Vina(7)

13. října 2016 v 0:01 | Janča |  Vina
Nový díl.

BRIAN

Začínal jsem nabývat toho dojmu, že žiju v Bílém domě, když jsem už asi po stopadesáté musel jít otevřít dveře dalšímu z těch cvoků. Justinův blížící se soud je asi stejné lákadlo jako atrakce v Disneylandu. Dokud to byla jenom Mel, která tu podle všeho být musí a s ní Linds s Gusem tak to šlo, Gus je takové menší rozptýlení, které nás drží při smyslech. Ale když jsem následně otevřel dveře Debbie, která měla náruč plnou jídla... fajn to taky ještě šlo, jíst se přeci musí, i když ty její přednášky a proslovy... ale jak říkám, prostě fajn. Jenže když se u mých dveřích objevili i Maikey s Benem a následně ta siamská dvojčata, jo to už mi začaly docházet nervy. Ještě by se mohla stavit Jennifer s Daphne a dostanu záchvat.

Lindsay: "Jsi v pořádku?"
B: "V nejlepším,"...Pronesl jsem s dávkou ironie v hlase.
Lindsay: "Justin bude v pohodě, Mel to dokáže."
B: "Já vím, že jo... šílím z toho, že můj loft je jak cirkus."
Lindsay: "Všichni jsou tu na podporu Justina."
B: "Jo, ale mně akorát lezou na nervy."
Maikey: "To rádi slyšíme,"...Hned se ozval.
B: "Vždy si říkal, že upřímnost se cení."

Raději jsem unesl Guse do ložnice, kde jsem s ním blbnul jako malej kluk, v tu chvíli bylo těžké rozeznat, kdo z nás je dítě. I přes to jsem se mu však nedokázal plně věnovat, moje myšlenky přeci jen pořád utíkaly k tomu, co se asi děje v obýváku, kde se Mel snaží vymyslet nějakou strategii a Justinovi to vtlouct do hlavy. Mě fakt trefí, pokud to brzo neskončí.


Debbie: "Co tady děláte?"
Gus: "Hrajeme si."
Debbie: "Páni. Jen dej tátovi, co proto."
B: "Díky, Debb."
Debbie: "K tvým službám. Zlato, co kdyby si šel za mamkou?"
Gus: "Tak jooo,"...Utíkal co mu nohy stačily.
B: "Právě si mi odehnala dítě."
Debbie: "To přežiješ. Jak ti je?"
B: "Vážně mám odpovídat? Mám v bytě partu klaunů, takže..."
Debbie: "Víš moc dobře, že tohle na mysli nemám."

Povzdychl jsem si, to se fakt jinak nedalo. Sakra, Justin je ten, komu hrozí, že část svého života stráví za mřížemi, ne mně! Tak, proč se, sakra, všichni zajímají o to, jak se mám já?!

Debbie: "Nevzdychej a odpověz mi."
B: "Fakt nevím, co ti na to říct... o mě tu nejde, ale o Justina, tak co kdyby si šla zpovídat jeho?"
Debbie: "Šla bych, ale Mel se momentálně snaží o to, aby ho zachránila, takže je trochu zaneprázdněný, za to ty se tady schováváš a snažíš se vyhnout tomu, co se vedle děje, jen aby sis nepřipouštěl tu možnost, že ho třeba ztratíš."
B: "Bože můj."
Debbie: "Briane, přiznat si, že se o něj bojíš, není špatná věc."

Byl jsem vážně vděčný, že se zase zvedla a šla pryč, přesně tohle jsem nechtěl, aby dělala - aby mi připomínala to, co už dávno vím. Ano, bojím se o něho, bojím se tak moc, že mi z toho mozek asi exploduje a nejhorší na tom je to, že mu nemůžu nijak pomoct, vlastně jsem to možná ještě zhoršil svou návštěvou u jeho otce a ano šílím z toho, doslova!

Maikey: "Ahoj."
B: "Nejdeš mi taky říkat, jak se mám cítit, že ne?"
Maikey: "Co? Vůbec ne, jen jsem chtěl vědět..."
B: "Ani se mě neptej, jak se mám, hloupější otázka snad není."
Maikey: "Fajn, tak v tom případě tu můžu aspoň sedět a dělat ti společnost."
B: "Pro mě za mě."

Než jsem s tím souhlasil, měl jsem si alespoň představit, jak to asi bude vypadat - já ležící v posteli, Maikey sedící na kraji postele a ticho - jo vůbec to nebylo divné.

B: "Dobře, můžeš mluvit."
Maikey: "Díky bohu, začínal mi tuhnout jazyk... takže, jsi v pohodě?"
B: "Ano!"
Maikey: "Super, jen se ptám. A Justin bude taky v pohodě, Mel to zvládne."
B: "Já to vím."
Maikey: "Fajn."
Emmett: "Briane?"
B: "Bože, co zase?"
Ted: "Jen jsme se chtěli zeptat, kde máš nějaké filmy... rádi bychom se na něco podívali."
B: "Za prvé, jediné filmy, co tu mám, rozhodně nejsou pro oči mého syna a vlastně i vaše a za druhé, jestli se jenom dotknete mojí elektroniky, tak vás zabiju."
Emmett: "Chápeme."
Ted: "Rozhodně, my se zabavíme jinak,"...Zase jako baletky oba odešli pryč.
B: "A ty na mě takhle koukáš proč?"
Maikey: "Nijak na tebe nekoukám!"

Mohl si zatloukat, jak chtěl, ale já jsem stejně tenhle pohled poznal, už několikrát ho použil a to v situacích, kdy se mi něco vymykalo z rukou, a já nevěděl, co dělat, stejně jako je to teď s Justinem. Chovám se jako idiot jenom proto, že jsem jednoduše bezmocný.
Byl jsem fakt rád, když se Maikey nakonec sebral a vrátil se k ostatním. Jenže po pár minutách samoty jsem za nimi musel jít i já. Především asi proto, že jsem potřeboval vidět Justina. A když jsem ho i následně uviděl... jednoduše jsem zatoužil po tom ho držet a nepustit, jen jsem se k tomu neodvážil před ostatními.

B: "Na jak dlouho to ještě máte?"
Melanie: "Ještě si to jednou projedeme a bude to."
J: "Už ne, jsem vyřízený."
Melanie: "Musíme to udělat."
J: "Nemusíme, udělali jsme toho už dost, a pokud se zítra něco podělá, není to tvoje vina, Mel."
Debbie: "Takhle nemluv, Sunshine, nic se nepodělá... i kdybych měla za tvým otcem osobně dojít a nakopat mu zadek."
Lindsay: "Půjdeme všichni."
Ben: "To se vsaď."

Justin se usmál tím nejvíc zářivým úsměvem, jakým dokázal a i přes to, že pro něj je to jako přirozenost, bylo znát, že mu to dělá problém, protože se bál, snažil se tu situaci zlehčovat, ale i přes to bylo zřetelné, že je vyděšený. Nicméně vědomí, že má tolik lidí, kterým na něm záleží, mu zvedlo náladu.

J: "Děkuju. Mám vás rád."
Emmett: "Zlatíčko, my máme rádi tebe... ale tohle teď řešit nebudeme, nedělej jako kdyby si měl poslední možnost nám říct, jak se ohledně nás cítíš... i kdyby se to zítra podělalo, doživotí nedostaneš."

Ačkoliv to neznělo moc povzbudivě, nikdo z nás neodolal smíchu, měl totiž pravdu, i kdyby se to nějak podělalo, což je nepravděpodobné, tak jak nejhůř to může dopadnout? Justin toho idiota nezabil, pouze mu upravil úsměv.

Melanie: "Takže co, projedeme to ještě jednou?"
J: "Já nevím... nechce se mi..."
B: "Projedete a tečka,"...Ne, že bych nevěřil tomu, že už má Justin dost, ale jistota, že bude v mít všechno naučené do puntíku je zkrátka důležitá.
J: "Tak dobře, ale rychle."
Melanie: "Urychlím to, neboj."

Mel to opravdu vzala, jak nejrychleji mohla, myslím, že i ona už měla po celodenní práci dost. A když jsem následně zavřel dveře za úplně poslední osobou, neskutečně se mi ulevilo.

B: "Bože, to je najednou klidu,"...Ulehl jsem k Justinovi do postele.
J: "Nekecej, bylo hezký tu všechny mít."
B: "Zbláznil ses? Pak budu muset zkontrolovat, jestli něco nezničili."
J: "Nebuď takovej... vždycky tu pro nás jsou, když je potřebujeme."
B: "Já vím, jen..."
J: "Žádný takový,"...Natáhl se ke mně, aby mě políbil.
B: "Dobře, mlčím jako hrob."
J: "A jak ti je?"
B: "Proč se mě na to každej ptá? Nejde tu přeci o mě."
J: "Jde tu i o tebe... kdyby se zítra něco podělalo, tak chci, aby si věděl..."
B: "Pššš, nic neříkej,"...Přiložil jsem mu prst na rty.
J: "Ale..."
B: "Žádné ale, dopadne to dobře."

Justin se jen usmál a následně se ke mně otočil zády, aby se ke mně mohl přitisknout a já ho mohl pevně obejmout, zatímco jsem ho líbal do vlasů. A v téhle pozici jsme následně i usnuli. Ať už se zítra stane cokoliv, věřím tomu, že zítra večer s Justinem budeme usínat úplně stejně, protože on bude doma se mnou.
 

19 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 13. října 2016 v 12:29 | Reagovat

Prostě není jiná možnost. Tohle musí dopadnout dobře!

2 Janča Janča | Web | 13. října 2016 v 13:31 | Reagovat

[1]: To se uvidí :-)

3 Karin Karin | 13. října 2016 v 20:44 | Reagovat

Věřím že to dobře dopadne :-)  :-P

4 Janča Janča | Web | 13. října 2016 v 22:31 | Reagovat

[3]: Snad to tak bude :D  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama