Večeře(4)

2. prosince 2014 v 0:02 | Janča |  Večeře
Nový díl.

BRIAN

Když jsem ráno otevřel oči tak kromě menší bolesti hlavy, která mi v ten moment projela jako střep mozkem, jsem spatřil to nejkrásnější, co jsem právě teď spatřit mohl - Justinovu andělskou tvář! Musel jsem se na něj upřeně dívat a vychutnávat si to potěšení a to štěstí, které mi je poskytováno už jen tím, že ho mohu vidět! Myslím, že hodně lidí na světě by mi mohlo neskutečně závidět, ale to je jejich problém, tohle blonďaté štěně je prostě celé moje a já se ho nehodlám jen tak vzdát a to ani proto, že mi občas dokáže pocuchat náladu nebo mě uvrtat do naprosto šílených nápadů jako je třeba dnešní večeře s jeho milovanou mámou a bandou těch pošahanců! No jo, říká se přeci, že láska nezná meze!

Začal jsem se pomalu hrabat z postele, aniž bych zapříčinil, že ho probudím, a když jsem nakonec úspěšně stál na nohou, vydal jsem se do sprchy, která mě úžasně probrala a nabila novou energií, mohl bych snad i říct, že dnešní večer nejspíš přežiju bez újmy na zdraví, ale víte, že já nerad předbíhám událostem, tak to prostě necháme dál vyvíjet a uvidíme, jak to dopadne!

B: "Dobré ráno,"...Našel jsem ho sedícího na posteli.
J: "Dobré,"...Zabručel.
B: "Bolí tě hlava?"
J: "Jen trochu, tebe?"
B: "Dá se to."
J: "Nerozmyslel sis to, že ne?"
B: "Justine, rozmyslím si to jedině tak, že se mě budeš pořád ptát na jednu a tu samou otázku... Nerozmyslel!"
J: "Promiň,"...Nasadil omluvnou tvář spojenou s jeho štěněčím pohledem.
B: "Měl by ses odnaučit se neustále za všechno omlouvat."
J: "Tak promiň, že nejsem podle tvých představ!"...Nečekaně vyletěl z kůže.
B: "Hej, hej! Co je?"...Zastavil jsem jej, když se kolem mě pokusil projít.
J: "Nic."
B: "To zkoušej na někoho jiného, ne na mě... Co ti je?"
J: "Jen mám prostě nervy z toho, že se něco podělá."
B: "Že já něco podělám, si měl na mysli, ne?"
J: "Ne, Briane, tady nejde jen o tebe, ale i to, že já to třeba nějak zvorám... Nikdy jsem si na večeři k mámě přítele nepřivedl, nevím, jak to chodí."
B: "To jsme dva... Ale my to nějak zvládneme."

Přísahal bych, že jsem si snad ke konci téměř ukousl jazyk, ale i tak jsem to nakonec dokázal vyslovit, bylo to něco, co on potřeboval slyšet a co jsem já potřeboval říct, abych se cítil líp a abych Justinovi alespoň nějak pomohl od té nervozity a strachu... Ze mě se snad opravdu začíná stávat něco nebezpečně definovatelného - přítel!

J: "Buď to anebo ostatním alespoň zpříjemníme večer tím, že z nás budou mít srandu."
B: "Jo, tahle možnost je reálnější... Především Emmett s Tedem z toho budou těžit nejvíc."
J: "Jako obvykle."
B: "Parchanti proradní!"

Oba jsme se začali smát, bylo úžasné vidět na jeho tváři úsměv, když prakticky ještě před pěti vteřinami tam byl pouze vztek a strach.

B: "Co kdyby sis dal sprchu? Bude ti líp."
J: "Dám."
B: "Dobře, zatím nám udělám kafe,"...Políbil jsem jej na čelo a propustil ho z mého objetí.
J: "Za chvilku jsem zpátky."

Vydal jsem se do kuchyně a udělal nám oběma silný šálek kávy, aby nás to pořádně postavilo na nohy a připravilo na večer... Mám doslova pocit jako bych měl projít nějakým testem, který určí, zda jsem Justina hoden a pokud selžu, svědků budu mít opravdu mnoho!
Jakmile se Justin vrátil tak hned bylo jasně zřetelné, že mu sprcha udělala dobře, už na něm nebyla tolik znát ta nervozita a zdál se být uvolněnější, za což jsem byl rád, nerad bych jej zachraňoval před nervovým zhroucením, zatímco já sám mám co dělat, abych se mu vyhnul... Se mnou to opravdu začíná jít z kopce!

B: "Tady je tvoje káva."
J: "Děkuji,"...Převzal ode mě svůj hrnek a následně mě políbil.
B: "Lepší?"
J: "Mnohem,"...Usmál se.
B: "To jsem rád."
J: "Nemůžu uvěřit, že mám z něčeho takovýho obavy."
B: "Dá se to pochopit, nikdy si to nezažil."
J: "Takže ty si taky nervózní?"
B: "A jak! Nevidíš že mám horečku?"...Smál jsem se, ale část mě by se nedivila, kdybych ji opravdu měl.

Čekal jsem, že se ke mně ve smíchu připojí, ale on se místo toho ke mně ještě víc přitiskl, objal mě kolem krku a něžně mě políbil... Nebyl to takový obvyklý polibek, ale spíš bych řekl, že měl vyjadřovat jeho vděk za to, jak se mu snažím zlepšit náladu a svoje přihlouplé poznámky si nechávám jen a jen pro sebe, i když mám pocit, že pro tentokrát snad ani žádné takové poznámky na jazyku nemám.
Následně jsme se i našimi hrnky přesunuli na pohovku a prakticky po zbytek dopoledne až do 4 odpoledne jsme strávili díváním se na televizi, posloucháním hudby anebo jen jednoduchým válením se v posteli, natisknuti k sobě, vzájemně si vyměňující polibky, doteky a pohledy, všechno se zdálo být perfektní, ale čím víc se ta slavná večeře blížila, tím víc se na nás začala podepisovat nervozita, jen u něho opět byla patrnější...

B: "Mohl by si trochu zpomalit? Lítáš tu jak šílenec!"
J: "Nemůžu najít žádnou košili!"
B: "Podívám se ti po ním... Zatím si, prosím tě, vezmi alespoň spodky, ty snad víš, kde máš?"
J: "Ha, vtipný!"

Musel jsem se mu smát, za prvé to zbavovalo nervozity mě a za druhé, bylo to tak zatraceně roztomilé, sledovat, jak šílí a snaží se být v klidu!

B: "Tady je."
J: "Děkuju,"...Choval se jako bych mu do ruky předal něco, co má nevyčíslitelnou hodnotu.
B: "Není zač."

Justin se následně snad z celým arsenálem svého oblečení zavřel do koupelny a já mezitím hledal něco, čím bych oslnil paní Taylorovou, ale zároveň to muselo být takové, aby to nedávalo najevo, že jsem se až moc snažil, takže ve finále vzniklo něco mezi oblekem do Kinneticu a pohodovým ohozem do Babylonu - Černé džíny bílá košile s kravatou a moje milovaná kožená bunda... Myslím, že vzhledovým testem projdu na jedničku!

B: "Tak kde to vázne?!"...Začínal jsem pochybovat o tom, že to stihneme včas.
J: "Slib mi, že se nebudeš smát!"...Ozvalo se za dveřmi.
B: "Slibuju!"
J: "Briane!"
B: "Říkám, že slibuju tak vylez!"

Popravdě, čekal jsem, že vyleze ven a bude vypadat jako by právě odešel z butiku Emmetta Honneycuttu podle toho jaké ohledně toho dělal scény, ale když se přede mnou nakonec zjevil, neměl jsem slov, to, na co jsem hleděl, byla naprostá dokonalost, která mi zrychlovala tep a donutila mé srdce pracovat dvakrát rychleji! Když jsem se pokusil mu něco říct, začal jsem koktat, červenat se a celkově vyzařovat rozpaky, ale to jinak nešlo, on prostě vypadal dokonale!

J: "Hádám, že se mi pokoušíš říct, že mi to sluší?"
B: "Víc, než to,"...Přistoupil jsem k němu a políbil jej.
J: "Děkuji... I ty vypadáš úžasně, mámě se budeš líbit."
B: "Myslel jsem, že už líbím."
J: "To není tak jisté,"...Pošťuchoval mě.
B: "Radši už pojďme nebo přijdeme pozdě."
J: "Souhlasím."

Justin po celou cestu mlčel, nejspíš si šetřil slova až tam, aby se náhodou nestalo, že nastane trapné ticho nebo, co já vím, ale musím říct, že jsem byl za jeho mlčenlivost momentálně rád, protože kdybych si s ním měl povídat, nejspíš bych se nervozitou pozvracel!
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 2. prosince 2014 v 7:28 | Reagovat

Teda, ti jsou nervózní. I když, já jít na takovou večeři, tak jsem taky :-D
Jsem zvědavá, jak to dopadne a doufám, že Brian nic nepodělá...

2 Janča Janča | Web | 2. prosince 2014 v 9:35 | Reagovat

[1]: To jsou a stejně jako ty i já bych byla :-D To se uvidí... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama