"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Narozeniny(8)

16. prosince 2015 v 0:05 | Janča |  Narozeniny
Nový díl.

JUSTIN

Tohle se mi naprosto vymklo z rukou, vůbec nechápu, jak se mi to všechno podařilo, jak jsem se během jednoho dne dokázal dostat, až tam, kde teď jsem a to v totálním zmatku! Ještě ráno bylo mým největším problémem přemluvit toho tvrdohlavého mezka k tomu, aby oslavil svoje vlastní narozeniny se svými nejbližšími a pak stačilo, jen abych se dobrovolně vydal na šichtu do jídelny, nechal Briana v Debbiiných krvelačných rukou a následně si vyslechl všechno, co měla Debbie na srdci, díky čemuž jsem se dozvěděl, že největší překážkou v Brianově oslavě narozenin jsem já, protože on má pocit, že nemá co oslavovat vzhledem k tomu, že bych ho mohl každou chvíli opustit, jako už několikrát předtím, poněvadž už mi nebude připadat víc atraktivní a jediný způsob, jak bych mu mohl dát jistotu, že s ním chci zůstat už navždy nehledě na jeho věk, vzhled či snad sexappeal, je, abych vytáhl něco, o čem jsem myslel, že už je to dávno tabu - tedy manželství - a když jsem nakonec sesbíral odvahu k tomu, abych všechno vyklopil, tak mi v tom Maikey nevědomky zabránil a já měl pocit, jako bych se doslova vyhnul nukleární explozi a aby toho nebylo málo, nechal jsem se unést pokušením a zároveň strachem z toho, co všechno se stane, pokud Brianovi řeknu o tom, co Debbie vymyslela a raději jsem se rozhodl zjistit, jak moc Brianovi chybí jeho bývalý život za pomoci prvního tricka, na kterého jsem narazil a zjistil jsem přesně to, čeho jsem se obával, protože nehledě na to, jak moc jsem si to užil já, tak pro Briana to bylo zkrátka něco jiného, viděl jsem mu to na očích, na reakcích jeho těla, na jeho vzrušené tváři - on si zase připadal jako dřív a miloval ten pocit a přesně pro to teď vím, že ho k sobě akorát vážu a dusím ho, on mě miluje tak moc, že byl ochotný se všeho vzdát, jenže za jakou cenu, když je teď vlastně nešťastný? Udělal jsem z něho to jediné, čeho se celý život bál - reklamu na dokonalého partnera, heterosexuála, stepfordskou paničku... Zkrátka jsem ho zničil!

Debbie: "Justine, co tady děláš, proboha? "
J: "Můžu dovnitř, prosím?"
Debbie: "Samozřejmě, že můžeš,"...Ustoupila stranou, abych mohl vstoupit.


Zastavil jsem se však na předsíni, najednou jsem totiž nevěděl, zda jít k Debb domů byl dobrý nápad, popravdě ani nevím, jak jsem se sem dostal, z Babylonu jsem měl namířeno rovnou domů, ale nakonec jsem nějak usoudil, že domů nechci a skončil jsem tady, jenže proč vlastně? Abych řekl Debbie, že jsem to celé pohnojil a vyslechl si od ní, jaký jsem idiot? Nebo snad proto, že doufám, že mě z toho nějak dostane a vyřeší to s Brianem místo mě? Pro Krista, já fakt nevím!

Debbie: "Budeme tady jen tak stát anebo si půjdeme sednout k šálku kávy?"
J: "Radši bych si dal čaj,"...Pousmál jsem se.
Debbie: "Tak tedy čaj,"...Vydala se do kuchyně a já jí následoval.

Posadil jsem se ke stolu a čekal, než ho připraví a mezitím jsem se snažil vymyslet, co jí mám říct a hlavně, jak to mám říct, abych nebyl za naprostého idiota, jenže na to už je trochu pozdě, tím já už bohužel jsem!

Debbie: "Tady ho máš,"...Postavil přede mě hrnek báječně vonícího čaje.
J: "Děkuju."
Debbie: "Není zač. A teď mi hezky popořadě řekni, co se stalo?"
J: "No... víš... já..."

Drkotal jsem jak nějaká zaseknutá gramofonová deska, zkrátka jsem nemohl přijít na správná slova, kterými bych jí všechno řekl, ale něco mi říkalo, že na tohle správná slova ani neexistují.

Debbie: "Proč mám pocit, že to Brian nevzal moc dobře?"
J: "Nevzal to vůbec nijak... Protože jsem mu to nedokázal říct."
Debbie: "Ale proč? Vždyť si z jídelny odcházel tak odhodlaně."
J: "Byl jsem odhodlaný, tomu věř, ale pak jsem přišel domů a zkrátka jsem to nedokázal, představa toho, že bych tím Briana třeba vyděsil, protože o to možná ani nemá zájem a on by se zase vrátil k tomu svému odtažitému chování... Já bych to jednoduše nezvládl, kdybych ztratil to, co jsme si mezi sebou za posledních 8 měsíců vybudovali... Pokud už se tak tedy nestalo.
Debbie: "Justine, jestli se budeš bát s ním o takových věcech mluvit, tak jste stejně pořád tam, kde jste byli, nehledě na to, co jste si vybudovali... Jste pár a o takových věcech zkrátka musíte mluvit. Možná, že to všechno podle mých slov vypadá jako, že vaše jediná šance na normální vztah je svatba, která vám dá jistotu, ale tak jsem to vůbec nemyslela, spíš jsem chtěla, abys s ním mluvil a zjistil, co od života vlastně očekává a chce. A tím, že by ses mu zmínil o té svatbě bys mu dal najevo, že s ním skutečně chceš zůstat navždy, navíc by si mu mohl vysvětlit, jak to tenkrát vůbec bylo, že ses bál a proto si odešel do New Yorku. A co vůbec myslíš tím, že si už možná všechno ztratil?"

Ani jsem nevěděl, co jí na tohle mám odpovědět, protože měla opět pravdu, Brian a já jsme pár a musíme spolu mluvit o všem, ne před sebou mít tajnosti a mým tajemstvím momentálně pořád zůstává to, že jsem do New Yorku tenkrát odešel hlavně proto, že jsem se bál toho, co by nám manželství mohlo udělat a když jsem se nakonec vrátil, měl jsem za to, že pro Briana je to minulost, tudíž jsem z toho udělal i svou minulost a nikdy víc jsme o tom už nemluvili, jenže Debbie ve mně nakonec znovu zažehla ten pocit, že bych to vlastně chtěl a mým úkolem bylo zjistit, jak se k tomu po dvou letech staví Brian a zda by to bylo opravdu to, co by mu dalo jistotu, že s ním chci zůstat už navždy, nehledě na to, jestli by se to uskutečnilo, tady jde zkrátka o to, že bychom o tom mluvili a vše si vyříkali, konečně bychom se zbavili té nevědomosti a toho pocitu nejistoty a těch tajemství... Jenže já se rozhodl všechno vyřešit po svém a místo, abych našemu vztahu pomohl, tak jsem ho vrátil do dob, kdy svatba ještě nebyla ani na míle daleko k realitě!

J: "Já vím, Debb, máš ve všem pravdu, jenže já jsem idiot a všechno jsem dneska podělal."
Debbie: "Co přesně si udělal?"
J: "Chtěl jsem zjistit, zda Brianovi chybí jeho život a zjistil jsem to."
Debbie: "Jak si to zjistil?"
J: "Prostě jsem... To je jedno, Debb... Zkrátka teď už vím, že Brian mě sice miluje, ale nikdy nemůže být stoprocentně štastný ve vztahu, jaký vedeme."
Debbie: "A to ses ho přímo zeptal anebo to tvá blonďatá hlavinka opět z něčeho vydedukovala?"
J: "Nebylo těžké to vydedukovat, věř mi."
Debbie: "Sakra, Justine, kdy se konečně poučíš a začneš s ním mluvit místo toho, aby ses se vším vypořádával po svém?"

Proč bych s ním měl mluvit, když všechno vím i beze slov, já ho znám, pěl let jsem s ním žil a viděl jsem, jak moc miluje svůj život, miloval ho tak moc, že mě nejednou nechal jít, protože se zkrátka nedokázal vymáčknout ohledně svých citů ke mně, měl strach, že když to udělá, tak přijde o to jediné, co dává jeho životu smysl a když to nakonec dokázal tak o to téměř přišel, protože strach z toho, že by mě navždy ztratil ho přiměl k tomu, aby dal přednost mě před tím, co pro něj tolik znamenalo a to jsem mu nemohl dovolit, jenže teď mu dělám přesně to samé, nutím ho být se mnou, místo abych ho nechal být šťastným takového, jaký je.

J: "Debb, já už zkrátka vím, co chce a nemůžu to změnit, i kdybych chtěl, a já nechci, on už pro mě toho obětoval tolik, že je na čase, abych něco obětoval i já."
Debbie: "O čem to mluvíš, Justine? Co chceš obětovat?"
J: "Cokoliv, co bude třeba, aby byl šťastný, i kdyby to mělo znamenat, že ho budu muset nechat jít."

Debb mě jen nevěřícně propichovala pohledem, jenže já to myslel vážně, Brianovi zkrátka chybí jeho život a jediná překážka, co mu stojí v tom, aby ho zase měl, jsem já a pokud ho budu muset nechat jít, pokud to bude to, co si bude přát, udělám to, chci, aby byl šťastný, aby měl to, co ho dělá jím, aby se nemusel pořád ohlížet na mě a aby se ve vztahu se mnou nedusil, udělám pro to zkrátka cokoliv, je na čase, abych pro něj taky něco obětoval!

Debbie: "Justin, ty si hlupák, víš to?"
J: "Jo hlupák, který neviděl to, co měl přímo před nosem... Myslel jsem si, že z Briana můžu udělat někoho, kým nikdy nebyl a nikdy nebude."
Debbie: "Vždyť..."
J: "Debb, já už o tom nechci mluvit, rozhodl jsem se, tečka."
Debbie: "A co chceš teda dělat teď, ty génie? Jít za ním a říct mu 'Myslím, že je na čase, abychom se rozešli, nejsem pro tebe dost dobrý, zasloužíš si být šťastný a to můžeš být jedině beze mě,' nebo jak si to jako představuješ?"

Vím, že se mi Debbie v podstatě vysmívala a chtěla mi dát jasně najevo, že to, co jsem vymyslel, je naprostá kravina... Jenže znáte to taky, když jste přesvědčení o tom, že je něco tak, jak to vidíte a vnímáte a toho pocitu se nemůžete za žádnou cenu zbavit, i kdybyste chtěli sebevíc? Tak to právě teď prožívám, jsem přesvědčený o něčem, co možná není pravda, ale ten pocit je zkrátka až moc silný!

J: "Právě teď nechci dělat vůbec nic... Kromě toho, že tě chci požádat, abys mě tu nechala přespat."
Debbie: "To nemyslíš vážně?"
J: "Myslím, já domů teď prostě nemůžu, kdybych ho viděl... Tak asi exploduju a vybalím na něj všechno a sama víš, že to by nebyl momentálně moc dobrý nápad."
Debbie: "Jedna noc, víc ani ťuk."
J: "Děkuju."
Debbie: "Prosím. A buď tak hodnej a během noci si vytáhni rozum ze zadku a vrať si ho zpátky do mozku."

Musel jsem se zasmát, ale něco mi říkalo, že to myslí smrtelně vážně a tak jsem raději nic neříkal a vydal se do svého pokoje, ve kterém jsem už nebyl pěkných pár let. Když jsem ulehl zjistil jsem, že usnout bude mnohem problematičtější, než by se mohlo na první pohled zdát a tak jsem se jen pár hodin převaloval a čučel do tmy, pak ovšem nastala třetí hodina a na displeji mého telefonu se ukázalo Brianovo jméno a pak znova a pak znova... Zkrátka jsem to nedokázal zvednout, bál jsem toho, co mi chce říct, i když pravděpodobně chtěl jenom vědět, kde jsem, ale já to prostě jen ignoroval a čekal, dokud se o to nepřestane pokoušet, což se nakonec i stalo, ale nemůžu zrovna říct, že by se mi ulevilo!
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 16. prosince 2015 v 20:28 | Reagovat

Tento krát bych nejraději po hlavě vzala Justina. :-)

2 Jane Jane | 16. prosince 2015 v 20:43 | Reagovat

Teda, když na to přijde, tak i Justin dokáže být pěknej idiot!!!
Debbina rada mě fakt pobavila.

3 Janča Janča | Web | 17. prosince 2015 v 6:21 | Reagovat

[1]:[2]: Naprosto s vámi souhlasím :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama