Zlomený(10)

3. dubna 2015 v 0:02 | Janča |  Zlomený
Poslední díl.

BRIAN

Debbie vypadala jak přízrak, byla bledá a zdálo se, že snad zapomněla dýchat, nemluvě o tom, že nedokázala vydat ani hlásku, což je u ní víc než neobvyklé, vzhledem k tomu, jak umí někdy být přímo nesnesitelně ukecaná, kdybych jí neznal, řekl bych, že nás samou láskou vidí a nemůže se z toho vzpamatovat, ale já jí znám a to až moc dobře, proto se mi nedivte, když říkám, že tu něco smrdí!


Maikey: "Mami?"
Debbie: "Hm?"
Maikey: "V pořádku?"
Debbie: "Samozřejmě, neměla bych?"
Maikey: "Jsi bílá, jak stěna, není ti dobře?"
Debbie: "Právě teď?"...Křečovitě se usmála.
Maikey: "To nás tak ráda vidíš?"
Debbie: "Spíš jsem překvapená, že vás vůbec vidím."
B: "Mám pocit, že to je směřované mně... A že jí přímo nesnesitelně chybím,"...Pohlédl jsem na Maikeyho.
Maikey: "Chybíš! Že jo, mami?"
Debbie: "Co?"

Teda takhle mimo jsem jí snad nikdy v životě neviděl, až mě to skoro děsilo, netušil jsem, co se s ní děje a začínal jsem nabírat dojmu, že spíš, než že mě ráda vidí, je to přesně naopak, ale nemohl jsem přijít na to, proč - já jsem přeci ten zrazený, jenže netrvalo dlouho a pochopil jsem...

J: "Debb, kde...?"

Justin se zastavil nahoře na schodech a byl značně rozespalý, ale jakmile mě spatřil zcela procitl, to samé však nemůžu říct o sobě - jen jsem ztuhle stál, hledal správná slova a propaloval jej šokovaným pohledem!

B: "To si snad děláte srandu?"...Konečně jsem přišel na to, co jsem chtěl říct.
Debbie: "Briane, já ti to vysvětlím."
B: "Tys to věděl?"
Maikey: "Ne! Přísahám, že ne, jsem stejně v šoku jako ty,"...Bránil se.
J: "Nevěděl to a Debbie za to nemůže, požádal jsem jí, aby mi dala čas,"...Začal scházet schody.
B: "Čas? Posranejch 8 dní ses mi neozval!"
J: "Mrzí mě to... Můžeš mě prosím jen vyslechnout?"
B: "Nemůžu,"...Otočil jsem se a rychlou chůzí odcházel.
Debbie: "Briane!"

Nic a nikdo by mě právě teď nedokázalo zastavit, byl jsem tak napumpovaný vztekem, že bych snad i zabíjel, tenhle žár jsem mohl dokázat schladit jen na jednom jediném místě a tak jakmile jsem nasedl do auta, jsem se vydal k Woody's, bylo mi jedno, že je teprve poledne, tohle zkrátka počkat nemohlo!

JUSTIN

Takhle to být nemělo, takhle ne! Čekal jsem na správnou chvíli, na správný okamžik, kdy bych za ním šel a klidně po kolenou jej prosil o odpuštění a o to, aby mě vzal zpátky! Vím, že vyhýbat se mu takovou dobu, aniž bych mu dal nějaké odpovědi, nebylo správné, ale ten čas jsem potřeboval, abych si srovnal myšlenky, abych si byl jistý a aby si i on byl jistý, že mě stále chce, nemohl jsem k němu naklusat hned po rozchodu s Ethanem, nebylo by to správné, vypadalo by to, jako kdyby byl mou náhradou a takový dojem jsem u něho vzbudit jednoduše nechtěl, jediné, o co mi šlo, bylo dát nám nějaký čas, než si budeme naprosto jistí, že se zase chceme vrhnout do našeho komplikovaného vztahu, pokud o to bude mít stále zájem, jenže tímhle se všechno mění, teď si se mnou spojuje jen jediné - zradu!

J: "Musím za ním!"
Maikey: "Nemůžeš..."
J: "Maikey, vím, že mě právě teď nenávidíš a máš na to plné právo, ale říkám ti, že jestli mi budeš bránit tak..."
Maikey: "Chtěl jsem říct, že nemůžeš jít v pyžamu."
J: "Ou... Aha. Jasně, dojdu se obléknout."
Maikey: "Super."
Debbie: "A pohni zadkem, protože máš co vysvětlovat."
J: "Já vím, všechno mu řeknu a slibuji, že to mezi vámi urovnám."
Debbie: "Hlavně to urovnejte mezi sebou, na tom záleží."
J: "Pokusím se."
Maikey: "Tak šup!"
J: "Už běžím!"

Rychle jsem vyběhnul po schodech nahoru a hodil jsem na sebe první oblečení, na které jsem narazil, bylo mi jedno, jestli to zapáchá nebo v tom budu vypadat jako naprostý kretén, ale zkrátka jsem se za ním potřeboval rychle dostat a všechno mu vysvětlit, pokud u něho mám mít ještě někdy šanci!
Divil jsem se, že mě Maikey tak povzbuzoval, ale byl jsem za to rád, společně s Debbie mě tak nějak vyšoupli ze dveří a nakázali mi to dát do pořádku, jinak že se prý ani nemám vracet - super vědět!
A pak už následovalo jediné - přijít na to, kam by v takovém stavu mohl jít, jenže bylo tu takových míst, že než bych ho našel, zbláznil bych se, proto mě napadlo jediné - jít do loftu nebo tedy spíš před barák vzhledem k tomu, že klíče už nevlastním! Naštěstí alespoň dolní dveře byly otevřené, do loftu mi už však nebylo dopřáno se dostat, buď to nebyl doma, nebo neměl v plánu otevřít, nicméně já neměl v plánu odejít, proto jsem si sedl a opřel se o dveře, bylo mi jedno, jestli tam budu muset nocovat, byl jsem odhodlaný vytrvat!
Nakonec uběhla hodina, dvě, tři, čtyři, až ve finále bylo něco málo po šesté, začínal jsem nabírat dojmu, že tu sedím zbytečně, dokonce se mi začínalo chtít spát, ale když jsem zaslechl, že se výtah rozpohyboval, zpozorněl jsem a bylo taky proč, během několika vteřin byl nahoře a Brian stál uvnitř...

B: "Myslím, že se zase svezu dolů."
J: "Ne, Briane, prosím počkej."
B: "Čekal jsem už dlouho."
J: "Já vím, jsem idiot, nepřemýšlel jsem, myslel jsem, že když budeme mít čas tak..."
B: "Tak co?"
J: "Budeme vědět, že to stoprocentně chceme."
B: "O čem to mluvíš, Justine?"
J: "O nás dvou přeci."
B: "My dva už nejsme, zapomněl jsi snad?"
J: "Nezapomněl."
B: "Tak proč jsi tady? Neměl bys být se svým přítelem?"

Proboha, já idiot! Vždyť Brian to neví, on neví, že jsem se s Ethanem rozešel... Kvůli němu! Měl bych si jich pár vrazit za to, jakej jsem hlupák!

J: "Já už s Ethanem nejsem."
B: "Cože?"
J: "Rozešel jsem se s ním."
B: "Nebyl dost dobrej?"...Zdá se mi to nebo se v jeho výrazu objevila částečná radost a spokojenost.
J: "Byl víc, než to... Jen ne pro mě."
B: "Tak to mě mrzí."
J: "Jo... Ale tak nějak jsem pochopil, že patřím někomu jinému."
B: "Proto si byl u Debb?"
J: "Ano, ale to jí nesmíš zazlívat, snažila se mi jen pomoct... Nám oběma."

Brian konečně vytáhl dveře výtahu a vystoupil, jasně mohlo to znamenat, že mě chce uškrtit holýma rukama, ale na to bych moc nevsázel!

B: "To se ještě uvidí."
J: "My dva nebo Debbie?"
B: "Obojí."
J: "To chápu, ublížil jsem ti,"...Sklopil jsem pohled.
B: "Nejsem citlivka!"
J: "Já vím, že ne, ale city máš, zrovna dnes si je ukázal... Kam si vůbec šel?"
B: "K Woody's, myslel jsem, že se opiju a všechno to zmizí, jenže když přede mnou nakonec stála sklenička, věděl jsem, že nic nezmizí a tak jsem do ní několik hodin jen civěl a přemýšlel."
J: "A k čemu si došel?"

Nic neříkal a chvíli se koukal jako by skrze mě, měl jsem pocit, že mi chce říct něco špatného, ale pak mi došlo, že tohle je jeho způsob přemýšlení - hledá ta správná slova na to, jak mi sdělit něco, čeho se bojí a v tu chvíli jsem se bál i já!

J: "Děsíš mě."
B: "Já jsem zjistil, že... Bez Tebe nechci strávit už ani minutu,"...Pronesl roztřeseným hlasem.

Mé pomalu vzdávající se srdce začalo splašeně tlouct, mé oči, které ještě před chvílí zadržovaly slzy, se zase rozzářily a mé rty, které byly do teď jak zmrazené, se rozevřely do velkého úsměvu... Tohle je to, co jsem potřeboval, aby řekl, abych věděl, že mě pořád chce, že ho neztratím! V ten okamžik jsem jej objal kolem krku a chtěl ho políbit, on mě však zastavil, vyděsilo mě to, ale když se následně usmál a zajel mi prsty do vlasů, pochopil jsem - on nad tímto polibkem, kterým začíná naše druhá šance, chtěl mít kontrolu a když se následně přiblížil k mým rtům, myslel jsem, že čekáním zešílím, ale nebylo třeba, vzápětí mě políbil takovým způsobem, že jsem věděl, že tohle je začátek nečeho velkého!
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 3. dubna 2015 v 9:18 | Reagovat

To bylo perfektní zakončení :-D

2 Janča Janča | Web | 3. dubna 2015 v 19:15 | Reagovat

[1]: Děkuji za pochvalu :-) :-D

3 Karin Karin | 2. srpna 2015 v 0:01 | Reagovat

Ještě že to tak skončilo. :-D

4 Janča Janča | Web | 3. srpna 2015 v 19:48 | Reagovat

[3]: Jinak to skončit nemohlo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama