Mám toho dost(2)

29. června 2016 v 0:06 | Janča |  Mám toho dost
Nový díl.

BRIAN

Nechápal jsem, co v něm zase přeskočilo za spínač. Ještě v noci byl naprosto v pohodě, užíval si. Z velké části za to asi mohlo to éčko a několik skleniček skotský, ale on by si to nevzal, kdyby nechtěl. A když jsme se následně vydali s tím trickem k nám domů tak všechno bylo v pohodě jako vždycky, viděl jsem na něm, že se mu to líbí, kdyby ne tak bych ho to nenechal dělat, nenutil bych ho, ale právě naopak - byl v orgastickém nebi. A pak přišlo ráno a on chtěl jít pomalu ke zpovědi do kostela a mě by nejraději odtáhl s sebou. V očích jsem mu dokázal vyčíst jako by mi snad dokonce vyčítal ten život, který vedeme, a asi se budu opakovat, ale i to byla jeho volba, říkal jsem mu od začátku, kdo jsem a že se nikdy nezměním. A teď mě jednoduše ignoruje a já musím poslouchat další z milionu přednášek od Debbie.

B: "Říkám ti už po třicátý, že nevím, co mu je."
Debbie: "Tak bys to měl zjistit, pokud nechceš, abych si to s tebou vyřídila."
B: "A proč se mnou?"
Debbie: "Protože v tom máš vždycky prsty ty a s tím výrazem, co má, přijdu akorát tak o zákazníky, takže až bude tržba nízká, vyberu účet tobě."
B: "Nemůžu se dočkat."


Možná by i bylo snazší říct jí, proč je Justin nejspíš v týhle náladě, jelikož ona si to sama stejně nakonec zjistí a mě akorát sprdne, že jsem jí lhal. Ale já na tohle prostě nemám, mám už dost těch jeho období, kdy začne zpochybňovat to, co mezi sebou máme, protože i když pro něj je to nejspíš málo, pro mě je to víc, než jsem kdy dokázal s někým jiným. A i když je mi jasný, že by byl rád, kdybychom aspoň někdy strávili večer doma jen ve dvou, nejsem si jistý, že mu to můžu nabídnout.
Jakmile jsem dojedl, chtěl jsem se nepozorovaně vypařit pryč a vzdálit se od té Justinovo nálady, co nejdál to půjde, jenže těsně u východu ve mně zahryzalo svědomí a taky vědomí, že tím bych to všechno akorát ještě víc posral...

B: "Tak večer?"
J: "Jo - večer."

Nevěděl jsem, zda ho políbit anebo prostě utéct a tak jsem nakonec zvolil třetí variantu - políbil jsem ho na tvář a odešel pryč. Až před jídelnu mi došlo, co jsem vlastně udělal a chtěl jsem se propadnout do země. Nejen, že takhle líbá vnouče svojí babičku, ale ještě k tomu jsem to udělal před plnou jídelnou, já se fakt buď nemám rád anebo jsem se zbláznil. Raději jsem ale na tuhle otázku nezjišťoval odpověď a vydal jsem se za Gusem v naději, že na tuhle ubohost zapomenu.

JUSTIN

Debbie: "Co to bylo?"

Stejně jako Debbie bych rád na tuhle otázku slyšel odpověď, protože já to fakt nevím! Brian mě před veřejností líbá jen v případě, že je nalitej nebo si je jistej, že ty lidi už nikdy neuvidí anebo jsme v Babylonu, ale nikdy ne v jídelně a ještě k tomu na tvář! Buď to mu došlo, že jsem fakt naštvanej a snažil se to tím svým způsobem napravit anebo jsem naštval já jeho a políbil mě alespoň na tvář, aby to nebylo tak okaté, jenže tímhle mě akorát tak vykolejil.

J: "Řekni mi, až to zjistíš, protože já to nevím."
Debbie: "Tak mi můžeš říct, co se mezi vámi stalo? Zase!"
J: "Nic se nestalo... a to je ten problém."
Debbie: "Nějak se nechytám."
J: "Pořád děláme to samý. Oba jsme celý den v práci, večer se na pět minut sejdeme doma, jdeme do Woody's, pak do Babylonu a ráno se probudíme vedle nějakého kluka, který s námi strávil noc."
Debbie: "Stereotyp."
J: "Debb, tohle není stereotyp, ten mají manželské páry po dvaceti letech, které se spolu pořád jen koukají na televizi a večer se pomilují, aby se neřeklo... my s Brianem... já nevím, co to vlastně je. Vím jen to, že chci něco jiného, alespoň někdy."
Debbie: "Tak mu to řekni."
J: "Jo, on mě totiž bude poslouchat. Ne, že bych se už nesnažil."
Debbie: "Tak ho budeš muset přimět poslouchat."

To se sice snadno řekne, ale hůř udělá. Briana je nemožné přimět poslouchat a když už se mi to podaří, tak je to jen v případě, kdy se náš vztah blíží ke konci a ani jeden z nás nechce, aby to tak bylo - v tu chvíli poslouchat začne, jinak ne. Jenže tak daleko nejsem, já ho opustit nechci, miluju ho, jen mi už začíná přerůstat přes hlavu způsob, jakým náš vztah vedeme.

Debbie: "Už je 6, můžeš jít."
J: "Už? Dneska to nějak uteklo."
Debbie: "Jo a jindy si na odchodu už pět minut před koncem."
J: "Ne, že bych se těšil na další výpravu do Babylonu."
Debbie: "Víš, co jsem ti říkala?"
J: "I kdybych na něj ječel, že se zabiju, pokud nezačneme trávit nějaký čas jen spolu, tak mi podá nůž."
Debbie: "Jo, to máš asi pravdu. Chceš, abych si s ním promluvila já?"
J: "Díky, ale myslím, že už jsme dost staří na to, abychom to vyřešili spolu."
Debbie: "Ty možná, on zas tolik ne, nějak se nám zasekl v pubertě."

Chtělo se mi smát, protože v tomhle má Debbie pravdu, Brian se rozhodně chová jako puberťák, i přes to, že už má nějaký ten věk, jenže i to odmítá slyšet - on přeci bude navždy mladý a krásný!
Ačkoliv bylo příjemné poslouchat, jak se mu Debb vysmívá tak jsem se nakonec vydal domů, aby mi náhodou nezazlíval, že kvůli mně přijdeme pozdě k Woody's.

J: "Ahoj!"

Už ode dveří jsem viděl, že je napjatý, seděl u počítače a prodíral se hromadou papírů. Nevypadalo to, že by si dnešní den zrovna dvakrát užíval.

B: "Ahoj."
J: "Co děláš?"
B: "Přecenil jsem svoje síly a dělám vše možný, abych stihl tu prezentaci na zítra."
J: "Můžu pomoct?"
B: "Díky, ale ne."

Bylo mi jasné, že tohle bude jeho odpověď, ale i tak jsem se musel nabídnout v případě, že je dnes ten den, kdy se budou dít zázraky, ale opět to není on.

J: "A kdy jdeme?"
B: "Nejdeme, musím to dodělat, takže to vypadá, že dneska strávíme večer jen spolu doma."

Uvnitř jsem chtěl skákat radostí a vlastně i navenek, nebyl jsem daleko od toho dát si hlavou o strop a to ani nemluvím o té snaze nedávat prostor svému úsměvu... a pak mi to došlo. Jediný důvod, proč bychom spolu byli dnes doma, je Brianova firma, nebýt toho už dávno sedíme u Woody's. Jako by snad ve všem, co spolu děláme, měli prsty dohoda, firma, Debbie a další...

J: "Nebudeme, já ven jdu."
B: "Ou... Aha."
J: "Jdu si dát sprchu."
B: "Okey."

Možná jsem si to jen namlouval, ale zdálo se mi, že Briana to zaskočilo. Ale ani to mi nebránilo v tom se připravit a následně odejít pryč. Mým původním záměrem bylo se jen procházet ulicemi Pittsburghu dost dlouho na to, aby si Brian myslel, že s někým jsem. Ale nakonec jsem usoudil, že když on si může užívat tak stejně tak můžu já a vydal jsem se do Babylonu.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 lenočka lenočka | 29. června 2016 v 8:01 | Reagovat

obaja su to total pošahanci. Nevedia to zo seba ani vypustiť :-D

2 Janča Janča | Web | 29. června 2016 v 10:19 | Reagovat

[1]: Asi tak :-D

3 Karin Karin | 29. června 2016 v 22:07 | Reagovat

To jsou dvě neřízené střeli. :-D  :-)

4 Janča Janča | Web | 1. července 2016 v 8:59 | Reagovat

[3]: To jsou :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama