Konečně

26. března 2016 v 12:04 | Tonička |  Povídky QAF-jednorázovky
Jednorázovka - Určitě si někteří z vás pamatují na mojí kamarádku Toničku, jejíž povídky jsem tu dřív sem tam zveřejňovala... No tak asi vám udělám radost, protože nám po dlouhé době zase něco napsala a fakt je to nádherný, takže vás o to neochudím, užijte si čtení, jako jsem si ho užila já! Usmívající se

BRIAN

Jen tak jsem seděl na posteli. Už je to doba, co jsem ho naposledy viděl. Nevím, proč zrovna teď jsem si na něj vzpomněl. Dokonce lžu i sám sobě. Není den, co bych na něj nemyslel. Byl jsem hlupák a stále jsem. Jak jsem se jen tak mohl vzdát, jak jsem ho mohl nechat jít? Moje každodenní otázky na téma proč, mi zaplavily mozek a já se do nich ponořil ještě hlouběji, jako kdybych snad měl přijít na všechny odpovědí a přivolat si tím pocit úlevy a štěstí, každopádně jsem jen zíral do blba a upadal do svého vlastního světa, kde nic a nikdo není a jak jsem věděl, už z něho nebyla cesta ven.
Někdo zaklepal na dveře. Nač se zvedat, když nezvaný host si jako obvykle sám otevře a drze vstoupí do mého bývalého království. Nemusel jsem ani zjišťovat, kdo to byl. Moje každodenní návštěva dorazila dřív, než je u ní zvykem. Nezvaná osoba na mě volala z kuchyně a tak jsem se tam vydal. "Ahoj, mami" to bylo to jediné, co jsem řekl a usedl jsem ke stolu, kam mi připravila jídlo. Debb mě lehce pohladila na hlavě a líbla mě na tvář. Zašklebil jsem se na ni. Tohle dělá, pokaždé, když přijde. Sedla si naproti mně a tiše jedla vynikající těstoviny se mnou. Divil jsem se, nebylo u ní zvykem, že by jedla a nic neříkala. Dnes na mě jen koukala a já v jejích očích zahlédl něco, co se mi vůbec nelíbilo. Byl to smutek a lítost. Litovala mě a to se mi příčilo, nechtěl jsem její lítost, copak jsem na tom tak špatně, že u lidí vzbuzuju lítost? To jsem opravdu docílil toho, že jsem až tak na dně a potřebuju soucit? Tomu odmítám věřit, je to prostě jen Debbie a u ní je tohle chování normální.
Všimla si mého zadumaného výrazu a napřímila se, předpokládám, že se mi chystala něco říct...


Debbie: "Už bys měl konečně něco dělat, tohle tvoje chování je daleko horší, než když si se choval jako blbec a odháněl ho od sebe."

Můj odhad byl správný, avšak takovou bombu jsem nečekal. Šokovaně jsem k ní zvedl svůj pohled a otevřel pusu. Rychle jsem si ale odkašlal, abych skryl své překvapení, ale na nic víc jsem se nezmohl. Připadal jsem si, jako kdybych zapomněl mluvit, vyschlo mi v ústech a cítil jsem se poníženě. A to mě rozzuřilo, já se přece takhle cítit vůbec nemusím, udělal jsem něco, co by udělal každý, nechal jsem ho jít, aby z něho něco bylo, aby si uvědomil, že je součástí této komunity a není zbytečná osobnost, nechal jsem ho jít, aby na sebe byl pyšný!
Asi pochopila, že se mě to dotklo a že jsem naštvaný, protože ke mně přišla a objala mě a i přes, to jak moc mě vytočila, jsem ji objal taky. Je to jedna z osob, kteří vědí, jak jeho odchod snáším a všemožnými způsoby se mi snaží pomoct a zároveň i přemluvit k tomu, abych konečně jednal ve svůj i Justinův prospěch.

Debbie: "Omlouvám se, nemyslela jsem to špatně, ale chodím za tebou každý den a den ode dne je na tobě vidět víc, že to neseš čím dál tím hůř. Chci, aby si byl šťastný a to jak oba víme, jsi jen, když si s ním. Nečekej na zázrak, žij přítomností, řiď se svým srdcem a konej tak, jak chceš ty a buď sobecký, každý má právo na lásku a ty nejsi výjimkou. Vím, že chceš pro Justina jen to nejlepší a právě proto si ho nechal jít si splnit svůj sen, ale pokud máte být oba doopravdy šťastní, tak to jedině za předpokladu, že budete spolu. Jednej, Briane, hodiny tikají."

Políbila mě na čelo a nechala mě tam na pospas mým myšlenkám. Vše, co řekla, se mi vrylo do paměti a já nad tím vážně musel přemýšlet. Měla pravdu, hodiny mi tikají, jsem šťastný, jenom když jsem s ním a svojí lásku už mu dokazovat nemusím, protože oba víme, že se milujeme.
Rok už je dlouhá doba na to žít pořád v minulosti a čekat na den, že se objeví u mých dveří. Budu žít přítomností, budu sobecký a znovu dám šanci lásce, protože si jí oba zasloužíme.
Ještě ten den jsem se vydal na cestu vstříc svému osudu a byl jsem konečně po dlouhé době upřímně šťastný. Věděl jsem, kde přesně bydlí, Justin mi to po našich večerních hovorech detailně popisoval a mně až teď došlo proč, i on doufal, že přijedu a vezmu celou situaci do svých rukou. Po několika hodinách strávených v autě jsem konečně stál před cílem. Nervozita se dostavila, ale tu jsem rázem setřepal, věděl jsem, že jsem udělal dobře, protože moje srdce to tak cítilo a já odhodlaně zaklepal. Otevřel dveře a jeho grimasa ve tváři mi napověděla, že prožívá šok, ale během chvíle mi skočil okolo krku a mačkal mě v náruživém objetí. "Konečně," zašeptal mi do ucha a já přitakal. Políbil mě takovým způsobem, o kterém jsem dlouho snil. Nemohl jsem si pomoci, ale i já zašeptal slovo, která celé tohle shledání vystihovalo: "Konečně."
 

28 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 26. března 2016 v 18:06 | Reagovat

Mám ráda tyhle happyendy :-D
A taky mám ráda zabedněného Briana, kterého Debbie postrčí k něčemu, co je pro něj a pro Justina správné :-)

P.S. Vůbec by mi nevadilo se tady v sobotu jen tak náhodou zastavit a přečíst si něco od Toničky :-)

2 Karin Karin | 26. března 2016 v 21:22 | Reagovat

Ještě že tu Debii mají už jsem to někde na tom blogu napsala. :D  :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama