Poslední víkend

14. listopadu 2014 v 0:07 | Janča |  Povídky QAF-jednorázovky
Jednorázovka - 18+

JUSTIN

Měl bych skákat radostí a nedočkavě vyčkávat u telefonu, dokud nezazvoní a z druhého konce se neozve Brianův sametový hlas oznamující mi, že už je tady... Jenže já nemůžu! Vím, že až uběhne těch 48 hodin, tak se Brian zase sebere a odjede, vrátí se do jeho slavného Pittsburghu a já ho zase neuvidím a budu se mučit nadějí, že tenhle víkend je zase ten víkend, kdy ho uvidím, kdy za mnou přijede a my budeme opět spolu, proválíme spolu ty dva v posteli, budeme se milovat, budeme divoce šukat a vychutnávat si společné chvíle, než zase skončí a my se budeme muset rozloučit... Bude to zase bolestivé, zase budu muset skrývat své slzy, budu muset krotit svůj hlas, aby neslyšel, jak se mi láme, aby neslyšel a neviděl tu bolest, kterou mi přináší sledovat jej odcházet! Už to zkrátka dál nesnesu!
Když jsem odjížděl, řekl něco, co jsem si nechtěl za žádnou cenu připustit, řekl, že je to jen čas, na kterém už nikdy nebude záležet, nebral jsem jej vážně, myslel jsem si, že až se oba dostaneme z toho šoku, že jsme bez sebe, budeme moci dál fungovat, že spolu sice nebudeme každý den, ale budeme se i nadále vídat! Trvalo nám téměř tři měsíce, než se nám podařilo shodnout se na tom, že za mnou přiletí a strávíme spolu víkend, všechno to bylo perfektní, byl jsem tak šťastný, že ho vidím a že jsem zase s ním... Dokud však zase neodjel a pro mě to bylo ještě horší, než naše první loučení! S každým jeho příjezdem jsem byl šťastnější a s každým jeho odjezdem zlomenější... A já už to prostě nezvládám! Už ne!
Jakmile se ozval zvonek, věděl jsem, že je tady, byl jsem šťastný, ale zároveň jsem se už připravoval na tu bolest, která mě za dva dny čeká... Když jsem mu následně ale šel otevřít, nic jsem na sobě nedával znát...

B: "Ahoj, Sunshine."


Okamžitě jsem se mu vrhl kolem krku a držel jsem se jej jak klíště! Naposledy jsem jej viděl před pěti týdny a připadalo mi to nekonečné jako nic jiného... To čekání na další víkend, kdy se nám konečně podaří být zase spolu, to jsou ty nejhorší a nejtěžší muka v mém životě!

J: "Tak moc si mi chyběl."
B: "Neumíš si představit, jak moc si chyběl ty mně... Promiň, že mi to tak trvalo."
J: "Máš práci, já to chápu, nemusíš se mi za to omlouvat."
B: "Myslel jsem, že to bude snazší."
J: "To jsme si mysleli oba."

Jeho pohled mluvil za vše, poznal, že se něco děje, ale já o tom s ním nechtěl mluvit, zatím ne, potřeboval jsem s ním nejprve být, užívat si jeho přítomnost, cítit jeho vůni, objímat jej a vědět, že zatím ještě nic nekončí!
Ihned jsem se přitiskl na jeho rty a on mě vyzdvihl za zadek nahoru tak, abych si mohl nohy omotat kolem jeho trupu, následně jsme se za stálého líbání dostali až do mé postele. Položil mě opatrně na ní a lehl si na mě. Líbal mě a hladil po pažích, byl jsem jak v sedmém nebi, následně mi sundal triko a začal pečovat o mou hruď, kroužil po ní jazykem a hrál si s mými bradavkami. Vzdychal jsem, sténal a prsty jsem jej vískal ve vlasech. Po chvíli jsem ho překulil pod sebe a knoflíček po knoflíčku jsem mu rozepínal košili, zatímco mě hladil po zádech a líbal na krk.

B: "Tak moc si mi chyběl, Sunshine,"...Pošeptal mi do ucha a následně mě vášnivě políbil.

Poté jsem se opět ocitl pod ním a nechal jej, ať o mě svými rty, jazykem a dlaněmi pečuje. Vychutnával jsem si každý dotek a každé políbení. Nakonec jsme ze sebe sundali zbytek svého oblečení a jen jsme se mazlili, nikam jsme nespěchali, chtěli jsme si všechno náležitě užít a taky jsme to dělali. Vzájemně jsme se třeli, vzdychali si do úst a líbali se, bylo to naprosté blaho! Když jsme už nakonec bez sebe nedokázali vydržet, natáhl jsem Brianovi kondom, lehli jsme si na bok a on do mě zezadu opravdu velice opatrně pronikl... Ten pocit mi tak nesmírně chyběl! Milovali jsme se pomalu, Brian byl tak něžný, že jsem se téměř vznášel a nakonec jsme dosáhli svého orgasmu.
Zbytek odpoledne jsme spolu proleželi v posteli, v podstatě jsme nemluvili, jen jsme si užívali vzájemnou přítomnost a objímali se...

B: "Za chvíli k té posteli asi přirosteme."
J: "Mně to vyhovuje... Pokud jsem s tebou."
B: "Tak to je dobře... Cítím to stejně."
J: "Ještě, aby ne."
B: "Pravda."
J: "Ale musím uznat, že začínám mít hlad."
B: "Proč myslíš, že jsem upozorňoval na ten fakt, že k té posteli přirosteme... Snažím se tě z ní nenápadně vyšoupnout, abys nám šel něco ukuchtit."
J: "Ty si nepředstavitelný."
B: "A to na mně miluješ."
J: "Bod pro tebe... Fajn, fajn něco udělám."
B: "Děkuju,"...Políbil mě a já se vydal tvořit zázraky.

Avšak mé obavy se v tu chvíli zase vrátily, cítil jsem opět tu úzkost z toho, že za několik hodin odjede a já budu zase naprosto zničený!
Raději jsem se ale plně soustředil na ten výtvor, který se mi podařilo z nalezených ingrediencí uvařit... Prostě nějaká omáčka a těstoviny.

B: "Voní to báječně,"...Přistoupil ke mně zezadu a objal mě.
J: "A bude to i báječně chutnat."
B: "Tolik sebevědomí."
J: "Mám od tebe."
B: "Drzoune,"...Kousl mě do ušního lalůčku a já přivřel víčka.

Následně jsme se spokojeně najedli a po večeři jsme se odporoučeli na pohovku k televizi, ve které jako obvykle nic pořádného nedávali... Ale koho to zajímá, když máme jeden druhého!

B: "Justine?"...Tak ten tón se mi vůbec nelíbil, používá ho jen výjimečně a to v případech, kdy chce mluvit... Vážně mluvit.
J: "Copak?"
B: "Jen... Když jsem přijel, zdálo se, že máš něco na srdci, tak co kdybys mi to řekl?"
J: "To nic nebylo, asi jsem jen byl v rozpacích z toho, že tě vidím."
B: "Žádné lži vzpomínáš?"
J: "Briane, prosím... Nenuť mě to říct."
B: "Když to budeš tajit, bude to horší."
J: "Všechno zničím."
B: "Justine, všechno zničený už je, my se to jen snažíme dát znova do pořádku... A já vidím, že to nejde, i když děláme, co můžeme."
J: "Já si prostě nemyslím, že to vydržím ještě dlouho."
B: "Já vím... Je to těžký."
J: "Nejprve se zdálo jako skvělý nápad, možnost se s tebou vídat, ale po pár měsících už to prostě začínalo mít svou daň a teď kdykoliv se s tebou loučím, je to čím dál tím horší."

Když jsem to vyslovil, stalo se to ještě skutečnější, cítil jsem snad ještě větší bezmoc a bolest než doposud! Jako bych se vevnitř naprosto hroutil!

B: "Možná bychom měli přestat."
J: "Co?"
B: "Bůh mi je svědkem, i přesto, jak moc ho nenávidím, že tě miluju a že s tebou chci být, ale ne za cenu toho, že to z nás obou bude vysávat život. Když jsme spolu, jsme šťastní, ale po těch dvou dnech se oba můžeme vrátit k týrání sebe sama a doufání, že ten další víkend budeme spolu... A stejně jako ty, já už nemůžu... Ničí mě to."
J: "Nechci tě ztratit."
B: "Neztratíš... Uděláš si tady jméno, dosáhneš svého snu a pak se za mnou vrátíš... Nezáleží na tom, jak dlouho to bude trvat, já si počkám."
J: "Myslíš to vážně?"
B: "Myslím... Protože takhle to už dál nejde."
J: "Jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat... Tak moc tě miluju a slibuju, že se za tebou jednou vrátím."
B: "Já ti věřím."

Zbytek večera a vlastně i noci jsme strávili milováním, chtěli jsme si poslední chvíle strávené společně, vychutnat, jak nejvíc to šlo! Brian následující ráno odjel, věděli jsme, že kdyby zůstal ještě další den, bylo by to pro nás mnohem těžší... Oba jsme ale věděli, že jednoho dne zase budeme spolu! Tohle byl možná náš poslední víkend tady v New Yorku, ale až se vrátím domů do Pittsburghu, těch víkendů bude ještě spoustu a nejen těch!
 

20 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 14. listopadu 2014 v 5:59 | Reagovat

To bylo tak hezky dojemné. Takový by Brian mohl být častěji :-D

2 Janča Janča | Web | 14. listopadu 2014 v 6:46 | Reagovat

[1]: Jo to by mohl být :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama