I'm still yours(4)

11. března 2016 v 0:13 | Janča |  I'm still yours
Nový díl.

JUSTIN

Jen jsem se tak procházel venku a přemýšlel, domů za Ethanem se mi z nějakého důvodu nechtělo, Brian mě jednoduše úplně rozhodil a teď mám v hlavě ještě větší zmatek, než předtím. Myslel jsem si, že už je to za mnou, nějakou chvíli jsem žil v domnění, že je mi bez Briana líp, nemohl jsem ho vlastně ani vidět, protože jsem měl vždycky takový vztek a ptal jsem se sám sebe, jak to, že jsem to s tímhle idiotem vydržel tak dlouho... A pak stačilo, aby jednoho dne v jídelně porušil to ticho mezi námi, aby se na mě díval tak, jak se na mě díval pokaždé, když jsem z jeho tváře poznal, že mu na mně záleží, aby u mě prostě jen stál... A byl jsem v háji! Nemohl jsem na něj pak přestat myslet a to mě dovedlo až do včerejšího večera a do toho okamžiku u něj doma, kdy jsem si uvědomil, že ho pořád miluju, že mu pořád patřím...

Melanie: "Justine, ahoj, co se děje?"
J: "Jen jsem šel kolem, můžu dál?"
Melanie: "Samozřejmě, akorát děláme oběd, dáš si?"
J: "Neodmítnu."
Melanie: "Tak pojď."


Ani nevím, proč jsem zavítal právě sem, ale neměl jsem zkrátka kam jinam jít, jak už jsem řekl, domů se mi nechtělo a v jídelně je Debbie, která by se mě pořád snažila přesvědčit o tom, že si musím v hlavě srovnat, co vlastně chci a to jsem nepotřeboval.

Melanie: "Koukni, koho jsem našla u dveří."
Lindsay: "Justine!"
J: "Ahoj, Linds."
Gus: "Stlejda,"...Přiběhl mi naproti a já ho vzal do náruče.
J: "Ahoj, Gusi."
Lindsay: "Kde ses tu vzal?"
J: "Řekl jsem si, že by nebylo na škodu přijít na návštěvu po dlouhé době."
Melanie: "Já myslela, že si šel kolem."
J: "Jo... Však jo - šel."

Ach jo, já bych se fakt měl naučit lhát, jsem v tom totálně neschopnej! Ale naštěstí se zdálo, že jim to nepřišlo nijak podezřelé, protože pravda je, že jsem sem přeci jen přišel z určitého důvodu, ale k tomu později.

Lindsay: "Tak jak ti chutnalo?"
J: "Bylo to výborný, takhle jsem se nenajedl dlouho... Vlastně celých pět hodin,"...Začal jsem se smát.
Melanie: "Copak, copak?"
J: "Ethan mi udělal báječnou snídani."
Lindsay: "Hmmm, tady si někdo užívá."
J: "Jo to on dělá pořád, žiju si jak král."
Melanie: "A kde si ho vůbec nechal? Mohl si ho vzít s sebou, říkaly jsme ti přeci, že jsme jak Brianovi tak tvoje kamarádky, takže to není problém."
J: "A taky, že mě máte možná i radši, já vím."
Melanie: "Rozhodně tě máme radši."
Lindsay: "Já vás mám ráda stejně."
Melanie: "Ty aby ses ho nezastávala."
J: "Můžeme o něm prosím přestat mluvit?"

Ani nevím, proč jsem to řekl, ale zkrátka jsem o něm nechtěl slyšet ani slovo, potřeboval jsem na něj chvíli nemyslet, protože jinak bych se dříve či později zbláznil!

Melanie: "Já jsem pro."
Lindsay: "Jo, jasně, Justine."

Melanie s tím souhlasila s nadšením, vím, že ho nesnáší, i když ho má vlastně ráda, ale na Linds jsem viděl nevyřčenou otázku, bylo jí jasné, že v tom je něco víc, ale díky bohu to nechala být.

J: "Holky?"...Začal jsem zlehka.
Lindsay: "Co?"
J: "Můžu mít na vás prosbu?"
Melanie: "Samozřejmě, zlato, o co jde?"
J: "Já jen kdyby se vás Ethan náhodou někdy zeptal, tak jsem tu včera byl... Mohly byste mu to říct?"

Obě mě v tu chvíli propichovaly pohledy, hned jsem věděl, že tohle byl blbý nápad, ale jednoduše jsem potřeboval mít záruku, že mu to potvrdí, kdyby se náhodou měl v plánu jich na to zeptat jen tak v meziřeči.

Lindsay: "Proč?"
J: "Jen tak."
Melanie: "Jsem právnička, mě neoblbneš."
J: "Řekněme, že jsem včera byl opilý, přišel jsem pozdě domů a řekl jsem mu, že jsem byl u vás."
Lindsay: "Pořád nechápeme proč."
B: "Protože okupoval Woody's a Babylon a to by se jeho příteli nelíbilo,"...Rozrazily se kuchyňské dveře a v nich stál on - samotný Brian Kinney!

Dokázal jsem jen přivřít víčka a zhluboka se nadechnout, nejen že mi právě zkazil všechno, o co jsem se tu pokoušel, aby se holky nedozvěděly, co jsem včera vyváděl, ale samozřejmě, že mě opět vyvedl z míry - tím svým božským, do očí bijícím vzhledem a jeho brianovským úsměvem - já jsem snad umřel a dostal se do nebe... pardon do pekla.

Melanie: "Tak nejen, že nevoláš, ty už se ani neobtěžuješ zvonit."
B: "Dveře byly otevřené."
Melanie: "A to snad znamená, že můžeš jít dovnitř?"
B: "Lepší než zloděj ne?"
Melanie: "Ty si vážně pitomec."
B: "Ahoj, sonny boy,"...Ignoroval jí a vzal si Guse na klín, když se vedle mě posadil... VEDLE MĚ! Já snad zešílím!
Lindsay: "Hádám, že máš hlad?"
Melanie: "Ještě ho nakrm,"...Pronesla ironicky.
B: "Díky, Linds, dám si,"...Řekl to se zapíchnutým, vítežným pohledem v Melanie.

Brian dostal porci těch báječných špaget a po celou dobu, co se jimi cpal mě naprosto ignoroval, mluvil na všechny, jen ne na mě, skoro jako bych tam nebyl a i když bych měl být rád, že mi to usnadňuje tím, že mi dává najevo, že mu jsem u zadku, tak právě naopak... Představa, že už pro něj nic neznamenám pro mě byla naprosto nepřijatelná!

B: "Můžu vzít Guse na hřiště?"
Lindsay: "Jasně."
Melanie: "Měl by jít spát."
Lindsay: "Hodinka ho nezabije."
Melanie: "Fajn, to je fuk... Dojdu ho obléknout."
Lindsay: "Děkuju, zlato."
B: "To je teda zlato,"...Pronesl hned, jak se za ní a Gusem zavřely dveře.
Lindsay: "Mohli byste se alespoň jednou nepozabíjet?"

Brian se jen uchechtl a zakroutil očima, hned bylo jasné, že ti se budou snažit pozabíjet už pokaždé, nechápu, že je to pořád baví a Linds taky ne.

Melanie: "Linds, mohla bys sem prosím?!"...Ozvalo se z horního patra.
Lindsay: "Jo už jdu!"

Tak teď jsem byl totálně v háji... Já nemůžu být s Brianem o samotě, prostě nemůžu! Protože vím, že se v jeho přítomnosti nejsem schopný ovládat, tohle prostě nemůže dopadnout dobře!

B: "Proč si tady?"
J: "Co?"...Nechápal jsem.
B: "Nečeká tě náhodou Ethan?"
J: "Páni, to je poprvé, co si jeho jméno řekl správně, blahopřeji."
B: "Měl bys jít."
J: "Proč jako?"
B: "Protože tě tady nechci."
J: "Co to má znamenat?"
B: "To, že tě tady nechci."
J: "Myslím, že tenhle dům nevlastníš a Linds a Mel mě tu chtějí, takže..."
B: "Prostě tě tu nechci."

Jen jsem na něj vykulil oči a nemohl jsem uvěřit tomu, že tohle myslí vážně, tohle prostě nemohl myslet vážně, nemohl! Protože jestli jo, tak se asi rozbrečím! Nemůže mě přeci až tak nenávidět... že ne?

Lindsay: "Mel s ním čeká u dveří, tak můžete jít."
B: "Super, tak zatím, Linds,"...Políbil jí na tvář a zmizel.
Lindsay: "Justine?"
J: "Hm?"
Lindsay: "Co se stalo?"
J: "Co? Nic."
Lindsay: "Máš skleněný oči."
J: "To nic není, jen mi něco spadlo do oka... Měl bych jít."
Lindsay: "Vážně si v pohodě?"
J: "Jasně, nic mi není. Jo a mohla bys prosím udělat to, o co jsem žádal?"
Lindsay: "Jo, jasně, řeknu Ethanovi, že si byl tady."
J: "Děkuju."

Následně jsem rychle opustil jejich dům a utíkal jsem, dokud jsem už nemohl, pak jsem se zastavil, zahnul do nějaké uličky, kde jsem se podél zdi sesunul k zemi a brečel jsem... Měl jsem doslova panický záchvat, nemohl jsem to zastavit, nikdy v životě jsem se necítil takhle - on už mě vážně nechce!
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Katka Katka | 11. března 2016 v 9:17 | Reagovat

Super povídka :-)

2 Janča Janča | Web | 11. března 2016 v 12:18 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se ti líbí a děkuji za pochvalu :-)

3 Jane Jane | Web | 11. března 2016 v 13:06 | Reagovat

Debbie by Justinovi řekla jen pravdu. Měl by si ujasnit, co vlastně chce, protože nemůže být s Ethanem a zároveň milovat Briana a chtít být s ním... A opijet se kvůli tomu.
Tesim se na pokračování :-)

4 Janča Janča | Web | 11. března 2016 v 15:24 | Reagovat

[3]: Jsem ráda, že se těšíš :-)

5 Karin Karin | 11. března 2016 v 20:53 | Reagovat

Tak nevím jestli mám Justina praštit nebo litovat. :D

6 Janča Janča | Web | 12. března 2016 v 10:27 | Reagovat

[5]: Na to se sama sebe ptám neustále :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama