"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

I miss him(23)

24. května 2017 v 14:51 | Janča |  I miss him
Poslední díl.

BRIAN

Respektovat Justinovo rozhodnutí, že chce zůstat nějaký čas sám, bylo těžké, ale nevyhnutelné, protože já sám jsem věděl, že ten čas potřebuje, po tom všem, co se stalo, to tak jednoduše bylo. Nebudu však říkat, že jsem náš poslední den nestrávil se staženým žaludkem při vědomí, že ho zase, kdo ví, jak dlouho neuvidím. Snažil jsem si ho proto užít, co nejvíc to šlo a pak večer... hned po našem milování... jsem se vydal zpátky do Pittsburghu. Čtyři roky jsem byl zvyklý na to ticho a prázdnotu v mém loftu, ale po těch pár dnech strávených s Justinem, kdy jsem měl opět pocit, že věci v mém životě dávají smysl, to bylo jako rána z čistého nebe, vejít zpátky mezi ty čtyři studené zdi. V hlavě jsem si neustále přehrával, jaké to bude, až se tu zase všude budou povalovat jeho věci, jak mě linoucí se vůně z kuchyně bude omračovat nebo, jak si jednoduše sedneme na pohovku, pustíme film a budeme se místo filmem zabývat jinými věcmi. Já, Brian Kinney, jsem jednoduše snil o jednoduchém, ale za to krásném a směšně romantickém životě s Justinem, věc, kterou jsem si nechtěl ani představovat, když jsem ho poznal a on se na mě pověsil jako klíště a teď je to to jediné, co chci.
A přesně, jak jsem říkal, to čekání, je jednoduše nesnesitelné, zvlášť když nevím, jak dlouho bude trvat, zítra už to bude tři týdny a já mám pocit, jako by uteklo už několik měsíců a nejhorší na tom je to, že těch několik měsíců a třeba i let, to čekání může trvat a já zkrátka nevím, co dělat, abych to zvládnul.

Debbie: "Ty jsi tu za těhle pár týdnů častěji, než za celou dobu, co tě znám. Měl by sis najít jiný způsob, jak to přečkat, takhle si akorát zaděláváš na deprese."
B: "Jsem v pohodě, Debb, nemusíš ze mě dělat případ pro psychiatra."
Debbie: "To bych si nedovolila, já jen, že... nevypadáš úplně nejlíp."
B: "Ale je mi skvěle,"...Použil jsem na ní ten nejpřesvědčivější jinými slovy nejfalešnější úsměv, co se dal.
Debbie: "On se ti vrátí."
B: "Jo, ale kdy."
Debbie: "Brzo, musíš tomu věřit a i kdyby za dlouho, hlavní je, že se nakonec vrátí."


V tomhle má Debb pravdu, ostatně ona jí má vždycky. Ale zkrátka hlavní opravdu je, že se Justin nakonec vrátí a jak jsem mu řekl, tak na něj počkám, jakkoliv dlouho to bude trvat... i když se opravdu bojím, že ta doba bude nesnesitelně dlouhá.

Debbie: "Nemám ti radši přinést něco na zub? Za chvíli ztratíš svoje svaly."

Debb rozhodně ví, co na mě platí, možná jsem na pokraji nervového zhroucení, ale ještě pořád si na svém vzhledu zakládám a to dost, takže jsem jí na to jídlo rozhodně přikývl. A dokonce jsem se po tom jídle cítil o trochu líp.

B: "Ale ne,"...Reagoval jsem na příchod Maikeyho, Teda a Emmetta... to zas bude zábava.
Maikey: "Ty nás vždycky tak rád vidíš."
Ted: "Zvlášť mě, vid?"
Emmett: "No dovol, já jsem jeho oblíbenec."
B: "Všichni jste nenahraditelný... jenom díky vám jsem ještě při smyslech, protože jste dokonalým příkladem toho, co se lidem může stát, když o sebe řádně nepečují."
Maikey: "No... všichni jsme moc rádi, že ti takhle pomáháme."
Emmett: "Přesně tak."
Ted: "Jen do nás."

Kriste pane, člověk je tady shodí dokonalým, ale za to dost hnusným způsobem, což jak jistě víte, dělám rád a oni jsou i přes to milí... a to jenom proto, že vědí, čím si procházím a já tenhle druh lítosti přímo nenávidím.

B: "Pojďte... jdeme k Woody's"
Maikey: "Není na Woody's brzo? Je pět odpoledne."
B: "Perfektní čas."

Bylo mi úplně u zadku, kolik hodin je, já jsem se jednoduše potřeboval napít. Slíbil jsem si sice, že tentokrát k tomu čekání na Justina budu přistupovat trochu jinak a s mírou, ale... čas od času to nikomu neuškodí. A taky, že neuškodilo, sklenička/y Jima Beama, mě vždycky dokážou nakopnout.

Emmett: "Nezahrajeme si kulečník?"
Ted: "Jsem pro."
Maikey: "Jasně."
B: "Já ne, ale užijte si to."

Dobře, možná mi to pití náladu úplně nezlepšilo, kulečník dřív patřil mezi moje oblíbené činnosti, ale teď jsem chtěl jen sedět, užírat se a zírat do skleničky. A Maikey to bohužel vycítil, protože se rozhodl, že mi bude dál dělat společnost.

B: "Mohl si jít hrát s nimi, nepotřebuju chůvu."
Maikey: "Nechtělo se mi."
B: "Nekecej aspoň."
Maikey: "Fajn... jen tu pro tebe chci být."
B: "Tak to tě čeká hodně práce, protože jestli se Justin vrátí třeba až za několik let, tak..."
Maikey: "Jsem si jistej, že ho tu brzo budeš mít jak na koni."
B: "Líbí se mi tvůj optimismus, ale..."
Maikey: "Mohl bys ho taky zkusit."
B: "Díky, ale to není nic pro mě."

Maikey chtěl pokračovat v povzbuzujících kecech, ale moc dobře věděl, že tím spíš nadělá víc škody, než užitku, takže to nakonec vzdal.
Když se blížila doba Babylonu, všichni už se u Woody's pomalu zvedali a kluci měli v plánu udělat to samý, jenže já jsem najednou věděl, že bych tam chodit neměl, sice by to byl dobrej způsob, jak zabít čas, který musím vyplnit, než se mi vrátí Justin... ale v hloubi duše jsem věděl, že bych tam udělal nějakou pitomost, který bych nakonec litoval. Proto jsem je nakonec nechal jít samotné a vydal jsem se s velkou neochotou a představou toho, jak se tam pravděpodobně zabiju, domů.
Cestou mě však napadlo něco šíleného nebo šíleného... spíš něco, co jsem si zakázal... jenže jak to vlastně dopadlo minule, když jsem si dal stejný zákaz? Zákaz toho, abych Justinovi volal? Asi tak, že Justin měl za to, že jsem šel dál. A to tentokrát nedovolím... tentokrát se pochlapím a prostě mu zavolám.
Vytáhl jsem proto telefon a vytočil jeho číslo, zvonilo to šíleně dlouho, ale já se nehodlal vzdát, mezitím jsem už stál u domu a chystal jsem se odemknout, což bylo jednou rukou opravdu zábavné, ale...

J: "Prosím?"
B: "Oh... shit...Just..."...A bylo to, telefon ležel na zemi.

Rychle jsem se ho sebral ze země, ale bylo to fuk - byl na sračky. Něco mi říká, že vesmír nechce, abychom s Justinem byli spolu.

J: "Hádám, že je rozbitej?"

"FUCK!" doslova jsem nadskočil, ale když jsem následně pochopil, že to, co jsem slyšel, byl Justinův hlas, okamžitě jsem se otočil a nevěřil vlastním očím.

B: "Justine?"
J: "Překvapení. Sice si mi ho trochu zkazil, měl jsem v plánu ti zavolat, až bych viděl, že jdeš a pak bych na tebe vybafnul a způsobil ti infarkt... ale to mi vlastně vyšlo, takže co si stěžuju,"...Usmál se tím svým obrovským sunshine úsměvem.
B: "Co, co tady děláš?"
J: "Říkal jsem, že se vrátím."
B: "Jo, ale tys... říkal si, že chceš čas... že se chceš nejdřív postavit na nohy... a že chceš..."
J: "Na světě je asi milion věcí, které chci, ale to, co potřebuju, jsi ty."

Zíral jsem na něj naprosto beze slov neschopný pochopit a uvěřit tomu, co se právě teď dělo... ale nakonec jsem se dokázal jenom usmát možná dokonce až smát - šťastně smát. A následně jsem šel zkrátka k němu, přitáhl ho k sobě a políbil ho. Teď už ho jednoduše nenechám odejít - NIKDY.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 24. května 2017 v 17:49 | Reagovat

Jsem tak ráda, že všechno nakonec dobře dopadlo :-)

2 Janča Janča | Web | 24. května 2017 v 19:32 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se ti konec líbí :-)

3 Karin Karin | 24. května 2017 v 20:49 | Reagovat

Júpíííí to nebyl konec ale ten hle se mi líbí. :-P  :-D

4 Janča Janča | Web | 24. května 2017 v 21:18 | Reagovat

[3]:To jsem moc ráda :-P  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama