Setkání(8)

12. srpna 2015 v 0:03 | Janča |  Setkání
Nový díl. - 15+

BRIAN

Kvůli tomu polibku jsem nemohl celou noc spát, nedivil bych se, kdyby se ze mě stal zombie díky těm dvěma probdělým nocím! Bylo to jako noční můra, jen v živém provedení, buď jsem zavřel oči a měl ho před sebou s tím jeho zatraceně dokonalým úsměvem, očima jako vyříznutýma s marcipánového těsta a tělem, kterého se nikdy nedokážu nabažit! Anebo jsem je nechal otevřené a hlavu mi drtily myšlenky na to, co se, sakra, změnilo, že kluk, který mě od prvního okamžiku miloval a nedal mi pokoj až do chvíle, než jsem si dovolil jej milovat taky, mi najednou nedovolil ho líbat, dotýkat se jej, držet ho pevně a vědět, že mi zase patří! Šílel jsem z toho a část mě se vlastně i bála tu odpověď získat - co se totiž mohlo stát, že je všechno teď takhle?

Venku už začínalo svítat a já věděl, že je to jen otázkou hodiny možná dvou, než tenhle dům zase ožije a já už nebudu mít vůbec žádnou šanci usnout, proto jsem si řekl, že je třeba to využít, přinutit se a jít spát alespoň na tu chvíli, protože jinak na zpáteční cestě opravdu budu muset nechat řídit Maikeyho a to mému egu moc nepřilepší! Jenže v momentě, co jsem si našel přijatelnou polohu a chtěl se vrhnout na misi, rozezněl se zvuk scházení po schodech a já věděl, že jsem tu hodinu možná dvě přecenil! Avšak v momentě, co jsem zahlédl o koho se jedná, nedokázal jsem se rozhodnout, jestli je to dobře anebo špatně...

J: "Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,"...Zarazil se, když mě zahlédl.
B: "Jako kdybych mohl spát,"...Ten tón jsem trochu přehnal, ale... Prostě jsem měl vztek za to, že mě odmítá! Zároveň jsem však najednou věděl, jak se on cítil celých 5 let, co jsem odmítal já jeho.
J: "Jdu se jen napít,"...Rozpohyboval své nohy a zamířil do kuchyně.

Jen jsem tam tak ležel, odhodlaný jej nechat být, přesně, jak mi říkala Lindsay, prostě čekat až za mnou přijde on, protože včera jsem jí neuposlechl a podívejme se, jak to dopadlo... Jenže já jsem tak nějak naprogramovaný na to opakovat chyby, proto bylo sakra jasné, že já nebudu ležet dlouho!
Zvedl jsem se odhodlanější víc, než kdy dřív a zamířil jsem za ním do kuchyně, aniž by mě zpozoroval, stál tam tak nepřítomně se sklenicí v ruce a díval se z okna, já stál za ním a díval se na něj, srdce mi tlouklo, ale najednou jsem se necítil nijak nervózně, spíš klidně, avšak něco ve mně se pořád bálo cokoliv udělat!

J: "Vím, že tam stojíš."

Až teď jsem si všiml svého odrazu v okně, do kterého se Justin tak zadumaně díval, nevěděl jsem jestli se smát anebo... No ona vlastně jiná varianta, než smích, právě nepřipadal v úvahu, dovolil jsem si jej však jen v duchu, vydržel mi ale jen pár vteřin, protože v momentě, co se na mě Justin otočil a podíval, jsem se už nechtěl smát ani vztekat, chtěl jsem pouze jeho!

B: "Proč?"

Víc jsem vyslovit nedokázal, jako bych snad ztratil hlas, ale zároveň to byla dost vhodná otázka, na kterou bych slyšel rád odpověď už... Dá se říct, že celé dva roky! Proč se mi neozval? Proč mě ani jednou nepřijel navštívit? Proč se nikdy nevrátil? Proč mě odmítá?

J: "Co - proč?"
B: "Ty víš moc dobře."
J: "Briane, teď to nebudeme řešit,"...Odložil sklenici a chtěl kolem mě rychle projít, já ho však zadržel svým vlastním tělem.
B: "Myslím, že vhodnější chvíle už nebude, pokud tedy přímo neprahneš po tom, aby nás všichni sledovali, to můžeme počkat, dokud se nevzbudí."
J: "Briane, prosím, nedělej to."
B: "Miluju tě, slyšíš? Miluju."

V ten okamžik mi bylo fuk, že mu dovolím mě vidět v jiném světle, jako nějakého směšně romantického zoufale zamilovaného chlapa, chtěl jsem jen, aby to věděl, aby věděl, že se od jeho odjezdu nic nezměnilo, že pořád chci a miluji jen jeho a že se to nikdy nezmění!
Justina to očividně zaskočilo a podíval se na mě způsobem, který nezvládnu definovat, mísila se v něm radost, ale vyděšení zároveň a to, co následovalo vzápětí, udělalo radost mně, ale zároveň mě to taky vystrašilo... Pověsil se mi na krk a začal mě vášnivě líbat, skončil jsem natisknutý k lednici a s jeho rty přisátými k těm mým a jeho dlaněmi putujícími po nahé kůži, kdykoliv jsem se ho však chtěl dotknout já, nedovolil mi to... Ničilo mě to!

B: "Já tě chci,"...Zasténal jsem mu do úst.

Justin reagoval pouze dalším smyslným líbáním, kterým ze mě málem vysál život, doslova jsem lapal po dechu, bylo to jako by se snažil vynahradit všechny ztracené polibky v jednom okamžiku, tak moc jsem ho chtěl chytit, svléknout a vzít si ho, jenže kdykoliv jsem se přiblížil k linii jeho trenek, zastavil mě, bylo to frustrující, ale to, co se stalo následně, bylo ještě horší!

J: "Já tě taky miluju."

Jakmile to dořekl, tak mě ještě jednou políbil a následně odešel pryč, zůstal jsem tam stát, natisknutý na ledničku se srdcem až v kalhotách a nezmohl jsem se vůbec na nic několik minut!
Když jsem se trochu vzpamatoval, dokázal jsem ujít těch pár kroků ke gauči a sednout si, což bylo to jediné, co jsem do doby, než ožil celý dům, dělal - seděl jsem a snažil se přijít na to, co se, sakra děje!

Melanie: "Ty si dneska ranní ptáče,"...Dokud nepromluvila tak jsem ani nevěděl, že přišla.
B: "Nechtěl jsem čekat, až mě vzbudí ostatní svým řevem."
Melanie: "Chápu je nás tu hodně... Ale tuším, že to nebude tím."
B: "Co tím myslíš?"
Melanie: "Řekněme, že než jsem přišla sem, zkontrolovala jsem Justina a ten seděl na posteli se stejným zadumaným výrazem jako ty."
B: Jo byl si tu pro vodu, toť vše."
Melanie: "Tak dobře,"...Bylo jí sice jasné, že pravda je jiná, ale byla si vědoma toho, že bude lepší nechat to být.

Jak jsem říkal, ani jsem se nenadál a dům obživl křikem, rámusem a neklidem, jediný, kdo zase nedorazil, byl Justin, tipoval jsem, že se schovává ve svém pokoji a přemýšlí nad tím, jak mi říct, že se vrací do New Yorku a já na něj jednoduše musím zapomenout! Jenže s tím jsem se nehodlal smířit!

Debbie: "Může mi někdo říct, kde je Justin? Ta snídaně bude studená."
Emmett: "Mohl bych pro něj skočit, ale to by vystydla moje snídaně, takže..."
Debbie: "Jako vždy jsou tvoje slova velmi užitečná... A co třeba ty, Briane?"
J: "Není třeba, už jsem tady."

Vážně nevím, jestli mi spadl kámen ze srdce anebo mě to vytočilo, část mě si totiž přála jít za ním nahoru, zavřít se s ním v pokoji a už si nenechat zabránit v tom se ho dotýkat!

Debbie: "Co ti trvalo tak dlouho?"
J: "Volal jsem s mámou."
Maikey: "Nech mě hádat, moje máma jí nakazila a ona ti vyhrožovala, že tě zabije, pokud za ní nepřijedeš na návštěvu?"
Debbie: "Máš štěstí, že mám plné ruce."
Maikey: "Díky Bohu."
J: "Maikey má v podstatě pravdu."
Lindsay: "V podstatě?"
J: "No dejme tomu, že mě nezabije, ale spíš mám pocit, že mi to nikdy neodpustí."
Debbie: "Takže?"
J: "Budu muset někoho z vás požádat, aby mě vzal do Pittsburghu."

Oči všech přítomných spočinuly na mě a to včetně těch Justinových, jako by snad chtěl, abych to byl já, nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, ale nemohl jsem jinak než souhlasit.

J: "Díky."
B: "Není zač."

Jamile bylo po snídani všichni si posbírali svých pět švestek a začali se připravovat na odjezd, s Gusem mě čekalo velké loučení, které jsem myslel, že nikdy neskončí, protože představa toho, že ho zase několik měsíců neuvidím, mě děsila, ale nakonec nebylo zbytí a my se museli vydat domů... Cesta, která mě však čekala, byla jiná, než v jakou jsem doufal, když se ukázalo, že mi na ní bude dělat společnost Justin!
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 lenočka lenočka | 12. srpna 2015 v 3:36 | Reagovat

Normalne sa začinam báť :-( že spoločna cesta do Pitts nie je aku si ju predstavoval.Bože už len čakať čo za bubaka naňho vybaly Justin. Ale pači :-) sa mi,že Briann sa tak snaži o Justina a jeho lásku. Skvelé len tak ďalej. :-)

2 Janča Janča | Web | 12. srpna 2015 v 13:08 | Reagovat

[1]: Snad to ještě pár dílů vydržíš, než se ukáže, o co jde :-) Jinak jsem ráda, že se ti to líbí a děkuji :-)

3 Karin Karin | 18. srpna 2015 v 23:12 | Reagovat

Co se stalo z Justinem že se takhle chova. :-?

4 Janča Janča | Web | 19. srpna 2015 v 14:56 | Reagovat

[3]: To se dozvíš :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama