"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Pocit bezmoci(2)

5. září 2017 v 0:07 | Janča |  Pocit bezmoci
Nový díl.

BRIAN

S Justinem jsme usnuli celkem brzy... nebo usnuli - on spal jako špalek v mé náruči, za to já... já jsem s tím měl celkem dost velký problém. Každou chvíli jsem se budil a pak jsem zase usnul a pak jsem se zase vzbudil a takhle to bylo pořád dokola. Můj mozek jednoduše nechtěl vypnout. Myslel jsem neustále na to, zda bude Ben v pohodě, na to, jak je asi Maikeymu a taky na to, co se stalo o Justinově plese. Naprosto mě zaplavily vzpomínky na Justinovo tělo ležící na studeném betonu. Zkrátka jsem myslel na všechny ty depresivní věci, kterým se obvykle vyhýbám, ale tentokrát to vážně nešlo. Bylo mi z toho všeho fakt mizerně. Člověk si v takových chvílích uvědomuje, jak snadno se všechno může změnit, jak snadno můžeme přijít o věci a lidi, o které jsme mysleli, že nikdy nepřijdeme. Jsem sentimentální gay, to je vážně bezvadný.
Když padla 6 hodina ranní, vzdal jsem veškerou snahu o to se nějak důstojně vyspat a jednoduše jsem se vymanil zpoza Justinova dokonalého těla a šel jsem se projít ven. Nejsem sice ten typ, co by se potřeboval procházet v tak brzkých hodinách venkem, ale jednoduše jsem potřeboval na vzduch. Nicméně jsem nakonec "překvapivě" skončil v jídelně, kde už Debbie jako vždy otročila. Ale stejně se mi zdálo, že je tu dnes až nějak extrémně brzo, i když já mám co povídat, že?

B: "Koukám, že nejsem jedinej, kdo nemůže spát."
Debbie: "Ahoj, zlato."

Okey, vím, že mě má ráda, ale 'zlato' je pro ni většinou Maikey, Justin, dokonce i Ted... ale já? Já jsem většinou parchant, který myslí jenom sám na sebe.

Debbie: "Nekomentuj to,"...Všimla si mého zaskočeného výrazu.
B: "Okey,"...Dělal jsem, jakoby nic.
Debbie: "Dáš si něco?"
B: "Potřebuju kafe... silný... nejlíp v kastrolu."
Debbie: "Ten kastrol ti asi nesplním, ale silný bude určitě... sama jsem ho potřebovala."


Jen, co mi ho nalila, už jsem usrkával a měla pravdu - tohle bylo vážně silný. Možná by to skolilo i koně, takže přesně to, co jsem potřeboval.

B: "Už něco víš?"
Debbie: "Seděla jsem u Bena asi hodinu po tom, co jsi odešel a pak Maikey přišel a v podstatě mě odtamtud vyhnal, že si prý mám jít odpočinout, že to zvládne... pochopila jsem, že s ním chce být sám, tak jsem odešla. Ale když jsem mu pak volala, tak mi to nezvedal..."
B: "Je toho na něj moc, nemůžeš se mu divit."
Debbie: "Já vím, ale chtěla bych mu nějak pomoct. Ale myslím si, že oba víme, koho teď Maikey potřebuje nejvíc."
B: "Jo, Bena."
Debbie: "Myslela jsem tebe... myslím, že by se mu hodila tvoje společnost."
B: "Neboj, mám tam v plánu zajít a trochu ho nabít optimismem."

Debbie se na tváři vykouzlil jakýsi úsměv úlevy. Ale i tak stále převažoval strach a ta příšerná bezmoc. Moc dobře jsem věděl, jaký to je pocit.
Jídelna se najednou začala plnit hladovými krky a Debbie se pustila do práce. Mě mezitím ještě obsloužila jednou výbornou omeletou a dolitím té úžasné kávy.

Emmett: "Ty taky nemůžeš spát?"...Sesunul se vedle mě jako domeček z karet.
B: "Myslím, že dneska nespal nikdo," Až na Justina, pomyslel jsem si s úsměvem.
Emmett: "Mluvil si s Maikeym?"
B: "Ne, ale mám v plánu za ním zajít... můžeš se přidat."
Emmett: "Teď budu muset do práce, ale odpoledne za nimi půjdu."
B: "Do hajzlu, co je za den?"
Emmett: "Pondělí."

Hlavou jsem třískl o bar. Je vidět, že moje myšlení o depresivních věcech opravdu zvítězilo nad mojí normální stránkou, která vede firmu jménem Kinnetic. Štěstí, že jsem vzhůru už od... celou noc. Teď alespoň můžu zavolat Tedovi a hezky ho poprosit, aby mi to tam pohlídal... a nepodpálil.

Ted: "Dobré ráno."
B: "Já o vlku a..."
Ted: "V tomhle jdeš pracovat?"...Prohlídl si můj ne moc vkusný outfit.
B: "Vlastně ne tak úplně... dopoledne to musíš vzít za mě, jdu za Benem a Maikeym do nemocnice."
Ted: "Jo jasně, můžeš se na mě spolehnout."

Teda, vím, že má Kinnetic rád a velmi si váží toho, že jsem ho tam zaměstnal, ale obvykle má nějaké průpovídky. I když myslím, že na ty nemáme náladu dneska vůbec nikdo.
Dojedl jsem zbytek své snídaně, poreferoval Tedovi o tom, co musí udělat a Debbie s Emmettem jsem ujistil milionkrát, že jim dát vědět hned, co se něco dozvím a následně jsem se vydal do nemocnice.

B: "Ťuky-ťuk."
Maikey: "Briane,"...Vzhlédl ke mně tím svým rozespalým ubrečeným a bezmocným pohledem.
B: "Ty vypadáš."
Maikey: "Jo... ne všichni jsme dokonalí jako Brian Kinney,"...Pousmál se.
B: "Pravda."

Došel jsem až k němu a objal ho, on se mě chytil pevně jako klíště a takhle jsme stali asi minutu, než se mě konečně dokázal pustit.

B: "Tak jak je na tom?"
Maikey: "Eh... doktor říká, že trochu líp, ale pořád je v bezvědomí, takže... těžko říct,"...Po tváři se mu skutálela slza.
B: "Je to Ben, ten v mysli určitě posiluje na nějakým stroji... věř, že bude co nevidět jako rybička."
Maikey: "Jo, já vím."

Vzal jsem si židli a posadil se vedle Maikeyho, nijak jsme nemluvili, jen jsme koukali na Bena a myslím, že jsme se oba usilovně modlili, aby byl v pohodě co nejdřív.

J: "Ahoj,"...Jeho úsměv se rozzářil mezi dveřmi.
B: "Co tu děláš?"
J: "Přišel jsem se podívat na Bena a taky mě Ted informoval, že tě tu najdu."

Došel jsem k němu a políbil ho - zvláštní, pamatuji si na dobu, kdy jsem téměř dělal, že ho neznám, pokud jsme spolu nebyli v posteli. Dnes je ale jiná doba - doba, kdy vím, že ho miluju nade vše a taky potřebuju přesně v takových bezmocných chvílích, jako je tahle.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 5. září 2017 v 21:38 | Reagovat

Doufám že se Ben uzdraví kapitolka moc pěkná. :-D  :-)

2 Janča Janča | Web | 5. září 2017 v 23:07 | Reagovat

[1]: Děkujuuu :-P  :-D

3 Jane Jane | Web | 6. září 2017 v 14:27 | Reagovat

Příběh je sice smutný, ale moc pěkně napsaný. Hned jdu na další díl :-)

4 Janča Janča | Web | 6. září 2017 v 18:26 | Reagovat

[3]: Jsem ráda, že se ti líbí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama