Bouřka(2)

26. listopadu 2015 v 0:08 | Janča |  Bouřka
Nový díl.

JUSTIN

Hned jak jsem vyšel na ulici, věděl jsem, že blbější nápad jsem opravdu mít nemohl, to, co tu řádilo, bylo snad nadpozemské, divil jsem, že mě ten vichr neskolil k zemi a já se neplazil po čtyřech, ale čím víc kroků jsem ušel, tím horší to bylo, nemluvě o tom, že má rychlost se nedala srovnávat ani s rychlostí slimáka, jít rychleji zkrátka nešlo! Moje oblečení bylo prakticky hned mokré, což je vlastně dost slabý výraz a kolem mě neustále poletovaly kusy, kdo, sakra, ví čeho, přiznávám, že jsem se bál toho, že mě něco z toho trefí a moje výprava za Brianem do Kinneticu bude přerušena návštěvou nemocnice, ale držel jsem se celkem obstojně, dokud se ovšem k tomu všemu nepřidalo tolik slibované krupobití o velikosti snad vlašských ořechů a mně nezbývalo nic jiného, než se schovat do nejbližšího výklenku, kde jsem se rozhodl čekat, dokud se to alespoň trochu neuklidní, jenže se zdálo, že bych tam taky mohl dřív zestárnout a umřít!

Když jsem ale nakonec došel k závěru, že než tu dál čekat, mrznout a moknout, bude lepší se dostat tam, kam mám namířeno, tak jsem se ze všech svých sil rozeběhl rovnou do Kinneticu, vypadal jsem komicky, co vám budu vyprávět, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, zkrátka jsem se chtěl dostat za Brianem a to se mi i téměř povedlo, dokud jsem ovšem nedorazil na místo a nezjistil, že vchodové dveře jsou zamčené!
Začal jsem doslova panikařit, znamenalo to totiž jen dvě věci, buď to, že se Brian po našem rozhovoru opravdu rozhodl, že bude rozumnější jít domů a vydal se tam, zatímco já obýval výklenek anebo druhá, že Brian je uvnitř, ale šance na to, že můj křik nebo bouchání na dveře uslyší, je naprosto nulová a díky nefunkčnosti signálu je mi ta krabička s tlačítky jen na dvě věci, tudíž pokud to mám zkrátit - jsem totálně v prdeli!

J: "Briane!? Briane!?"

Řval a třískal jsem do těch dveří jako smyslů zbavený, ale řeknu vám to asi takhle, já sám jsem se sotva slyšel, takže to, že by mě slyšel on, bylo naprosto nemožné! Proto jsem se podél těch dveří následně zoufalstvím svezl a posadil se do toho mokra, mokřejší jsem už být stejně asi nemohl, takže to vlastně bylo jedno a pak jsem jen přihlouple hleděl do prostoru před sebe, v duchu jsem se sám sobě musel smát, bral jsem to jako trest za to, jak jsem se k Brianovi ráno choval a že to byl trest, jak se sluší a patří, každopádně to nic neměnilo na tom, že jsem nevěděl, co mám dělat, protože představa toho, že budu muset podstoupit tu samou cestu zase zpátky domů, se mi doslova příčila!
"Justine?" Dobře, buď to jsem právě teď měl halucinace následkem toho podchlazení anebo jsem opravdu slyšel Brianův sametový hlas vyslovující moje jméno?

J: "Briane?"...Doslova jsem z té země vyskočil, nemohl jsem uvěřit, že ho vidím před sebou a především jsem tomu nerozuměl.
B: "Co tady děláš?"
J: "Co tady děláš ty?"
B: "Já se ptal první."
J: "Nemohli bychom jít nejdřív dovnitř, než se nám tu něco stane? Navíc mrznu a tam rozhodně bude líp na řešení toho, co tu vůbec děláme."
B: "Fajn, tak uhni, musím odemknout."

Tak jo, dvě věci jsou jisté, první - Brian se nakonec přeci jen rozhodl, že nocovat v Kinneticu není nejlepší nápad, otázkou ale je, zda nakonec šel opravdu domů anebo jinam a především, proč se sem byl nucený opět vrátit a ta druhá věc je to, že je očividné, že ta ranní hádka ho pořád žere, chová se totiž vážně protivně, ale na jednu stranu se není čemu divit, já taky nebyl ráno zrovna zlatíčko!

B: "Takže?"

Sotva jsme, podotýkám, že téměř poslepu, došli do jeho kanceláře a on už se vyptával, je očividné, že ho důvod mého příchodu hodně zajímá, ale rozhodně ne tolik, jako mě důvod jeho navrácení se sem!

J: "Prostě jsem se chtěl ujistit, že si v pořádku."
B: "A proto ses sem táhnul v tom slejváku a krupobití?"

Ujišťuji váš, že jeho otázka nezněla ani trochu jako 'Páni, to si kvůli mně opravdu udělal, to mě až tak moc miluješ, že pro mě riskuješ svoje zdraví ne-li život?' protože zněla asi takhle 'A to jako proč? Abys mi tu kazil náladu ještě víc, než už si mi jí zkazil?' a říkám vám, že teď jsem ho uškrtit už opravdu chtěl!

J: "Jestli ti to tak moc vadí, tak já zas půjdu... Kdybys mě ale nenašel doma, tak mě hledej v korunách stromů, až mě tam ten vichr dopraví."

Nakrknutě jsem se otočil k odchodu, ale abych pravdu řekl, odchod jsem neměl ani zdaleka v plánu, nejen, že se mi do té bouřky už vážně nechtělo, ale taky jsem věděl, že tu s ním musím zůstat a vyřešit trochu jinou bouřku, která očividně vznikla mezi námi a je vážnější, než jsem si původně myslel, jenže ta část, kdy jsem doufal, že Brian mě zastaví, se zatím nějak nekonala!

B: "Počkej,"...Nakonec se přeci jen ozval.

A tohle mě rozhodně přimělo se pousmát, protože to znamenalo, že ať už je na mě naštvaný sebevíc, oprávněně či neoprávněně, tak pořád nechce, aby se mi něco stalo, a to mě doslova hřeje u mého momentálně nastydlého srdce!

J: "Na co?"
B: "Viděl si to venku? V tom ujdeš tak metr a ještě stěží."
J: "Takže teď už tu zůstat můžu?"
B: "Nikdo neřekl, že nemůžeš."
J: "Ale ani si nebyl nijak zvlášť nadšený z toho, že si mě našel u těch dveří, takže..."
B: "Takže nic."
J: "Fajn. A už mi řekneš, proč si tady ty?"
B: "Píchl jsem."
J: "Co?"
B: "Na něco jsem najel autem a píchl gumu, naštěstí to bylo jen kousek odtud, takže jsem se sem zase mohl vrátit."
J: "Takže ty si nakonec jel domů?"...Pohlédl jsem na něj plný naděje.
B: "No... Já..."

Byl jak zaseknutá gramofonová deska, věděl jsem ale hned, co to znamená, znamenalo to totiž to, že na cestě domů opravdu nebyl a to mě přimělo pouze sklopit pohled a zkoumat podlahu.

J: "Víc říkat ani nemusíš, chápu,"...Odvážil jsem se alespoň k tomuhle.
B: "Chtěl jsem se podívat k holkám na Guse, jestli je v pořádku a myslel jsem, že možná bude lepší, když tam rovnou zůstanu... Abys měl prostor, který očividně potřebuješ."
J: "O čem to mluvíš?"
B: "To mi řekni ty... Ráno si řekl, že se se mnou dusíš a nikdy nevíš, co ode mě čekat, že už vlastně ani nic nečekáš, protože mi je tahle firma přednější... Takže myslím, že potřebuješ prostor a já ti ho právě dávám."

Počkat to, že jsem řekl? Sakra... Já ani nevím, já mám právě teď všechno naprosto v mlze, jenže něco mi říká, že tyhle slova z mých úst opravdu vyšla, ale otázkou teď je, zda to bylo jen v afektu anebo si část mě opravdu myslí, že se ve vztahu s Brianem dusím, jelikož ve skutečnosti nejde o to, že spolu už netrávíme tolik času, ale ve skutečnosti o něco jiného, o čem ani nevím, jen něco ve mně si to uvědomuje a já se to snažím zahnat tím, že chci, abychom s Brianem spolu zase trávili víc času a nějak to přiměli vyšumět... Jenže Brian si teď myslí, že než, abychom byli spolu tak bude lepší, když mi dá prostor a já si popravdě vůbec nejsem jistý tím, že to je opravdu to, co momentálně potřebuju anebo vůbec!
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 26. listopadu 2015 v 8:09 | Reagovat

To jsem zvědavá, jak tohle dopadne. V afektu se dá říct, cokoli, co si už za minutu stěží pamatuješ a ještě hůř odvoláváš, když si uvědomíš, jaké to může mít následky...

2 Janča Janča | Web | 26. listopadu 2015 v 15:21 | Reagovat

[1]: Souhlasím a jsem ráda, že si zvědavá :-)

3 Karin Karin | 26. listopadu 2015 v 20:53 | Reagovat

To jsem zvědavá jak to bude dál. :-P

4 Janča Janča | Web | 28. listopadu 2015 v 8:17 | Reagovat

[3]: To jsem ráda :-) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama