Život je příliš krátký na to jej promrhat!(8)

30. dubna 2015 v 0:02 | Janča |  Život je příliš krátký na to jej promrhat!
Nový díl.

BRIAN

Moje první noc bez Justina proběhla přesně tak, jak jsem předpokládal, tak, jak jsem se obával, že proběhne, i když jsem si to za žádnou cenu nechtěl připouštět, nechtěl jsem být slaboch, který bez něho nezvládne být, jenže jsem byl horší než to, ani jsem se nedokázal jít ven bavit, měl jsem pocit, že bez něj bych se vlastně vůbec nebavil, jsem už tak zvyklý mít ho neustále při sobě, že už bez něho být ani neumím, je to patetické, ale bohužel je to tak, proto jsem raději zůstal doma a típal všechny telefonáty od Maikeyho, poněvadž jsem neměl náladu na to vysvětlovat mu, že se mi ven nechce, jelikož by si myslel, že mám horečku, sice jsme se jen tak tak usmířili, ale vážně jsem nebyl v náladě na to s ním jít do Babylonu a předstírat, že jsem naprosto v pořádku, to radši ať se vzteká, že mu neberu telefon a až to bude možné jednoduše mu to vysvětlím.

Byl jsem opravdu rád za ten telefonát, kterým mě Justin v noci poctil, sice jsem už jen nakonec slyšel jeho dech, ale i to bylo příjemné, bylo to alespoň něco než nic a jakmile jsem uslyšel, že mu telefon upadl, věděl jsem, že už spí a svůj telefon jsem zavěsil, po zbytek noci jsem však v podstatě nespal, jen jsem měl přivřené oči a ke spánku jsem se nutil, jenže naprosto bezúspěšně... Hlavou mi neustále vířily myšlenky, které mě nenechaly klidným - byl jsem bez Justina, jeho máma má rakovinu a já mám neskutečný strach z toho, že se jí něco stane, a k tomu všemu jsem si dovolil přemýšlet o tom, jak to, sakra, dám do pořádku s Tedem... Justin má jednoduše pravdu - život je příliš krátký na to jej promrhat! A to i nesmyslnou hádkou se svým nudným přítelem.

Debbie: "Hele nejsi ty tu nějak brzo?"...Peskovala mě jen jsem vešel.
B: "A to říkáš ty, která tu prakticky nocuješ?"
Debbie: "Já tu pracuji, někdo ty hladové krky krmit musí, ale ty máš neděli a Justina doma."
B: "Já mám leda tak hlad."
Debbie: "Dostaneš snídani jen, co mi řekneš, co se děje?"
B: "Co by se mělo dít? A to mě musíš takhle vydírat každý den?"
Debbie: "Vidím to na tobě od chvíle, co si vešel a tohle není vydírání pouze starost."
B: "Seš úplnej starosta."
Debbie: "A ty zabedněný. Chci ti jen pomoct."
B: "No výborně - tak mě nakrm a mlč."
Debbie: "Na to, že vypadáš jako bys nespal, tak síly na to být drzý, máš v sobě dost."
B: "To já vždycky."
Debbie: "Tak bys pro jednou tu sílu mohl využít k tomu, aby ses mi svěřil."

Tahle ženská je normální stoupenec ďábla! Ona mi to jednoduše nemůže jednou ulehčit, sakra práce! Poprvé v životě si nepřeju nic víc než se s tím, co mám na svém ledovém srdci někomu svěřit a zbavit se tak alespoň trochu té zátěže, ale jednoduše vím, že nemůžu, protože říct o Jennifer Debbie je zkrátka Justinův úkol.

B: "Měla by sis promluvit s Justinem, já ti nic říkat nebudu."
Debbie: "Ráda bych, kdyby mi nevolal, že si bere volno."
B: "On si vzal volno?"
Debbie: "Ty to snad nevíš? Žiješ s ním!"

Když už mě nekomanduje a nevyslýchá, tak mě umí přímo perfektně zahnat do kouta! Jak jí mám asi tak vysvětlit, že Justin není doma, ale u Jennifer a přitom jí nevyzradit příliš mnoho, protože bych mohl riskovat Justinovo naštvání a možná i Jennino, jelikož já nemám žádné právo na to roznášet informace o jejím stavu, i přes to, že by to bylo Debbie?!

B: "Jasně, že vím."
Debbie: "Kde ses naučil takhle lhát?"
B: "V děloze?"...Výmluvně jsem se na ni pousmál.
Debbie: "Takže mi nic neřekneš?"
B: "Správně... To je zkrátka na Justinovi."
Debbie: "Proč já s vámi takhle dobrovolně trpím?"
B: "Protože si blázen."
Debbie: "Jo, ale díky vám."
B: "Rádo se stalo."
Debbie: "Já bych ti jednu..."
B: "Radši tu snídani... A nenaplivej mi do ní."
Debbie: "Budu dělat, co je v mých silách."

Věřte nebo ne, ale ani já nejsem moc nadšený z toho, že jí musím lhát, sice to je už tak nějak součást mé přirozenosti, ale tentokrát cítím, že si Debb lhaní nezaslouží, protože se opravdu snaží být jen nápomocná, ale tuhle úlohu jí bude muset předat Justin, pokud bude chtít, já se s tím do té doby musím vypořádat po svém.
Zatímco jsem čekal na to až mi Debbie přinese něco k snídani a modlil jsem se, aby mi do ní nenasypala jed na krysy, tak jsem se dočkal poctění Tedovou návštěvou, která ovšem opět zahrnovala stoprocentní ignoraci a sezení na druhé straně jídelny, kam jsem ho následoval v momentě, co mi došla trpělivost!

B: "Ahoj, Teddy."
Ted: "Briane,"...Kývl mým směrem a následně se zase začetl do nějakého určitě velmi záživného a nudného článku v novinách.
B: "Máš se?"
Ted: "Báječně a ty?"
B: "Přímo skvostně."
Ted: "To ti přeju."

Kdy přesně se naučil takovému chování? Ignorantství a ironie se sarkasmem jsou mým poznávacím znamením, kterými ve většině případů vytáčím já jeho a tentokrát jako by on snad vypiloval přímo úžasnou techniku těchto tří věcí a rozhodl se mě s nimi naprosto vyvést z míry!

B: "Mohl bys už přestat?"
Ted: "S čím?"...Pohlédl na mě.
B: "S tím, že se chováš jako kretén."
Ted: "Opravdu to právě teď vyšlo z tvé pusy?"
B: "Už to tak bude."
Ted: "Jestli tohle má být nějaký tvůj pokus o usmíření, je fakt mizerný."
B: "Bože, zas tolik jsem toho neudělal."
Ted: "Ne? Seřval si mě přede všemi jak malýho spratka a vyhodil si mě."
B: "To, že jsem udělal?"
Ted: "Do detailu."
B: "Víš přeci, že mi občas ujedou nervy a umíš si představit, že bych sháněl jiného účetního? Nesmíš mě brát za slovo."
Ted: "To je lepší."
B: "Lepší?"
Ted: "Lepší pokus o usmíření."
B: "Takže už toho necháš a přijdeš zítra do práce?"
Ted: "Budu o tom přemýšlet."
B: "Víc asi nemůžu chtít, co?"
Ted: "Ne."
B: "Fajn, tak přemýšlej."

Vrátil jsem se zpátky na bar, kde na mě už čekala má snídaně společně s Debbie, nechtěl jsem si ani představovat, s čím vším na mě hodlá zaútočit teď! A co se týče Teda, nečekal jsem, že to bude tak těžké! Na druhou stranu zasloužím si od něj já vůbec něco jiného? Těžko!

B: "Hmmm, voní to báječně, Debbie,"...Snažil jsem se odvvést rozhovor jinam, než ona podle jejího výrazu ve tváři, plánovala.
Debbie: "Tak co?"
B: "Co - co?"
Debbie: "Usmířili jste se?"
B: "Neviděla si, jak se smějeme?"
Debbie: "Viděla jsem, jak rudneš vzteky a jak tě Ted propaluje vražedným pohledem."
B: "To byly naše šťastné výrazy."
Debbie: "Takže neusmířili,"...Odvodila si.
B: "Já sám nevím, řekl, že bude přemýšlet."
Debbie: "Přemýšlet o čem?"
B: "O tom, zda zítra přijde do práce... A asi i o tom, jestli mi ještě někdy v životě přijde na jméno."
Debbie: "A divíš se mu?"
B: "Věř nebo ne ale... Ne nedivím,"...Přiznal jsem.
Debbie: "Tak vidíš. Chce to jen čas, on přijde."
B: "Koho to zajímá?"
Debbie: "Máš štěstí, že vím, že tebe to zajímá, jinak bych ti vrazila... A teď mě omluv, jdu se konečně věnovat práci."
B: "Sláva,"...Protočil jsem panenky.

Jakmile odpochodovala tak jsem se konečně vrhnul do své snídani, kterou jsem vážně potřeboval, ani si nepamatuji, kdy jsem jedl naposled, mám pocit, že se mi každou chvílí rozpadne tělo nebo, že sebou někde praštím!
Když jsem nakonec svou snídani pozřel, cítil jsem se mnohem líp, sice netuším, jak dlouho trvá, než se objeví první příznaky otravy jedem na krysy, ale zatím se zdálo být všechno v pořádku! Co však v pořádku nebylo, byla má potřeba vidět Justina, která byla každou vteřinou silnější, proto i když to bude vypadat asi dost zoufale, jsem se rozhodl, že bude nejlepší za ním jít a rovnou se podívat jak se Jennifer má.

Ted: "Briane,"...Zastavil mě těsně, než jsem odešel.
B: "Co je?"
Ted: "Zítra přijdu."
B: "Dobře... To - to jsem rád."

Až když jsem vyšel na ulici, mi pořádně docvaklo, že tohle vlastně bylo Tedovo gesto umíření, které mě ihned přimělo se pousmát a ulevit tak mému vnitřnímu já - další věc na seznamu mých hříchů mohla být smazána!
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 30. dubna 2015 v 6:22 | Reagovat

No sláva, Brian se zvládl svým způsobem omluvit Tedovi! To musela být práce :-D
Ani se nedivím, že mu Justin chybí a touží jen po tom, být po jeho boku...

2 Janča Janča | Web | 30. dubna 2015 v 12:39 | Reagovat

[1]: Pro něj to muselo být nad jeho síly :-D Přesně taky se nedivím :-)

3 Karin Karin | 2. srpna 2015 v 14:37 | Reagovat

Tak se konečně usmířili Brain má kliku že všechny co jej mají rádi vědí že svoje city nedává najevo. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama