It's been a long time...(11)

12. srpna 2016 v 0:09 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

JUSTIN

"Číslo, které voláte, již neexistuje," ozvalo se z druhého konce telefonu a mně se v ten okamžik zhoupl žaludek. Tohle bylo ono - poslední naděje na to, že se s ním ještě někdy uvidím - jeho číslo na dně mé kapsy. A teď? Je to pryč. Nadobro. Už nemám vůbec nic, čím bych Briana zkontaktoval, všechno je to naprosto v hajzlu! Už jsem se ani nemohl zlobit na mámu za to, že mi dva roky klidně lhala, mohl jsem se zlobit leda tak na sebe za to, že jsem tohle všechno vůbec dopustil. Já Brianovi zlomil srdce, já ho opustil a já jsem ho nechal tak dlouho čekat, aniž bych alespoň jednou jedinkrát zvedl telefon a řekl mu to, co bylo třeba, aby přestal trpět. A když to nakonec udělala moje máma, tak Brian udělal, co bylo třeba, aby mě vymazal ze svého života, jako jsem to tenkrát udělal já. Udělal jsem chybu a teď za ní spravedlivě platím. To ale nemění nic na tom, že je mi tak hrozně, jak jsem si nemyslel, že je možné, aby mi ještě bylo po tom, jak jsem se cítil, když jsem tenkrát odešel do New Yorku a zjistil, že být bez Briana, je horší, než smrt a jen proto, že jsem se chtěl tohohle pocitu zbavit a odpoutat se od něj, jsem teď tam, kde jsem.
Bylo sice už pozdě, ale k mámě domů jsem jít nedokázal, potřeboval jsem zkrátka nějaké odreagování a tak jsem skončil u Woody's a nebyl jsem sám, kdo měl dnes stejné plány...

J: "Ahoj."
Ted: "Justine, ahoj."
J: "Co tady děláš tak sám?"
Ted: "A co ty?"
J: "To je komplikované."
Ted: "Jo tomu moc dobře rozumím."


Zdálo se, že oba dva máme důvod tady být a ani jeden o tom moc nechtěl mluvit. A vzhledem k tomu, že jsem sem přišel kvůli odreagování, nic jsem z něj tahat nechtěl, i když jsem měl tušení, že se to týká Emmetta, ale radši jsem si objednal.

J: "Jak se má Blake?"...Vzpomněl jsem si na to, že se vlastně vzali.
Ted: "Dobrý."

Oookej... to nezní moc jako zamilovaná story žili šťastně až do smrti. Ale nebyl jsem zrovna žhavý do otázek typu co se děje, když jsem sám řešil svoje osobní drama jménem Brian Kinney.

J: "Jen dobrý?"
Ted: "Pohádali jsme se, my se vlastně teď hádáme pořád... proto jsem tady a upíjím se k smrti, i když ve skutečnosti tuhle skleničku srkám už asi hodinu."
J: "Proč se hádáte?"
Ted: "Myslím, že se mu nelíbí to, jak se chovám ohledně Emmetta... znám Emmetta tak dlouho, byl to můj nejlepší kamarád tolik let, jednu dobu jsme byli víc než to, zkrátka je to moje rodina a teď už se s ním ani nevídám, protože se mu podle všeho něco stalo a já se snažím zjistit co... jenomže Blake z toho má dojem, že mi chybí můj ex..."...Vyšel z něho zvuk podobný zoufalému zasmátí.

Bylo jasné, že nejsem jediný na téhle planetě, kdo zažívá nějaké drama, ale když jsem to tak slyšel Teda říkat, uvědomoval jsem si, že tohle všechno je dost možná moje chyba, kdybych tenkrát neodešel, Briana by to nezničilo, Ted by neměl důvod opustit Kinnetic a přestěhovat se a tak by si s Emmettem třeba pořád byli blízcí a nic z toho, co se teď děje, by se nedělo... já bych se měl prostě někam zahrabat a zůstat tam.

J: "Přijdeme na to s Emmettem, určitě to bude v pohodě..."
Ted: "Ani si k nám na Debbiiným pohřbu nesedl."
J: "Třeba měl důvod... nebo pocit, že si nezaslouží sedět u vás, když se vám rok neozval... důvodů může být spoustu."
Ted: "Ale jak zjistím ten pravý, když ani neví, kde ho mám hledat?"

V tu chvíli jsem si uvědomil, že toho s Tedem máme společného mnohem víc, než jsem si myslel. Oba jsme ztratili někoho, koho jsme milovali a teď toužíme po tom se s nimi zase setkat, jenže ani jeden nevíme, kde vlastně jsou.

J: "Mám vlastně stejný problém... nemůžu najít Briana."
Ted: "Brian Kinney - to jméno už jsem nějakou dobu neslyšel."
J: "Kdy ses s ním viděl naposledy?"
Ted: "Když jsem si sbalil svých pět švestek a zdrhal z Kinneticu, co mi nohy stačily."
J: "Co se mezi vámi stalo?"
Ted: "Byl to idiot a ne idiot idiot, ale fakt idiot, dělal mi ze života peklo, pořád se do mě navážel kvůli všemu, neustále mi za každou blbost vyhrožoval vyhazovem, bylo to prostě hrozný... a já si nakonec uvědomil, že se zkrátka tímhle blbcem nenechám ponižovat a skončil jsem. Zajímalo by mě, kdo mu čísla počítá teď,"...Zasmál se.
J: "Vlastně jemu nikdo... Kinnetic teď vede Synthia."
Ted: "Co?"...Zakuckal se pitím.
J: "Před dvěma roky se všeho vzdal, loftu, Kinneticu, prostě všeho, co mu mě připomínalo a odešel, nikdo neví, kde teď žije..."

Mám pocit, že pokaždý, co tohle řeknu nahlas, je to ještě reálnější a děsivější, než předtím. A bojím se toho, že tenhle pocit budu cítit už do konce života.

Ted: "Vždycky jsem věděl, že to jeho chování souvisí s tebou, po tom, co si odešel, se změnil... ale nikdy by mě nenapadlo, že to zajde až takhle daleko."
J: "Jo to ani mě ne."
Ted: "Ale možná se to dalo čekat... co ho tady drželo? Nikdo už s ním nemluvil, syna má v Kanadě a ty žiješ v New Yorku. Neměl nic."

A stejně hrozný pocit cítím, když mi někdo další řekne přesně tohle, protože si vždy uvědomím, že za to všechno vlastně můžu já. A i když Gus by nejspíš stejně bydlel v Kanadě, tak jsem si dost jistý, že kdybych tu zůstal, nikdy bych Brianovi nedovolil, aby se syna vzdal.
S Tedem jsme si ještě pár hodin povídali, bylo to vlastně ještě lepší odreagování, než alkohol, mluvit s někým, kdo zažívá v podstatě stejný problém jako já a když nakonec šla na Teda únava vydal se domů a já po chvíli taky. Nicméně po cestě jsem změnil směr a skončil u Debbiina hrobu... tak nějak jsem cítil, že s ní potřebuju mluvit, ačkoliv ona mi nemohla odpovědět. Řekl jsem jí všechno, co jsem potřeboval a všechno se to týkalo Briana a chyby, kterou jsem před 12 lety učinil... bylo to zvláštní, ale ačkoliv jsem mluvil s kusem kamene, na kterém bylo vyryto její jméno, měl jsem pocit, jako bych s ní opravdu mluvil. A ještě před tím, než jsem odešel, řekl jsem jí "Promiň, Debb, že jsem odešel a už se nikdy nevrátil... prosím, odpusť mi," potom jsem si z tváře setřel slzu a šel jsem pryč. Jakmile jsem se ocitl u brány, oslepila mě světla přijíždějícího auta. Přes ta světla jsem neviděl, kdo v něm sedí a to až do okamžiku, kdy z něj dotyčný vystoupil... "Proboha," uniklo mi šokovaně z úst.
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 12. srpna 2016 v 20:42 | Reagovat

takhle to ukončit to se děla? ???  :D

2 Janča Janča | Web | 13. srpna 2016 v 8:55 | Reagovat

[1]: V mém případě dělá... já mám na to talent :D

3 Justinka Justinka | E-mail | Web | 17. srpna 2016 v 15:08 | Reagovat

Tak kdo nám asi ještě schází? ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama