"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Malý zázrak(1)

12. září 2017 v 0:09 | Janča |  Malý zázrak
Nová povídka.

JUSTIN

Probudil jsem se jako každé ráno v 7 hodin, dnešek byl však něčím výjimečný - po roztažení žaluzií jsem byl očarován krásou zasněženého okolí. Chvíli jsem si ještě jen jako zhypnotizovaý užíval tu úžasnou atmosféru a výhled na padající vločky... nebo taky lidi, kteří to zrovna nevybírali po místy namrzlém chodníku. Následně jsem si šel udělat snídani, která se bohužel skládala jen z horké kávy, protože jsem jaksi zapomněl doplnit lednici. A po "snídani" následovala osvěžující sprcha, po které přišel na řadu každodenní výběr pracovního obleku. Jakožto někdo, kdo vede svojí vlastní galerii, si přeci jen musím trochu potrpět na to, abych vypadal k světu. Pak už jen stačilo vzít si věci, klíče od auta a dobrou náladu a mohl jsem se vydat do práce. Jenže když jsem vyšel na ulici, čekalo mě ještě jedno milé překvapení - snídaně v rukou toho nejúžasnějšího chlapa na světě...

J: "Ty si nejlepší... mohl byste mi připomenout, kde že jsem vás to našel Adame Peetersi?
Adam: "Hmmm... myslím, že jsem přišel do tvé galerie a tak dlouho jsem tě přemlouval, aby si vystavil moje obrazy, dokud si se do mě nezakoukal."
J: "Jo... tak nějak to asi bylo,"...Zaculil jsem se.

Oba jsme se zasmáli a následně dlouze políbili. Ty jeho rty bych mohl líbat pořád dokola. Následně jsme se ale s příslibem, že si uděláme hezký večer, museli rozloučit, protože nás oba volala práce, ale rozhodně jsem byl hned lépe naladěn... řekněte mi, kdo si jen tak ráno přivstane, aby vás viděl a donesl vám snídani? To musí zlepšit náladu úplně každému.
Před vstupem do galerie jsem se však svého poblázněného úsměvu zbavil a následně jsem vstoupil se seriózním výrazem. Při myšlence na to, od koho jsem se tohle naučil, se mi zachvělo srdce, ale vzápětí jsem se jednoduše pustil do práce. Práce, kterou miluju a která mě baví. Když jsem zamířil do New Yorku, nikdy by mě nenapadlo, že takhle bude vypadat moje budoucnost, ale teď - o 8 let později... všechno je zkrátka dokonalé.
"Pane Taylore, mohu?" ozvala se má asistentka ode dveří. Nevím, co je víc divnější, že mám asistentku anebo to oslovení pane Taylore.


J: "Cindy, kolikrát jsem vám říkal, že mě můžete oslovovat Justine?"
Cindy: "Promiňte, pane Taylore... tedy Justine... někdo tu pro vás právě zanechal obálku."
J: "Pro mě?"
Cindy: "Stojí tu Justin Taylor... hádám, že v téhle galerii pracujete jen vy pod tímto jménem."

Cindy mi podala obálku a já se hned pozastavil nad tím, že byla ručně nadepsaná... ale co mě to překvapuje, lidí, kteří mi neustále píší, abych odkoupil jejich obrazy, jsou spousty. Ale i přes to jsem měl dojem, že tahle obálka obsahuje něco jiného. Neumím to vysvětlit, prostě to byl pocit, který jsem nemohl setřást.
Pečlivě jsem jí proto rozbalil a začal jsem číst...

"Milý Justine... Sunshine... nebo snad vážený Pane Taylore? Sama nevím, jak tě mám nazývat. Pro mě si stále to mladé ucho, kterému jsem svěřila pokoj po svém synovi. Je to už tolik let, co jsem tě naposledy viděla... a již tři roky od té doby, co jsem o tobě naposledy slyšela... za což bych ti nejraději nakopala zadek, což jistě určitě sám víš. Ale... tento dopis nepíšu proto, abych tě hubovala za věci, které už nezměníš. Píšu ho, protože... protože jsem nemocná. A jako stará senilní a stejně tak sentimentální baba mám jediné přání před tím, než tento bláznivý svět navždy opustím. Přeji si, abych tě ještě jednou viděla, abys zvedl ten svůj dokonalej zadek a dopravil ho letadlem zpátky do Pittsburghu - zpátky domů. Pokud si nezapomněl, tak se blíží moje narozeniny a já bych uvítala jeden malý zázrak. Tak buď tak hodný a splň mi ho, ty malý neřáde. S láskou, Debbie."

Na konci dopisu jsem přes slzy téměř neviděl, ale přes to jsem měl na rtech malý úsměv. Moje milovaná Debbie - ten její humor i za těch nejvážnějšího situací mi tak chyběl. Ale vědomí, že je nemocná, mi doslova trhalo srdce. Tohle jsem nemohl nechat jenom tak. Ihned jsem zvedl telefon a na zítřejší den jsem si zarezervoval letenku do Pittsburghu. Chtěl jsem být s Debbie za každou cenu.

Cindy: "Pane Taylore... eh... Justine? Jste v pořádku? Od té doby, co vám přišel ten dopis, jste nějaký skleslý."
J: "Ehm... já... zjistil jsem, že někdo mi velmi blízký, je nemocný. Takže se zítra vracím domů."
Cindy: "Domů?"
J: "Jo, v New Yorku nežiju celý svůj život... přestěhoval jsem se sem před 8 lety... původně pocházím z Pittsburghu. Mám tam celou rodinu... teda... aspoň myslím."
Cindy: "Co to znamená?"
J: "No... dlouho jsem s nikým nemluvil, takže nevím, zda tam všichni ještě jsou... naposledy jsem tam byl před 7 lety... bylo pro mě těžké jezdit tam a jen se příležitostně vídat s někým, koho... ehm... koho jsem..."
Cindy: "Miloval?"...Doplnila mě. Ale sám jsem nevěděl, zda mluvím o všech anebo jen o někom konkrétním. Nebo spíš asi věděl.
J: "Řekněme jen, že věci byly komplikované a tak jsem došel k závěru, že nejlepší bude se tak nějak od všeho a všech odstřihnout."
Cindy: "Vím, že jste můj šéf a že dávat vám rady do života není v popisu mé práce... ale myslím si, že od lidí, které milujete, se nemůžete jen tak odstřihnout. Lidi z minulosti vás nakonec vždycky doženou."

Nejdřív jsem si pomyslel, že je mladá a o životě toho ještě moc neví, ale když jsem si následně uvědomil, že jsem dnes obdržel dopis od někoho z mé minulosti a že se zítra vracím domů, kde jsem nebyl 7 let, že se možná zas tak neplete.
A najednou mi v hlavě opět vyskočilo jméno, které se tolik let snažím dostat z hlavy. Jméno, které naprosto změnilo můj život. Jméno - Brian Kinney. Můj mozek začal panikařit a srdce splašeně tlouct. Co když ho zítra uvidím? Co když zjistím, že všechny ty city, co jsem k němu choval, nikdy nezmizely? Co když...?
Ne, tady jde o Debbie, ne o Briana a mě, Debb mě potřebuje a já tam pro ni chci být, na tom jediném záleží. Brian je... Brian je minulost. Brian je uzavřená kapitola.
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 13. září 2017 v 22:35 | Reagovat

To jsem zvědavá jak se za chová až se setká z Brianem. ;-)  :-D

2 Janča Janča | Web | 14. září 2017 v 17:49 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že si zvědavá :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama