmi. Jakmile k tomu došlo, okamžitě jsem pohlédl na Justina, který se díval na mě, bylo znát, že neví, co říct nebo dělat a že mu pravděpodobně vyskočí srdce z hrudi, ale... bože, jak jsem byl rád, že jsme sami. Když teda pominu plný bar lidí, ale v mojí hlavě jsme tu byli jen já a on.

B: "Takže..."
J: "Takže..."

Jo, tohle nadání, kdy dva nervózní lidi, co nevědí, co říct a jen na sebe přihlouple koukají a v tom najednou oba řeknou stejné slovo, zvládáme na výbornou.
Nešlo proto odolat a oba jsme se museli zasmát... slyšet jeho smích bylo něco, co by se dalo přirovnat k harmonii... klidně bych si jeho smích dokázal dát jako vyzvánění. A hned na to bych mohl zajít k psychiatrovi, jak to tak vypadá. Sakra, Kinney vzpamatuj se!

B: "Co budeme dělat?"
J: "Ehm... já... asi bych měl taky jít. Je pozdě."

Dobře, tuhle odpověď jsem rozhodně nečekal a ani jsem nechtěl, abych se jí dočkal, ale bohužel se tak stalo. Jen úplně nevím, co s tím mám dělat.

B: "Nabídl bych ti odvoz, ale... nemám tady auto."
J: "V pohodě, projdu se, vlastně se mi ten čerstvý vzduch hodí."
B: "Můžu tě doprovodit, jestli chceš,"...Vypadlo ze mě nečekaně.

Justin si skousl spodní ret a ve mně to vyvolalo neskutečný pocit vzrušení. Ale zároveň i dojem, že se mi pokusí říct, že o můj doprovod nestojí.

J: "Jo, budu rád."
B: "Dobře,"...Usmál jsem se jako nějakej pitomec na cracku.

Došel jsem zaplatit a následně jsem se vydali na naší menší procházku pod noční oblohou. Nějakou chvíli jsme šli beze slov a to mě trochu znervózňovalo, navíc jsem měl v hlavě asi tak milion věcí, na které jsem se ho chtěl zeptat, ale jednoduše jsem toho nebyl schopný.

J: "Briane?"...Tak jo, teď jsem znervózněl ještě víc.
B: "Jo?"
J: "Proč mám ten pocit, že už tady nežiješ?"

Okey, čekal jsem asi cokoliv, ale tohle teda opravdu ne. Vůbec jsem totiž nevěděl, jak mu na tuhle otázku odpovědět. Nebo jasně, odpověď byla jednoduchá, ale v jádru velmi složitá.

J: "Já jen, že když Ted odcházel a říkal, že musí ráno do Kinneticu, nezdálo se, že ty tam musíš taky... a abych byl upřímný, tak jsem tě hledal v loftu a tam byl nějakej chlápek, kterej rozhodně netušil, kdo jsi a pokud si domů nepouštíš známosti na jednu noc s krátkodobou pamětí, tak jsem si celkem jistý, že tam už nebydlíš... a když jsem nakonec zjistil, že je Babylon zavřený... zkrátka to mi taky docela napovědělo.

Řekněme, že jsem byl doslova a do písmene v šoku, ne snad proto, že tohle všechno věděl, ale z jediného prostého důvodu... on mě hledal?

B: "Ty jsi mě hledal?"
J: "No... jo... ale o to tu teď nejde... žiješ tady nebo ne?"
B: "Ne, Justine, už dva roky ne,"...Přestal jsem chodit kolem horké kaše a přešel jsem rovnou k jádru věci.

Justin se zastavil a jen se na mě tak podíval, nevěděl jsem, co si z jeho výrazu odvodit, byl celkem dost neutrální, ale v jeden moment jsem měl pocit, že se mi chystá vrazit pár do zubů.

J: "Ale proč? Loft byl tvoje království... Babylon tvůj druhý domov... a nezapomeňme, že tu máš všechny, koho miluješ..."
B: "Koho, Justine? Tys odešel, Lindsay s Gusem odešli, Emmett s Maikeym odešli... a i když bych možná mohl chodit po večerech chlastat s Tedem, tak... zkrátka jsem tady nemohl zůstat."

Myslím, že úplně nevěděl, co mi na to má říct. Byl pryč 7 let a tak neví, co všechno se tu za ty roky odehrálo, ale všechno se změnilo, naprosto všechno a já se tomu musel přizpůsobit.

J: "Je to ale tvůj domov."
B: "To byl i tvůj a heleme se."

Řekl bych, že ani jeden netušil, kam takhle procházka povede, ale asi jsme to možná mohli čekat. Přeci jen před sedmi lety neskončil náš vztah tím nejlepším způsobem a předstírat, že je všechno v pořádku... to by jednoduše nešlo.

J: "A kde teď žiješ, jestli se můžu zeptat?"
B: "V LA... mám tam novou pobočku v Kinneticu."
J: "Páni... to... to ti přeju,"...Divím se, že si u toho přání neukousl jazyk.

Nechápu, proč ho tak moc vytáčí ta představa, že jsem se odstěhoval pryč, když on to samé udělal před 8 lety. Možná se mu líbila představa, že zatímco on dobývá svět tak já hniju tady a čekám na něj, ale... čekal jsem a nedočkal se.
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 19. října 2017 v 20:36 | Reagovat

Já z nich vyrostu pusu a pak si to vše vyříkat. :D

2 Janča Janča | Web | 20. října 2017 v 11:22 | Reagovat

[1]: To se ti nedivím :-D Ale snad na tu pusu a vyříkání si to dojde :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama