August 2016

Pauza

22. august 2016 at 6:00 | Janča |  Info
Moji zlatí čtenáři,
do poslední chvíle jsem si tím nebyla jistá, tak jsem nechtěla strašit, ale dneska bohužel, i když na druhou stranu bohudík Smějící se odjíždím pryč a vracím se až posledního, což je příští týden ve středu, tudíž se tu do té doby neobjeví další díl mojí dramatické povídky. Což je možná dobře, protože si od ní potřebuju chvíli odpočinout, abych z ní měla při psaní zase takovou radost jako na jejím začátku Smějící seUsmívající se Snad se na mě nebudete moc zlobit, když nám poslední díl skončil tak napínavě... ale rozhodně se můžete těšit na další Justinovo a Brianovo setkání, které snad dopadne lépe než to minulé, i když, kdo ví Smějící se Ale dalšího dílu se nejspíš dočkáte až 5. září, protože po návratu se budu muset zase aklimatizovat Smějící se

Všem tedy přeji krásný zbytek prázdnin a následně hodně sil do nového školního roku těm, které to čeká Usmívající se Zatím na viděnou... Janča.

It's been a long time...(16)

19. august 2016 at 0:07 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

JUSTIN

Tohle by mě ani ve snu nenapadlo, protože abych pravdu řekl, tak tuhle možnost jsem ani nezvažoval. Jak bych taky mohl? Brian se přeci zbavil všeho, co mu mě připomínalo, aby dokázal jít dál, tak jak by si mohl nechat místo, kde jsme chtěli začít náš konečně oficiální vztah se vším všudy? Místo, kde jsme se zasnoubili a stvrdili to tam tím nejkrásnějším milováním? Místo, které podle jeho slov patřilo jeho princi? Jak by si mohl nechat náš Britin? Když je zcela jasné, že mě nenávidí. Anebo má Emmett pravdu a pod tou nenávistí ke mně pořád cítí lásku? Je tu opravdu možnost, že mě nikdy i přes velkou snahu nepřestal milovat?

Máma: "Tady máš ten čaj, zlato."
Emmett: "Děkuju, Jennifer."

Zase jsem se z těch svých růžových myšlenek vrátil zpátky na zem a uvědomil jsem si, že Emmett momentálně zažívá to nejhorší období svého života, a že i když je znát, že o tom nechce mluvit, budu ho muset k něčemu přimět.

J: "Zrovna jsme vyráželi k Maikeymu, s Benem pořádají večeři... budou tam všichni."
Emmett: "Justine, já... to, to nejde. Nemůžu tam jít."
J: "Samozřejmě, že můžeš, jsou to tví přátelé. Ted je z toho opravdu špatnej, chybíš mu a má o tebe strach. My všichni."
Emmett: "Nemohl bych se na ně ani podívat... nejspíš si myslí, že jsem se zbláznil, což asi bude pravda. Posledních několik měsíců jsem byl prostě na dně, už ani nevím, co to je se normálně vyspat..."
J: "A přesně proto potřebuješ jít za nimi, pomůžou ti."
Máma: "Má pravdu, Emmette, potřebuješ je a oni zase tebe."
Emmett: "Nemůžu,"...Emmett se náhle zvedl a odešel pryč.

It's been a long time...(15)

18. august 2016 at 0:09 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

JUSTIN

S mámou jsme ho pozvali dovnitř a on začal nervózně pochodovat sem a tam, vůbec mi nešlo do hlavy, proč je právě teď tady. Za někým, koho neviděl 12 let. Měl by na mě být jednoduše naštvaný za to, že jsem ho opustil stejně jako další kupu lidí. Měl by právě teď nervózně pochodovat po Tedově nebo Maikeyho domě. Jednoduše jsem to moc nechápal, ani jsem si nebyl jistý, že mu můžu vůbec nějak pomoct. V hlavě mi kolovala myšlenka na to, že prostě někomu zavolám, aby sem přijel a vyřešil to nějak, měl jsem za to, že na tohle nestačím. Jenže pak jsem si vzpomněl na to, že Emmett je jejich kamarád úplně stejně jako můj a že jsem slíbil, že mu pomůžu. A pokud se rozhodl přijít za mnou, nesmím zradit jeho důvěru... zase.

J: "Emme? Nechceš si sednout?"
Emmett: "Jo, to... to by bylo super,"...Zamířil rovnou na gauč a já ho následoval.
Máma: "Dáš si něco, zlato? Kafe nebo čaj?"
Emmett: "Čaj bych si dal."
Máma: "Dobře, dojdu ti ho udělat."

Všiml jsem si, že se mu hrozně třesou ruce, bylo to zvláštní, vlastně celkově působil tak nějak divně. Pamatuju si na to, jaký byl, když jsem tu žil, byl pořád plný energie, jeho šatník byl tak výstřední a pusa tak proříznutá ve všech směrech, co existují... ale teď to bylo jako bych se koukal na někoho, koho znám, ale přitom na někoho naprosto cizího. Šla z toho hrůza.

It's been a long time...(14)

17. august 2016 at 0:01 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

JUSTIN

Sice mi Maikey neporadil, jak bych to mohl dát s Brianem do pořádku, když on sám je na stejném místě jako já už pár let taky, ale bylo příjemné si o tom s ním promluvit a nedusit to jen v sobě. Člověk by řekl, že jsme spolu ušli kus cesty od dob, kdy mě nesnesl v Brianově přítomnosti, protože chtěl být na mém místě až po teď, kdy jsou z nás celkem dobří přátelé, kteří mají společnou jednu zásadní věc - a to tu, že nás Brian nechce ve svém životě.
Následně jsem se s ním dohodl na tom, v kolik mám přijít na tu večeři, co s Benem pořádají, a byl jsem zaúkolován, abych vzal i mámu. A hned potom jsem se vydal pozvat ještě jednu osobu, která doufám, že mé pozvání přijme.

J: "Ahoj, Daph."
Daphne: "Koukám, že se snažíš dohnat těch 12 let."

Sice se zasmála, ale tu výčitku v jejím hlase jsem dokázal zachytit. A asi měla pravdu, kdykoliv jsem měl nějaký problém, chtěl jsem si s ní o něm promluvit, ale nemohl jsem, protože jsem to s ní podělal, ale teď můžu.

Daphne: "Dělám si srandu."
J: "Neděláš... a chápu, proč si to myslíš, část mě chce asi ten ztracený čas nějak dohnat."
Eric: "Ty budeš ten slavný Justin,"...Objevil se vedle ní vysoký černovlasý pohledný muž.
Daphne: "Justine to je Eric, Ericu Justin."
J: "A ty budeš ten slavný Eric,"...Podali jsme si ruce, měl hodně pevný stisk.

It's been a long time...(13)

16. august 2016 at 0:02 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

JUSTIN

Celou noc jsem se převaloval na gauči a nebyl schopný usnout, měl jsem Briana plnou hlavu. Já vím, že tohle už jsem říkal hodněkrát, ale tentokrát to bylo jiné, tentokrát jsem poprvé pochopil, že je opravdu konec. V jednu chvíli jsem žil v domnění, že kapitola Brian Kinney je uzavřena, v další chvíli jsem věděl, že tomu tak není a chtěl jsem udělat cokoliv, abych ho ještě někdy viděl a teď? Brian mě už nechce znát. Chce na mě jednoduše zapomenout. Možná, že už zapomněl a já se mu opět na chvíli vkradl do života. Ten pohled v jeho očích byl tak... zlomený. Bylo na něm znát všechno, co se mu během těch 12 let stalo, každá špatná věc, ale to, co jsem mu udělal já, to tomu kralovalo a i on věděl, že všechno je to moje vina.
Každá kost v mém těle mi teď říká, že to takhle přeci nemůžu nechat... ale můj rozum ví, že už jsem mu ublížil dost. Dal mi jasně najevo, že se mnou skončil a já to musím respektovat.

Máma: "Dobré ráno."

Část mě se na ni pořád zlobila, i když jsem věděl, že ona za nic vlastně nemůže. Ale nešlo to zkrátka ovládat, pořád jsem měl pocit, že se mohla zachovat jinak.

It's been a long time...(12)

15. august 2016 at 0:04 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

JUSTIN

Byl to on. Brian Kinney. Brian milujohosakra Kinney... stačil jeden pohled a naprosto všechno, každý sebemenší detail, který s ním souvisí, mi projel tělem jako přívalová vlna, jako podělané tsunami! Celý jsem se třásl a snažil se ze sebe dostat víc, než je zvuk šoku. Místo toho jsem ale jen stál a díval se přímo na něj, jako on se díval na mě. Byl to takový okamžik, kdy se naše pohledy střetly, a naše těla vysílala známé signály, jako by snad těch 12 let, co jsme jeden o druhém nic nevěděli, neexistovalo a všechno bylo při starém. Všechno bylo zase zpátky ve chvíli, kdy jsme se bezhlavě milovali a chtěli spolu strávit zbytek našich životů. Jenže ta chvíle musela nakonec pominout, pro nás oba...

J: "Briane?"

Vyslovit jeho jméno bylo tak snadné, ale zároveň tak zatraceně těžké, tu možnost ho oslovit, jsem neměl tak moc dlouho, že jsem už zapomněl, jak moc dobrý pocit to vlastně je.

It's been a long time...(11)

12. august 2016 at 0:09 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

JUSTIN

"Číslo, které voláte, již neexistuje," ozvalo se z druhého konce telefonu a mně se v ten okamžik zhoupl žaludek. Tohle bylo ono - poslední naděje na to, že se s ním ještě někdy uvidím - jeho číslo na dně mé kapsy. A teď? Je to pryč. Nadobro. Už nemám vůbec nic, čím bych Briana zkontaktoval, všechno je to naprosto v hajzlu! Už jsem se ani nemohl zlobit na mámu za to, že mi dva roky klidně lhala, mohl jsem se zlobit leda tak na sebe za to, že jsem tohle všechno vůbec dopustil. Já Brianovi zlomil srdce, já ho opustil a já jsem ho nechal tak dlouho čekat, aniž bych alespoň jednou jedinkrát zvedl telefon a řekl mu to, co bylo třeba, aby přestal trpět. A když to nakonec udělala moje máma, tak Brian udělal, co bylo třeba, aby mě vymazal ze svého života, jako jsem to tenkrát udělal já. Udělal jsem chybu a teď za ní spravedlivě platím. To ale nemění nic na tom, že je mi tak hrozně, jak jsem si nemyslel, že je možné, aby mi ještě bylo po tom, jak jsem se cítil, když jsem tenkrát odešel do New Yorku a zjistil, že být bez Briana, je horší, než smrt a jen proto, že jsem se chtěl tohohle pocitu zbavit a odpoutat se od něj, jsem teď tam, kde jsem.
Bylo sice už pozdě, ale k mámě domů jsem jít nedokázal, potřeboval jsem zkrátka nějaké odreagování a tak jsem skončil u Woody's a nebyl jsem sám, kdo měl dnes stejné plány...

J: "Ahoj."
Ted: "Justine, ahoj."
J: "Co tady děláš tak sám?"
Ted: "A co ty?"
J: "To je komplikované."
Ted: "Jo tomu moc dobře rozumím."

It's been a long time...(10)

11. august 2016 at 0:01 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

BRIAN - O 2 roky dříve...

Nechápal jsem, jak jsem se sem dostal, nechápal jsem, proč jsem sem, sakra, přišel. Důvod stát u těchto dveří jsem ztratil před deseti lety, v den, kdy jsem se prostě vzdal jako nějaký zbabělec a nechal jsem ho jít se slovy, že je to jen čas, na kterém nezáleží. Bože, jak naivní jsem tenkrát byl. Ta věta se mi leda tak vymstila, protože on jí vzal podle všeho vážněji, než jsem zamýšlel. Ale co na tom teď záleží, je prostě pryč a já tvrdnu v zasraném Pittsburghu, bez lásky a rodiny. Koho by napadlo, že se ze mě stane troska, kurva, ze mě! Z Briana Kinneyho, největší děvky na Liberty Avenue, kterou každý chce a nikdo jí nemůže mít. Jo, kéž by, ale ten život už je dávno v tahu, dneska už o mně pomalu nikdo nezavadí pohledem a mně je to vlastně jedno, nikoho ani nechci a možná je i lepší, že jsem prostě sám, nikomu neničím život a nemusím řešit ty kraviny, jako jsou vztahy a city, který mi nikdy k ničemu nebyly, protože každej, koho jsem kdy miloval, mě nakonec opustil. Nejdřív holky s mým synem, kteří mě teď nenávidí. Potom Justin, který na mě nejspíš už zapomněl. Následně Ted s Emmettem, jelikož jediný, co jsem byl schopný dělat, bylo neustále se do nich navážet kvůli svýmu posranýmu životu. A nakonec i Maikey... můj nejlepší přítel. I když ve výsledku toho jsem poslal pryč sám, nemusel se mnou být dál v těch mých sračkách, musel jít zkrátka dál a tak jsem to zařídil a poprvé v životě asi pochopil, že fakt musí jít dál beze mě... rozumnej Maikey. Koho by to kdy napadlo?
Ale i tak nechápu, proč právě teď stojím přede dveřmi člověka, který mi nemůže nijak pomoct, říct mi nic, čím by mě dostal z tohohle dna, prostě nemůže udělat vůbec NIC. Ale i přes to jsem stiskl zvonek a čekal...

Jennifer: "Briane?"

It's been a long time...(9)

10. august 2016 at 0:14 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

JUSTIN

Jakmile jsem domluvil se Synthiou, z Kinneticu jsem v podstatě utekl. Nechtěl jsem tam být už ani vteřinu, měl jsem pocit, jako bych se tam měl snad udusit, hrudník se mi doslova svíral, bylo mi zkrátka hrozně. Když mi minulý týden máma zavolala kvůli Debbie a pohřbu, první, co mě v tu chvíli napadlo při představě, že se budu muset vrátit do Pittsburghu, bylo, jak, sakra, budu čelit Brianovi, když jsem ho 12 let neviděl a ve své hlavě jsem měl za to, že už ho nikdy neuvidím... a teď, když si přeju s ním za každou cenu mluvit, je to jako by osud byl proti mně. Ten trapný směšně romantický osud, jak by ho Brian nazval. Brian, který romantikou naprosto opovrhoval. A přes to tady jsem, snažím se ho najít jak v nějakém romantickém filmu, v naději... v jaké vlastně? Co si vůbec od toho setkání slibuju? Co vlastně chci? Ano, doufám v nějaké uzavření a vysvětlení, v to, že mi třeba bude schopný odpustit, ale... co když mi odpustí? Co když mi řekne, že mě pořád miluje a že mě chce zpátky? Co pak? Chtěl bych to vůbec taky? Proč se, sakra, vůbec ptám! Od prvního dne, kdy jsem ochutnal chuť jeho rtů, poznal dotek jeho kůže, slyšel jeho sametový hlas, zažil svůj první orgasmus s ním, jsem věděl, že s ním chci být děj se, co děj... samozřejmě, že bych to chtěl pořád, tohle je prostě láska, ze který se nedá vyrůst. Ale něco chtít a moct to mít, jsou dvě naprosto rozdílné věci, které se u mě naprosto vylučují, New York je důvod, proč jsme spolu nezůstali, vybudoval jsem si tam život a kariéru a ano, i když to stojí svým způsobem za houby, pořád je to můj život. Jenže, co na těhle mých myšlenkách vůbec záleží, když je Briana nemožné najít.

Daphne: "Justine, co tady...?"
J: "Já vím, nenávidíš mě a naprosto to chápu, taky bych se nenáviděl... vlastně já se nenávidím a mrzí mě všechno, co sis kvůli mně musela vytrpět a pochopím, pokud mi to nikdy neodpustíš a ani se mnou už nikdy nepromluvíš... ale právě teď, Daph, prosím, dej mi šanci."

It's been a long time...(8)

9. august 2016 at 0:05 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

JUSTIN

Ráno jsem se probudil naprosto zpocený, sen o Brianovi byl toho rozhodně důvodem a bohužel to nebyl ten erotický. Nýbrž to byla má představa o tom, jak pravděpodobně bude vypadat naše setkání, pokud k němu vůbec někdy dojde a rozhodně nebude pěkné. Musel jsem se posadit a rozdýchat to, najednou mi bylo vážně mizerně. Jsem tu už pár dní a zatím jsem nebyl schopný udělat vůbec nic proto, abych ho našel, abych ho nějak zkontaktoval. Přitom mi jeho pravděpodobné číslo leží na dně kapsy kalhot. Bylo by tak snadné ho vytočit a zavolat mu, třeba by se ukázalo, že naším osudem bylo se jednoho dne zase najít, ať už by to pak dopadlo jakkoliv... mám totiž pocit, že je to mezi námi pořád takové neuzavřené. Když jsem tenkrát odjel, nebrali jsme to úplně jako rozchod, spíš takové odloučení, i když část mě a nejspíš i Briana věděla, že to je konec, ale zkrátka vím, že je tu spoustu nedořešených věcí, o kterých bych s ním chtěl mluvit. Zároveň mám ale strach z toho, že když se mi ho podaří zkontaktovat, jenom se to zhorší pro nás oba, já zjistím, že mě k smrti nenávidí a on akorát bude prožívat všechnu tu bolest znova. Bylo mi 17, když jsem ho potkal a myslel jsem, že s ním strávím zbytek svého života, teď o 17 let později se ale bojím toho, že strávím zbytek života s výčitkami, že jsem se ho vzdal a ani jsem to s ním nebyl schopný řádně uzavřít tak, jak si zasloužil.

Máma: "Zlato, ty už si vzhůru?"
J: "Jo nemohl jsem spát."
Máma: "V kolik si přišel?"
J: "Asi ve 3 ráno, ještě jsem byl s Maikeym, Linds a Tedem."
Máma: "Jak to Maikey zvládal?"
J: "Ehm... šlo to, celkem... dokud na něj Lindsay nezačala křičet kvůli Brianovi."
Máma: "Proč, proboha?"
J: "Protože ho nepozval na pohřeb... vlastně asi spíš, protože ho o Debbie neinformoval."
Máma: "Jako, že to Brian neví?"
J: "Jo."
Máma: "Zlato, on to ví... tohle prostě musí vědět. Vím, že za Debbie chodil domů, když tam Maikey nebyl, říkala mi to... věř, že o tom ví."
J: "Tak proč nebyl na jejím pohřbu?"
Máma: "Protože je to Brian, zlato. Byla pro něj mámou a myslím, že jednoduše nechtěl být viděn, jak je z toho zničený."

It's been a long time...(7)

8. august 2016 at 0:07 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Po obřadu jsme všichni kromě Guse s Jenny Rebecou, kteří byli holkami posláni na hotel a Daphne, která ve svém stavu nemohla být v prostředí, kde to zapáchá cigaretovým kouřem a alkoholem a asi si můžeme i přiznat, že především mou existencí, skončili u Woody's. Každý jeden z nás mohl určit svojí poslední návštěvu tady před několika lety. Já, Linds a Mel jsme však vedli. Bylo zvláštní tam zase být, bylo to tam pořád stejné, ale zároveň jiné... hlavou mi kolovala spousta vzpomínek na to, jak jsme sem chodili s Brianem a jen tak spolu blbli, užívali si vzájemnou společnost a popíjeli s kamarády, ten život byl zkrátka... úžasný? Asi tak bych to řekl. Část mě pořád musí uvažovat nad tím, proč jsem se toho všeho jednoduše vzdal, ať už jsem toužil po rodinném životě sebevíc, miloval jsem život s Brianem a kolem Briana. Kolem všech, co tu teď sedí. A taky vím, že ta příležitost v New Yorku byla sice něco, na co jsem čekal od chvíle, kdy jsem poprvé vzal do ruky tužku a papír... ale neměl jsem přeci jen počkat? Neměl jsem si Briana vzít a mít tak jistotu, že spolu budeme i přes cokoliv, i přes možnost, že budeme nějakou dobu od sebe, protože by třeba přišla další příležitost, jak z mého jména udělat známé? Já fakt nevím. Jedno je ale jisté - vzdal jsem se, vzdal jsem se toho všeho až moc rychle a proč vlastně? Jo, vydělávám celkem slušné peníze, nežiju si špatně a moje jméno lidi znají, ale co z toho, když vlastně vůbec nejsem šťastný? To s Brianem jsem ale byl. Svým způsobem. Jasně, nemohl mi dát všechno, o čem jsem kdy snil, ale dával mi toho dost. A ve výsledku, co víc jsem potřeboval, než být s ním? Ale i tak jsem ho opustil s vědomím, že je nejspíš konec a ten teď už opravdu je.

It's been a long time...(6)

5. august 2016 at 0:01 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Bylo to tady - den, který jsem myslel, že nikdy nepřijde. Teda věděl jsem, že přijde, jen jsem nečekal, že to bude tak brzo a že přijdu o možnost se s Debbie rozloučit. Vlastně tu možnost budu mít už za hodinu. Nebude to sice tak, jak bych chtěl, ale bude to lepší než nic. Vím, že Debbie tam seshora na nás všechny dává pozor a že uvidí, že tam jsem a možná mi i nakonec odpustí, že jsem tenkrát zmizel, ačkoliv já si to nikdy nebudu schopný odpustit.
Na mámě bylo vidět, že to pro ni není snadný, opravdu se s ní za ta léta sblížila a vlastně se s ní vídala téměř do jejího konce, ještě minulý týden seděla u její postele a povídala si s ní a teď je nucena jít na její pohřeb, musí to pro ni být tak těžké. Stejně jako to je těžké pro mě. Stojím před zrcadlem ve svém černém obleku a jen se na sebe dívám. Ani nevím, co bych měl cítit. Smutek? Bolest? Strach? Vinu? Všechno najednou? Vím jen to, že bych si přál, abych tohle nebyl nucený podstoupit. Ale jsem a musím se tomu postavit čelem, musím to udělat pro Debbie.

Máma: "Jsi připravený?"
J: "Jak se to vezme."

It's been a long time...(5)

4. august 2016 at 0:15 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Kdyby existovalo něco jako plnění přání, nejspíš bych si přál vrátit se o těch 12 let zpátky a rozhodnul bych se, že tu zůstanu. S Brianem by to možná nevyšlo, ale aspoň bychom to zkusili, neměl jsem to jen tak zahodit. A kdybych neodjel, Briana by to nezničilo a jeho přátelé by pořád byli jeho přáteli. Já bych se dál kamarádil s Daphne a moje máma by posledních 12 let nežila s pocitem, že ztratila syna. A Debbie... možná, že by stejně zemřela, ale aspoň by při sobě měla celou svojí rodinu, která se místo toho rozutekla do všech koutů světa. Což mi připomíná...

J: "Mluvil si s Mel a Linds?"
Maikey: "Volal jsem jim kvůli pohřbu a docela často za nimi jezdím kvůli Jenny Rebece a vlastně i Gusovi... je až neskutečný, jak je Brianovi podobný. Co ty? Vídáš se s nimi?"
J: "Naposledy jsem se s nimi viděl asi před sedmi lety, měl jsem čirou náhodou výstavu u nich v Kanadě, všichni mi tam přišli... máš pravdu, Gus je celej Brian."
Maikey: "No tak teď ještě víc, viděl jsem ho asi před měsícem a ta podoba je až děsivá."
J: "To si dovedu představit. A jezdí za nimi Brian, to asi nevíš?"
Maikey: "Sice už se spolu nebavíme a o třičtvrtě věcech v jeho životě už nevím... ale co se týče Guse tak vím, že se vídali. Když jsem se s ním ještě přátelil, tak sem Gus hodně jezdil za ním a i Brian jezdil do Kanady, ale za tyhle dva roky už to není tak časté. Gus má období, kdy má pocit, že se na něj táta vykašlal a Brian si myslí, že pro Guse bude lepší, pokud se mu nebude plést do života... to aspoň říká Lindsay, že Brian řekl."
J: "Proč to říkáš jako bys Linds nevěřil?"
Maikey: "Asi to nevíš, ale Brian se snažil získat Guse do péče před několika lety... a mezi Linds a Brianem to pak nebylo dobré. Potom už se v podstatě snášeli jen kvůli Gusovi."

It's been a long time...(4)

3. august 2016 at 0:06 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Nevěděl jsem, co říct, dokonce jsem se bál promluvit, protože jsem věděl, že ať už řeknu cokoliv, nezmění to ten fakt, že jsem byl 12 let pryč a na všechny se vybodl, včetně jeho mámy... nic zkrátka nespraví to, co jsem udělal. A tak jsem jen čekal na to, až mi plivne do obličeje nebo mi snad dokonce vrazí, přijal bych to, protože vím, že si to zasloužím. Maikey ale místo toho jen stál a zíral na mě, oči měl skleněně a pusa se mu třásla, věděl jsem, že se mu chce brečet, ale dělal, co mohl, aby to tak nebylo. A pak se stalo něco, co jsem ani trochu nečekal - objal mě. Tak pevně, že se mi skoro podlomila kolena a já se v tu chvíli cítil ještě hůř, ale zároveň líp, byl to zvláštní pocit, musel jsem ho obejmout nazpět. Nikdy by mě nenapadlo, že se kvůli němu budu cítit takhle, ale byl jsem neskutečně rád, že ho vidím.

Maikey: "Jak se máš?"...Po nějaké chvíli jsme byli schopni posadit se ke stolu.
J: "Já ani nevím... divně asi. Je zvláštní být zpátky, obzvlášť když důvodem, proč tu jsem je..."
Maikey: "Jo, to se nedivím."
J: "Maikey, mě to moc mrzí, víš, že pro mě byla jako máma... miloval jsem ji."
Maikey: "A ona milovala tebe, víš, že když byla v té nemocnici a čekala na konec, tak o tobě pořád mluvila? Představovala si, že jsi úspěšný malíř, máš kupu dětí a manžela svých snů... chyběl si jí."

Oči se mi ve vteřině změnily na sklo a po těle mi běhala husina. Bylo hrozné tohle slyšet, jelikož zatímco ona ve svých posledních chvílích myslela na mě, já myslel pouze na sebe.

It's been a long time...(3)

2. august 2016 at 0:04 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Máma mi naložila snídaní jako pro krále, ale i přes veškerou snahu, jsem jí nedokázal dojíst, neměl jsem jednoduše chuť a můj žaludek přijímal jediné - křeče. Takové křeče, že jsem se skoro svíjel na zemi. Vždycky jsem tak nějak věděl, že se sem jednou vrátím, i kdyby jen na otočku, ale rozhodně jsem nečekal, že to bude kvůli Debbiinýmu pohřbu. Bože, chce se mi brečet, jen na to pomyslím. Pořád tomu zkrátka nemůžu uvěřit, mám pocit, jako by se někde měla prostě objevit, dát mi pohlavek a sprdnout mě za to, že mi to tak trvalo... ale to se nestane, je pryč, navždy.
A do toho Brian, muž, na kterého jsem si zakázal myslet během mého pobytu tady a já už ho dokonce stihl hledat a nenajít. Bylo jednoduché držet se od něj dál, když nás dělilo stovky kilometrů a i když jsem si nalhával, že tu těch pár dnů přežiju, aniž bych se s ním setkal, tak teď si to zkrátka nedovedu představit. Jedinou naději mám v tom, že se zítra objeví na pohřbu, ale bude vůbec správné tam s ním mluvit a možná i řešit tolik věcí, co máme nevyřešených? A kdo ví, jestli se vůbec ukáže, když s Maikeym už nejsou přátelé... i když Debbie byla jeho máma, on by něco takového nezmeškal. Sakra, Justine, kvůli němu tu přeci nejsi! Mezi vámi je konec, ať už se tam ukáže nebo ne.

Máma: "Tak co máš dneska v plánu?"
J: "Můj plán byl všechny vidět, ale ani nevím, kde kdo je."
Máma: "Tak jim zkus zavolat."

It's been a long time...(2)

1. august 2016 at 0:19 | Janča |  It's been a long time...
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

"Můžu vám nějak pomoct?" zeptal se dotyčný ve dveřích a já marně hledal slova. Tak nějak instinktivně jsem se mu podíval na levou ruku a s hrůzným zjištěním, že má na svém prsteníčků prsten jsem chtěl utéct... byly tu totiž pouze dvě možnosti, Brian se buď to nikdy nevzdal svých chutí a teď už si to rozdává i se ženatými muži anebo jednoduše šel taky dál a uvědomil si, že nechce zestárnout sám. Všichni víme, která možnost by pro mě byla horší, ale mám na to vůbec právo se tak cítit? Já opustil jeho ne on mě, Brian má nárok na to dělat si, co se mu zlíbí... to ale nemění nic na tom, že mi to nejspíš zlomí srdce vejpůl!
"Jestli mi chcete něco nabídnout, nemám zájem," chtěl mi prásknout dveřmi před nosem, ale já v tu chvíli zakřičel "Hledám Briana!"

Chlap: "Koho?"...Zase otevřel.
J: "Briana Kinneyho, bydlí tady."
Chlap: "To vás ujišťuji, že nebydlí... žádného Briana neznám."

Hádám, že Brian už není jediný, kdo zapomíná jména svých sexuálních partnerů, někdo už nezná ani to jeho... nebo, že by se snad držel pořád naší dohody 'žádná výměna jmen' ? Blbost!