Dokud mě chráníš(7)

13. listopadu 2014 v 0:01 | Janča |  Dokud mě chráníš
Poslední díl.

JUSTIN

Vzhledem k tomu, že jsem k ránu nemohl vůbec spát, vstal jsem relativně brzo, ale Briana jsem nebudil, šel kvůli mně totiž spát dost pozdě, jelikož se k papírování dostal až kolem jedné, divil jsem se, že mě neodbil a nešel se na to vrhnout dřív, ale byl jsem rád za to, že to neudělal!

Rychle jsem se skočil vysprchovat a pak jsem se vrátil ještě na pár minut k Brianovi do postele, kroužil jsem mu prsty po hrudníku a hrál si s jeho vlasy, ovšem s ním to nic nedělalo, byl naprosto v bezvědomí a nad tím jsem se musel pousmát... Dokázal jsem Brian Kinneyho odrovnat, aniž bych použil sex a díky tomu bych si s ním teď mohl dělat, co by se mi jen zachtělo, ale raději to dělat nebudu, on by se mi pak rozhodně chtěl pomstít! I když představa toho, že bych mu po těle rozmazal šlehačku a pak bych jí z něho slízával... Ne, máš něco na práci, Justine! Tak zkroť své hříšné touhy!
Na rozloučenou jsem ho tedy nepatrně políbil na rty a pak jsem se vydal ven, měl jsem naplánované přesně dvě zastávky, k mámě jsem však zatím nešel, protože jsem si byl dost jistý, že ještě spí, za to Debbie je už stoprocentně na nohou a roznáší objednávky v jídelně...

J: "Ahoj,"...Použil jsem na ní štěněčí oči.
Debbie: "Jestli myslíš, že tě tohle zachrání, jsi na omylu!"
J: "A co tohle?"...Roztáhl jsem svůj sunshine úsměv.
Debbie: "Nemyslím si,"...Začala roztávat.
J: "Jsem blbec."
Debbie: "To tedy jsi, o tom se s tebou hádat nebudu!"
J: "Mám prostě pocit, že všechno zvládnu sám... No nezvládnu."
Debbie: "Že ti trvalo si to uvědomit."
J: "Brian mě tak trochu musel popohnat."
Debbie: "Alespoň, že v tomhle není pozadu."
J: "Ani jeden z vás... Oba mě chráníte a já jsem za to vděčný."
Debbie: "To doufám... Pitomče!"...Vrazila mi pohlavek a poté si mě k sobě přitáhla, aby mě pevně objala.
J: "Debb, moje záda!"
Debbie: "Jejda, promiň,"...Povolila své sevření.

Za to já jsem jí objal ještě pevněji, nesnáším, když s ní jsem rozhádaný a proto, když se udobříme, si ten okamžik vychutnávám a užívám, jak nejlépe dovedu!

J: "Děkuju,"...Políbil jsem jí na tvář.
Debbie: "A co Dartmouth?"
J: "Nevím... Za chvíli jdu za mámou, abychom to vyřešili... Já tak moc nechci odjet."
Debbie: "Tak jí to řekni, ukaž jí, kde je tvůj život."
J: "Mluvíš jako Briana... Řekl mi v podstatě to samé."
Debbie: "Protože ani on nechce, abys odjel."
J: "Konečně by se mě zbavil, jak si vždycky přál."
Debbie: "Má jen silné řeči... Záleží mu na tobě, stejně jako tobě na něm."
J: "Myslím, že máš pravdu... Alespoň to na něm těch posledních pár dnů vidím."
Debbie: "A já to viděla celý rok, všichni to vidíme... Jen nás neposloucháte."
J: "Jsme tvrdohlaví."
Debbie: "Jako mezci!"...Přisvědčila.

Zůstal jsem tam s ní ještě asi hodinu a dobrovolně, podotýkám dobrovolně, jsem jí vypomohl při roznášení objednávek a sem tam jsem si s ní prohodil pár slov o tom, co se chystám udělat s mámou, co jí mám říct a podobné věci... Debbie dokáže být opravdu v hodně věcech nápomocná a především ochranářská!
Nakonec jsem se s ní však rozloučil a se vším odvahou jsem se vydal k mámě domů, měl jsem z toho hrůzu, ale byla to má jediná šance, jak jí přesvědčit o tom, že můj život tady - s Brianem, s mými přáteli a i s ní, s mojí rodinou, mi stojí za všechny problémy, které mě čekají!

Máma: "Justine?"...Divila se nad mým příchodem.
J: "Měli bychom si promluvit."
Máma: "Pojď dovnitř."

Zavítali jsme rovnou do obývacího pokoje, ale jakmile jsme dosedli, ani jeden z nás nevěděl, co říct, bylo to jako bychom snad ztratili řeč...

J: "Kde je táta? Já jen, že když se teď tak skvěle shodujete, měl jsem pocit, že tu na něho narazím s dvěma gorilami, které mě svážou a dopraví na Dartmouth."

Nevím, čeho jsem si myslel, že docílím tímhle rýpavým chováním, ale věděl jsem, že jsem absolutní idiot, jakmile jsem to dořekl!

Máma: "Víš, možná se ti některá naše rozhodnutí, která děláme společně, nelíbí a možná, že nám to s tvým otcem nevyšlo, ale to ještě neznamená, že pro nás nejsi důležitý... Chceme tě chránit - oba dva."
J: "A já Vám to nezazlívám, jste moji rodiče a děláte vše pro to, abych se měl dobře... Ale, mami, tím, že mě pošleš do jiného státu, mě neochráníš, jo možná budu v bezpečí, ale nebudu šťastný, budu tím nejhorším, co můžu být, tím, kým se bojím být - zbabělcem. A navíc můj život je tady s tebou, s Molly dokonce i s tátou... A s Brianem a všemi lidmi, které miluju a kteří milují mě."
Máma: "Já vím, zlato, a nechci, abys byl nešťastný... Jen jsem myslela, že dělám správnou věc, že tě chráním."
J: "Taky, že chráníš, ale nemusím odjíždět, abys to dokázala... Můžu zůstat a i tak mě můžeš chránit."
Máma: "Neodpustím si, když se ti něco stane."
J: "Budu v pořádku... A když tak se z toho dostanu, jako vždy."
Máma: "Je až neuvěřitelné, jak moc si silný."
J: "Tvojí zásluhou, mami."
Máma: "Dobře, tak já zkusím promluvit s tátou... Nemusíš odjíždět."
J: "Děkuju... Opravdu moc,"...Pevně jsem jí objal a ona mě.

Usmířit se s oběma svými mámami za jeden den, je ten nejlepší pocit na světě! Byl jsem tak vděčný, za to, že se to všechno vyřešilo a že nemusím nikam odjíždět, ale zůstat tady s lidmi, které miluji, že jsem se málem radostí zbláznil!
Bylo příjemné být po dlouhé době v rodinném prostředí nebo spíš strávit nějaký čas s mámou a sestrou a tak jsem ani nikam nespěchal a pomohl jim s obědem, lépe řečeno jsem ho celý ukuchtil a zůstal až do večeře, kterou jsem si však nedal a s nedočkavostí až Brianovi oznámím, že se mě jen tak nezbaví, jsem se s nimi rozloučil a vydal jsem se do Babylonu, kde jsem správně předpokládal, že se bude nacházet...

B: "Ztracený chlapec se vrátil."
J: "Promiň, měl jsem usmiřovací den... Nejdřív Debb a pak máma."
B: "A jak to dopadlo?"
J: "Debb mi vrazila pohlavek, řekla mi pitomče a pak mě pevně objala."
B: "Kdo by to čekal... A máma?"
J: "Jak bych to řekl... Asi jen, že mě budeš mít na krku ještě hodně dlouho."
B: "A já tak doufal, že se tě konečně zbavím,"...Jeho úsměv mluvil o opaku.
J: "Ne dokud neřeknu,"...Přitiskl jsem se k němu blíž.
B: "Aby ti jednou někdo nenaplácal za tu drzost!"
J: "Nemůže... Ne dokud mě chráníš."

Už nic neříkal, chytil mě za ruku a odvedl si mě na parket, kde si mě k sobě pevně přitiskl, objal mě kolem pasu a já si ruce omotal kolem jeho krku... Líbal mě tak něžně a sladce, že jsem jen čekal na to, až se začnu vznášet... Víc mi svou radost z toho, že tu zůstanu, najevo dát nemohl!
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 13. listopadu 2014 v 6:11 | Reagovat

Jsem ráda, že se zase všichni usmířili, Justin nemusí jinam a Brian vyjadřuje svoji radost a lásku opět gesty :-)
Opravdu pěkné zakončení :-)

2 Janča Janča | Web | 13. listopadu 2014 v 18:18 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se ti to líbilo a moc děkuji za pochvalu :-) :-)

3 Karin Karin | 31. července 2015 v 18:52 | Reagovat

Ještě že to dobře dopadlo. :-D

4 Janča Janča | Web | 1. srpna 2015 v 11:12 | Reagovat

[3]: To muselo :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama