"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Večeře(1)

27. listopadu 2014 v 0:13 | Janča |  Večeře
Nová povídka.

JUSTIN

Věděl jsem, že Brian pravděpodobně bude dost šílet, ale že bude až tak vyvádět, to by mě opravdu ani ve snu nenapadlo! Choval se doslova jako malej fracek a to nepřeháním! Jasně, tohle se přeci neděje každý den, aby moje máma pořádala večírek nebo spíš velkou večeři, na kterou jsme zítra všichni, včetně Briana, zvaní, ale tak nějak jsem opravdu moc doufal, že by alespoň pro jednou mohl dát stranou tu svou odmítavou povahu a taktéž masku a bez řečí by na to jednoduše přistoupil... Jo, já vím, naivita je od teď moje značka!


J: "A co mám mámě asi tak říct? Zve nás všechny, včetně kluků a holek s Debb a Vicem a nikdo z nich neodmítl, víš ,jak to bude vypadat, když jediný, kdo nepřijde, bude můj... Ty!"
B: "Nejspíš tak, že se mi nechtělo! A nejsem nic tvého!"
J: "Samozřejmě, jak by mě to mohlo vůbec napadnout, vždyť spolu jen čtyři roky žijeme."
B: "Ne čtyři roky se známe a ty u mě pouze přežíváš!"
J: "Promiňte, pane Kinney, za to nepatrné přeřeknutí!"
B: "Nehraj si na idiota!"
J: "Já? To nemyslíš vážně?! Jediný, kdo si na něj hraje, jsi ty!"
B: "Jen proto, že nehodlám jít na nějakou večeři s bandou šašků?"
J: "Ti šašci jsou tvoje rodina!"
B: "Holt se budete muset obejít beze mě!"
J: "Nemůžeš alespoň jednou na něco přistoupit?"
B: "Nesjpíš nemůžu!"
J: "Fajn, fajn, jak chceš!"...Vztekle jsem za sebou zavřel dveře od koupelny.

Ten dokáže člověka někdy tak vytočit, že by si za to normálně zasloužil medaili! Myslel jsem, že ho snad uškrtím holýma rukama za to, jak se choval, možná, že je i dobře, když se na té večeři neukáže, akorát by jí nám všem zkazil, jen ještě nevím, jak přesně to mámě oznámím, protože si dokážu představit, jak jí to naštve!
Strávil jsem v koupelně opřený o zeď několik minut, pomalu jsem se tam začínal nudit k smrti, ale k tomu, abych vylezl, jsem se moc neměl, věděl jsem, že když ho uvidím, to nutkání jej zabít se ve mně zase probudí, ale nakonec jsem se přeci jen odhodlal a vešel jsem do ložnice a okamžitě jsem zjistil... Že tu není! To se mi fakt zdá, on vzal nohy na ramena!
Nabroušeně jsem se posadil na pohovku a začal jsem hledat něco koukatelného v televizi, ale všechno to zavánělo buď romantikou, na kterou teď nemám ani pomyšlení anebo vražděním, na které mám naopak pomyšlení až příliš, tudíž jsem televizi zase raději vypl, ovladač jsem odhodil a začal jsem přemýšlet nad tím, co mám dělat, až jsem nakonec došel k závěru, že tohle mu jen tak neprojde!
Zase jsem se zvedl zpátky na nohy, hodil jsem na sebe bundu a boty a následně jsem se vydal tam, kam se Brian určitě přede mnou běžel schovat a užít si toho, že je Brian Kinney!

J: "Ahoj, neviděli jste Briana?"
Emmett: "Zlatíčko, ahoj... Viděli asi před čtvrt hodinou, zdál se být rozhozený."
Ted: "Jiným slovy - rudl vzteky."
J: "Mojí zásluhou."
Emmett: "Copak se stalo?"
J: "Mámina večeře se mu nezamlouvá."

Ted se začal smát na celé kolo a my s Emmettem jsme na něj hleděli jako by mu právě ruplo v bedně... No alespoň někdo z této situace těží nějakou srandu.

Ted: "No neříkal jsem to?"...Smál se dál.
Emmett: "Ano, říkal, jsi šikulka, jen buď tak hodný a přestaň... Ztrapňuješ nás."
Ted: "Díky, Emme, to potěší."
Emmett: "Vždy si chtěl, abych k tobě byl upřímný."
Ted: "I to se někdy přeceňuje."
Emmett: "Ale to by to pak nebyla upřímnost."
Ted: "Myslím, že..."

Zatímco se ti dva popichovali a vedli jednu z těch jejich konverzací, ve které se zjišťuje, kdo z nich má pravdu, tak jsem začínal pomalu šílet... Potřeboval jsem Briana najít tak moc, že bych nabídl i odměnu za jeho nalezení, protože jestli mám mít pořád odvahu na to, co mám v plánu udělat, tak to musím udělat co nejdřív!

J: "Mohli byste toho nechat?!"
Emmett: "Promiň... Ještě si něco chtěl?"
J: "Ne, vůbec nic."

Protočil jsem panenky a při odchodu jsem zaslechl, jak se zase začali hádat, někdy bych se z nich opravdu zbláznil a navíc jedno je jisté - oni mi stoprocentně najít Briana nepomůžou, takže to musím udělat sám!
Vydal jsem se tedy rovnou do zadní místnosti a prolezl každý kout, obešel každý sloup a viděl všechny možné sexuální akty avšak ani jednoho se neúčastnil Brian, začínal jsem nabírat dojmu, že tady už dávno není a já hledám zbytečně, pak jsem ale však vyšel opět na parket a zahlédl, jak se lepí na svůj úlovek a v rytmu hudby se s ním všemožně kroutí, v tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo!
Chvíli jsem jej pozoroval a přemýšlel nad tím, proč pokaždé, když se pohádáme, máme neshodu nebo ho něčím naštvu, tak běží do Babylonu a hledá nějakou kořist, které by mohl vyšukat mozek z hlavy, ale jeho myšlení je tak zapeklité, že na to odpověď nejspíš nikdy nedostanu! Po svém hlubokém uvažování jsem se tedy vydal rovnou vstříc tomu, co musím udělat...

J: "Zmiz!"

Divil jsem se, že odehnat tu hromadu svalů bylo tak jednoduché, ale byl jsem za to rád, nepotřeboval jsem se ještě zabývat tím, že budu muset nějakého tricka přesvědčovat k odchodu, abych si mohl promluvit se svým přítelem, který mi neuvěřitelně pije krev!

B: "Tak díky moc, nebylo jednoduché ho dostat!"
J: "Až skončíme, můžeš si ho zase najít."
B: "Skončíme s čím? Já už o tom mluvit nehodlám!"
J: "Ani nebudeš muset... Tedy se mnou ne."
B: "O čem to, kurva, mluvíš?"
J: "Jdeme."
B: "Co?"
J: "Říkám jdeme."
B: "Já vím, co říkáš, ale nechápu proč."
J: "To zjistíš."
B: "Nezjistím, já totiž nikam nejdu!"
J: "Ne?"
B: "Ne!"
J: "Fajn!"

Chytil jsem jej pevně za ruku a začal jsem ho za sebou doslova táhnout, snažil se mi všemožně vyškubnout, ale ten vztek mi dodával ještě větší sílu, tudíž to pro něj bylo prakticky nemožné!

B: "Kurva, pustíš mě?!"
J: "Ne, máš něco na práci!"
B: "Zbláznil ses?!"
J: "Já nebudu ten, kdo oznámí to, že nepřijdeš... Hezky to řekni mámě sám."
B: "Cože?"
J: "Nedělej, že neslyšíš, je to v tvých rukách!"
B: "Ani mě nehne!"
J: "Nemáš na vybranou, ledaže by sis to rozmyslel a na tu večeři šel."
B: "Dobře!"

Zarazil jsem se uprostřed pohybu a nechápavě na něj pohlédl, tvářil se jako bych ho snad zbičoval... No jeho pověst a sebevědomí jsem zbičoval určitě!

J: "Co?"
B: "Půjdu, jasný?!"
J: "Páni, to šlo snadno."
B: "Snadno? Skoro si mi zlomil ruku!"
J: "Ale no tak, bručounku."
B: "Trhni si,"...Otočil se a vztekle odešel.

Zůstal jsem stát na místě a přihlouple jsem se culil, ten pocit, že jsem nad ním pro jednou zvítězil, byl nepopsatelný a to si myslel, že mu to jen tak projde!
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 27. listopadu 2014 v 6:03 | Reagovat

Brian by fakt mohl získat medaili. A Justin vlastně taky... I když, šlo to nějak moc snadno...
Těším se na další díl :-)

2 Janča Janča | Web | 27. listopadu 2014 v 17:45 | Reagovat

[1]: Šlo to snadno, ale třeba se stane zázrak a Brian pro jednou s něčím souhlasil bez toho aniž by měl něco za lubem :-D Ale kdo ví... :-D Jsem ráda, že se těšíš :-)

3 Karin Karin | 31. července 2015 v 22:11 | Reagovat

Myslím že to Brain nevzdá. [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama