Osud(4)

28. července 2015 v 0:19 | Janča |  Osud
Nový díl.

JUSTIN

Tušil jsem, že tahle konverzace nemůže dopadnout dobře, ale i přes to jsem do ní šel a to rovnou po hlavě, chtěl jsem nebo asi spíš potřeboval vědět, jak naší budoucnost vidí Brian, ačkoliv je naprostým opakem člověka, který umí mluvit o citech, ale i tak jsem se nenechal odradit, vědět však, že to dopadne ještě hůř, než ve všech možných mnou vymyšlených závěrečných scénářích, hodně rychle bych si to rozmyslel, ale ne proto, že bych to Brianovi nějak zazlíval, spíš proto, že se teď potvrdilo rčení "Pravda bolí," a to je přesně to, co Brian právě udělal, řekl mi pravdu, přesně, jak jsem žádal, takže ne, nemůžu se zlobit na něj, ale jedině tak na sebe, protože jsem si ve své hlavě vyfantazíroval něco, o čem mi už od samého začátku říkal, že je to naprosto nemožné!

Já Briana chtěl změnit podle toho, jak to vyhovuje mně a zapomněl jsem na to, že člověk se musí chtít změnit sám a ne kvůli někomu a pokud se není ochotný změnit ani kvůli sobě, kvůli mně by to rozhodně dělat neměl a já bych to po něm neměl žádat, on svůj život miluje, možná, že dokonce víc, než kdy bude milovat mě a já ho o něj nesmím připravit, kvůli svým sobeckým důvodům a víře v osud!

J: "Máš pravdu."
B: "Mám?"
J: "Ano máš,"...Zopakoval jsem.
B: "Počkat... Ty mě nebudeš poučovat o nekonečnosti naší lásky a podobných kravinách, které mi tak rád neustále omíláš?"

Říkal to, jako by snad chtěl, abych přesně to udělal, abych mu připomněl, že naše láska je osudová, že on a já patříme k sobě, skoro jako Romeo a Julie, až na ten konec tedy, jenže myslím, že my všichni víme, že to je to to poslední, o co by mě zrovna on žádal, leda, že by se zbláznil a to doslova!

J: "Máš o to snad zájem?"
B: "Ne!"
J: "Tak vidíš... Už to nemusíme dál rozebírat."
B: "Ty máš něco za lubem, že jo?"
J: "Proč myslíš?"
B: "Protože tohle není normální... Ty se nechováš normálně!"
J: "Opravdu je tak těžké uvěřit tomu, že tě chápu? Já vím, že mě nikdy nebudeš milovat, jako miluješ svůj život a vím, že ani kvůli mně by ses ho nevzdal, bolí to, neříkám, že ne, ale měnit tě nebudu, bylo by to sobecké."

Opravdu nevím, co měl ten jeho výraz znamenat, člověk by řekl, že bouchne šampáňo a začne tancovat vítězný tanec, konečně má přeci to, po čem tak dlouho toužil a to pokoj, ale on se místo toho tvářil, jako smutný a zaskočený štěně, i když se snažil dělat jakoby nic! Já už vážně nevím, co si mám myslet o tom, co vlastně chce!

J: "Briane?"
B: "Co?"
J: "Proč nic neříkáš?"
B: "Asi jsem radostí ztratil řeč."
J: "Tak to jo... Každopádně já tě tu s tvojí radostí nechám o samotě."
B: "Tím myslíš jako co? Že bereš kufry a jdeš?"
J: "O čem to mluvíš? Mám ranní šichtu."
B: "Ou... Aha. Užij si jí."
J: "Ty sis myslel, že od tebe odcházím?"
B: "To mě ani nenapadlo."
J: "Ne?"
B: "Jdu do sprchy."

V koupelně zmizel doslova jako pára nad hrncem, jen aby mi utekl! Musel jsem se hned culit nad jeho myšlenkami, on si snad opravdu myslel, že všechno tohle souvisí s tím, že jsem se rozhodl od něho odejít, sice to neřekl nahlas, ale v jeho očích, v jeho výrazu, jsem to mohl perfektně vyčíst jako z nějaké knihy - on se doslova bál toho, že ho chci opustit! Myslím, že takhle jsem ho snad v životě neviděl!
Raději jsem se ale nakonec vydal do jídelny, nehodlal jsem riskovat Debbiin hněv, ale cestou se mi stalo něco zvláštního, i když ne zas tak zvláštního, spíš jsem doufal, že se to neukáže tak brzo, ale celé mě to začalo hryzat, v hlavě jsem měl brouka o velikosti fotbalového míče, sice jsem si připustil, že změnit Briana by bylo sobecké, ale pořád jsem se nesmířil s tím faktem, že jednoho dne nás třeba naše odlišné povahy, sny a představy o životě rozdělí a z toho mi bylo opravdu na nic!

J: "Ahoj, Debb."
Debbie: "Kriste pane, ty vypadáš! Spal si vůbec?"
J: "Asi pět minut."
Debbie: "Co jste dělali celou noc?"

Při vzpomínce na trojku v zadní místnosti ve mně zatrnulo, nedokázal jsem si představit, že bych se Debbie s něčím takovým svěřoval a tak jsem použil klasiku...

J: "Nemohl jsem spát."

Okamžitě mě začala očima sjíždět od hlavy až k patě, bylo to depresivní, možná, že i děsivé, bál jsem se jen pohnout natož mluvit!

J: "Debb?"...Zašeptal jsem.
Debbie: "Proč mám pocit, že ti nemám věřit?"
J: "Nemám tušení."
Debbie: "No ale nevěřím ti... Každopádně na to přijdu a teď do práce!"

Bohužel, když Debbie řekne, že něco udělá tak to taky udělá, tudíž je jen otázkou času, než zjistí věci, které nevím ani já sám, v tom je naneštěstí její kouzlo!
Nicméně jsem jí raději poslechl a pustil se do práce, bylo sice teprve 7 ráno, ale lidí už tady bylo spoustu, další utrpení tedy mohlo začít!
Tohle utrpení bohužel vyvrcholilo v půl 9, kdy do jídelny dorazil Brian, jako vždy skvěle upraven do práce s výrazem samotného Boha, při pohledu na něj mi div neztuhly všechny části těla, za to on dělal jako bych snad ani neexistoval - hodně velký obrat o 180 stupňů vzhledem k tomu, jak byl vyděšený z toho, že jsem se ho podle něj chystal opustit!
Ihned zamířil na bar, a jakmile ho zvětřila Debbie, byla jako uragán směřující rovnou k němu, tušil jsem, že to nebude dobré a Brian to věděl taky v okamžiku, co na něj promluvila! Jeho výraz byl naprosto zoufalý, ale popravdě? Já mu to přál! Dokonce jsem se musel nenápadně smát - Debbie rudla vzteky a on šílel! Co víc chcít, že?
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 28. července 2015 v 12:49 | Reagovat

Přesně tak - co víc si přát? :-D

2 Janča Janča | Web | 28. července 2015 v 14:04 | Reagovat

[1]: Jo no, jen ať si to Brian vyžere :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama