I'm still yours(3)

10. března 2016 v 0:05 | Janča |  I'm still yours
Nový díl.

JUSTIN

Ráno mě probudila ostrá bodavá bolest hlavy společně s nádhernou vůní linoucí se po bytě, v ten okamžik jsem věděl, že Ethan opět dělá snídani snů a chtělo se mi ho následovat a vzít si od něj první ranní polibek, jenže na to jsem byl až moc vyřízený, je to už nějaká doba, co jsem naposledy pil, jasně nepočítám, když si s Ethanem uděláme hezký večer a dáme si víno, ale tohle bylo něco jiného, pil jsem, protože... Protože Brian. Co víc k tomu říct? Opět mě nutí dělat věci, které bych normálně nedělal a to spolu už ani nejsme, je to k zbláznění a i když se opravdu snažím na něho nemyslet, tak nemůžu, vidím Ethana, ale myslím na Briana... Co to ze mě dělá? Naivního člověka? Podvodníka? Pitomce? Nejspíš od všeho trochu.

Ethan: "No ne, šípková Růženka je vzhůru,"...Klekl si ke mně do postele a políbil mě.
J: "Hmmmm."
Ethan: "Co hlava?"
J: "Bolí."
Ethan: "Na stolku máš aspirin a vodu."


Ohlédl jsem se a uviděl to, v tu chvíli jsem věděl, že jsem vážně hlupák... Mám Ethana, kluka, který je 24 hodin denně romantický, miluje mě a dává mi to najevo a dokonce pro mě dělá takové maličkosti, ačkoliv bych si spíš tu bolest zasloužil, já se opravdu musel zbláznit, když od toho utíkám za tím pitomcem!

J: "Jsi nejlepší."
Ethan: "A budu ještě lepší, až uvidíš tu snídani."
J: "Mně stačí, že jí cítím a už se mi sbíhají sliny."
Ethan: "Tak si vezmi ten prášek a pojď se nasnídat."

Poslechl jsem ho a následně jsem se přemístil k jídelnímu stolu, to opravdu byla snídaně pro boha a všechno to krásně podtrhla růže stojící uprostřed stolu ve vázičce, musel jsem jej zkrátka políbit a následně jsem si tu dobrotu vychutnal, že jsem se nakonec nemohl ani pohnout, jak jsem se přejedl!

J: "To bylo tak dobrý."
Ethan: "To jsem rád."

Leželi jsme v posteli a jen se k sobě tiskli, prsty jsme spolu měli propletené a občas jsme se jemně políbili - přesně tohle jsem si vždycky přál, vztah, který zahrnuje takové okamžiky, a s Brianem bych to nikdy mít nemohl.

Ethan: "Kde si vůbec včera byl?"

Bál jsem se, že na tuhle otázku dojde, ale tak nějak jsem doufal, že až dýl, protože jsem neměl čas si promyslet, co mu na ní vlastně odpovím, jen jsem ale věděl, že pravdu mu říct nemůžu.

J: "Byl jsem u Linds a Mel,"...Proboha, ty si vůl, Justine!
Ethan: "A proč ses tam tak opil?"
J: "Nebyl jsem opilý, jen jsme si spolu dali pár skleniček, když Gus usnul."
Ethan: "Aha."

Tušil jsem, že mi úplně nevěří a měl na to právo, každopádně jsem byl rád, že už se na nic neptal, protože za prvé mu lhát nechci a za druhé to ani neumím, nemůžu si dovolit říct větší ptákovinu, než už jsem řekl.

J: "Počkat, co je dneska za den?"
Ethan: "Pátek, proč?"
J: "Sakra! A kolik je?"
Ethan: "Za chvíli bude půl 10."
J: "Do hajzlu!"...Vyletěl jsem z postele a začal hledat cokoliv na sebe.
Ethan: "Co je, Justine?"
J: "Před hodinou mi začala šichta, proč si mě nevzbudil?"
Ethan: "Nenapadlo mě to, myslel jsem, že máš volno, promiň."
J: "Debbie mě zabije... Musím jít,"...Vtiskl jsem mu rychle pusu a pak jsem pospíchal, co mi nohy stačily.

Ale bylo mi úplně jasné, že žádná rychlost mě už nezachrání, Debb nesnáší, když přijdu třeba jen o pět minut pozdě natož o celou hodinu!

J: "Debb... Já... Promiň... Já jsem..."...Lapal jsem po dechu, zatímco jsem se rukama zapíral o stehna, tohle mi fakt dalo zabrat.
Debbie: "Co tak jančíš?"
J: "Spíš proč ty nejančíš?"...Všiml jsem si, že je nějak moc v klidu.
Debbie: "Proč bych měla?"
J: "Přišel jsem o celou hodinu pozdě."
Debbie: "Aha, už chápu, o co tady jde... Justine, zlato, co jsem ti včera říkala, když si odcházel z jídelny?"
J: "Ehm... Nevím?"
Debbie: "Že máš šichtu místo dneska až zítra, takže ať si na sobotu neděláš plány."
J: "To snad ne,"...Zoufale jsem se zhroutil na barovou židli.
Debbie: "Hádám, že Brian tě hodně vykolejil?"

Paráda, celých pět minut jsem na něj nemyslel a ona mi ho prostě musela připomenout a nejhorší na tom je, že má asi vážně pravdu, kdybych s ním včera nemluvil a neslintal nad tím, jak dobře vypadá a necítil, že mi fakt chybí, tak bych tu ze sebe teď nedělal idiota.

J: "Debb!"
Debbie: "Nejsem slepá ani blbá, Sunshine... Ať se ti to líbí nebo ne, tak ses přes něj pořád nepřenesl a věř mi, že on přes tebe taky ne, mám Ethana ráda, ale měl by sis ujasnit, s kým chceš vlastně být."

Tohle mi připomnělo Brianova slova "Ty rozhodni, kde chceš být, je to tvoje rozhodnutí." v ten okamžik jsem si totiž uvědomil, že Brianovi je to vlastně jedno, protože kdyby chtěl, abych zůstal, tak by bojoval nebo alespoň něco řekl, ale to on neudělal a pak ošukal RAGE přímo před mýma očima a ani mu to nebylo blbý... Přesně proto jsem si tenkrát vybral Ethana a přesně proto vím, že chci být s ním.

J: "Chci být s Ethanem."
Debbie: "Když myslíš... Mimochodem tohle ti posílá Brian,"...Položila přede mě na bar můj telefon.

V tu chvíli mi spadla brada, myslel jsem, že ten telefon už nikdy neuvidím a už vůbec jsem si nemyslel, že Brian bude ten, kdo ho najde a vrátí mi ho, sice mi ho nevarátil přímo, ale vrátil, mohl ho zahodit, třísknout s ním o zem, ale ne, on prostě chtěl, abych ho měl zpátky.
Věděl jsem, že bych mu měl jít poděkovat, ale vlastně jsem v tom viděl záminku, jak ho vidět a tak jsem se vydal rovnou k němu, nevěděl jsem, jestli tam je, mohl být v práci, ale za pokus mi to stálo. Měl jsem štěstí a dveře dole byly otevřené, když jsem však vyšel schody nahoru, poněvadž jsem nechtěl, aby slyšel výtah, tak jsem před jeho dveřmi zamrzl, nakonec jsem však dokázal zaklepat, nicméně ani po pár minutách mi nepřišel otevřít, tudíž jsem chtěl odejít, ale nakonec jsem ty dveře zkusil otevřít a podařilo se...

B: "Co tady děláš?"...Vykoukla na mě jeho hlava z kuchyně.
J: "Sám nevím,"...Pošeptal jsem si pro sebe.
B: "Co?"
J: "Jen jsem ti chtěl poděkovat za telefon."
B: "Paráda ona ti řekla, že jsem ho našel já?"
J: "Neměla?"
B: "To... To je fuk. Každopádně nemáš za co."

Viděl jsem na něm, že se mu moje přítomnost nezamlouvá, skoro jako by se na mě ani nechtěl podívat, bolelo mě to, ale zároveň jsem si řekl, že když mě začne nesnášet, tak pro mě možná bude snazší přestat ho milovat... Sakra, vážně jsem to právě řekl? Opravdu ho pořád miluju?

J: "Asi bych měl jít."
B: "Jo, Ian čeká."

Tohle mi vystřelilo tlak ke stropu a chtěl jsem na něj z plných sil zakřičet, že se jmenuje ETHAN, ale věděl jsem, že bych si ničemu nepomohl a vlastně bych na něj nekřičel, protože pořád říká jeho jméno jinak, ale protože mi pořád dává najevo, že mu chybím a to musí přestat! Otočil jsem se tedy k odchodu a chtěl jsem doslova utéct, když v tom mě to trklo....

J: "Jak si to věděl?"
B: "Co jak jsem věděl?"
J: "Že je ten telefon můj?"
B: "Zůstal ležet na místě, kde si seděl v Babylonu."
J: "Jo, ale mohl být kohokoliv..."
B: "Druhá stopa byla 'Justine... Miluju tě, Ethan,' téměř ve všech smskách, na které jsem omylem narazil, když jsem se snažil ujistit, že je tvůj."

Brian to pronesl tak ironicky, tak provokativně, že jsem hned věděl, že mu ty smsky neudělaly ani trochu dobře a hned jsem chápal, proč mu dělá problém se na mě podívat, protože nejspíš opravdu konečně pochopil, že je mezi námi nadobro konec, jenže o tom jsem já naopak začal pochybovat... Nicméně jsem mu na to nic neřekl a odešel jsem pryč.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 10. března 2016 v 21:14 | Reagovat

Justin má dilema jak pak jej vyřeší. :D  :-P

2 Jane Jane | Web | 10. března 2016 v 21:45 | Reagovat

Ach jo, znám ten pocit, kdy víš, že to jak Žiješ není nejlepší, ale přesto to nechces ukončit, protože bys tím někomu ublizila... Ačkoliv tím ublizujes nejen sobě, ale i osobě, na které ti moc záleží -:(
Jsem zvědavá na pokračování

3 Janča Janča | Web | 11. března 2016 v 15:24 | Reagovat

[1]: To se uvidí :-D

[2]: S tím naprosto souhlasím :-)  :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama